Příběh vzestupů a pádů Terezy Pergnerové je všeobecně známý. Novinářka Jana Ciglerová v televizním zpracování Terezina osudu však odemyká její "třináctou komnatu". Jak to, že se talentovaná a veselé dívka, která se dostala na výsluní popularity, stala závislá na heroinu a neodradilo ji ani narození dítěte? Proč Tereza vůbec drogy brát začala? Je za tím přetížení, neschopnost vypnout? Příliš mnoho možností a hledání něčeho nového? Tkví důvod ve výchově příliš náročného otce? Pravou příčinu hledá a zná asi nejvíc sama Tereza. Společně s Janou Ciglerovou však pronikáme krok za krokem hlouběji do její minulosti, rodinných vztahů, do období po porodu a nafocení fotografií pro pornočaspis. Navštívíme léčebnu, kde přestala brát drogy a v rozhovoru se skeptickým terapeutem pochopíme hlouběji stav její duše. V tu chvíli příběh o boji s drogou graduje, je velmi emotivní a i pro novinářku, která cestu otvírá a komentuje, je obtížné zachovat si od vyprávění určitý odstup. Film končí v současnosti, kdy Tereza Pergnerová začíná znovu dostávat velké pracovní příležitosti. Stále se uvědomuje nebezpečí budoucích nástrah a spouštěčů závislosti. Jana Ciglerová v závěru shrnuje, kam jsme došli na cestě do třinácté komnaty, do které nám Tereza Pergnerová umožnila nahlédnout a nachází možné příčiny jejích problémů i úspěchu.
Daniel Landa je jednou z nejvýraznějších a taky nejkontroverznějších postav českého showbyznysu. Na začátku devadesátých let byl známý rasistickými texty ve skupině Orlík, která se stala kultovní kapelou českých skinheadů. Dnes zpívá písničky Karla Kryla, mluví o lásce k bližnímu a o Bohu. Považuje se za velmistra svého vlastního řádu Ordo Lumen Templi, řád Chrámu světla. Známý novinář a moderátor Petr Šimůnek pátrá po tom, kdo je opravdový Daniel Landa. Dá se mu jeho přeměna věřit? Co ho k ní přivedlo? Cestu do jeho třinácté komnaty zkoumá metodou konfrontace různých jeho rolí - Landa autor mystického muzikálu a partner, Landa vlastenec a manžel Němky, Landa závodník a zakladatel řádu, Landa rváč a otec. Filmový štáb provází Landu na Vyšehrad. Zde, v kostele, ve kterém zakládal Řád a zpíval Kryla konfrontuje Petr Šimůnek jeho dnešní humanistickou ideologii a jeho proslulou náckovskou minulost. Do diskuse se přidává i náhodný chodec a zpěvákův sympatizant. Natáčí se na tréninku thai boxu a automobilových závodech. Petr Šimůnek zkoumá Landovo rodinné zázemí. Proč zpěvák stále vyhledává riziko, vzrušení? Daniel Landa s manželkou Miriam spolu tvoří muzikály a koncertní představení. Po představení muzikálu Tajemství hovoří o svém partnerském vztahu. Jaký je Daniel Landa v roli otce a manžela. Jak si rozuměl s vlastním otcem? Jednotlivé situace slouží Petru Šimůnkovi jako různé zčásti kontroverzních úhly pohledu na fenomén "Landa". Jako pět různých dveří do třinácté komnaty, kterými postupně nahlížíme dovnitř a dozvídáme se více o tom, co a proč ho přivedlo Daniela Landu k přeměně od praotce skinheadů k zakladateli humanisticky orientovaného řádu. Tato přeměna je pravdivá, ale neznamená zcela zásadní posun v jeho povaze a zaměření, které je však nyní zpracováno v pozitivněj
Průvodce pořadem Jan Lacina charakterizuje zpěváka Richarda Müllera jako křehkou bytost ve velkém těle, člověka, který má všechny hudební ceny, které lze na Slovensku získat. Na vrcholu slávy spadne Müller do drogové závislosti a dalších osobních problémů a složitě se dostává zpátky. Tuto cestu tam a zase zpět se snaží Jan Lacina rekonstruovat a dozvědět se přitom něco více jeho o charismatické a originální osobnosti. Richard Müller vypráví příběh, jak se jednoho den probudil, zjistil, že s ním nikdo nechce hrát, má čtvrt milionu dluhů a je úplně na dně. Sebral všechny síly, nechal si nahrát hudební podklady a sám objížděl dva roky všechny kouty Čech a Slovenska, aby splatil dluhy a vrátil se na výsluní. Vracíme se k situaci, která kdysi všechno rozpoutala, do chvíle, kdy se zpěvák svlékl na pódiu ve Zlíně a byl z toho velký skandál. Novinář pouští Müllerovi videozáznam s interview s provokativním vyjádřením o drogách, po němž následovalo trestní stíhání. Jan Lacina se zpěváka ptá na vztah k otci, slavnému slovenskému herci Vlado Müllerovi. Mluví s ním o rozpadu vlastní rodiny, o tom, jaký je on sám otec. Richard Müller popíše svůj postoj k vlastní diagnóze člověka, který trpí těžkými depresemi. Všechna tato témata jsou otvírána a především zodpovídána pravdivě, ale zároveň střídmě, úsporně a spíše v náznacích. To nejsilnější a nejvnitřnější je pojmenováno v písních, které dotvářejí prchavé, ale silné okamžiky, kdy zahlédneme, co se skrývá v 13. komnatě zpěvákovy duše.
Písničky Jana Nedvěda zná v Čechách asi každý. Jeho koncert dokázal svého času zaplnit Strahovský stadion. Novinář Honza Dědek vnímal v době dospívání Jana Nedvěda jako věrozvěsta pravdy, lásky a přátelství. Jeho písně byly první, které se učil hrát na kytaru. Ztotožňoval si texty písní s životními postoji tohoto barda s kytarou, byl přesvědčen, že je jako kněz, který to, co zpívá, také žije. Postupem času si začal klást otázku, zda tento písničkář někdy skutečně věřil tomu, co zpívá, čemu uvěřilo tolik jeho příznivců. A pokud opravdu zpíval z přesvědčení, jak je možné, že jeho osobní život, se během několika let ocitl v troskách – tři nevydařená manželství, ani s jednou ženou není schopen komunikace, neshody s bratrem Františkem, válka s dětmi, soudní procesy, nenávist. Kdy a proč se rozbil Nedvědův vztah s dětmi a manželkou, kdy a proč s bratrem Františkem? A co s Nedvědem učinila mrtvice, kterou prodělal, kdy byl na všechno sám, kdy byl neschopen pohybu a musel začínat opět od začátku – bez lásky, přátel, rodiny, peněz, podpory? Třináctou komnatu hledáme v rozdílu mezi touhou po životních hodnotách, o kterých Jan Nedvěd zpívá své písně a tím, že se mu nedaří naplnit tyto hodnoty ve skutečném životě.
Známá herečka Eva Holubová předstupuje před diváky, aby se s nimi podělila o svou zkušenost člověka, který svedl boj se závislostí na alkoholu. Průvodkyní strhujícím vyprávěním o těžké etapě jejího života se stala přítelkyně Klára Formanová. Eva Holubová trpí endogenními depresemi a alkohol pro ni zpočátku fungoval jako antidepresivum. Cena, kterou však za chvilkovou úlevu zaplatila, byla příliš vysoká. Alkohol ochromil její vůli, narušoval práci a ničil vztahy s nejbližšími. Kromě Kláry Formanové se vyjadřují i její přátelé a spolupracovníci Ivana Chýlková a Jan Kraus. O tom, jak viděli v tomto období maminku, mluví s velkou bezprostředností také její děti. Eva Holubová se nakonec odhodlala podstoupit léčení a byla úspěšná díky podpoře blízkých a péči odborníků, ale především díky sobě samé, své víře a motivaci. V současnosti se stále potýká s depresivními stavy, ale už jim dokáže lépe čelit a neřeší je pitím. Svěřuje se nám s tím, jak to někdy bývá těžké, ale celkově se cítí mnohem lépe a zpětnou vazbu jí dávají dobré vztahy s okolím. Eva Holubová je aktivní, věnuje se charitě, propaguje AT linku, na níž se mohou obracet ženy se stejným problém, jaký řešila ona. Holubová předkládá svůj osobní příběh s nezvyklou otevřeností a bez sebelítosti a síla její obdivuhodné osobnosti může být inspirací pro každého z nás.
Hrdinou tohoto dílu Třinácté komnaty je člen bývalé chlapecké skupiny Lunetic Martin Kocián. Tato skupina byla bezesporu fenoménem konce devadesátých let minulého století, a to bez ohledu na kvalitu hudby, kterou produkovali. Takovou míru popularity, tolik prodaných nosičů, tak raketový vzestup i strmý pád naše populární hudba nepamatuje a dodnes se jí zřejmě nevyrovná ani nový fenomén Superstar. Dnes po nich neštěkne ani pes. Komu dnes jméno Martin Kocián něco řekne? A přece životní příběh jednoho ze čtveřice „Lunetiků" by vydal na celovečerní film nebo na román: z absolutních výšin slávy na totální dno. Martin Kocián (29 let) je určitě nejkontroverznější postavou seskupení. Na triku má nejvíce skandálů a jeho závislost na pervitinu byla jednou z příčin rozpadu skupiny. Po řadě dramatických peripetií (léčení z drogové závislosti, obvinění z vydírání, nevyjasněná smrt – nejspíš vražda Martinovy sestry na ostrově Tenerife atd.) momentálně zakotvil v Irsku, kde pracuje jako číšník v luxusní restauraci. Bere to jako oddechový čas, kdy si potřebuje srovnat věci v hlavě a rozmyslet si, co skutečně chce dělat dál. S hudbou nadobro neskončil, ale změnil styl. Připravuje natáčení hip hopové desky a pokud usiluje o návrat, tak ve zcela jiné podobě než jsme ho znali. Třináctou komnatou Martina Kociána je celý proces, kterým prošel: vyučený truhlář, naivní kluk z okresního města, popová hvězda utrácející statisíce, kdy život je jedním velkým mejdanem, propad až na dno – drogová závislost, dluhy, kriminální delikty, rodinná tragedie a konečně současnost – oddechový čas, příprava na nový začátek, možná i nějaké poznání, zmoudření. Průvodce příběhem je překladatel a hudební publicista Josef Rauvolf. S vystupováním před kamerou má letité zkušenosti hudební scéně dokonale rozumí a k osobě portr
Mirka Čejková byla kdysi nejúspěšnější moderátorkou v zemi. V tom nejlepším z České televize odešla a začala moderovat pořad, který na tehdejší Premiéře sledovaly dvě procenta lidí. Na výsluní ji znovu vytáhl až Vladimír Železný, když jí nabídl moderování Televizních novin s Pavlem Zunou. I odtud později odešla, aby odjela do Ameriky za svým manželem, s nímž se později za dramatických okolností rozešla. Po rozvodu se soudí o výživné pro dva malé syny. Nyní je Mirka Čejková zamilovaná do muže, kterého s ní navštívíme ve vězení, kam ho odvedli pro vážné podezření z podvodů. Po dokončení natáčení se za něj vdala. V bulváru o ní píšou jako o hysterické zlatokopce a podrobně popisují, jak se soudí s bývalým manželem o astronomické sumy. Jaká je Mirka Čejková doopravdy? Čím to je, že jde do všeho naplno a nadoraz a dělá série riskantních rozhodnutí? A proč její vztahy končí často nešťastně? Jaké je žena, vychovávající s láskou postiženou dceru? Proč nechce mluvit o své mamince? Tyto otázky klade průvodkyně pořadem, novinářka Jana Ciglerová. Příběh Mirky Čejkové nám přiblíží s porozuměním a s ženskou empatií a dostává se pod kůži jí i divákům.
Zpěvačka obdařená nezaměnitelným hlasem vyhrála boj s vážnou nemocí. Příběh o překonání strachu a nezdolné víře v uzdravení. Každý třetí člověk se v životě setká se zhoubným nádorem. Všichni si myslíme, že patříme k těm zbylým dvěma. Když pak nemoc udeří, chováme se, jako bychom o ní v životě neslyšeli. Nechceme umřít, bojíme se utrpení. A když udeří těsně vedle, do našich dětí či partnerů, jsme stejně vylekaní a bezradní jako oni. Někdy i víc. Eva Pilarová onemocněla před šestnácti lety. Dávali jí rok a půl života. Dneska žije, zpívá, dělá si plány. Třináctou komnatou Evy Pilarové je její strach a jeho následné překonání v pro ni zcela zásadní věci: jeden z lékařů jí po stanovení diagnózy - rakovina - varoval před léčbou argumentem: "Ztratíte hlas." Průvodkyní příběhem jejího boje s nemocí se stala Tereza Brdečková. O překonání strachu a nezdolné víře v uzdravení mluví také s jejím manželem, který jí byl velkou oporou, dále s farářem, lékařem i s léčitelem. Terezu Brdečkovou spojuje s Evou Pilarovou osobní prožitek. Manžel Terezy Brdečkové, básník a písničkář Jiří Dědeček onemocněl rakovinou před šesti lety. I on se uzdravil. Eva Pilarová a Tereza Brdečková jsou každá docela jiná: Evu Pilarovou známe jako přední dámu showbusinessu, Tereza Brdečková je publicistka a spisovatelka. Pilarová je věřící, Brdečková ne. Zpěvačka vše zažila na vlastní kůži, její průvodkyně jenom zvenku. Jenže když přijde na otázky nemoci, života a smrti, jsme na tom všichni stejně. Obě ženy jsou dnes přesvědčeny, že o rakovině a o tom, co s ní souvisí, se má mluvit. Protože člověk se bojí hlavně toho, co nezná.
Kamila Moučková byla známou rozhlasovou moderátorkou a od dob počátků vysílání Československé televize také populární tváří televizního zpravodajství. Její profese pro ni znamenala opravdu hodně a do jisté míry před ní ustupovala do pozadí i její rodina. S prvním manželem se rozvedla kvůli svému druhému muži poměrně brzo po narození prvního dítěte, v druhém manželství měla další dvě děti a pak ji manžel opustil. S dalším partnerem Jiřím Zahajským prožila těžkou část životního období, kdy nemohla vystupovat v médiích a nesehnala žádnou odpovídající práci. Po roce 1968 a především po podpisu Charty 77 musela zmizet z veřejného života. Žila mnoho let v ústraní, zbavena své milované práce, lepila pytlíky, pomáhala šířit zakázanou literaturu, odhodlána, že tento čas zasvětí především tomu, že bude dělat zázemí milovanému muži. Po mnoha letech skončil rozchodem i vztah s hercem Jiřím Zahajským. Ke své práci v rozhlase a televizi se Kamila Moučková mohla v jiné podobě vrátit až po roce 1989 ve svých 62 letech. Její životní příběh, úzce propojený s politickým vývojem v naší zemi, zaujme v kontrapunktu s osudem jejího otce, známého komunistického novináře Viléma Nového. Jako malá holčička s ním ve roce 1948 navštívila Hrad, kde ji na kolenou pohoupal Klement Gottwald. Později se cesty otce a dcery diametrálně rozešly. Průvodcem pořadu je Jan Lacina, který se ptá na pocity Kamily Moučkové z období profesních úspěchů i náhlého ústupu za slávy, na vztah k otci, k dětem, na její lásky a rozchody. Kamila mluví o sobě otevřeně, nic nepředstírá a snad s výjimkou rozvodu s prvním manželem ničeho ve svém životě nelituje. Třináctá komnata v tomto případě skrývá zlomové okamžiky nejen v životě portrétované osobnosti, ale i z nedávné minulosti naší země. Režisérkou pořadu byla Olga Sommerov
Jeden z nejlepších českých mimů se před mnoha lety potýkal s alkoholismem. Nad závislostí dokázal zvítězit. Třináctou komnatou Borise Hybnera je jeho bývalá závislost na alkoholu a způsob, jakým se s ní před mnoha lety dokázal vypořádat poté, co se dostal na dno a téměř do ohrožení života. Jak a v čem se může bývalá závislost projevit nyní po mnoha letech? Může se vrátit? Jaká je osobnost člověka, který dokázal přestat pít? Průvodcem tohoto dílu je novinář Honza Dědek, který zná Borise Hybnera dlouhá léta, byl svědkem jeho vzestupů a pádů spojených s euforickým otevřením vlastního divadla Gag, jeho postupně narůstajících potíží, jeho krachu, Borisovy nezaměstnanosti, přijetí vyučování na HAMU, nabídky žít v Americe a jejího odmítnutí s výhledem na vlastní projekt v ČR, na nějž však Boris nemá (a pravděpodobně nikdy mít nebude) dostatek finančních prostředků. Boris Hybner již léta abstinuje, ale jeho životní osud není standardní. Potřetí se oženil, má další dvě děti. O jeho osobnosti mluví jeho první žena, která ho znala v době, kdy propadl pití. Dcera – herečka Vanda Hybnerová – trochu s hořkostí vzpomíná na to, jak od nich otec odešel, když jí bylo sedm let. Jeho mladá žena Lucie hodnotí Borisovy velkorysé projekty mnohem realističtěji a skeptičtěji než on. Kde se ve fascinující osobnosti Borise Hybnera bere nezdolná a nezničitelná energie, se kterou se vrhá do nových a nových soubojů s větrnými mlýny, o nichž po tolika letech snad už musí tušit, že jsou předem prohrané? Je pravda, že promrhal svůj talent, jak se domnívá jeho první žena? Nebo je to naopak šťastný člověk, který dokáže jít za svým snem navzdory neúspěchům a překážkám? V odpovědích na tyto otázky spatřuje průvodce příběhem otevření dveří do třinácté komnaty jednoho z neslavnějších českých mimů –
Nebýt tragické smrti dcery, znal by Vendulu Svobodovou asi málokdo. Na fotografiích z večírků VIP by tak plnila nenápadnou roli křoví slavného muže skladatele Karla Svobody. Smrt malé Klárky vše dramaticky změnila. Každý z manželů unikal před bolestí jinak, což vedlo k jejich odcizení a téměř k rozchodu. Vendula Svobodová naštěstí dokázala začarovaný kruh prorazit. Svou třináctou komnatu, trauma ze smrti milované dcerušky, dovedla záhy proměnit ve tvůrčí čin, který z ní rázem udělal známou osobnost. Založila Nadaci Kapka naděje, jejímž posláním je sbírat peníze a pomáhat dětem nemocným rakovinou. Vendula si získala sympatie lidí jako elegantní a příjemná dáma, která všechny své síly věnuje ušlechtilému poslání. Stala se rovnocennou partnerkou svého muže. A možná, že ho počtem fotografií na titulních stránkách časopisů a v bulvárních médiích i počtem poskytnutých rozhovorů dokonce převyšuje. Dneska už je opět maminkou malého Jakoubka. Manžel ji v jejích aktivitách podporuje, opět k sobě našli cestu. Dalo by se říct, že osud ji odměnil za její oběť pro druhé. Ale je opravdu šťastná? Zhojily se všechny jizvy starého traumatu? Co ještě po letech skrývá ve své Třinácté komnatě? To nám odhalí v dokumentu režisérky Aleny Činčerové, který sama pokládá za poslední rozhovor o tragédii, kterou prožila. Doufá, že svou výpovědí pomůže lidem, které potkalo něco podobného. Pořadem provází reportérka České televize Markéta Dobiášová, jejíž sympatie si Vendula Svobodová získala zvláště poté, co se Markéta nedávno sama stala matkou malé dcerky.(
Jaroslav Hutka je českou legendou o svobodě. Jeho návrat z exilu v roce 89 byl symbolem změn v tehdejším Československu a píseň Stůj, břízo zelená si s ním zpívala celá Letenská pláň. Dnes žije Jaroslav Hutka v Praze s báječnou rodinou a psem, píše, a hraje někdy i patnáctkrát do měsíce všude po Čechách. Ani nemusí prohlašovat, že je šťastný, je to na něm vidět. Nosí však v sobě jednu z nejtemnějších třináctých komnat vůbec: zážitek jedenáctiletého exilu. Trauma exilu žije dál ve velké části české populace a odumřelo jen v těch, kterým je dnes pod třicet. Všichni ostatní se možná někdy v životě ptali sami sebe: Mám zůstat nebo odejít? Stejně se rozhodovala i publicistka a spisovatelka Tereza Brdečková, která nás na cestě do Hutkovy třinácté komnaty provází. Hutka je jeden z mála navrátilců, který tohle téma poctivě zkoumá a je ochoten se o své postřehy podělit i s námi, kteří jsme zůstali. Má potřebu tohle téma sdílet, a tím ho vysvětlit i sám sobě. Jakoby se od něj chtěl osvobodit, protože se mu to dodnes úplně nepodařilo. Hutka se do exilu dostal, protože byl legendou, protože zůstal vnitřně svobodný i po sovětské okupaci a protože podepsal Chartu 77. A také proto, že miloval svou ženu. Teprve když byl "tam", poznal, že se rozhodl špatně. "Dnes je to pro mě pozitivní zážitek a nejcennější životní zkušenost. Ale jen proto, že to skončilo," říká Hutka. "Ale úplně za sebou to nemám." O tom, co emigrace znamenala, mluví Tereza Brdečková nejen s Jaroslavem, ale také s jeho přáteli, kteří podobný životní krok ve své době sdíleli či zvažovali- ať už vstoupili či zůstali za dveřmi. Se spisovatelem Ivanem Klímou, písničkářem Vlastou Třešňákem, s podnikatelem panem Kohoutkem (který má pro Hutkův život skoro magický význam). S Hutkovou druhou ženou Kateřinou, s kterou se seznámil v emigrac
Michal Horáček je vnímán jako otec českého hazardu. Člověk, který na něm vydělal se svou sázkovou kanceláří Fortuna více než miliardu korun. Ne každý o něm ví, že za totality byl černým bookmakerem na závodišti v Chuchli, hrál o velké peníze karty, bral sázky. Je to ale také člověk, který se v roce 1989 zúčastnil přelomových politických událostí. Je známým textařem a publicistou. Přestože pochází ze vzdělané rodiny, kde se každý honosil titulem a prastrýc byl nositelem Nobelovy ceny, sám vysokoškolské vzdělání nedokončil. Proč? Mimo jiné kvůli hazardu - protože nedostal od tehdejšího SSM doporučení a razítko na výjezdní doložku, když chtěl odjet do USA, dal si na výjezdní doložku razítko včelařského svazu a odjel. Pak se tím ale chlubil a sázka nevyšla - vyhodili ho ze školy. Dodnes je cítit, že má komplex z nedokončeného vzdělání - hned po revoluci se zapsal na Universitu Karlovu a skončil s diplomkou s názvem Los a sázka - přesně na téma Osudu a štěstí a sázek. Nedostatečné vzdělání - alespoň měřeno rodinou Michala Horáčka - ho přimělo studovat i dnes, ve třiapadesáti chodí do školy s dvacetiletými studenty. Ve chvíli, kdy rozehrál velkou podnikatelskou hru a prodal Fortunu za více než dvě miliardy korun (s dalšími dvěma společníky), málem přišel o oko. K čemu jsou člověku stamiliony ze sázek, když málem přijde o zrak? Jak mu to změní hodnoty, pohled na peníze a hazard? Režisérka Olga Sommerová a novinář Petr Šimůnek se snažili zjistit, kým Michal Horáček je víc. Je tento kultivovaně vystupující, elegantně oblečený a trochu tajemně působící muž v širokém černém klobouku stále ještě hazardním hráčem? Podnikatelem? Člověkem s uměleckými ambicemi? Filantropem? Jaká je třináctá komnata člověka, kterému hazard přinesl úspěch? Michal Horáček za ni považuje především svou tou
Spolu se zpěvačkou Hanou Zagorovou se vrátíme do krajiny jejího krásného dětství na Ostravsku, v rodných Petřkovicích. Prostřednictvím archivních záznamů i vyprávění sledujeme první úspěchy, vítězství v pěvecké soutěži Hledáme mladé talenty i herecké začátky v televizi. Slibná kariéra je narušena nejdříve jednou a později další, ještě vážnější chorobou, což ovlivňuje pohled dívky na svět i na sebe a přináší pokoru. Hana Zagorová trpí od mládí těžkou poruchou krvetvorby. Více než třicet let své aktivní kariéry dochází na transfuzní oddělení, kde jí vyměňují krev. O své nemoci dříve veřejně nemluvila, nechtěla, aby ji někdo litoval. Po celou dobu věděla, že se pohybuje na hraně mezi životem a smrtí. Reportérka České televize se pokusila nalézt odpověď na otázku, jak nemoc ovlivnila kariéru Hany Zagorové? Dokázala díky hendikepu víc, než by dokázala, kdyby byla zdravá? Kdyby nežila pod tlakem nemoci a měla na všechno víc klidu a víc času? Dostáváme se i k tématu mateřství. Dozvíme se o smrtelném nebezpečí, které hrozilo při těhotenství, o opakovaném úsilí o adopci. K tomu, jaké plány zpěvačka v osobním životě měla a jak jí v jejich naplnění nemoc zabránila. Vzdala pak boj s větrnými mlýny nadobro a definitivně. Vrátíme se i k tomu, jak se Hana Zagorová jako jedna z mála osobností české populární hudby nebála podepsat petici Několik vět. Snad i proto, že boj s nemocí vyžadoval větší statečnost než podpis, který mohl ohrozit její práci. Na konci příběhu se zpěvačka vrací k rodičům a dětství a svěří se nám s tím, jak se podařilo dosáhnout toho, že po letech nemoc ustoupila. Novinářka bilancuje náš příběh. Konstatuje, že Hana Zagorová nás pustila tam, kam sama chtěla. Nedozvěděli jsme se všechny podrobnosti z jejího osobného života, ale do její třinácté komnaty jsme
ovinář Honza Dědek odemyká 13. komnatu Michala Davida. Honza má rád jeho skladby, obdivuje jejich vitalitu, zamýšlí se nad tím, proč oslovují mnoho generací. Jeho skladby i rozsáhlejší kompozice mají ohromnou chuť k životu. Jakoby je skládal člověk, kterému jsou problémy cizí, řeší je šmahem a jde zase dál. Titul jeho písně "Já chci žít nonstop" vyjadřuje filosofii "žít a užít". Michal David má také ohromnou chuť k životu, ale ten mu od útlého věku dával rány, ze kterých by se jen tak někdo nevzpamatoval. Novinář klade komerčně úspěšnému, ale také mnohými kritizovanému představiteli české pop-music otázky, které se týkají jeho práce i osobního života. Nemůže se vyhnout dotazu na jeho propojení s minulým režimem. Téma se ale vrací k osobním prožitkům. Jaký je vztah extrovertně působícího hitmakera a člověka kterému osud nadělil tragické překážky? Ti oba jsou totiž v Michalovi Davidovi zakletí. Honza Dědek pátrá po tom, co málokdo ví. Nachází v Davidovi člověka, který v kontrapunktu se svou bezproblémovou tvorbou se záměrem pobavit a nelámat si nad ničím hlavu, prožívá přinejmenším v osobním životě svůj osud hlouběji a nehledá před ním únik. Tak se dívá i na ránu nejtěžší, kterou byla smrt jeho dcery.
I slavní mohou být zranitelní. Zápas legendárního českého hokejisty s vážnou nemocí. Jaroslav Pouzar je mezi českými hokejisty prvním držitelem nejslavnější trofeje světa, Stanleyova poháru. A to hned trojnásobným. Jeho bohatá kariéra dále zahrnuje dva tituly mistra světa, jeden titul mistra republiky a jeden mistra německé ligy. Do NHL odešel v roce 1982, hrál v kanadském Edmontonu v jednom z nejslavnějších útoků hokejové historie společně s Waynem Gretzkym a Jarim Kurrim. Po třech a půl letech musel (pokud nechtěl emigrovat) zpátky do Evropy a několik let strávil v německé lize. Do NHL se ale ještě jednou vrátil, když si ho Gretzky vyžádal, aby Edmontonu pomohl v play-off. Odjel „na černo", (jeho pobyt za mořem legalizoval manažer Glenn Sather až dodatečně desetitisíci dolary pro Pragosport), ale Stanley cup s Edmontonem skutečně znovu vybojoval. Aktivní hráčskou kariéru ukončil v roce 1991. Stal se prezidentem českobudějovického klubu, později tu i působil jako trenér. Otevřel první velké fitnes-centrum ve městě, postavil si dům, znovu se oženil, před třemi lety se mu narodil syn. Do života slavného, bohatého a úspěšného muže ale zasáhla nemoc. V létě roku 2004 u něj propukla leukémie. Stejný typ, kterému před několika lety podlehl politik Josef Lux. Poměrně rychle se podařilo najít vhodného dárce a tak už v prosinci téhož roku podstoupil na onkologii v Brně transplantaci kostní dřeně. Dnes, po roce, se zdá, že je z nejhoršího venku a naděje na úplné uzdravení den ode dne stoupá. K nemoci přistupuje podobně jako k hokejovému zápasu – aktivně a s odvahou. O jeho životě, kariéře a překonávání nemoci s ním hovoří publicista Jan Rejžek, který se s ním poprvé setkal před třiceti lety, kdy o něm jako začínající novinář psal článek do Jihočeské pravdy.
Málokdo z oblasti pop-music je tak univerzálně přijímán veřejností jako zpěvák Daniel Bárta, který sklízí mimořádný úspěch ve svém oboru. Bárta nepatří k těm, kteří by získávali pozornost peripetiemi svého soukromého života více než kvalitním uměleckým výkonem. Přesto má ve své minulosti traumatický bod, o kterém se postupně odhodlával mluvit. Během období, kdy získal popularitu vystupováním v muzikálech, začaly jeho život a práci velmi ovlivňovat drogy neboli "propadl jedům", jak sám říká. Jak už to v takových případech bývá, dlouho si myslel, že má vše pod kontrolou, ale pak mu došlo, že si to jenom namlouvá. Koncert na Silvestra v roce 2000 se pro něj stal symbolickou příležitostí k osobnímu rozhodnutí, že se chce k zážitkům dostávat i za střízliva. Způsob, jakým se od závislosti oprostil, se poněkud liší od příběhů, které jsme dosud v Třinácté komnatě zpracovávali. O tom, jak se mu to podařilo a co k jeho rozhodnutí vedlo s ním hovoří průvodce Jan Lacina.
Příběh Jana Potměšila je obecně známý. Koncem osmdesátých let stál mladý úspěšný herec na začátku nadějné kariéry. Po dětských filmových rolích přišly filmy Bony a klid, Proč, pohádka O princezně Jasněnce. Jan Potměšil se účastnil spolu s ostatními herci dění v listopadu 1989, ale v prosinci téhož roku měl vážnou autonehodu. Když se probral z dlouhého bezvědomí, dozvěděl se, že Václav Havel se mezitím stal prezidentem a sám zjistil, že jeho vlastní život je navždy změněn, protože zranění bude mít doživotní následky. Dozvíme se, jak reagoval v prvních chvílích, kdy se vyrovnával s nejtěžší krizí. Kdo a co se stalo hnacím motorem jeho návratu do normálního života a pak i k herecké práci, koníčkům. Jak to vše ovlivnilo jeho vztah k přítelkyni i k dalším blízkým lidem. Jak a čím se mu podařilo nahradit ztrátu možnosti chodit a zda mu nová situace přinesla něco cenného. Novinářkou, která nás třináctou komnatou Jana Potměšila doprovází, je jeho vlastní žena Radka, a tak je přirozené, že nám nabízí nový pohled a soustředí se na osobní přístup k překonávání osudových následků těžkého úrazu.
Fyzioterapeut Pavel Kolář není tak populární jako některé osobnosti, které se objevily v cyklu 13. komnata. Nenajdete ho na fotkách z rautů nebo předávání všemožných cen. Možná si ale vzpomenete, že se o něm v superlativech vyjádřili Kateřina Neumannová, Jan Železný, Vladimír Růžička nebo Václav Havel, které léčil a mnohokrát jim zázračně pomohl. Dokumentární cyklus 13. komnata se zabývá tím, jak lidé překonávají krize a překážky, které jim život staví do cesty. Životní příběh Pavla Koláře obsahuje v tomto ohledu některé zvláštní souvislosti a paradoxy. Doc. PaedDr. Pavel Kolář, přednosta Kliniky rehabilitace 2. lékařské fakulty UK v Praze Motole je dnes pravděpodobně naším nejuznávanějším odborníkem v oboru. Velkou ironií osudu postihla právě jeho Bechtěrevova choroba. Člověk, který svým pacientům vrací možnost pohybu je sám odsouzen k postupné ztrátě (v lepším případě omezení) této schopnosti. Přesto odmítá tuto nevyléčitelnou nemoc prezentovat jako problém, který by mu nějakým zásadním způsobem ovlivňoval život. Tady nejde jen o osobní statečnost. Kolář sám na sebe uplatňuje své pojetí medicíny i svou životní filosofii. Bechtěrevova choroba je provázena bolestmi. Bolest lze tlumit léky, lze si na ni i zvyknout. Je ale také možné ji vědomě zvládat a ovlivňovat. To není žádný šamanismus, to je základ Kolářova přístupu k léčbě. Průvodcem filmu je přítel Pavla Koláře Lukáš Pollert, sám lékař a bývalý vrcholový sportovec.
Při návštěvě třinácté komnaty známého českého herce, postiženého jednou z nejtěžších poruch růstu, Jiřího Krytináře, si uděláme představu o tom, jaké to je, dívat se celý dospělý život na svět z perspektivy necelého jednoho metru. Průvodkyně příběhem, redaktorka Andrea Máslová, se soustřeďuje především na okamžiky těžkých životních rozhodnutí a na způsob, jakým Jiří Krytinář překonává krize. Vrací se k jeho dětství, k uvědomění si hendikepu, k hledání uplatnění v životě, k rozhodnutí založit vlastní rodinu a vyrovnání se s tím, že jeho dcera je postižena stejně jako rodiče. Jaká je jeho životní filozofie, která mu pomáhá neztratit se ve světě, který patří velkým? Jiří Krytinář říká, že se naučil žít tak, aby jeho duše v maličkém těle příliš netrpěla. Naučil se vyniknout tím, co ví a umí. Získal za celý život mnoho kamarádů a přátel, má atraktivní povolání. Místo pomsty a zloby, kterou by svět kolem sebe trestal za to, co od života nedostal, se naučil laskavosti a dobru, které dokáže přemoci zlo.
Chantal je opravdová Evropanka. Narodila se ve francouzské Marseille, vystudovala ve švýcarské Ženevě a po dvaceti letech strávených v Brně se nedávno přestěhovala do Prahy. Před osmadvaceti lety odjížděla studovat herectví do USA. Už měla místo na prestižní herecké škole a v kapse letenku, když poznala moravského klauna Bolka Polívku. Láska na první pohled ji dovedla k bleskovému rozhodnutí. Namísto do Ameriky odletěla do totalitního Československa. Novinářka a moderátorka Nora Grundová s režisérkou Alenou Činčerovou nahlížejí do její třinácté komnaty v době, kdy už ví, co jí osudové rozhodnutí, odejít za svou láskou do cizí země, přineslo. Jak překonala bariéru cizí řeči, jiných zvyklostí a kultury? Jak se vyrovnala s tím, že ji partner, za kterým odešla, opustil a ona zůstala sama se synem. Chantal hovoří také o nešťastné havárii u Olomouce před třemi lety, kdy zavinila nehodu a vážně zranila dva mladé lidi. Následně se v tisku objevily nepravdivé informace o nedbalé Francouzce, která řídila pod vlivem drog, přestože se mladému páru snažila maximálně pomáhat. Kdyby měla Chantal Poullain udělat dávné rozhodnutí dnes, kdy je na prahu padesátky opuštěná, bez muže, kterého tolik milovala, volila by přesto stejně. Přes všechny krize a těžkosti, které musela překonat. S jediným rozdílem. Chtěla by mít sedm dětí.
Táňa Fischerová je známá jako herečka i jako poslankyně Parlamentu České republiky. Výrazně se angažuje v oblasti charity a veřejného života vůbec. O jejím soukromí se toho však mnoho neví. Nepatří mezi ty, kteří svými aférami plní titulní stránky bulvárních novin. Přesto i ona má svou "13. komnatu", o níž je ochotná bez zábran mluvit. Její 13. komnatou je syn Kryštof postižený dětskou mozkovou obrnou. Je upoutaný na invalidní vozík, do konce života bude potřebovat péči jako batole. Na jeho výchovu byla od začátku Fischerová sama. Následky dětské mozkové obrny se u Kryštofa začaly projevovat postupně během prvního roku života. Definitivní znění diagnózy se dověděla v době, kdy zůstala bez partnera a bez angažmá. Otec Kryštofa Petr Skoumal od ní odešel. To pro ni bylo nejtěžší období. Byly okamžiky, kdy podle vlastních slov těžko hledala důvod, proč něco dělat, proč vůbec žít. Od té doby ale uplynulo už mnoho let. Táňa Fischerová se dávno s postižením svého syna vyrovnala a naučila se život brát takový, jaký je. Dnes jejich společný život vypadá tak, že sedm měsíců v roce tráví Kryštof v ústavu v Dolní Poustevně a pět měsíců je doma. Jde o to, aby se naučil mít svůj vlastní život, aby si zvykl, že matka s ním nebude navždycky a aby se i ona mohla věnovat své práci. Shodou okolností natáčení vyšlo na dobu, kdy Kryštofovi bude třicet let. A tak jsme této náhody využili a z oslavy jeho třicátých narozenin učinili hlavní motiv filmu a vlastně záminku k bilancování života obou. Moderátorem pořadu je publicista a překladatel Josef Rauvolf. K tématu má velmi blízko, protože sám má dceru s diagnózou dětské mozkové obrny a s těžkým zdravotním postižením se narodil i jeho nejmladší bratr.
Pavel Vítek je hvězda české pop-music. Už v roce 1986 zazářil hitem "Má svůj den". Zakrátko se stal idolem dívčích srdcí. V té době málokdo tušil, že je Pavel Vítek homosexuál. On sám v tom dlouho neměl jasno. Měl řadu partnerek, ještě na vysoké škole se oženil. Manželství nevydrželo dlouho, důvodem rozchodu prý ale nebyla jeho homosexualita. Nicméně právě v letech po rozvodu žil v takříkajíc schizofrenní situaci. Uvědomoval si svou jinou sexuální orientaci, ale zároveň by měl rád takzvaně normální rodinu. Vypráví, že v den, kdy se s definitivní platností rozhodl žít jako všichni ostatní "normální" lidé potkal mladíka jménem Janis Sidovský. Bylo rozhodnuto. Se Sidovským žije už osmnáct let. Ještě řadu let však svůj vztah udržovali v tajnosti. V devadesátých letech je už veřejným tajemstvím, stanou se naším nejznámějším homosexuálním párem a po schválení zákona o registrovaném partnerství také prvním párem, který oznámil, že veřejně uzavře takový svazek. Obsahem filmu ovšem není jen prosté převyprávění příběhu Pavla Vítka a Janise Sidovského. Jde trochu o víc. Jde o to, čemu se dnes říká coming out. Jde o skoncování se skrýváním a tajnostmi, o překonání strachu z posměchu a odsouzení ze strany okolí, o odvahu přiznat se ke své přirozenosti, o přijetí sama sebe, o ztotožnění se svojí orientací. A to není ve společnosti ovládané mnoha předsudky nic snadného. Průvodcem je publicista a překladatel Josef Rauvolf. S problematikou je poměrně dobře obeznámen. Byl osobním přítelem Allena Ginsberga, který svůj coming out provedl již v padesátých letech.
Květu Fialovou známe z filmových a divadelních rolí jako originální osobnost, která je typická svým pohledem na život, nemoci, stáří. Ke všemu přistupuje s optimismem a nadhledem. Říká, že by chtěla být čarodějnicí. Kde se bere její humor a síla? Je tato poloha skutečná nebo jde spíš o určitou pózu? Jaké byly mezníky na její životní cestě, které jí formovaly (či deformovaly), názory na muže, vztahy? Jak dospěla k dnešní životní filosofii? Na to se ptá redaktorka Zuzana Burešová, aby ona a jejím prostřednictvím i diváci pochopili 13. komnatu Květy Fialové. Nevyhýbá se ani tématu znásilnění v ranném mládí. To pak navždy poznamenalo vztah známé herečky a krásné ženy k mužům. Film se snaží odpovědět na to, jak a zda vůbec je možné se s tak těžkým traumatem, kdy se nevinný člověk stane obětí násilí, vyrovnat a určitým způsobem smířit.
Yvetta Kornová se narodila jako poslední ze čtyř nadaných sourozenců, druhá nejmladší sestra byla o jedenáct let starší než ona. Měla talent herecký, taneční i pěvecký stejně jako ti tři před ní. Její bratr Jiří již zpíval se známou kapelou, když Yvetta v deseti letech stanula poprvé před kamerami. Měla před sebou budoucnost mezi líčidly, mohla být tanečnicí, zpěvačkou nebo herečkou. Zřejmě by si, vzhledem ke svému talentu, mohla i vybrat. Nakonec ani nedokončila konzervatoř. Občas hrála, ale vystřídala také zaměstnání uklízečky, kuchařky, pokojské, dělnice nebo rekvizitářky na Barrandově, vedla dramatický kroužek v základní umělecké škole. Nikdy se nebála tvrdé práce. Léčila se však několikrát v protialkoholní léčebně a byla závislá na drogách. Nejhůře na tom byla v období, kdy jí soudně odebrali děti. Bojovala o ně tři roky, aby je nakonec dostala zpátky. Yvetta Kornová říká, že s dispozicí k závislostem se člověk narodí. K jakýmkoliv závislostem. Závislí můžete být třeba i na přátelství nebo lásce. Pro Yvettu to byl nejdřív alkohol, pak drogy. Staly se tichými společníky celého jejího života. Na cestu do 13. komnaty Yvetty Kornové vyprovodí diváky novinářka Jana Ciglerová.
Pavel Bobek se stal inženýrem architektem a teprve později se začal profesionálně věnovat zpěvu. Když zpíval hity jako Nedělní ráno, Vincent, Má dívka N, Já jsem byl bloud, bylo mu už přes čtyřicet. Zatímco řada jeho kolegů zaznamenávala ústup z dřívější slávy, jeho popularita stoupala pomalu, ale bez velkých výkyvů. Nikdy nepatřil ke kontroverzním osobnostem, avšak byl vždy svůj a kvalitu jeho písní oceňovali posluchači i kritika. Dařilo se mu, měl spokojené rodinné zázemí. Byl příkladem člověka, který umí moudře stárnout a leckdo by mu mohl závidět životní pohodu a štěstí. Až do srpna roku 2005, kdy náhle těžce onemocněl. Dva týdny prožil v umělém spánku na jednotce intenzivní péče jedné velké pražské nemocnice. Místo nefunkčních plic za něj dýchaly přístroje a lékaři mu nedávali velkou naději na uzdravení. Později mu řekli, že v jeho věku by asi málokdo tak těžkou otravu organismu přežil, že je to vlastně zázrak. 16. září 2006 oslaví první narozeniny po tom, co se díky přístroji znovu nadechnul. Po probuzení byl velice zesláblý, nemohl chodit a - což byl pro něj šok - nemoc mu poškodila hlasivky, takže nemohl zpívat. Pavel Bobek však v sobě našel sílu bojovat. S podporou rodiny a přátel se fyzicky i psychicky zotavuje a hlas se mu vrací. Pavel Bobek říká, že už byl na "druhém břehu" řeky zapomnění, ale dostal ještě šanci. Na jak dlouho neví. Vracíme se prý většinou pro něco. I on chce ještě něco udělat. Posadit na vrchol toho svého muzikantského dortu ještě třešničku, bonus. Podat své osobní svědectví o tom, že se člověk nemá vzdávat. Že se má snažit. Dokud je tady... O tom, jak v sobě najít sílu znovu vstát a jít, se svěřuje průvodkyni tohoto dílu 13. komnaty Zuzaně Burešové.
Kdo v České republice znal před prosincem roku 2004 jméno Petry Němcové? Spíš než jméno byla známá její tvář, ačkoli mnozí zřejmě ani netušili, že se na ně z obálek nejprestižnějších světových časopisů zaměřených na módu usmívá donedávna obyčejná holka z Karviné. Právě v Karviné ji totiž objevili scouti světové modelingové agentury a během krátké doby se objevila na titulních stranách časopisu Vogue, Sports Illustrated nebo Marie Claire. Petra mohla mít všechno, po čem kdy toužila. Při svém pracovním vytížení se jí navíc poštěstilo nalézt partnera, který jí mohl být často nablízku. Přítel Simon Atlee byl totiž zároveň jejím fotografem. Po dvouletém vztahu se Petra rozhodla Simona překvapit a koupila zájezd do exotického Phúketu v Thajsku. Dovolená o vánočních svátcích roku 2004 se ovšem změnila v horor nejen pro tuto mladou dvojici. Vlna tsunami smetla vše, co jí přišlo do cesty. Zatímco Petře se jakoby zázrakem podařilo přežít ve větvích palmy, kde šest hodin trpěla s rozdrcenou pánví, její přítel, podobně jako na 200 tisíc dalších turistů a domorodců v Thajsku, Indonésii, Srí Lance a dalších ostrovech Indického oceánu, katastrofu nepřežili. Vážně zraněnou Petru objevil v nemocnici až její kamarád z české modelingové agentury. Petra měla obrovské štěstí v neštěstí, protože přežila a z těžkého zranění se uzdravila. Zatímco řada lidí by se uzavřela do sebe a svého smutku, Petra začala bezprostředně po překonání největších problémů přemýšlet o pomoci především dětem v Thajsku, ze kterých se po tsunami staly sirotci. O tom, jak dokázala překlenout hrůzné vzpomínek na přírodní a následně lidskou katastrofu, hovoří s Petrou Němcovou průvodkyně pořadem Andrea Máslová.
Aleně Mihulové bylo 17 let, když si ji známý režisér Karel Kachyňa vybral v konkursu na hlavní roli pro film Sestřičky. Během natáčení mezi nimi začal zprvu utajovaný vztah. Kachyňovi bylo v té době už 59 let, byl tedy o plných 41 let starší! Ze strany Mihulové šlo o velkou romantickou lásku, Kachyňa byl první muž v jejím životě a ona nikdy nepochybovala, že také ten pravý. Téměř deset let spolu chodili, pak se vzali, narodila se jim dcera Karolína. Oba mezi tím natočili několik významných filmů, některé opět spolu - např. Městem chodí Mikuláš nebo Kráva. Přes velký věkový rozdíl bylo jejich soužití harmonické, prý si mimořádně rozuměli. Asi před čtyřmi lety se u Kachyni začala projevoval choroba, v jejímž důsledku se jeho osobnost dramaticky proměnila. Alena vzpomíná, že poslední dva roky jeho života byly peklo. Tehdy pomalu začala své problémy řešit alkoholem a po smrti svého muže se stala na alkoholu závislou a brzy si toho povšiml i bulvár. Alena Mihulová pochopila nebezpečí, které jí hrozí a začala se léčit. V současnosti se vrací k profesi herečky a snaží se začít znovu. Zda se dokáže natrvalo postavit na vlastní nohy bez úniku k pití, ukáže teprve budoucnost. 13. komnatou Aleny Mihulové však není závislost na alkoholu. Její 13. komnatou je osud ženy, která se zamiluje do o několik generací staršího muže, prožije s ním krásný, ale krátký vztah, který ani nemůže skončit jinak než jeho smrtí v době, kdy ona je ještě mladá. Průvodcem pořadu nebude tentokrát novinář, ale herečka Vilma Cibulková, a to kvůli jejich vzájemnému přátelství a také proto, že obě mají v mnohém společný osud. Z těchto důvodů je prostor, který Vilmě Cibulkové věnujeme tentokrát poněkud větší než bývá obvyklé.
Jméno Stanislava Fišera evokuje u starší a střední generace slavného náčelníka Apačů Vinnetoua. Dabing byl celý život pro S. Fišera jedním ze dvou hlavních pracovních náplní a vlastně i koníčkem. Náš dabing byl donedávna na vysoké úrovni a Fišer patřil k naprosté špičce. Ale i jeho kariéra divadelní je velmi bohatá. Začínal u E. F. Buriana, seděl v šatně s Janem Werichem a na prknech Městských divadel pražských, později divadla ABC, strávil přes půlstoletí. Ke konci divadelní sezony v roce 2004 objevil Stanislav Fišer na krku bulku. Operaci chtěl odložit až na divadelní prázdniny. Před nástupem do nemocnice potkal kolegyni Stellu Zázvorkovou a dal si s ní malé pivo. To byl také poslední dialog před operací. Od té doby už mu nikdo nerozuměl, nikdo ho neslyšel. Lékaři mu zachránili život, ale odebrali mu hlasivky, jeho pracovní nástroj. Byl to pro něj takový šok, že chtěl skončit se životem. Nedokázal si představit život bez herectví, bez dabingu. Postupně se naučil zvláštním břichomluveckým způsobem trochu mluvit, chodí opět mezi lidi. Ale jeho život se radikálně změnil. Nemůže se smát, zpívat, sfouknout svíčku, plavat, necítí vůně, nemá chuť, necítí vůni jídla, špatně polyká? Přesto se dokázal se svou situací vyrovnat, najít si nové zájmy jako je například malování a naučil se těšit z nového způsobu života. Na cestě do třinácté komnaty ho doprovází novinářka Lenka Kučerová, která patří mezi jeho přátele již řadu let.
Liběna Hlinková se s Ivanem Hlinkou seznámila na litvínovském stadionu, kde byla zaměstnaná jako administrativní pracovnice. Na začátku 90. let mezi nimi vznikl vztah, který však několik let tajili. Až v roce 1996 spolu začali žít. V té době byla ještě ona stále ještě vdaná a on ženatý. Během následujících dvou let se oba rozvedli a v roce 1998 se vzali. Postavili si dům, strávili dva roky v Americe a jejich soužití vypadalo až neskutečně idylicky. Jak ona vzpomíná a potvrzují to i jejich známí a přátelé, byla to skutečně osudová láska. V létě roku 2003 postihl Ivana Hlinku infarkt. Liběna vzpomíná, jak její péče o něj jejich vztah ještě prohloubila. O rok později, přesně 16. srpna 2004 Ivan Hlinka zemřel na následky zranění, které utrpěl při automobilové havárii. V následujících dnech a měsících se z ženy, kterou do té doby znalo jen její okolí, stala mediálně známá osoba, nejslavnější česká vdova. Na jedné straně tu jsou bulvárem propírané aféry - spor o zdravotní dokumentaci Ivana Hlinky, soudy o dědictví a právo používat Hlinkovo jméno jako ochranou známku se synem Ivanem Hlinkou mladším. Na straně druhé tu jsou aktivity, kterým se po uplynutí nejhoršího období depresí po tragédii začala Liběna věnovat - založení a předsednictví v novém Nadačním fondu Ivana Hlinky, který vznikl pod patronací Českého svazu ledního hokeje, a jehož smyslem je pomáhat hokejistům, kteří se ocitnou ve špatné situaci. Filmem provází novinářka Marcela Pecháčková, která s Liběnou Hlinkovou dělala několik rozhovorů a která má Liběninu důvěru. Liběna Hlinková není typem jednoduchého člověka a není ve filmu prezentována jako jednoznačně kladná nebo záporná postava. Je to žena schopná velkých citů i obětování se pro milovanou osobu, ale i člověk schopný nenávidět ty, kteří ji způsobili ať už skutečná či d
Jméno Heleny Štáchové je spojeno s Divadlem Spejbla a Hurvínka, jejím manželem byl český loutkář, dlouholetý ředitel a hlavní interpret Divadla Spejbla a Hurvínka Miloš Kirschner. V posledních letech se v tisku často objevovaly informace o soudech o autorská práva na loutky, která Helena Štáchová po smrti manžela zdědila. Málokdo ví, že v roce 1984 Helena Štáchová byla zraněna při vážné autonehodě a přišla tehdy takřka o celý obličej. Uplynulo pak několik let, během nichž musela absolvovat řadu plastických operací, než se její tváři vrátila původní podoba. Dlouho ani nevycházela z bytu, doma měla zakrytá zrcadla a učila se nebýt fixovaná na svůj zjev. Brzo po tom, kdy se Helena Štáchová zcela zotavila, onemocněl její manžel, který byl o hodně starší než ona. Miloš Kirschner v důsledku cukrovky oslepl na jedno oko, přicházely další komplikace a jedné z nich nakonec podlehl. Odchod manžela, vleklé soudy o autorství loutek, stres a obava o ztrátu divadla, to vše zřejmě přispělo k tomu, že Helena Štáchová onemocněla rakovinou. Štáchová se však nevzdala a i s pomocí nového partnera, který ji v těžké situaci podpořil, dokázala nad nemocí zvítězit. Helena Štáchová o svém životě říká, že by vydal na jeden napínavý román. Hned však dodává, kdo ho ale má žít? Už ví, že člověk nemá nic jistého - slávu, krásu, lásku, úspěch, ani zdraví. O všechno v různých dobách přišla. Která z těch ztrát byla nejtěžší, kde hledala sílu všechno překonat, to se možná dozvíme, když nahlédneme do její třinácté komnaty. Na této cestě nás bude provázet Zuzana Burešová.
Roman Skamene kdysi patřil k těm nejslavnějším hercům, zvlášť poté, co hrál Červenáčka v seriálu Záhada hlavolamu a dvojroli v pohádce Princ a chuďas. Když přišel dnes už skoro kultovní trhák Bony a klid, zdálo se, že herci nevelkého vzrůstu se daří na co sáhne. A zřejmě tomu uvěřil i on. Jeho příběh ilustruje osudy některých českých umělců, kteří se po roce 1989 zkusili vymanit z uměleckého prostředí a začali podnikat. Chtěli vytěžit ze své popularity a vydělat velké peníze. Mnoha z nich se to nepovedlo a pár z nich těžce zkrachovalo. Roman Skamene zažil vydírání, drastický kolotoč půjček a dluhů, zrady někdejších blízkých přátel i dopad na dno herecké kariéry. Stýkal se s podsvětím a mafií, byl závislý na alkoholu, jen málokdo mu dával šanci. Kdysi často obsazovaný a oblíbený herec přišel během svého podnikání úplně o všechno a jediným, kdo po jeho boku ve všech nejhorších momentech zůstal, byla jeho žena. Dneska je Roman Skamene z nejhoršího venku, postupně se vyplatil z dluhů a nyní jen splácí úrok u banky. Jeho příběh je ukázkou toho, že když má herec talent na ztvárnění postavy ve filmu, neznamená to, že má zároveň také talent na podnikání. Dveře do 13. komnaty Romana Skamene a částečně i do temnější části společenského vývoje naší země začátkem devadesátých let otevírá průvodkyně pořadem, novinářka Jana Ciglerová.
"Umět znovu začít" vyžaduje sílu, vůli a mnohdy kus odvahy. To všechno si v životě mohl mnohokrát ověřit i Václav Neckář. V naší 13. komnatě se ho průvodkyně Zuzana Burešová ptala především na to, který ze začátků byl nejtěžší a jak v sobě dokázal najít tolik energie a touhy jít pokaždé dál. Václav Neckář poprvé zazářil v pražském Rokoku. Následovaly první hity, režisér Jiří Menzel z něj udělal díky filmu Ostře sledované vlaky filmovou hvězdu. Po nedobrovolném konci divadla navázala krátká leč slavná éra skupiny Golden Kids. Pak tehdejší režim definitivně znemožnil vystupování Martě Kubišové a Golden Kids se rozpadli. Václav Neckář mohl dál zpívat, ale znamenalo to pro něj další začátek: jiný styl zpívání, nové písničky. Jeho hity se hrály i po roce 89, na přelomu tisíciletí nastal určitý comeback. A tady začíná náš příběh. Populární zpěvák měl velké množství koncertních představení, málo odpočinku, špatnou životosprávu. V listopadu 2002 pak přišla rána. Přímo na pódiu při natáčení televizního pořadu jeho tělo odmítlo poslušnost a zpěvák zkolaboval. Byla to mozková příhoda, která na čas připravila Václava Neckáře o řeč a paměť. Na startu stál tentokrát zpěvák beze slov, zpěvák, který zapomněl všechny písňové texty. Tehdy pro něj s pomocí lékařů a dalších odborníků nastala dlouhodobá dřina. Postupně se pral se ztrátou paměti a jak sám říká, není nic horšího pro zpěváka než zapomenout všechny své písničky. Mluvit ho učila logopedka postupně, jako malé dítě. Paměť se mu postupně vracela. Nyní již dokáže opět vystupovat a prezentovat své evergreeny. Jak vidí Václava Neckáře dnes, prozradily nejen jeho kolegyně Helena Vondráčková a Marta Kubišová, ale i lékaři a další odborníci, kteří mu pomáhali překonat následky nemoci. Ve třinácté komnat
Petr Janda je nestorem české rockové hudby. Populární zpěvák, kytarista, skladatel, v menší míře pak i textař a producent stál v roce 1963 u zrodu legendární skupiny Olympic, která existuje doposud. Od poloviny 60. let je Janda jejím frontmenem. V roce 1966 se Petr Janda poprvé oženil. Dodnes vzpomíná, jak šel svou ženu požádat o ruku do malé vesničky na Moravě a jak prý její rodiče "málem omdleli" když uviděli před sebou pravého "rockera". V roce 1967 se Jandům narodil syn Petr a o sedm let později dcera Marta. Manželství vydrželo i přesto, že kariéra bigbítového hudebníka nejde s rodinou příliš dohromady. Petr Janda to dnes, při vzpomínkách na svou ženu, vysvětluje tím, že manželka Jana byla původně tanečnice a díky tomu, byla k Petrově kapele a častým výjezdům velmi tolerantní. Na konci osmdesátých let zjistili při běžné preventivní prohlídce paní Jandové rakovinu vaječníků. Její nemoc měla rychlý průběh a paní Jana zemřela v roce 1991. Bylo jí něco málo přes padesát let. Až doposud je to smutný příběh, ve kterém se stává, že na zákeřnou nemoc odejde jeden z partnerů. Jenže k této události přibyla další tragédie. V době, kdy paní Jana byla už těžce nemocná, rok před její smrtí, se projevila vážná nemoc i u jejich syna Petra, kterému byl diagnostikován rakovinový nádor na mozku. Petr Janda své ženě nikdy, tedy až do její smrti, neřekl, jaký tragický ortel se dozvěděl od ošetřujících lékařů. Petr Janda mladší se svou chorobou statečně bojoval neuvěřitelných jedenáct let. Stihl ještě naplnit svůj život tím, že se oženil a narodili se mu dvě děti. V posledních měsících synova života se již Petr Janda starší bál téměř každého okamžiku, kdy zazvoní telefon. Ten den, kdy syn zemřel, Olympic zrovna jel hrát do Brna. Petr svým spoluhráčům vůbec nic neřekl, koncert odehrál a až po roce sv
Známý československý koulař Remigius Machura patřil k nejvýraznější atletické generaci posledních desetiletí. Stal se dorosteneckým mistrem republiky, v roce 1979 juniorským mistrem Evropy a na historicky prvním atletickém mistrovství světa v Helsinkách v roce 1983 vybojoval bronzovou medaili. K největším Machurovým sportovním úspěchům patří 3. místo z ME 1982, 2. místo z MS 1983, 1. místo z halového ME 1985 a 1988 a 5. místo z olympijských her v Soulu. Dodnes je držitelem českého rekordu ve vrhu koulí výkonem 21,93 m. V roce 1984 potkala naše atlety životní pohroma, komunistický stát se rozhodl podpořit SSSR a bojkotovat Olympijské hry: naše nejsilnější atletická generace tak nedostala příležitost zúročit léta dřiny a dosáhnout historického úspěchu. Remigia Machuru však čekala skutečná životní pohroma až o rok později. Na Evropském poháru v Moskvě v roce 1985 měl pozitivní dopingovou kontrolu, ze které vzešel doživotní zákaz sportovní činnosti. Za dva roky mu byl zbytek trestu prominut, Remigius se vrátil do vrhačského kruhu, stihl ještě hodit nový československý rekord 21,93 - platný dodnes - ale vyjma titulu halového mistra Evropy z roku 1988 už většího úspěchu nikdy nedosáhl. Pořad se zabývá především etapou, kdy Remigius nemohl závodit, sice jen v letech 1985-1987, ale s vědomím, že už možná nebude závodit nikdy. Ztratil výhody vrcholového sportovce, byť z dnešního hlediska nám možná budou připadat tyto výhody směšné: bezplatného bydlení na koleji, stravy zdarma a 300 Kč měsíčního kapesného. Hledal příležitostné výdělky, pracoval jako vyhazovač v klubu na Strahově, nosil na stavbě pytle s cementem. To vše v době, kdy založil rodinu a narodil se mu syn. Především ale ztratil možnost dělat to, k čemu měl velký talent a k čemu od mládí směřoval veškeré své úsilí. Paralelním příběhem této 13.
Když běžný televizní a filmový divák slyší jméno Dušan Klein, vybaví se mu rozvážný muž s dýmkou, který má na svém kontě desítky úspěšných filmů (hlavně ty o nesmrtelných básnících). Možná si vzpomene i na sérii oblíbených detektivek pátera Knoxe, kterými na obrazovce České televize sám provázel. Vzápětí se ale každý zamyslí, jakou může mít tento muž třináctou komnatu? Narodil se v nešťastnou dobu na nešťastném místě, na začátku 2. světové války na východním Slovensku v židovské rodině. Nejdříve celá rodina (tatínek, maminka a tři bratři) odešla na samotu na středním Slovensku. Pak se děti skrývaly v katolickém klášteře, kde žily jako sirotci pod cizími jmény v atmosféře strachu. Když byly Kleinovi čtyři roky, tatínek padl ve válce a kluci zůstali s maminkou sami. Maminka si vzpomněla na muže, na kterého se měla v případě nouze obrátit. Dlužil prý tatínkovi nějaké peníze. Slíbil, že dluh vrátí a že mají všichni čekat ve vrátnici kláštera v Dlouhé ulici. Místo muže ale přijelo gestapo. Byli odvezeni do Terezína. Tam žili v ghettu, ve městě obehnaném dráty, ale Dušan Klein paradoxně toto období jako dítě nevnímal jako něco strašného a neuvědomoval si, v jakém je ohrožení. Byl jedním z posledních sta židovských dětí, které nestihli nacisté z koncentračního tábora Terezín odsunout v transportech smrti. Po osvobození se s maminkou a bratrem odstěhovali do Bratislavy, kde se setkali s mužem, který je udal gestapu. Ten člověk jim měl přidělit byt? Málokdo ví, že Dušan Klein prožil tak dramatické dětství. Dříve o tom s nikým nemluvil, ani se syny, ani se svými přáteli. Ty o něm tohle tajemství zjistili, až když vyšla jeho životopisná kniha. Je to už sice dávno, ale vzpomínky v něm zůstávají. Televizním divákům přiblíží třináctou komnatu jeho dětství - která tak siln
O Miloši Kopeckém se ví, že to byl výborný herec. Ví se o něm, že byl milovníkem žen a touto svojí vášní se nijak netajil. Je také známé, že byl celoživotně sužovaný těžkou nemocí zvanou deprese. Méně již se ví o tom, jak to všechno snášela žena, která mu byla desítky let nejblíže a prožívala s ním všechny jeho vzestupy a pády. Jana Kopecká - mezi přáteli Žanda - vystudovala konzervatoř a byla tanečnicí v několika divadlech. S Milošem Kopeckým se seznámila při natáčení filmu Limonádový Joe a v roce 1962 se vzali. Nějakou dobu vydržel být věrným manželem, ale brzo si začal všímat i jiných žen a svoji nevěru nikdy neskrýval. Zatímco kolegové z divadla se s milenkami plížili nocí postranními uličkami s vyhrnutým límcem, aby je nikdo nepoznal, on šel hrdě středem ulice s mladou dívkou. Jiné ženy v životě svého muže, to nebyla jediná těžkost, se kterou se Jana Kopecká musela v manželství s Milošem Kopeckým vyrovnat. Tou nejhorší byly těžké a dlouhotrvající deprese jejího manžela. Vzpomíná, jak už v době před svatbou měl Kopecký několikatýdenní výpadky, kdy skoro nemluvil a po svatbě se to ještě stupňovalo. Janě Kopecké chvíli trvalo, než pochopila, co se děje, že její muž je vážně nemocný a trpí depresemi. Popisuje hrůzy toho stavu, kdy vozila Miloše Kopeckého do Bohnic na elektrošoky, popisuje, jak se mu v těch dobách změnila pleť, hlas, jak si lidé z jeho okolí mysleli, že s nimi záměrně nemluví. Popisuje období mánií, které střídaly jeho deprese a kdy Miloš Kopecký chodil a bez rozmyšlení nakupoval zbytečnosti a ona je pak zase do obchodů vracela. Málokoho by napadlo, že i v dobách největší deprese odehrál Kopecký řadu divadelních a filmových rolí. Byla to ale právě Žanda Kopecká, která jej přesvědčovala, aby hrál a pomáhala mu. V noci k němu vstávala, hlídla ho, aby si něco neud
Lenka Holas Kořínková je stále vnímána především jako "holka z porcelánu" podle známého českého filmu. V povědomí diváků je i její emigrace, porevoluční návrat, úspěšné knihy o "dietě" (S.P.L.K), její výstřední oblékání a také její fotografie z příkopu, které zhruba před rokem obletěly republiku na titulních stranách bulváru. Méně se ví o tom, že její zájem o téma stravování souvisí tím, že od mládí trpěla poruchou příjmu potravy, mentální bulimií. Kým je Lenka Holas Kořínková dnes? Na to se jí ptala redaktorka Šárka Horáková. Je stále herečkou? Je štíhlá nebo při těle? Našla si seriozního partnera? Bývá opilá nebo střízlivá? Nechystá se znovu do "blázince"? Jaké má plány do budoucna, a kterou z profesí právě teď preferuje? Lenka se dokázala zbavit poruchy ve vnímání vlastního těla, která vyústila v bulimii. Je štíhlá a vypadá na třicet. Hrát by chtěla jen tehdy, pokud by dostala kvalitní filmovou roli. Partnera si hledá srdcem, což ostatně dělá při hledání čehokoliv. Stále se jí líbí mladší muži. Bývá opilá i střízlivá. Podle nálady. Učí angličtinu, na což má samozřejmě vlastní metodu a? zpívá. Obléká se stále podle svého a nechystá se v nejmenším slevit ve svobodě myšlení, konání i projevu, kterou si přísahala, když jí umíral bratr. To, co většina z nás skrývá ve třinácté komnatě, Lenka Holas Kořínková netají. Je možné, že by v té její třinácté komnatě byl prostý nesoulad s většinovou společností? Nebo nemá schopnost udržet se na vrcholu slávy, když k němu dorazí? Nebo to nechce a má i pro slávu vlastní pravidla? Odpověď na všechny položené otázky najdeme ve 13. komnatě Lenky Holas Kořínkové.
Slovenská hudební skupina Elán, v čele s baskytaristou a zpěvákem Jožo Rážem, založená roku 1981, byla v první polovině osmdesátých let jednou z nejznámějších skupin v tehdejším Československu. Po roce 1989 skupina fungovala dál. Jožo Ráž žil tehdy životním stylem, který byl kolotočem práce a nebezpečných koníčků. Ráž miluje terénní motocykly a závody na nich. Angažoval se v podpoře Mečiara a HZDS a jeho vztah k fanoušků se stal kontroverzní. Pak přišel okamžik, který nikdo nečekal, kromě Ráže samotného. Měl divnou předtuchu bez konkrétního obsahu. V červnu 1999, po natáčení největšího hitu skupiny Elán Voda, čo ma drží nad vodou z filmu Fontána pro Zuzanu, nasedl na motorku a měl nehodu, při které málem zahynul. Dva měsíce po této události se Jožo Ráž probral. Nevěděl, že mu kolega z kapely Vašo Patejdl dával na uši sluchátka s hudbou Elánu, aby ho probral k životu, netušil, že na Slovensku i v České republice pořádali psychotronici seance, aby se vrátil, nevěděl o několika operacích. Dva měsíce ležel v Nemocnici v Kramároch, o níž kdysi nazpíval veselou písničku. Probudil se a byl to jiný člověk. Nehoda mu změnila hodnotový žebříček a životní styl. Žil jen přítomností, nechával se pohltit všedním dnem a nevšedními adrenalinovými zálibami a duchovní rozměr života neřešil. Po těžké nehodě přestal závodit a začal řešit otázku, proč zůstal mezi živými. Jak si na tuto otázku dnes odpovídá a jak se dívá na svůj nově darovaný život, na to se snaží hledat odpověď náš pořad. Průvodcem je redaktor České televize Milan Fridrich.
Celé generace dětí, které se zaposlouchaly do nedělní rozhlasové pohádky, slýchaly, že ji připravil režisér Karel Weinlich. Jméno Karla Weinlicha a svět rozhlasových pohádek jsou spolu spojené. Bylo jich obrovské množství, protože ale za 50 let rozhlasové práce se toho dalo stihnout hodně. Paradoxem je, že víc než množstvím pohádkových příběhů se proslavil počtem svateb. Ta loňská byla jubilejní, desátá. Málokdo asi ví, proč Karel Weinlich tento manželský rekord drží. V jeho 13. komnatě je ukryto mnoho dosud nezveřejněných zážitků z dětství, tedy z doby, kdy se nejvíce formují osobnostní rysy, povaha člověka, jeho vztah k okolí a samozřejmě i schopnost vytvořit kvalitní vztah. Dozvíme se také, jak nahlíží na svůj způsob života dnes, zda se dokázal se vším vyrovnat, a jestli by něco, kdyby se mohl vrátit, udělal jinak. K tomuto novému pohledu jistě přispěla i vážná onemocnění, která ho v posledních letech potkala. Prostřednictvím odborníků a přátel tohoto známého rozhlasového režiséra možná dojdeme k závěrům, které si Karel Weinlich ani sám nechtěl dosud připustit. Kdo ví. Důležité je, že se o to dnes s námi aspoň pokusí. Průvodkyní na jeho cestě bude jeho kolegyně z rozhlasu Jana Klusáková.
Známému herci, bavičovi a moderátorovi Tomášovi Hanákovi bude napřesrok padesát let. Ze tří manželství má tři děti. Na své konto si připsal dlouhou řadu rolí v televizních seriálech i celovečerních filmech. Stal se oblíbeným moderátorem nočních talk show, podnikových večírků i charitativních akcí. Před lety zvítězil ve svém boji s alkoholem. V anketě o nejpřitažlivějšího muže země se pravidelně umísťuje na horních příčkách, jednou ji dokonce vyhrál. Podaří se mu s přispěním přátel najít i svou 13. komnatu?
Luděk Sobota se proslavil stovkami rolí ať již na divadle, v televizi, nebo ve filmu. Je typem autorského herce, který musí vždy vědět o čem hraje, pro koho hraje a co svou rolí právě míní sdělit. Svou divadelní kariéru začínal v tehdy ještě liberecké Ypsilonce, později vystupoval v Semaforu s Miloslavem Šimkem a Petrem Nárožným. Postupně si vytvořil typ naivního poplety, který bohatě zúročil v řadě filmových komedií. Společným jmenovatelem všech jeho vystoupení jak před kamerou, tak na "prknech, která znamenají svět" je komika. A to komika jemu naprosto vlastní, originální, v české kotlině ojedinělá, zlidovělá a velice populární. Jaký vlastně je Luděk Sobota, když nehraje? Jeho "komická" poloha samozřejmě není identická s tou "člověčí". Jako celoživotní trémista, se Luděk za své postavy schovává. V civilu je totiž přemýšlivý, spíše uzavřený, trochu bázlivý, prostě úplně jiný než jak ho zná většina národa. Nemůže žít bez publika, ale přitom má strach z vystupování. Přestože stále hraje a dokonce vede vlastní Směšné divadlo, propadá hlubokým depresím a neurózám. O jeho boji s depresí a o tom, jak dokáže sladit nebo dokonce vyvážit roli herce a principála divadla se svými vnitřními těžkostmi, pojednává naše třináctá komnata. Průvodcem je novinář Honza Dědek.
V pondělí 16. října 2006 v kostele sv. Anny v Praze slavnostně převzal Ivan Martin Jirous prestižní Cenu Jaroslava Seiferta. (Mezi laureáty jsou také například Ludvík Vaculík, Jiří Kolář nebo Josef Škvorecký). Tím se mu konečně dostalo uznání, jaké si za své dílo bezpochyby už dávno zasloužil, ale které by mu řada lidí pro jeho nekonformní názory i způsob života raději nikdy nepřiznala. Ivan Martin Jirous, přezdívaný Magor, je básník, výtvarný kritik, od roku 1969 působil jako umělecký vedoucí skupiny The Plastic People of the Universe, v 70. a 80. letech minulého století byl hlavním organizátorem a "ideologem" českého undergroundu. Narodil se v roce 1944. V letech 1963-1969 vystudoval dějiny umění na FF UK v Praze a pak pracoval ve čtrnáctideníku Výtvarná práce, dokud na začátku normalizace nepřestal tento časopis vycházet. Potom se živil jako topič, pomocný dělník, přidavač na stavbě a podobně. Je autorem mnoha výtvarných a hudebních kritik a programových textů, poezii píše soustavně od poloviny 70. let. Veřejně publikovat ale samozřejmě mohl až po listopadu 1989. Poprvé byl odsouzen do vězení za "výtržnost" v roce 1973, když společně s Jaroslavem Kořánem a Eugenem Brikciusem v jedné vyšehradské hospodě zpívali na nápěv písně Stáli sokolíci na strahovských hradbách aktuální úpravu se slovy "zahnat Rusy vrahy". V dalších letech byl uvězněn ještě čtyřikrát, vždy v souvislosti s uměleckou a organizační činností a především pro své politické názory. Celkem v letech 1973-1989 odseděl osm a půl roku, z posledního trestu byl propuštěn v rámci Husákovy amnestie týden po 17. listopadu 1989. Předmětem našeho zájmu a Jirousovou 13. komnatou je jeho věznění, především to, jak dokázal ty roky v kriminále vydržet a přitom se nenechat zlomit. Jak přežil tu nekonečně dlouhou dobu izolace a ztráty svobody a přitom
Irena Obermannová vystudovala scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU. Po škole psala pohádky pro Český rozhlas, posléze nastoupila do České televize jako dramaturgyně dokumentární tvorby. Vdala se, narodily se jí dvě dcery. Kdyby šlo všechno tak, jak mělo, možná by dodnes dramaturgovala dokumentární filmy a jejího jména na titulcích by si jen málokdo všiml. Irena Obermannová je však dnes známou spisovatelkou, někdy jí říkají Viewegh v sukních. Její knihy jsou bestsellery, její tvář se objevuje na titulních stránkách časopisů. Jak se to přihodilo? S jistým zjednodušením lze tvrdit, že na dráhu úspěšné spisovatelky ji "vykopla" životní krize. Ireně Obermannové se rozpadlo manželství. Banální věc, která se stává každoročně několika tisícovkám žen. Některé upadají do deprese, jiné začnou pít, většina si najde nového partnera a život jde dál ve vyjetých kolejích. Irena se ani nezhroutila ani nerezignovala. Udělala to nejlepší co mohla. Objevila v sobě schopnosti, které možná tušila, ale neuměla nebo nepotřebovala využít. Ve své druhé knize Denník šílené manželky reflektovala rozpad svého manželství - ovšem bez bolestínství, s humorem, energií a chutí do života. A kniha zaznamenala úspěch, stejně jako její knihy další. V našem pořadu jsme se pokusili "zrekonstruovat" právě toto období Irenina života, zjistit, kde v sobě našla tu sílu a energii. Protože jestliže nějaký příběh bezezbytku naplňuje původně proklamovaný záměr cyklu ukazovat osobnosti, které dokázaly překonat svou životní krizi a dokonce ji obrátit v něco pozitivního, pak je to určitě příběh Ireny Obermannové.
Dvaašedesátiletý jazzový a swingový zpěvák Laďa Kerndl prožil pestrý a pohnutý život. V šestadvaceti odešel na moře jako kytarista a sólista lodního orchestru a zůstal tam čtyřiadvacet let. Každý rok se sice do republiky vracel na dovolenou a příležitostně vystupoval i nahrával s orchestrem Gustava Broma pro brněnský rozhlas, ale doma byl prakticky neznámý. Až rok 1994 všechno krutě změnil. Kerndl - také díky nestřídmému životu na lodích - onemocněl rakovinou krku, po těžké operaci a ozařování zhubl o 32 kg, lékaři mu nedávali šance na přežití. Umíral. Osud, na který Laďa Kerndl hodně věří, mu ne poprvé nabídl další šanci. Zpěvák se dostal z nejhoršího a po rekonvalescenci začal v roce 1995 zase zpívat. Na loď se už s oslabeným zdravím vrátit nemohl, i když by býval chtěl, a tak začal téměř v padesáti letech dobývat česká pódia. Dnes už má svou - trochu nenápadnou, ale jistou - pozici na českém hudebním nebi. Jako jediný zpívá americké evergreeny 40. až 60. let v originále. Každý rok vydává nové CD, má svůj okruh posluchačů a v domácí populární hudbě nemá ve svém stylu konkurenci - je to přece jenom okrajový žánr. Také proto jeho písničky naše rádia prakticky nehrají. Vladimír Kerndl je přesto populární - především u starších fanynek - díky romantickému životnímu příběhu, mužnému vzhledu a někdy trochu drsnějšímu vystupování. Nahrál desítky písní pro veřejnoprávní i soukromé televize. Jako dobrý vypravěč bývá častým hostem rozhlasových i televizních talk show. Před třemi lety se jeho nemoci věnoval cyklus ČT Diagnóza. Pořad 13. komnata začíná tam, kde Diagnóza skončila: u Kerndlova osudového roku 1994. Je to příběh o sestupu na nejhlubší dno a o nečekané cestě vzhůru. Zabýváme se i tím, jak se změnil Kerndlův přístup k životu, k práci a jak jeho zkušenost poznamena
13. komnata Míši Kudláčkové je jednou z těch, které nebudou řešit ani vážná onemocnění, ani alkohol, drogy či jiné fatální životní tragédie. Zdánlivě se této bývalé slavné dětské herecké hvězdičce vlastně nic vážného nestalo. Přesto se dodnes vyrovnává s pocitem, že ji život nasměroval někam úplně jinam, než si představovala. Nejlépe svůj životní pocit vyjádřila sama Míša: "?já nejsem v situaci, že bych denně - dvacet let - myslela na to, že bych ráda hrála a že je mi líto, že jsem se nestala herečkou. Pořád ale mám pocit, jakoby mě někdo vysadil na zastávce autobusu, na které jsem vůbec nechtěla vystoupit. Jako bych celý život žila někde, kam vůbec nepatřím a kde jsem vůbec neměla být?!" Začalo to klasicky - maminka odvedla šestiletou Míšu do televize na konkurz. Tam si ji všimli a začala dostávat v dětských pořadech jednu roličku za druhou. Vytvořila čtyři hlavní role ve známých titulech - Veronika, prostě Nika, Poslední propadne peklu, Skleněný dům a samozřejmě Barču v seriálu My všichni školou povinní. Byla tehdy jednou z nejslavnějších a nejobsazovanějších dětských hereček, která ani na chvíli nezapochybovala - a s ní celé její okolí - o tom, že ji čeká herecká kariéra. Míša šla pochopitelně ke zkouškám na konzervatoř. Kam jinam! Na zkouškách ji komise znala, přivítali ji jako známou tvář a - nepřijali!!! "Tak to byl opravdu pro mě a moje okolí hrozný šok. Já jsem chtěla hrát a v podstatě dodneška jsem nepochopila, proč mě nevzali. Vůbec jsem to nečekala!!!!" přiznává Míša. Další rok zkusila podruhé zkoušky na konzervatoř - opět ji nevzali. Tím, v šestnácti letech, skončila definitivně její herecká kariéra. Míša začala studovat sociálně právní školu, ve dvaceti letech se vdala, narodila se první dcera, pak druhá a život už naběhl do koloběhu kolem rodiny, ze kterého
Na první pohled se zdá, že v životě zpěvačky Jitky Zelenkové je všechno v nejlepším pořádku. Koncertuje několikrát týdně, skvěle vypadá, má výborné přátele. Je to úspěšná a samostatná žena, celý svůj život věnovala sama sobě. Je to však žena, která prožila nešťastnou lásku, nikdy se nevdala a neměla děti. Obětovala svůj život práci, a dneska je sama, bez rodiny. V čem se má lépe a v čem hůře než většina ostatních žen? Nejdelší část svého života milovala "nesprávného" muže, který byl zadaný a kvůli ní neopustil rodinu. Milovala ho po celých jedenáct let. Později měla i jiné partnery, ale žádný z nich nebyl ten pravý. Několik pokusů o to, založit si rodinu, nevyšlo, nakonec zůstala sama. Jitka Zelenková často dávala přednost práci. Možná se také na kariéru tolik soustředila, protože v ostatních oblastech života byla méně úspěšná. Až nyní si uvědomuje, že jí v životě nic nezbylo, nemocná matka, o kterou se stará, jí partnera nenahradí. Její příběh může být inspirací pro mnoho mladých žen, stojících před dilematem, zda dát přednost kariéře, či rodině. Zároveň poukáže na to, že ženy stále toto dilema řeší, na rozdíl od mužů. A v neposlední řadě nahlédneme do života schopné, talentované ženy, která prostě ten kompromis neudělala i za cenu toho, že zůstane ve stáří opuštěná. Do třinácté komnaty Jitky Zelenkové nás doprovodí novinářka Jana Ciglerová.
Prof. PhDr. Dr. Tomáš Halík vystudoval filozofii, sociologii a teologii, je profesorem Filozofické fakulty UK v Praze, prezidentem České křesťanské akademie a rektorem univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Cesta Tomáše Halíka nejen ke kněžství - ale i k víře - nebyla samozřejmá ani jednoduchá. Vyrůstal bez náboženské výchovy. Vztah k bohu a náboženství se u něj vyvíjel postupně až do roku 1969, kdy do jeho hledání životní orientace dramaticky zasáhla smrt Jana Palacha. Konvertoval v období normalizace a rozhodnutí stát se knězem přijal v době, kdy už to oficiálním způsobem vlastně nebylo možné. Teologii studoval soukromě a jeho svěcení na kněze se v roce 1978 uskutečnilo tajně a to v Erfurtu v bývalé NDR. Tomáš Halík se zapojil do struktur takzvané "podzemní církve" a stal se jakýmsi spojovacím článkem mezi ní a oficiální Katolickou církví - celá 80. léta patřil k nejbližším spolupracovníkům kardinála Tomáška. Zároveň působil v kulturním a náboženském disentu - v bytových seminářích a samizdatu. Protože z politických důvodů nemohl přednášet na vysoké škole, pracoval zprvu jako psycholog v průmyslu a později jako terapeut v léčebně drogově závislých u Apolináře v Praze. Halíkovou 13. komnatou, (tedy překážkou, kterou musel v životě překonat), je jeho cesta k víře a ke kněžství. Jako mladý muž, pod dojmem smrti Jana Palacha, přijal rozhodnutí zříci se rodiny, majetku a společenské kariéry. Toto rozhodnutí bylo v onu chvíli možná poněkud "romantické", ale Halík je svým dalším životem docela prozaicky a hlavně bezezbytku naplnil. Kromě Tomáše Halíka ve filmu hovoří Jiřina Šiklová (na filozofické fakultě Halíka učila), spolužák a kolega psycholog PhDr. Slavomil Hubálek, primář Protialkoholního oddělení Všeobecné fakultní nemocnice v Praze U Apolináře MUDr. Popov, spoluorganiz
Herecká kariéra Martina Zounara se vyvíjela poměrně slibně. Po roce 1989 měl však pocit, že by to chtělo vydělat - jak říká - "pořádný prachy". Martin odchází z divadla a rozhodne se vybudovat vlastní dabingové studio. Nejdříve vypadá všechno harmonicky, postupem času mu ale společnosti přestávají platit za odvedenou práci. Půjčuje si peníze, padá stále více do hloubky, začíná dostávat výhrůžné telefonáty, anonymy, občas ráno před barákem najde svoje auto s propíchanými pneumatikami. Dabingové studio zavírá s dluhy na svém kontě. Nepoučen z podnikatelského neúspěchu, vrhá se po hlavě do dalšího projektu a otevře si hospodu. Umí vařit, má pocit, že se v pohostinství vyzná. Přicházejí však problémy se společníky a znovu neúspěch. Na konci toho všeho stojí Martin Zounar s dluhem asi 7 milionů korun, psychicky vyčerpaný, bez peněz, opouští ho dlouholetá přítelkyně. Zounar se vrací k hraní, snaží se vydělat na své dluhy, ale zároveň si pomáhá alkoholem. Dokáže se však odhodlat k léčení. Postupně se mu daří dluhy splácet, ale stále mu ještě hrozí exekuce chalupy po rodičích. Snaží se udržet svůj nový vztah. Nemá ještě docela vyhráno, ale už se snad odrazil od úplného dna. Na cestě třináctou komnatou ho provází Šárka Kubelková.
Trampský bard Stanislav "Wabi" Daněk zaplatil v polovině devadesátých let vysokou cenu za způsob života, který do té doby vedl. Třikrát za sebou na něj sáhla smrt. Jednoho dne se mu po návratu z koncertu udělalo nevolno, začal mít poruchy chůze, špatně mluvil, ztrácel paměť. Lékaři Daňkovi zjistili ucpání cévy v mozku krevní sraženinou a krvácení do mozku. Léčba sraženinu rozpustila, ale strach, co bude dál, zůstal. Při vyšetření lékaři navíc zjistili a později operovali velkou výduť v písničkářově mozku. Byla to další smrtelná hrozba pro stárnoucího muzikanta s nedobrou životosprávou, kde převládal alkohol, tučná jídla, nedostatek pohybu. Po dalších dvou letech přišel srdeční infarkt. Všechny tyto osudové křižovatky Wabi Daněk přežil, ale v jeho životě se hodně věcí změnilo. Wabi zjistil, že mu vyhasl tvůrčí potenciál, ztratil schopnost skládat písničky. I když se snažil sebevíc, výsledek nestál za moc. Začal hledat cestu zpátky a hledá ji dodnes. Snaží se vrátit proti proudu času, ke kořenům své osobnosti. Chtěl by vyřešit vztah s dcerami, který se velmi narušil, když se rozvedl a podruhé oženil. Další nezhojenou ránou je zásadní a osudový vztah s rodiči, bez kterých by prý nikdy nebyl tím, čím je: trampským písničkářem. To, že se s první ženou rozvedl a odešel ze Zlína do Prahy, snášeli Wabiho rodiče velmi těžce a nikdy mu to úplně neodpustili. Doufá, že se mu ještě podaří napravit to, co změnit jde a smířit se s tím, kde již je na změnu pozdě. Věří, že pokud se dokáže vyrovnat s nedořešenými problémy v soukromém životě, možná ještě někdy najde ztracený pramen své inspirace? Průvodkyní na cestě životního bilancování Wabiho Daňka je redaktorka Markéta Dobiášová.
V dubnu roku 2004 se konal další ročník soutěže krásy Miss České republiky. V průběhu večera vyhlásili i Miss sympatie. Nejfotogeničtější dívkou se stala 18letá Pavla Sudová. Získala klíčky od nového vozu, usmívala se do kamer a spokojeně pózovala před houfem fotoreportérů. Nikdo tehdy nemohl tušit, že 178 centimetrů vysoká dívka, která tehdy vážila 55 kilogramů, bude za půl roku doslova umírat v plzeňské fakultní nemocnici v Plzni. Dovedla ji tam mentální anorexie, která jí srazila váhu na 34 kilogramů. Selhávaly ji životně důležité orgány, srdce pracovalo jen na 30 procent, měnili ji krev a dávali umělou výživu. Po každém odchodu lékařů z nemocničního pokoje Pavla okamžitě cvičila, dělala dřepy a myslela jenom na jediné: rychle zase zhubnout. Autorkou scénáře a průvodkyní 13. komnatou bývalé modelky je redaktorka Zuzana Burešová, která se snažila přijít na příčinu toho, proč a jak potíže Pavly Sudové vznikly a málem vyústily v tragédii. Jak k tomu došlo, že začala odmítat jídlo? Jak nemoc postupovala? Kdy se zdánlivě beznadějná situace zlomila a začala směřovat k lepšímu? Co jí pomohlo? Setkáme se s názory Pavliných blízkých, lékařů i kolegyň. Dozvíme se mnohé o vzniku a průběhu mentální anorexie obecně. Pavlu Sudovou blízkost smrti naučila pokoře k životu ale i k lidem, kteří ji mají rádi. Je asi předčasné říkat, že má zcela vyhráno. Je jí teprve dvacet let, řada problémů jí stále ještě čeká. Pavla si věří, že do ničeho takového už nikdy nespadne.
Bára Basiková se více než 20 let drží na špičce české populární hudby. Podle dochovaného záznamu soutěžního pořadu Zpívá celá rodina z roku 1974, kde Bára zpívá píseň Markétka, a kterého se spolu s ní účastní ještě bratr a matka, by se mohlo zdát, že rodina Báru podporovala. Opak byl pravdou. Matka, která měla Báru ve svých 19 letech, se zabývala spíš sama sebou a svými problémy, otec byl alkoholik. Bářin nesporný talent rozpoznal snad jedině dědeček, který vnučku od čtyř let vodil do Kühnova pěveckého souboru a posléze do LŠU ve Voršilské ulici. Bára Basiková vystudovala střední ekonomickou školu a po maturitě nastoupila místo ekonomky. Veřejné vystupování bylo stále v nedohlednu. Až v roce 1982 otec jejího tehdejšího přítele zkontaktoval s Martinem Němcem, leadrem skupiny Precedens. Její sólovou dráhu odstartovala náhoda, když zaskočila za frontmena kapely Jana Hedla Saharu, který nedorazil na koncert a posléze se místo něj stala hlavní zpěvačkou. Velký úspěch jí přinesly muzikály, především životní role Máří Magdalény v rockové opeře Jesus Christ Superstar. Bářin osobní život byl pestrý. Partnerů vystřídala několik, dvakrát se vdala. Se svým prvním manželem Alvou má dvě dcery - dvojčata Annu a Marii. S druhým manželem architektem Jaromírem Pizingerem se rozešla před několika měsíci. Pozornost médií a veřejnosti také vzbudilo její údajné lesbické sklony a koketování s drogami. Námětem pořadu o Báře Basikové však nejsou skandály, které kolem ní občas propukají, rozchody a rozvody s partnery, ale její cesta ke zpívání. Bára si díky své cílevědomosti a tvrdohlavosti i navzdory nezájmu rodičů splnila velký sen. Stala se slavnou a uznávanou zpěvačkou. Za splnění tohoto snu leccos musela zaplatit a stále platí. Bářinou třináctou komnatou je její vztah s matkou. Bára byla nechtěné dí
Zpěvačku Yvonne Přenosilovou pro veřejnost objevil režisér Miloš Forman při práci na filmovém dokumentu Konkurs. Své publikum si posléze získávala jednak účinkováním v Divadle Semafor, jednak sólovými nahrávkami (Roň slzy, Boty proti lásce, Javory, Mně se líbí Bob, Pomalu a líně?). V roce 1965 stála u zrodu divadla Apollo (s K. Gottem, K. Hálou a P. Filipovskou). Po roce 1968 žila až do začátku 90. let v Německu, kde pracovala nejprve u společnosti British Airways, později jako redaktorka českého vysílání Rádia Svobodná Evropa, kterému zůstala věrná i po přestěhování redakce do Prahy. Životní příběh Yvonne Přenosilové je plný událostí a třináctou komnatu bychom v něm našli více než jednu. Náš pořad ale není ani o emigraci, ani o problémech stárnoucí zpěvačky. Je to vyprávění o ženě, která má zásadní problémy se svým synem. Pár let po revoluci se rozhodovala mezi rolí matky a návratem do vlasti. Mezi synem a prací. Svobodná Evropa se tehdy stěhovala do Prahy. Stejnou nabídku dostává i Yvonne Přenosilová. Synovi Maximovi zařídila studium na rakouském gymnáziu v Praze, vyřídila potřebné dokumenty. Několik dní před odjezdem se čtrnáctiletý Max sešel se svým otcem. Co si tehdy řekli, Yvonne dodnes neví. Max oznámil matce, že s ní do Československa nejede, a že se stěhuje k otci. Yvonne měla pár dní na rozhodnutí. Nakonec do Prahy odjela sama. Udělala chybu? Zničila tak jejich vztah definitivně? Dnes žije Yvonne sama ve svém žižkovském bytě. Prakticky nemá práci, občas je vyzvána ke koncertování nebo ke vzpomínkové besedě. Většinu peněz stejně mění na eura a posílá synovi do Mnichova. Pořad 13. komnata se stal příležitostí, aby se matka i syn spolu setkali a navzájem si vyříkali své pocity. Průvodcem na nelehké cestě do skryté komnaty Yvonne Přenosilové je její mladší kolega z rozhlasu, redaktor Ale
Senátorka Daniela Filipiová je původní profesí architektka. Její osobní i profesní život se přelomově změnil v roce 1986, kdy po náročné neurologické operaci míchy zůstala trvale odkázána na ortopedický vozík. Tento příběh ale začal už o mnoho let dříve. Do svých patnácti let byla Daniela Filipiová docela normální dítě a neměla žádné zdravotní potíže, věnovala se sportovní gymnastice. Pak jí ale začaly trápit bolesti nohou, jejichž původ se nepodařilo objasnit a tak závodního sportu zanechala. V roce 1977 - to už byla na vysoké škole - částečně na dolní končetiny ochrnula. Dostala se do ÚVN v Praze Střešovicích, kde po mnoha vyšetřeních nakonec zjistili malformaci v páteři, kterou se však lékařům v nemocnici podařilo odstranit. Po několika měsících už zase normálně chodila a dokonce i lyžovala. Pak dokončila školu, v roce 1983 se vdala a porodila první dceru. O rok později se ale stejný problém opakoval. Tentokrát už podobný zákrok nebyl možný. A tak se v roce 1986 podrobila riskantní neurochirurgické operaci. Risk nevyšel. Daniela Filipiová trvale ochrnula na dolní končetiny. Následoval pobyt v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Na ten Filipiová vzpomíná jako na nejhorší období svého života. Musela se smířit s realitou, že už se nikdy nepostaví na nohy. Odešel od ní muž. Postupně se ztráceli přátelé a kamarádi. Postupně se jí podařilo se s nezvratností svého stavu vyrovnat. Už v roce 1987 se vrátila do práce. Zaměřila se na bezbariérová řešení. Při adaptaci svého bytu v roce 1989 poznala svého současného muže, po druhé se vdala a narodila se jim další dcera. V roce 1997 Filipiová vstoupila do politiky a následně se stala senátorkou za ODS. Sama se charakterizuje jako zastánce politického stylu "odstraňování překážek". Dnes žije s manželem, oběma dcerami a třemi kočkami v domku v Nové vsi pod Ple
Jan Přeučil je výrazný typ herce známý svou pregnantní výslovností a projevem. Působí vyrovnaně a sebejistě. Málokdo však ví, že už na samém začátku přišel o to nejcennější, pevnou půdu a pocit bezpečí, kterou dává dítěti rodina. Jan Přeučil žil jako mnohé děti v krásném rodinném prostředí. Tatínek byl redaktorem pardubických novin, maminka nechodila do zaměstnání, starala se o domácnost a velice milovala svého muže. Dětství vypadalo idylicky až do jeho třinácti let. V říjnu roku 1950 o půl páté ráno k nim vtrhlo pět chlapů, prohledali byt a jeho otci jen dovolili, aby se synem rychle rozloučil. Vzápětí dostali z národního výboru příkaz, že musí opustit byt do čtyřiadvaceti hodin. Náhradou dostali suterénní místnost v Braníku. Netušili, kam otce odvedli. Až po měsíci přišel balík s jeho šaty z Pankrácké věznice. Otec byl odsouzen v procesu Milady Horákové na doživotí, odseděl si patnáct let, po roce 1989 byl rehabilitován. Maminka nesla jeho věznění tak těžce, že se vážně roznemohla a nedožila se jeho propuštění na svobodu. Jan Přeučil se ze dne na den stal synem vlastizrádce a nepřítele státu. Nemohl na žádnou školu a musel "smýt vinu otce". Nastoupil do továrny jako dřevomodelář, pracoval ve slévárně. Teprve po mnoha peripetiích se mu podařilo začít studovat na DAMU. Ihned po ukončení studia se stal členem činohry Divadla Na zábradlí, kde vydržel třiatřicet let. Proslavil se svými televizními a filmovými rolemi. Za to, že se mohl věnovat vysněnému povolání však zaplatil tím, že se přizpůsobil režimu, který odsoudil jeho tatínka. Co pokládá za svou skutečnou 13. komnatu? Na to se pokouší odpovědět v závěru pořadu. Jeho životní cesta byla těžká a složitá, jeho vytrvalost a pracovitost mu však pomohly zvítězit nad nepřízní osudu. Právě tyto vlastnosti snad získal po svém otci. Dí
Honza Musil se vyučil kuchařem číšníkem. Ženil se velice mladý, se ženou se museli dát kvůli svatbě zplnoletit. Narodila se jim dcera. Na vojně však Honza zjistil, že ho přitahují muži. Žena chtěla ještě jedno dítě, měli druhou dceru, ale brzo potom Honza od rodiny odešel ke svému příteli. Později se dostal do rádia, stal se moderátorem a postupně začal být populární díky moderování pořadů pro komerční televize. Na přelomu let 1996 a 1997 se mu v agentuře, ve které pracoval udělalo špatně. Po dlouhé sérii různých vyšetření se zjistilo, že má leukémii a zasažení lymfatických uzlin. Léčení trvalo dlouhé měsíce, sám vzpomíná na období, kdy si myslel, že už to dál nezvládne, zavřel se do sebe, seděl doma, s nikým nechtěl mluvit, promýšlel si, jak se zabije? Že je nebezpečí rakoviny částečně zažehnáno se dozvěděl až v roce 2000. Přesto žije dodnes v obavách a pod kontrolou lékařů. Překonat strach z nemoci mu pomohli jeho blízcí, vztah k dcerám i podpora bývalé manželky Ivety, s kterou má velmi dobré vztahy. Začal znovu pracovat a byl a je úspěšný, i když se dnes více než moderování věnuje podnikání. O tom, jak se na těžká období svého života dívá dnes, vypráví 13. komnata. Průvodkyní je jeho kolegyně a kamarádka, redaktorka Šárka Kubelková. Sám Honza Musil o svém životě říká, že se přes všechny zkoušky v životě narodil pod šťastnou hvězdou, která mu vždycky ukáže, kam se vydat, čemu se věnovat, a co pro něj a jeho život bude nejlepší. Největším a prý doživotním dlužníkem bude své bývalé ženě.
"Režie českého znění? Olga Walló." Tuto větu zná asi každý dospělý televizní divák. Málokdo však zřejmě tuší, jak známá překladatelka, dabingová režisérka a spisovatelka, paní Olga Walló, vlastně vypadá. Nepatří mezi tzv. celebrity, které se pravidelně objevují na stránkách časopisů. Přesto její příběh v sobě skrývá tajemství, vyzývající k odhalení. Komu patří tak notoricky známé jméno? Kdo je ta zvláštní dáma? Olga Walló překonala závažnou nemoc, kterou onemocní v Čechách ročně asi 4 500 žen, rakovinu prsu. Její třináctou komnatou však není samotná choroba, ale spíše komplikované vztahy v rodině. Stres, úzkost a napětí možná vedly k tomu, že u ní nemoc propukla, což jí paradoxně posléze pomohlo v sobě najít sílu proměnit svůj život. Olga byla jedináčkem, otec byl také známý dabingový režisér a přesto, že navenek měla všeho dostatek, vyrůstala ve zvláštním uzavřeném prostředí. Od narození měla nízké sebevědomí a v rodinném prostředí myslela na problémy svých rodičů a sebe upozaďovala. Při výběru životního partnera volila podle toho, jestli se jí zdál být stejný chudák, jak ona vnímala sebe samotnou. Výsledkem mluví sám za sebe: tři ztroskotaná bezdětná manželství. O to více se Olga upnula k práci s pocitem, že člověk musí dobře pracovat, aby aspoň něco dělal dobře. Jako překladatelka a dabingová režisérka je dnes uznávanou autoritou, vyznamenanou řadou cen. Vychovala několik skvělých dabingových herců. Mezi nejznámější z nich patří například Valerie Zawadská nebo Miroslav Moravec. Málokdo si přitom uvědomí, když sleduje např. seriál Dynastie nebo film Tenkrát na západě, že za tím stojí skvělá práce dabingové režisérky Olgy Walló. Olga věří, že její onemocnění souvisí s tím, že nedokázala přijmout sebe sama a řešit své problémy. Ať už důvody onemo
Jedna z nejkrásnějších českých hereček divadelního jeviště a stříbrného plátna. Od začátku 70. let patřila Jana Šulcová k našim nejobsazovanějším herečkám. Netřeba jistě připomínat její role v televizních seriálech Byl jednou jeden dům, Tajemství proutěného košíku či My všichni školou povinní. Známé jsou její filmy Kotva u přívozu, Dlouhá bílá nit či Hořká vůně léta. Sama moc nemá ráda film, který jí přinesl největší popularitu - veselohru století S tebou mě baví svět. Natočila desítky filmů, televizních inscenací, seriálů, byla oblíbená u diváků. Manželství s hercem Oldřichem Víznerem bylo vzorem pro mnohé rodiny. Stránky časopisů plnily fotografie spokojených manželů, kteří vychovávali dvě dcery Rózu a Terezu. Přišel rok 1989. Po Janě Šulcové jakoby se slehla zem. Její obdivovatelé a diváci se mohli jen dohadovat, kam na téměř deset let zmizel jejich idol. Začala se věnovat jiné než herecké profesi? Přestali ji obsazovat "porevoluční" režiséři? Skutečnost byla mnohem smutnější. Prožívala vážnou osobní krizi. Po více než dvaceti letech společného života od ní odešel manžel. Bylo po revoluci, práce v divadlech ani u filmu nebylo tolik a Jana se rozhodla řešit svou situaci svérázně - alkoholem. O této etapě svého života mluví velmi otevřeně. Množství alkoholu se zvyšovalo, do toho užívala antidepresiva. Brzy se ozvaly zdravotní problémy, které se stupňovaly. Když byla úplně na dně, měla necelých čtyřicet kilogramů, dá se říci, že bojovala o život. Během několika měsíců se zhroutil celý její osobní i pracovní život. Janu zachránili lékaři, pomoc jejích dcer a především její vlastní vnitřní síla a odhodlání bojovat. Trvalo to nějakou dobu, ale podařil se jí návrat do normálního života. Dnes vůbec nepije, žije spokojeně, má krásný vztah s dcerami. Letos v únor
„Vždycky jsem si myslela, že to s mužskými umím, ale asi jsem nepotkala toho správného“, hodnotí svoje vztahy k mužům zpětně Naďa Urbánková. Málokdo ví, že pro ni byla vždycky více než kariéra důležitější láska, harmonie a spokojená rodina. Nejvíce místa ve 13. komnatě Nadi Urbánkové zabírá zcela logicky její poslední manžel Josef Havlík, pro kterého se před lety vzdala kariéry a odstěhovala se i s dcerou Lindou do Švýcarska. Josefa Havlíka si vzala v roce 1990 plná snů o rodinném štěstí. To se rozplynulo po pár letech stejně jako společné podnikání, které zkrachovalo a Nadě zůstaly jen dluhy a oči pro pláč. S následky se zpěvačka potýká dodnes. Ve 13. komnatě Naďa Urbánková zavzpomíná také na své první manželství s Karlem Urbánkem, které poznamenala jedna velká osobní tragédie, i na svou největší životní lásku, herce Josefa Abrháma. „Pepu jsem velmi milovala. Když to můžu srovnat s ostatními muži, tak bych s odstupem řekla, že snad nejvíc. Moc jsem si přála mít s Pepou dítě. Ve chvíli, kdy jsem cítila, že ten biologický budík zvoní, tak jsem mu to oznámila, protože jsem se chtěla zachovat čestně, a on mi tehdy řekl, že se na to ještě necítí,“ přiznává Naďa otevřeně své dávné touhy. O začínajícím vztahu Abrháma s Libuší Šafránkovou se zpěvačka dozvěděla od své kadeřnice. Pochopila velmi rychle a odjela do amerického Nashvillu. Až z novin se Josef Abrhám dozvěděl, že se tam vdala. „Musím přiznat, že ten sňatek byl trošičku z trucu,“ přiznává po desetiletích Naďa Urbánková. V otevřené výpovědi zpěvačky a herečky Nadi Urbánkové naleznete pěkný kus hořkosti a ironie. Přestože kdysi velmi populární diva přišla před časem o všechen svůj majetek a dodnes neví, kdy skončí její soudní tahanice, nenechala se zlomit a stále si uchovává životní optimismus. Navíc se
Životní příběh známé moderátorky, která překonala osobní a pracovní ztráty i vážnou nemoc. Svérázná televizní moderátorka Zuzana Bubílková patří k mimořádně populárním osobnostem v Čechách i na Slovensku díky četným televizním pořadům i tomu, že už léta jezdí po českých obcích a svoji politickou satiru prověřuje před jejich obecenstvem. Narodila se v Čechách, ale rodina se odstěhovala na Slovensko. V Bratislavě vystudovala žurnalistiku a v roce 1977 tam nastoupila jako redaktorka a moderátorka do rozhlasového pořadu pro motoristy Pozor, zákruta! To už byla vdaná, měla syna. Její muž v roce 1982 emigroval a Zuzana odmítla jít s ním. Zůstala sama s dítětem, druhé bylo na cestě, dostala vyhazov z rozhlasu a musela odolávat tlaku Státní bezpečnosti. Z velkého stresu o druhé dítě přišla. Po roce 1989 byla krátce zástupkyní šéfredaktora zpravodajství Slovenské televize, načež přijala místo zpravodajky z Federálního shromáždění. Její pražské angažmá jí přineslo mohutné nesympatie slovenského publika v době před rozdělením Československa - náhle vadilo, že je "málo slovenská," navíc původem Češka? Přesídlila do Čech (se synem i s rodiči); s Otou Černým uváděla v ČT pořad Co týden dal, pak nastoupila do rádia Frenkvence 1, a když vyšla její úspěšná kniha Co kamery neviděly, nabídl jí spolupráci Miloslav Šimek. Devět let spolu autorsky připravovali satirické pořady. Pak Miloslav Šimek podlehl rakovině. Zuzana Bubílková neskrývala takřka vdovský smutek, a skoro bez přestávky začala vystupovat sama. Navzdory skeptickým předpovědím byla úspěšná. Tehdy už ji sužovala těžká choroba, po čase se ukázalo, že je to rakovina štítné žlázy. Bubílková se nemoci postavila čelem a zdárně ji překonala. Nedávno byl zrušen její pořad v televizi. Říká, že důležité je hlavně zdraví, ale je vidět,
Slavný žokej a mnohonásobný vítěz Velké pardubické byl mnohokrát zraněn. Po jednom z pádů při dostihu přežil svou vlastní smrt. Josef Váňa je nepřehlédnutelnou postavou našeho dostihového sportu. Kromě absolutních rekordů na nejslavnějším a nejtěžším překážkovém dostihu kontinentu Velké pardubické steeplechase, kterou vyhrál pětkrát a čtyřikrát na ní dovedl k vítězství jediného koně - Železníka, kromě stovek vítězství v dalších překážkových dostizích po celé Evropě jej charakterizuje i neobyčejná vůle, snad až posedlost, která mu umožňuje nejen vyhrávat, ale někdy i přežít. Za téměř třicet let své dostihové kariéry prodělal Váňa neuvěřitelné množství zranění. Jak sám říká, těžko by ve svém těle našel kost, kterou by neměl alespoň jednou zlomenou. A to včetně pánve nebo obratlů páteře. Avšak ani ti, kteří dostihový sport sledují, si toho často neměli šanci všimnout. Váňa totiž řadu dostihů absolvoval s nezhojenými zlomeninami a navíc jeho tělo má neobyčejně rychlou schopnost regenerace. Zranění, které by si u jiného vyžádalo několikaměsíční léčbu a rehabilitaci, zvládá v řádu dnů. Ordinuje si velmi neortodoxní léčebné postupy, praktikuje zvláštní životosprávu, svěřuje se do péče jak klasické, tak i alternativní medicíny. Mimo to je tvrdohlavý, impulzivní, mnozí jej mají za blázna. Zkrátka - je to neuvěřitelný samorost. Událost, o níž dokument vypráví především, svým mezním charakterem jeho pestrý životní příběh i kontroverzní osobnost dokonale vystihuje. Přestože byl na začátku 90. let Váňa uznávaným a slavným jezdcem, jeho existenční podmínky byly stále velmi skromné. Svoji finanční situaci řešil tím, že si našel práci jezdce a trenéra v Německu. 5. června 1994 během dostihu v Baden-Badenu spadl na překážce a za ním běžící kůň mu hřbetem do
Markéta Zinnerová patří mezi osobnosti, které proslavily jejich příběhy. Její diváky a čtenáře jistě často napadlo, že jsou "jako ze života". Málokdo ale ví, že jsou skutečné, že mají své předobrazy, že je prožila Markéta sama. Den pro mou lásku je tím nejtragičtějším. Kdo ví, jestli by se tato křehká žena se zvláštní energií stala spisovatelkou, kdyby jí osud nepřinesl mnohé ztráty, tou nejtěžší byla náhlá a nečekaná smrt malé dcery Pavlínky. Tato skutečnost poznamenala celý její další osud a troufáme si tvrdit, že i životy jejích dětí. Markéta Zinnerová - jako ve všem je i její mateřskost plná a na doraz. Proto nikdy nepřestala po své holčičce tesknit, nikdy se nedokázala s její ztrátou úplně smířit, její obraz zůstal v rodině a zasahoval i sourozence, které nepoznala. Markéta dlouho netušila, že s ním její děti soupeří. Že je možná i zraňuje to "dítě, které nikdy nezklamalo". Říká se, že psaní je terapie. Pro spisovatelku snad jediná možná. Téma vztahu dětí a rodičů, chyb a bolestí, křivd a ztrát prolínala vždycky vírou v to lepší v člověku. Ví, že spisovatel může všechno, jen ne vzít lidem naději. Najdeme ji v každé její knížce či filmu. Hledá ji ale především stále sama v sobě. Dnes poprvé se Markéta Zinnerová rozhodla dát nahlédnout do své třinácté komnaty, svěřit se s tím, co ji potkalo a spolu s námi v tom hledat i smysl. "Kdyby to pomohlo jen jedné ženě, která se ocitla v podobné situaci, pak to stojí za to," řekla při natáčení průvodkyni Zuzaně Burešové.
Martin Štěpánek se narodil do slavné herecké rodiny a sám se také stal hercem. Hned po studiích v roce 1969 se stal členem Národního divadla, odkud ale musel v roce 1973 odejít, kvůli aktivitám a názorům na rok 1968. Pak nastoupil v Činoherním klubu, ale opět přišel zákaz z politických důvodů. Deset měsíců pak čekal na přijetí do Divadla na Vinohradech, kde po nějaké době dostal na výběr: buď kandidatura na členství v KSČ nebo výpověď. Rozhodl se pro emigraci, odjel s rodinou na dovolenou do Rakouska, kde požádal o politický azyl. Nějakou dobu byl angažován v divadle Die Komedianten, externě spolupracoval s exilovými skupinami, psal do exilových časopisů. Jeho snem bylo Rádio Svobodná Evropa. To se mi v roce 1983 splnilo a on působil řadu let v její centrále v Mnichově. Této stanici zůstal věrný i po jejím přestěhování do Prahy, kdy se také on vrátil z emigrace. Angažoval se i v politice a nedávno se stal nakrátko ministrem kultury. V té době také vážně onemocněl a musel podstoupit operaci. Původně se zdálo, že půjde ve šlépějích svého slavného tatínka Zdeňka Štěpánka a jeho osudem bude především divadlo. Přesto mu život zamotal často karty jinak. Říká o sobě, že je konzervativec, který uznává řád a nesnáší anarchii. Přesto se sám řádu, který byl pro něj nepřijatelný, vymknul a odešel nejen z vlasti, ale opustil tak i své povolání. Rád se zaobírá filozofickými otázkami o existenci lidstva, ale možná především hledá názor na existenci svou. Je sečtělý, vzdělaný, s velkým přehledem, přesto o něm nejvíc noviny psaly v souvislosti s alkoholem, nekompetentností i pochybami o jeho intelektuální zdatnosti. Jaký je doopravdy Martin Štěpánek, to se dozvíme v této 13. komnatě. Průvodkyní je moderátorka a kolegyně z rozhlasu Jana Klusáková.
Čerstvý pětašedesátník Jan Vyčítal je symbolem nekonvenčního života trampů, kapelníkem legendárních Greenhorns, autorem uznávaných písňových textů i osobitým výtvarníkem. Od dětství byl načichlý Foglarem, skautingtem, přírodou a vším, co vonělo zakázanou Amerikou a trampská kytara ho přivedla až ke kariéře profesionálního hudebníka. Za normalizace si pak za svou prostořekost vysloužil mnohaletý zákaz umělecké činnosti. Jeho 13. komnata začíná už v devíti letech, kdy dostal těžkou revmatickou horečku. Rok ležel v posteli, nemohl se hýbat, ze školy za ním docházel učitel. Dodnes má z té doby památku - šelesty na srdci a celoživotní potíže s klouby. Kočovný muzikantský život, několik autohavárií a nezdravý životní styl mu přinesl chronické potíže s pravou rukou a s krční páteří. Jan Vyčítal takřka zchroml. Už neudržel štětec, nemohl hrát, při chůzi se kroutil bolestí. Podstoupil řadu revmatologických procedur, jedl prášky po hrstech, ale s kreslením a hraním se musel rozloučit. Jako vyznavače country hudby a romantiky westernů ho přátelé několikrát pozvali do USA. Zprvu tam se skupinou Greenhorns hrával, pak už jen zpíval a nakonec se sotva hýbal. Jeden americký kamarád si ho tenkrát vzal stranou a řekl mu, že ho určitě musí strašně bolet záda, protože on to také zažil, ty revmatické bolesti, a že Honzu vezme někam, kde mu pomohou. Vydali se terénním autem na dlouhou cestu kamsi do divočiny, až do indiánské rezervace. Stará indiánka ho tam čarováním a bylinkami a všelijakými tajnými procedurami dala dohromady tak, že Vyčítalova záda zanedlouho přestala bolet a ruka se začala postupně hýbat. Už zase udrží štětec, může malovat a hrát. Po letech utrpení skoro zázrak. Jan Vyčítal věří, že mu pomáhá přírodní energie a jakési božstvo - sám ho nazývá "šéfem" - které nad ním drží ochr
Zpěvačka, jejíž hity dodnes občas znějí v rádiu, se stala obětí domácího násilí. Jak se dostala ze situace týrané ženy? Bývala zpěvačkou s velmi dobře rozjetou kariérou. Jezdívala s vlastní skupinou Pudr a také s Bacily bratrů Neckářových, k jejím velkým hitům patřila například písnička se slibným názvem Já přijdu... Ale pak se zamilovala a dokázala všechno, co si léta budovala, hodit za hlavu. Srdce ji z toho nebolelo, protože to udělala ve jménu velké lásky, té největší v životě, jak se domnívala. Řekla „ano“ technikovi své kapely, muži o devět let mladšímu, a byla přesvědčena, že s ním zůstane navždy. Přinesla do manželství všechno, co měla: svou práci, energii, dům, auto, úspory... Když se jim narodily dvě krásné a zdravé holčičky, byla šťastná, i když v té době už věděla, že si nevzala prince ani anděla, ale člověka, kterého ze všeho nejvíc baví víc a víc jí přistřihovat křídla. Ale nevzpouzela se, byla spokojená, že má děti, a tak se postupně nechala připravit o všechno, o hmotné statky a málem i o rozum. Muž bez jejího vědomí prodal auto, donutil ji prodat dům, chtěl, aby se věnovala pouze dětem. Pak ji začal týrat, ponižoval ji, zesměšňoval, peskoval, okřikoval, vyhazoval z auta... Vždycky si řekla – co bys chtěla, holka, máš krásné děti, co by za to jiná dala... A tak všechnu hořkost spolkla a realizovala se v péči o své dvě holčičky. Ale prostor, ve kterém mohla volně dýchat, se víc a víc zužoval. Pak už se nesměla dívat na televizi, neměla právo na vlastní peníze, na vlastní názory, na vlastní život, došlo i na fyzické násilí. Kdoví, jak by všechno dopadlo, kdyby ji nezradilo zdraví... Až v nemocnici se lékařům přiznala, co prožívá, a naštěstí se okamžitě našli lidé, kteří kolem ní roztáhli záchrannou síť. Dnes už volně dýchá, i když stále ještě bo
Osudy dětských hvězd jsou zajímavým fenoménem nejen z hlediska toho, že diváky a čtenáře stále zajímá, kam zmizeli ti slavní, kteří tehdy zasvítili na obrazovkách, ale také proto, že mnohým z nich pozdější ústup ze slávy ovlivnil život natolik, že se mnozí s psychickou újmou potýkají dodnes. Často byli obsazováni jako zajímavé typy a v dospělejším věku se jim nepodařilo navázat na úspěchy z dětství a mládí. Příběh Antonína Duchoslava je tomuto modelu velmi podobný. Byl obsazen především jako typ, i když je pravdou, že se svých rolí zhostil s patřičnou dávkou talentu. Našel ho režisér Karel Smyczek a dal mu nejdříve roli Vikiho ve filmu Sněženky a machři a pak ho obsadil jako Mikiho Kadlece do televizního seriálu Třetí patro. Když to všechno skončilo, odešel Antonín Duchoslav do normálního života, ale svými filmovými postavami žil dál. A tak začaly v jeho životě problémy. Flámy, alkohol, vyhazov z gymnázia. Dodnes nemá ani maturitu, přestože se dříve docela dobře učil. Zlom v jeho životě pak nastal na vojně, kam odešel na dva roky. A právě v tomto období měl premiéru seriál Třetí patro, kde hrál zápornou postavu Mikyho. Antonín se stal negativním hrdinou i v životě a byl jako exemplární případ odsouzen za šikanu na deset měsíců nepodmíněně. Po devatenácti dnech ho propustili na tehdejší amnestii prezidenta republiky, ale špatná nálepka již mu zůstala. Vystřídal řadu různých zaměstnání a stále snil svůj dlouholetý sen o návratu ke slávě například v podobě druhého celovečerního filmu Sněženky a machři 2. Tento kruh se uzavřel nedávno, jeho divadelní premiérou na prknech divadla Radka Brzobohatého. Nemůžeme říci, že se Antonín Duchoslav na jeviště vrací, neboť na něm nikdy nestál, ale herectví se drží i po létech, jak se říká zuby nehty. Průvodcem na cestě do jeho třinácté komnaty
Herečka Jaroslava Obermaierová se narodila rok po válce a vystudovala DAMU v šedesátých letech. Její herecká kariéra začala slibně, kromě hraní v divadle neměla nouzi ani o filmové a televizní role (Souhvězdí panny, Kristla v Moskalykově Babičce, Radúz a Mahulena, Žert). Dnes si ji ovšem diváci většinou spojují s rolí manželky majora Zemana z pověstného režimního seriálu. Jak sama vypráví, jako mladá herečka vstoupila do KSČ - tehdy její ředitel Josef Větrovec ji postavil před hotovou věc - bez legitimace nebude moci být v angažmá. V té době se "omlazovaly" a doplňovaly stranické buňky ve všech divadlech, protože v době stranických čistek po vstupu vojsk ztratily hodně členů. Komunisté de facto zneužili postavení většinou mladých herců, kteří měli kariéru teprve před sebou, a postavili je před hotovou věc. Rozhodně si nemyslela, že jí stranická legitimace zaručí víc příležitostí. Vzpomíná, jak měla někdy pocit, že její stranictví je jí spíš na škodu, že se někteří režiséři a produkční na ni dívají skrz prsty. Na začátku sedmdesátých let neměl každý odvahu vyřešit si takové dilema a nezadat si. Jako statisíce zdejších občanů volila Jarka snazší cestu. Chtěla hrát. A i když byla jen řadovou členkou strany, bylo jí to po roce 1990 bylo vyčítáno. Jak už to u herců funguje, bývají mnohdy spojováni se svými rolemi. Průvodcem pořadu je mladý herec Kryštof Hádek, který se dívá na příběh starší kolegyně nezaujatýma očima a spolu s ní se zamýšlí nad tím, jak prožívala jako mladá herečka období normalizace. Životní a herecký příběh známé herečky je obrazem osudu ne nepodobným osudům stovkám jiných českých herců. V průměru žili a chovali se jako miliony občanů této republiky, ale bylo a je na ně více vidět...
Píše se rok 1989 a na trůn československé královny krásy usedá osmnáctiletá dívka z Prešova. Ivana Christová, první novodobá Miss Československé socialistické republiky. Porota ji zvolila takřka jednohlasně. Po vyhlášení titulu královny krásy ji Ostravská hala vypískala, protože se jim nelíbila. V slzách chtěla titul vrátit. Po soutěži se přihlásila do Miss International. Sama si sehnala sponzory, kteří jí zapůjčili šaty. A v době, kdy byly valuty dostupné jen na černém trhu, si půjčila peníze na cestu od šéfa Svazu socialistické mládeže. Soutěž mladá Ivana vyhrála a tím získala i první zakázky v zahraničí. Vykročila z uzavřeného a nudného života v socialismu do velkého, avšak velmi tvrdého světa modelingu. Záhy se v Americe dostává na titul časopisu Vogue. Všichni jí vypráví, jaký je to úspěch, ale Vogue dívce z Československa nic neříká. Její kariéra jde prudce nahoru, váha dolů. Ivana je ve stálém stresu z pracovního vytížení i kvůli odloučení z domova. Podléhá diktátu světa módy, být co nejštíhlejší. Ani neví, jak si sama ničí organismus. Po New Yorku se přesunula do Paříže. Přehlídky, focení, titulní stránky časopisů... Ivana je na vrcholu. V té době potkává, jak sama říká: Sandokana, do kterého se bláznivě zamiluje. Románek s francouzským podnikatelem vietnamského původu vyvrcholil neplánovaným těhotenstvím. Agentura nechápala, že si chce dítě nechat. Ivaně bylo dvacet tři let a byla na vrcholu kariéry. Vysvětlovali jí, že by měla jít na potrat, ale ona si dítě vybojuje. Po narození dcery se vrací do Bratislavy a chce se naplno věnovat rodině. Jenže záhy dochází k rozpadu manželství. Když bylo Danielce devět měsíců, otec natrvalo zmizel. Ivana se vrací k práci modelky, aby dítě uživila. Ona sama je z rozvedené rodiny, vyrůstala jen s maminkou a zdá se, že přitahuje podobně nezodp
Vztahy s rodiči, nedořešené a komplikované, jsou součástí 13. komnaty mnohých z nás. Žijeme si svůj dospělý život s vlastní rodinou, jsme spokojení a šťastní, ale i tak přicházejí chvíle, kdy staré křivdy, bolest či zklamání zasahují do našeho života víc, než bychom čekali. Vše bývá o to palčivější, ztratíme-li možnost vše napravit třeba jen cestou nejjednodušší - možností si promluvit. Právě tento pocit tvoří asi významnou část 13. komnaty Ester Janečkové, moderátorky, jejíž popularita trvá pouhých pár let. Ester Janečková je dcerou známé disidentky, chartistky Marie Rút Křížkové a legendárního divadelníka Oty Ornesta. Se dvěma staršími sestrami vyrůstaly samy s matkou, která se odhodlala aktivně postavit komunistickému režimu. Znamenalo to, že Ester žila jinak než ostatní děti v soustavném tlaku a strachu, často v noci vyděšeně čekala, až se maminka vrátí z výslechu. To vše tvoří jedno ze zákoutí Esteřiny 13. komnaty. Druhou a pro Ester, zdá se, podstatnou rovinou je její vztah s otcem. Ač Ota Ornest s její matkou nikdy nežil, projevoval o Ester do jejích pěti let jakýsi zájem. Pak ho ale komunisté v roce 1977 uvěznili a ve vězení po roce a půl zlomili. Aby unikl tříapůlletému trestu, učinil v televizi prohlášení, v němž režimu vyšel vstříc a sypal si popel na hlavu. Po svém návratu z vězení se Ota Ornest přestal s Marií Rút Křížkovou a jejich dcerou stýkat. Později přišlo pro Ester období, kdy všichni řešíme svou identitu a chceme se o svých blízkých dozvědět nejvíc. Otec opět selhal. Sice Ester připravoval na žádost matky ke zkouškám na konzervatoř, a dal tak své dceři možnost trávit s ním čas a poznávat ho, ale ani v této fatální situaci nedal nijak zvlášť najevo, že by vztahy s vlastní dcerou chtěl obnovit a udržet. Tak tomu bohužel zůstalo až do jeho smrti (2002). Komplikov
Věra Martinová začínala jako zpěvačka s Orchestrem Gustava Broma; čtyři roky vystupovala s dívčí skupinou Schovanky, pak se vydala na sólovou dráhu. Popularitu "první dámy české country music" jí přinesly písničky Malý dům nad skálou, Až na vrcholky hor, Dala jsem lásku řekám i debutové album Dál jen vejdi. V druhé polovině 80. let pěvecká kariéra Věry Martinové strmě stoupala. "Patří vám celý svět, ale pak se stane strašná věc, kdy se vám během okamžiku obrátí život naruby," vzpomíná zpěvačka. Vůz řízený jejím manažerem se srazil s neosvětleným vojenským vozidlem sovětské armády. Věru Martinovou s těžkým zraněním obličeje a oka odvezla záchranka do nemocnice v Litomyšli, kde jí oko zachránili. Zpěvačka cítí dodnes dluh k lékařům a sestrám na chirurgii v malé okresní nemocnici. Pak ji převezli do Prahy do Motola a později se léčila ještě na plastické chirurgii v Brně. Když si plně uvědomila, co se stalo a jak strašně má poničený obličej, měla pocit, že s muzikou je navždy konec. V tu chvíli ani nechtěla žít. Při plastické operaci jí doktoři odstranili nejhorší jizvy. Hodně jich však zpěvačce zůstalo na tváři i na duši. To, co Věře Martinové nejvíce pomáhalo, byly dopisy od posluchačů. I díky jejich povzbuzování se ke zpívání vrátila. Následky havárie cítila ještě mnoho let. Jizvy se staly jejím dlouhodobým traumatem. Každé vystoupení v televizi byl pro ni stres, kamery ji musely zabírat jen z jedné strany, aby následky poranění nebyly tolik znát, musela se stále silně líčit. Před třemi lety jí jizvy v obličeji obrousili laserem a od té doby už nejsou příliš vidět. Osmnáct let prožila s jizvami a postupně se s nimi psychicky vyrovnala. Jak se jí to podařilo, se dozvíme v pořadu 13. komnata, kterým doprovází moderátor Václav Žmolík.
Ota Zaremba začal vzpírat v patnácti letech. Vyučil se důlním zámečníkem a veškerý čas trávil ve sportovní hale. V roce 1980 získal kov nejcennější, tedy olympijské zlato na Olympijských hrách v Moskvě. V témže roce byl vyhlášen nejlepším sportovcem Československa. Závodil až do roku 1985, kdy na mistrovství Evropy získal páté místo. Jeho sportovní kariéru provázela četná zranění loktů a kolen. Lékaři ho varovali, pokud neskončí se vzpíráním, skončí na invalidním vozíku. Ota Zaremba nedokázal včas využít nabídky na trénování i další studia, a tak po skončení hvězdné kariéry nastoupil jako zámečník na šachtu. Horníci si ho dobírali, jak dopadl. Po čase důl zavřeli a on zůstal bez práce. Nakonec se mu podařilo získat místo ve sklenářství. I z něho ale musí po čase odejít, protože doslova přežil těžkou automobilovou havárii. Nějaký čas byl opět nezaměstnaný. V posledním období se o Otovi psalo hlavně v souvislosti s dopinkem. Byl prvním sportovcem, který otevřeně přiznal, že bral anabolika. Chtěl rozpoutat celospolečenskou debatu, aby se otevřeně řeklo, jak to vypadalo ve sportu v 80. letech. Veřejně vystupoval proti svému bývalému trenérovi a obviňoval ho, že mu podával anabolika. Snažil se vyvolat soudní proces, aby někdo nesl za poškození zdraví sportovců odpovědnost. Nakonec se ale stáhl do ústraní. Tvrdil, že celou kauzu udělali novináři, kteří využili jeho momentálního zdravotního stavu, kdy pod prášky nevěděl, co říká. Ota Zaremba je dnes kvůli zničenému zdraví v částečném invalidním důchodu. Dostává měsíčně 6 400 korun. Je bezdětný, několikrát rozvedený. Stará se o své těžce nemocné rodiče, se kterými žije na okraji Havířova v rodinném domku. Dodnes lituje toho, že si neudělal trenérskou školu. Celé mládí byl zvyklý, že se o něj staral sportovní klub. Nebyl samostatn
Třináctá komnata s Martinou Navrátilovou má dvě ústřední témata: homosexuální orientaci Martiny a její emigraci z komunistického Československa. Aby mohla hrát svobodně tenis, utekla Martina z rodné země a na čas přišla o rodinu. Ta se za ní posléze přestěhovala, jenže v té době už Martina žila s partnerkou. "Bylo pro mě jednodušší prozradit celému světu, že jsem lesbička než vlastní rodině," popisovala redaktorce Janě Ciglerové těžkou dobu coming outu. Její rodiče se po roce života v Americe zklamaně rozhodli vrátit zpátky, zatímco Martinu tam čekaly problémy se sponzory ženských turnajů, kteří se stahovali ze zápasů, protože nechtěli být spojování s homosexuálně orientovanou ženou. Nejen, že to všechno nakonec Martina překonala, ale stala se nejlepší hráčkou tenisu všech dob a jednou z nejvýraznějších aktivistek v boji za práva gayů a lesbiček. V dokumentu vypovídá její sestra Jana, vzpomíná i Helena Suková a obtíže homosexuálně orientovaných lidí přibližuje sexuoložka Hana Fifková a někdejší mluvčí Gay iniciativy Jiří Hromada. Upřímná a nesmírně otevřená výpověď jedné z nejlepších sportovkyň světové historie odhalí divákům i události, o kterých do té doby nevěděli - například, že biologický otec Martiny spáchal sebevraždu.
Matka Idy Kelarové je Moravačka, otec byl bohem nadaný cikánský hudebník. Koloman Bitto se však rozhodl, že svou romskou identitu ukryje. Chtěl tím uchránit rodinu – manželku a tři dcery – od ponižování. A protože Ida se narodila jako blondýnka, dlouhou dobu se mu to dařilo. Ida vystudovala na konzervatoři piano a cello a po škole se stala herečkou Divadla na provázku. Na jednom zájezdu v Dánsku potkala svého budoucího manžela (už druhého) a odstěhovala se s ním do Walesu. Při jedné z návštěv rodiny v Československu se konečně dozvěděla svůj pravý původ. Ale až smrt otce byla tím katalyzátorem, který v ní uvolnil vzpomínky na staré cikánské písně. Začala je v zahraničí zpívat, ale také vyučovat. Ida není obyčejná zpěvačka. Idin zpěv je především prožitek, otevřené a nabídnuté nitro. Na nevypočítavé otevřenosti také Ida postavila svou další kariéru. Na základě svého tvrzení, že každý umí zpívat, jen o tom neví, založila Mezinárodní školu hlasu a začala pořádat unikátní workshopy s mezinárodním obsazením. V roce 1995 se vrátila na Moravu a se svou školou se usadila v městečku Bystré u Poličky. Ida učila, koncertovala a stávala se v Česku stále známější. O tom, jestli je částečná Romka, se stále jen spekulovalo a ona se k tomu – zatím – nikdy přímo nevyjadřovala. Až když se zamilovala do Desideria Duždy, který hrál s legendární romskou zpěvačkou Věrou Bílou a založili spolu kapelu Romano Rat (Romská krev). Ida si čím dál víc uvědomovala potřebu pomáhat především romským dětem. Založila občanské sdružení MIRET, jehož prostřednictvím začala podporovat mladé romské talenty. Ne vždy však Romové a hlavně jejich rodiny pomoc využili. Díky dokumentárnímu flmu režiséra Miroslava Janka vešel ve známost například případ nadané romské dívenky Vierky. S malou Vierkou, jejíž talent chtěla I
Hrdinka této 13. komnaty se narodila jako Jana Petrů. Jméno a příjmení si později - už jako zpěvačka - jednoduše otočila. Stala se z ní Petra Janů. To proto, aby si ji posluchači nepletli s jinou zpěvačkou téhož jména, Janou Petrů ze 60. let. Když přišla na svět, její rodiče byli velmi mladí, ještě skoro děti. Matka ještě nebyla plnoletá, otec měl před maturitou. Manželství se do roka rozpadlo. Malé Janě Petrů byl tehdy rok, když se rodiče rozvedli... Petřina matka se jako osmnáctiletá znovu vdala a odstěhovala se z Prahy. Otec dostal povolávací rozkaz na vojnu a malou Janu - říkejme jí pro pořádek Petra - začala vychovávat babička. Matka se provdala do malé vesnice pod Kozákovem v Českém ráji, do Klokočských Louček. Do Prahy za dcerou jezdila, i když ne příliš často. Otec bydlel v sousedním domě hned vedle. Také se znovu oženil a Petra tak měla nevlastní sourozence. Nijak často se s otcem nestýkali, ačkoliv to k sobě neměli daleko. Když byla Petra starší a musela k soudu kvůli výživnému, přestala se s otcem stýkat úplně. V 11 letech matka Petře navrhla a přesvědčila ji, aby se natrvalo přestěhovala k ní, do Louček. Petra se těšila, že bude konečně s mámou a souhlasila. Babička to ale těžce nesla, hodně plakala, na vnučku, kterou vychovala, si hodně zvykla. Petra brzy litovala, že opustila babičku a odstěhovala se k matce. Stala se z ní především chůva dvou mladších nevlastních bratrů a musela si na sebe sama vydělávat třeba navlékáním korálků po nocích. V 15 letech se sebrala a vlakem odjela do Prahy k babičce. Byl to ale útěk z domova. Máma si pro ni přijela a musela se vrátit. V 16 letech kvůli rodinným poměrům a nešťastné lásce se Petra dokonce pokusila o sebevraždu. Musela si pobýt pár dní na psychiatrii v Kosmonosech a později se za tento čin styděla. Uvědomila si, že takové řešení už nikdy nezvolí
Marie Vodičková má osm dětí, pět nebo šest psů a kocoura. Jako předsedkyni Fondu ohrožených dětí se jí podařilo "udat" do náhradních rodin kolem pěti set dětí - sourozenecké skupiny, nevidomé, těžce nemocné, s Downovým syndromem, romské, černošské, asijské. Tato žena také vymyslela síť zařízení nahrazujících rodinnou péči tam, kde ta původní selhává a dala těmto zařízením milý a pocit bezpečí budící název Klokánek. Málokdo asi o Marii Vodičkové ví, že byla šikanovaným dítětem. Děti ve škole se jí smály, ona sama si připadala "hnusná". Dodnes vzpomíná na posměšnou přezdívku, kterou jí dali spolužáci. Nedokázala se svěřit se svým trápením rodičům ani sestře a od šikanování ji zachránila náhoda, když se s rodinou přestěhovala a přestoupila na jinou školu. Její život se od pocitu naprostého zmaru a neštěstí vyvinul překvapivě úplně opačným směrem k pomoci ostatním. Když Marie pracovala na městské prokuratuře jako specialistka pro péči o mládež, viděla v ústavech mnoho právně volných dětí, které nikdo nechtěl. Šokovalo ji, že plno z nich mohlo mít dřív náhradní rodinu, kdyby sociální péče a soudy byly rychlejší, a bolelo ji, že většina romských, zdravotně handicapovaných a starších dětí, se nových rodičů nikdy nedočkala. Postupně si sama odvezla z dětského domova domů osm, převážně romských dcer. Nejmladší bylo šest, nejstarší čtrnáct. Všechny děti měly za sebou pohnutý osud. Marie si je vzala domů, protože je nikdo nechtěl - většina zájemců o adopce upřednostňuje malé bílé zdravé miminko, pokud možno od vysokoškolsky vzdělaných rodičů. Dnes už jsou všechny dcery dospělé. Mají vlastní rodiny a jsou se svou "mamkou" v kontaktu. Kvůli adoptovaným dětem Marie Vodičková obětovala svůj soukromý život, nemá manžela, nemá ani vlastní biologické potomky. Marie Vo
Odhalení muže, před jehož objektivem se většinou svlékají jiní. Jestliže můžeme o někom s klidným svědomím prohlásit, že je "enfant terrible" české kultury, pak je to určitě Jan Saudek. Na jedné straně mezinárodně uznávaný fotograf vystavující svá díla v nejprestižnějších světových galeriích, nositel francouzského řádu "Rytíř umění a literatury", na straně druhé mediální figurka, člověk, který se nerozpakuje udělat ze sebe kdykoli šaška, jen když může šokovat a upoutat na sebe pozornost. Životním tématem fotografa i člověka Jana Saudka jsou ženy a erotika. Fotografuje především akty. Za sedmdesát let svého života zplodil 8 dětí a vystřídal tolik partnerek, že by je dnes nespočítal ani on sám. Jednou ovdověl, jinak se s většinou svých manželek i milenek rozešel celkem v klidu. Jen poslední rozchod se Sárou Saudkovou byl i na Janovy poměry poněkud zvláštní. Sára odešla se Saudkovým synem, otěhotněla s ním a porodila mu postupně tři děti. Pro Jana se stal její odchod překvapením o to větším, když zjistil, že Sára má spolu se svým novým mužem, jeho synem, v držení práva na jeho celoživotní dílo i téměř veškerý majetek. Jan se navenek chová jako gentleman a tuto situaci přijal sice s trpkostí, ale bez odporu. Sáře dál posílá měsíční apanáž a ona mu půjčuje ateliér a byt v paneláku, které ve své velkorysosti dal kdysi napsat na ni. Našel si novou mladou partnerku Pavlu Hodkovou, se kterou má půlročního syna. Za Janovu 13. komnatu lze samozřejmě považovat jeho momentální životní situaci, kdy jej téměř o všechno připravila jeho dlouholetá partnerka. Náš pořad se soustředil na ten rys jeho osobnosti, který jej do takové situace dovedl. Je to jeho posedlost ženami, veřejně deklarovaná polygamie, naprostá nezodpovědnost v plození dětí, bohémství - to všechno se mu na stará kolena vrací jako bu
Letos třiačtyřicetiletá legenda českého válečného zpravodajství chodí v gumákách po polorozbořené jihočeské tvrzi v Rakovicích, kterou se snaží s několika přáteli a hlavně s členy své rodiny učinit obyvatelnou pro azylanty ze sdružení Berkat, což znamená persky přátelství. Popřípadě láska. Berkat se snaží povzbudit schopnost vzájemné pomoci lidí přes hranice států. Duší a organizátorkou této pomoci je neúnavná Petra Procházková, do jejíž třinácté komnaty se pokusila nahlédnout novinářka Jana Klusáková, která se s Petrou zná sedmnáct let. Petra žije v Rakovicích s osmiměsíčním synem Zafarem a vlčákem Radanem, který poslechne jen ji. Svého muže Paikara viděla naposledy před půl rokem - dva měsíce po narození chlapce se vrátil domů do Afghánistánu. Naše nejslavnější válečná zpravodajka strávila v Rusku jedenáct let: nejprve jako dopisovatelka Lidových novin, pak zpravodajka agentury Epicentrum. Založila ji spolu s Jaromírem Štětinou - to už nejen psala, ale také točila reportáže a dokumentární filmy. Nakonec se stala organizátorkou útulku pro válečné sirotky v čečenském hlavním městě Grozném. A pak byla (před sedmi lety) vyhoštěna. Její statut nežádoucí osoby platí dosud. Náš stát Petru Procházkovou vyznamenal snad všemi dostupnými cenami za kvalitní novinářskou práci v nestandardních podmínkách, ale i za trvalou humanitární činnost. Dá se říci, že právě díky ní se změnil pohled české veřejnosti na postsovětské Rusko. Čím více však toho Petra zná a umí, tím víc o sobě pochybuje. To, že se nemůže vrátit na místo, kde toho tolik prožila, ji velmi trápí. Zvykla si na extrémní životní podmínky a přes všechno, co dokázala a co dělá nyní, má stále pocit, že by mohla udělat více. Trápí ji také pocit, že sebesilnější novinářská výpověď nemůže změnit politiku a zmírnit
František Peterka je herec, kterého známe především jako vládce hor z večerníčku Krkonošská pohádka či temperamentního manžela z komedie Zítra to roztočíme, drahoušku. Málokdo však ví, že je také hercem "proti své vůli". Jeho nejvyšší metou byla vždy těžká atletika, snil o účasti na olympijských hrách, nebo profesi spojené s tělesnou výchovou. Divadlo vlastně nikdy nechtěl dělat, přál si být tělocvikářem. Byl výborným vzpěračem a soutěžil v řeckořímském zápase. Zvláštní souhrou náhod se dostal na tehdejší Státní konzervatoř, kde si připadal opravdu nepatřičně, stejně tak ve svém prvním angažmá ve Slováckém divadle. Netušil jak hrát, jak se tvářit a dodnes si nedokáže vysvětlit, proč za své hraní dostával ceny. Navíc trpěl obrovskou trémou. Vypadal velmi dobře a tak si ho brzy všimli filmaři. Vytvořil desítky filmových rolí, nejslavnější v komediích s Ivou Janžurovou. I přesto, že měl spoustu nabídek, nikdy se za prací neodstěhoval do Prahy, žil stále v Liberci, kde v Divadle F. X. Šaldy hrál přes 40 let. Když byl mladý, cikánka mu předpověděla budoucnost, vše se mu vyplnilo, i to nejhorší. Při jeho pravidelných milovaných procházkách ho srazila a těžce zranila řidička, tři roky pobýval na oddělení dlouhodobě nemocných. Podstoupil téměř dvacet operací dolních končetin. A sáhl si na opravdové dno. Musel se vzdát téměř všeho, co měl rád. A paradoxně ve chvílích nejhorších mu pomohlo to, po čem celý život toužil, sport. Nesplnil se mu sice sen stát se tělocvikářem, ale láska ke sportu v něm opět vzbudila motivaci k životu, začal opět cvičit, posilovat s činkou. A hlavně měl spoustu času přemýšlet o sobě, o svých blízkých. K řidičce, která ho zranila, necítí zášť, tvrdí, že každý máme svůj život nalinkovaný a vzepřít se osudu nelze. Člověka to nutí o sobě přemýš
Naďa Konvalinková je symbolem nezdolného optimismu, rozesmáté sluníčko, které má neustálou snahu vidět vše z lepší stránky - tak ji znají diváci a kolegové. Proti tomu stojí jiná Naďa, která skrývá smutné a traumatizující prožitky z dětství, beznadějnou snahu mít velkou a spokojenou rodinu, zoufalé pokusy o bezpečí a klid. O tom ví ale jen nejbližší okruh jejích přátel. Naďa Konvalinková se narodila v Praze, je nejstarší ze tří sester. Ljuba je mladší o dva a půl roku a provdala se do Švýcarska, sestra Iva z maminčina druhého manželství je mladší o jedenáct let a žije na statku nedaleko Prahy. Když bylo Nadě 10 let, rodiče se rozvedli za tak dramatických okolností, že úřady Naďu a Ljubu umístili do dětského domova. Prožily tam nejhorší rok svého života, pak si je naštěstí babička vybojovala do vlastní péče. Proto chtěla Naďa mít aspoň dvě děti, větší rodinu, ale nevyšlo to. Těžká zkušenost z dětství ji přivedla k Nadačnímu fondu Rozum a cit, jehož se stala patronkou. Tento fond pomáhá dětem, které se třeba po autonehodě rodičů či kvůli jiným nepříznivým rodinným situacím ocitnou opuštěné. Jak se dokázala vyrovnat se ztrátou rodinného zázemí, která ji potkala naprosto nepřipravenou stejně jako její mladší sestru Ljubu, co v ní tento zážitek zanechal a v čem ji naopak posunul, to tato herečka svěří poprvé před televizní kamerou. Citlivou průvodkyní na cestě do její třinácté komnaty je redaktorka Zuzana Burešová.
"Chodili spolu z čisté lásky a sedmnáct jim bylo let..." Kdo by neznal nesmrtelný televizní muzikál Starci na chmelu. Písničky, které v něm zazněly, se zpívají dodnes a tváře dvou hlavních protagonistů si také pamatujeme. Vedle tehdy už známého Vladimíra Pucholta se v hlavní roli Hanky objevila mladá studentka konzervatoře Ivana Pavlová. V 17 letech se z neznámé dívky z Plzně stala během jedné noci doslova filmová hvězda. Byla krásná a také pohybově velmi nadaná. Po konzervatoři nastoupila do Baletu Praha, který založil Pavel Šmok s Lubošem Ogounem. Našla si životního partnera, režiséra Pavla Hobla, který se kvůli ní rozvedl a opustil malou dceru. Ivana také udělala ústupek, odešla z Baletu Praha, aby se svým manželem mohla trávit více času. Nastoupila jako tanečnice do Divadla E. F. Buriana v Praze, kde se cítila šťastná. Při jedné zkoušce na ní ale upadl železný žebřík. Byla těžce zraněná, lékaři ji několik týdnů dávali dohromady, ale po nějaké době se k tanci vrátila. Za deset let však začala špatně vidět, omdlévala. Lékaři diagnostikovali poúrazovou epilepsii. Ve svých 37 letech musela Ivana odejít z divadla do plného invalidního důchodu. Každý den ji pronásledovaly epileptické záchvaty. Život plný zkoušek, představení, přátel najednou zaplnila prázdnota. Kamarádi ubývali, nastoupily deprese. Ivana o nich nikomu neřekla, chtěla si pomoci sama. Začala malovat obrazy speciální technikou malých teček. Vyžadovalo si to naprosté soustředění, které ji odvádělo od myšlenek na nemoc, na osud. Věnovala se manželovi, pořídili si chalupu, psa. Do divadla po svém odchodu v roce 1983 nikdy nevstoupila, až nyní při natáčení pořadu 13. komnata. Ivana dodnes velmi krásně tančí. Nestěžuje si. Její život začal jako pohádka, ale jak Ivana říká, neskončil tragédií. Poznala o sobě víc než kdokoliv jiný, zažila rychlou
Věra Špinarová žila od dětství v Ostravě-Porubě. Vyučila se v oboru "chemička prádelen a čistíren", ale v té době už začala o víkendech zpívat na zábavách. Koncertů přibývalo, a tak si řekla, že by se mohla zpěvem živit profesionálně. Věra Špinarová zaujala okamžitě svým nenapodobitelným sytým hlasem i temperamentním a vitálním vystupováním na pódiu. Na její koncerty se začaly stát fronty. Opravdu prvním velkým hitem byla písnička "Music box", která okamžitě ovládla na několik měsíců první místo v žebříčku hitparád a Věra Špinarová si uvědomila, že je opravdu známá. V té době už začala zpívat s orchestrem Ivo Pavlíka, jehož šéfa si později vzala a má s ním syna Adama. Říká, že prvotní zamilovanost vyšuměla a postupem času to byl spíš pracovní vztah než manželství. O syna se starali Věřini rodiče. Manžel se však pomalu ale jistě vrátil ke své pověsti sukničkáře a Věra byla vzteky bez sebe. Po dvanácti letech se s Ivo Pavlíkem rozvedla a řekla si, že prvního chlapa, kterého potká, si vezme. Druhé manželství formálně trvalo šestnáct let, ale samotný vztah, s bouřlivákem a idolem ženských srdcí zpěvákem Víťou Vávrou, podstatně kratší dobu. Věra žila v Ostravě, on v Praze a ani jeden se nechtěl svého zázemí, rodiny a přátel vzdát. Několikrát se rozešli a pak zase sešli, ale po letech odloučení jejich manželství nakonec ztratilo smysl. Věra nikdy nebyla dlouho sama. Dnes žije na chalupě kousek od Ostravy s partnerem o 13 let mladším. Má kolem sebe ráda své blízké. Navštěvují ji přátelé, syn s rodinou. Krásný vztah má se svou vnučkou Johankou. Žije poklidný život. Málokdo ale ví, že v sobě nosí velkou bolest, kvůli ztrátě, která ji zasáhla před 27 lety. O Vánocích roku 1980. Mladší bratr Věry Luboš jezdil toho roku do Prahy za prací. Jako většina lidí o Vánocích nakoupil d
Maminka Karla Štědrého si přála, aby se její syn stal inženýrem. A proto šel Karel po maturitě studovat Vysokou školu železniční. Získal titul inženýra, ale nikdy tuto profesi nevykonával. Ještě v době vysokoškolských studií dal dohromady svou vlastní kapelu a začal zpívat. Jednou je uviděl vystupovat Jiří Suchý a přizval je ke spolupráci v Redutě, odkud přešli do vynikajícího divadla Semafor. Od té doby se věnoval desítky let jen zpěvu a divadlu. Hrál a zpíval v Semaforu, v divadle Rokoko i na estrádách, v rozhlase a v televizi, kde stál u zrodu mnoha pořadů. Písně jako: Mám malý stan, Milenci v texaskách, Zde Alfons nebo V naší kanceláři si dodnes notují s oblibou a nostalgií lidé hned několika generací. Ale přesto život Karla Štědrého nebyl jen procházkou růžovou zahradou. První životní ránu mu osud zasadil v podobě smrti milované manželky. V pouhých dvaačtyřiceti letech ovdověl a musel se sám postarat o dvě dorůstající dcerky Terezku a Zuzanku. Po pár letech se rozhodl tento nelehký úkol zvládat lépe s pomocí nové manželky. Dcery macechu příliš nemilovaly. Teprve třetí manželství Karla Štědrého mu přineslo vytoužený klid, štěstí a syna Karla. Karel Štědrý vyplnil téměř půl století života muzikou, zpěvem a divadlem, ale najednou po sametové revoluci se potýkal s nedostatkem pracovních nabídek. A tak se pustil hned roku 1990 do podnikání s nápojovými automaty. Zpočátku zběsilý nápad se proměnil v "americký sen". Dnes má Karel Štědrý ve své firmě 90 zaměstnanců. Zpěvu se však nevzdal, třebaže mu na něj nezbývá zdaleka tolik času jako v minulých letech. Tady by mohl film o Karlu Štědrém skončit happy endem. Ale nekončí... Před pár lety mu při náhodné lékařské kontrole odhalili rakovinu střev. Vzal to jako výzvu a rozhodl se bojovat. Dnes má za sebou 60 chemoterapií a cítí se dobře. Léčba je u
Jan Révai je selfmademan a je dokladem toho, jak se i po zkušenosti s kriminálem můžete stát celebritou. Vyučil se automechanikem. V tanečních ho jednou oslovil mistr, jestli by nechtěl se svou tehdejší partnerkou tancovat v kladenském klubu. Za tři měsíce se spolu se svou dívkou dostal z nejnižší kategorie v latinskoamerických tancích do vyšší. Tančili spolu dva roky, ale po jejich rozchodu skončilo i tancování. Honza se rozhodl u tance zůstat. Působil ve skupině Děti swingu a úspěšně udělal konkurz do taneční skupiny UNO. Měl s nimi odjet do Německa, jenže vězení všechny jeho plány zmařilo. Přišel o angažmá a místo vysněné kariéry tanečníka nastoupil k výkonu trestu. V roce 1993 byl na tři a půl roku odsouzen za přepadení čerpací stanice. V 16 se zapletl se špatnou partou - začalo to vykrádáním aut a skončilo (kvůli jeho velkým dluhům) zbabraným přepadením benzínky, na které si půjčil otcovo auto. V roce 1993 - to mu bylo devatenáct - byl odsouzen k trestu odnětí svobody a strávil dva a půl roku ve vězení. Výkon trestu strávil postupně na čtyřech místech a čas zabíjel studiem východní filozofie a psychologie. V té době mu nejvíce pomáhali rodiče. Vězení z něj prý udělalo chlapa. "Byla to pro mě obrovská zkušenost, i když velmi tvrdá a zbytečná. Dokonce si myslím, že můj život pozitivně ovlivnila. Srovnal jsem si v hlavě, co chci, šel jsem do sebe." Hned druhý den po návratu z kriminálu se Honza na základě konkurzu dostal do muzikálu Dracula. Jeho hvězda začala strmě stoupat. "Baví mě být na sebe tvrdý. Nejde jen o trénink a stravu, ale především o řád, který si musíte zakódovat jako nějakou počítačovou hru," říká ke své taneční kariéře. Románek s Lucií Bílou, pro kterou byl první muž po Petru Kratochvílovi, ho katapultoval do světa showbussinesu. Následovaly role v muzikálech jako je Hair, Carmen
Poslední dva roky strávila Jana Andresíková mezi operačním sálem a rehabilitační klinikou. Právě teď se učí znovu používat pravou ruku. Před necelými dvěma lety totiž upadla a rozdrtila si obě ramena. Toto zranění a dlouhé léčení není zdaleka první trápení, s kterým se v životě setkala. Průvodkyně pořadu Martina Vrbová se s Janou Andresíkovou pravidelně potkávala před víc než patnácti lety. Jako mladičká absolventka konzervatoře vyhrála konkurs na hlasatelku České televize a profesorka Andresíková ji učila jak pořádně před kamerou mluvit. Martina si povšimla, že Jana je smutná a myšlenkami jinde. Netušila, že prožívá velmi těžké období a nevěděla, že již dlouhou dobu trpí depresemi. V mládí Jana Andresíková přes nesouhlas přísného tatínka odešla z pedagogické školy a úspěšně složila zkoušky na divadelní fakultu. Krátce po škole se přestěhovala do Prahy, získala angažmá v divadle a začaly přicházet zajímavé nabídky na filmové i televizní role. Excelovala v rozhlasových hrách tehdy slavných režisérů. Narodila se jí dcera Michalka, ale nevybrala si dobře partnera a zůstane s ní sama. Starala se o malou Míšu a snažila se obě uživit. V depresi se pokusila o sebevraždu, na poslední chvíli ji zachránila kamarádka. Jana se snaží vlnu hlubokých depresí převálcovat prací. Pak zažije další kotrmelec. Pod kola auta, které řídí, jí spadne opilý muž, který srážku přežije jen o vlásek. Jana je těžce zraněná, podstupuje složitou operaci páteře, projde klinickou smrtí. Rok je upoutaná na lůžku a není jisté, jestli ještě bude chodit. Přesto se nakonec znovu vrací do práce. V televizi hraje svou nejslavnější roli, čarodějnici v seriálu Arabela. Neopouští rozhlas a taky začíná vyučovat začínající herce jevištní mluvu. Na začátku 90. let se zdálo, že Jana konečně prožívá dobré období. V
Brilantní kytarista a skladatel už dvacet pět let trpí neléčitelnou a pro muzikanta osudovou nemocí. Michal Pavlíček je jednou z největších hvězd naší populární hudby. Brilantní kytarista, spoluzakladatel a vůdčí postava legendární skupiny Pražský výběr a několika dalších rockových formací, se v posledních letech stále více prosazuje jako žádaný autor scénické hudby k filmům, divadelním představením i televizním inscenacím. Několik let spolupracuje s britskou BBC, v říjnu bude mít v divadle Ta Fantastika premiéru jeho v pořadí již třetí muzikál. Před rokem byl uveden do rockové síně slávy. Před několika měsíci se po druhé oženil a v létě se mu narodil třetí syn. Dá se říci, že je na vrcholu, v osobním i profesním životě prožívá úspěšné a šťastné období. Přesto ho trápí jeden problém. Málokdo ví, že Michal Pavlíček už dvacet pět let trpí neléčitelnou a pro hudebníka osudovou nemocí - má tinitus. O co jde? Tinitus je odborníky charakterizován jako "příšerný, neodbytný a všudypřítomný šelest v uchu, který vás nenechá spát, pracovat a bavit se, prostě normálně žít." Tinitus, jinak též Meniérovu chorobu, má dnes u nás přibližně dvě stě tisíc lidí, ze známých osobností například spisovatel Jáchym Topol, v historii jí trpěli i Vincent van Gogh, Jonathan Swift nebo Julius Caesar. Příčiny tinitu nejsou přesně známy, ale je jisté, že souvisejí s nadměrným hlukem v našem životním prostředí, se stresem, že jde o civilizační chorobu. Dříve tinitem trpěli lidé nad šedesát let, dnes se běžně objevuje u teenagerů. (Tady je zřejmá souvislost s posloucháním hlasité hudby na rockových koncertech, diskotékách a hlavně ve sluchátkách walkmanů). Začíná to jemným pískáním, které přechází do stále silnějšího hukotu, někdy jakoby vedle vás pracoval dělník se sbíječkou. A žádným z
Marie Retková vystudovala žurnalistiku na fakultě žurnalistiky UK a od svých dvaceti let pracovala jako hlasatelka v Československé a později České televizi až do loňského roku, kdy byla funkce hlasatelů zrušena. S Českou televizí však dál spolupracuje jako moderátorka v pořadu Barvy života. Je trojnásobnou držitelkou divácké ceny TýTý. Miluje sport a žije zdravě. Vaří zdravě, miluje zeleninu, hraje tenis, basketbal, plave. Je prý celý život chorobnou optimistkou. Ve svých 45 letech, před 6 lety onemocněla velmi nestandartním druhem rakoviny děložního čípku, který nebyl v první fázi diagnostikován. Každá nemoc, kterou člověk prodělá, ho nějakým způsobem posune k mnoha otázkám "o životě" a k přehodnocování dosavadních hodnot nebo způsobu života. Projít diagnózou zvanou rakovina, ale je ještě o něčem jiném. Celý ten proces nejistoty, vyřčené pravdy, léčení a další nejistoty, která prakticky NIKDY nekončí, posunuje a odděluje lidi, kteří jím prošli od nás, kteří zatím měli jen trochu víc štěstí. Marie Retková je přesvědčená, že nejdůležitější stránkou při uzdravování je psychika. Sama přiznává, že měla strach. Nejvíce jí pomohla rodina. Dnes, po 6 letech, je v plném pracovním nasazení a nemá diagnostikované žádné další komplikace. Bývalá hlasatelka, dnes moderátorka, se rozhodla vstoupit na obrazovku v projektu 13. komnata hlavně z důvodů propagace prevence. O tom, jak překonala strach z nemoci a jak se změnil její pohled na svět, hovoří s paní Marií moderátor Aleš Cibulka.
Vlastimil Venclík je známý jako režisér a autor scénářů a divadelních her. Člověk vnímavý, citlivý a empatický. Říká, že se mu život a práce prolínají. Své zkušenosti a zážitky zpracoval v řadě děl. Ať už to byla okupace v roce 1968, která se stala motivem jeho absolventské práce oboru režie na FAMU a znamenala pro něj okamžitý vyhazov. Těžká autonehoda o několik let později se promítla do dvou her, zostřila jeho vnímání postižených lidí. V témže roce ztratil náhle i oba rodiče, opět svou bolest přetavil v hledání kvality vztahu s rodinou, významu bezpeční a zázemí. Nejhorší tragédie na něj však ještě čekala. V roce 1993, krátce po maturitě zahynul jeho devatenáctiletý syn. Zastal se napadených lidí a sám se stal cílem násilného útoku. Na jeho následky po dvanácti hodinách zemřel. Ten, koho se zastal, neprojevil ani tolik odvahy, aby přišel svědčit k soudu. Téma násilí a boji proti němu se pak stalo nejsilnějším motorem Vlastimila Venclíka. Zpracoval je filmově, literárně jako memento, ale věděl, že to nestačí. Proto založil Nadační fond Filipa Venclíka, který od roku 1999 spolupracuje s Bílým kruhem bezpečí. Jeho cílem je finančně pomáhat obětem trestných činů. Vlastimil Venclík ví, že peníze nemohou nahradit zmařený život, ale jen ten, kdo to prožil, může potvrdit, že finanční nejistota při soudních řízeních ještě prohlubuje deprese a bolest. Naopak například možnost změny prostředí může tyto stavy zmírnit. Druhým cílem činnosti V. Venclíka je předcházet násilí zušlechťováním mladých lidí. Proto vznikla literární soutěž Filipa Venclíka. Není náhodou, že se tak stalo právě na střední škole, kterou Filip absolvoval. Probouzet vnímavost a solidaritu je jejím cílem, který se, zdá se, daří. Násilí je všudypřítomné, zažil je od té doby několikrát i režisér Venclík. Vyhro
Životní příběh statečné ženy, která byla v minulém režimu pronásledována a vězněna. Jiřina Šiklová je veřejný člověk - homo politicus. Protože se občansky, politicky a profesně angažovala, musely se nutně do její života promítnout dějiny 20. století, a to už od dětství - německá okupace, deportace Židů, komunistický převrat, padesátá léta, normalizace. Kde najít třináctou komnatu? V krátkém omylném členství v KSČ, které pak napravovala angažováním se coby disidentka? Ztracená kariéra v průběhu dvaceti normalizačních let? Pobyt ve vězení? Nebo ještě něco jiného? Když byl Dubček vystřídán Gustávem Husákem, z KSČ sama vystoupila a řekla si, že teď už může být člověk jedině a jedině proti. Z členství ve straně vyvodila důsledky pro sebe samu a aktivně se podílela na odporu. V roce 1969 ji mezi prvními vyhodili z Univerzity Karlovy. Během normalizace zastávala různá povolání, například jako uklízečka tam, kde před tím přednášela. Napsala žádost o práci na 22 míst. Všude byla odmítnuta. Podepsala Chartu 77, ale vzhledem ke své disidentské činnosti, její jméno nebylo zveřejněno. V době normalizace dělala tajně spojku, či spíše pošťačku mezi exilem a československou opozicí. Po deseti letech byl kamion odhalen a Jiřina Šiklová byla uvězněna v Ruzyni. StB potom natočilo rekonstrukci případu, která byla odvysílaná i v televizi. Rudé právo nazvalo tuto činnost špionáží a podvracením republiky. Jiřina Šiklová byla odtržena od svých děti i od milovaných knih, ale pobyt ve vězení díky své nezdolné aktivní povaze zvládla a dokázala si i v tomto prostředí vydobýt respekt. Děti jí její postoj nikdy nevyčítaly. Po roce 1990 se Jiřina Šiklová vrátila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde přednáší dodnes. Založila katedru sociální práce na FFUK, kterou deset let vedla. Založila Gender Stu
Když bylo Mileně Dvorské 15 let, chodila na zdravotnickou školu a šla si pro autogram k Janu Werichovi, který vystupoval v Prostějově s estrádou. Ten okouzlené mladičké krasavici nabídl filmovou roli. Brzy na to dívka zahrála nejmladší královskou dceru Marušku v pohádce režiséra Bořivoje Zemana Byl jednou jeden král. V necelých 18 letech ji i bez maturity přijali na DAMU. Hrála třicet let v Divadle E. F. Buriana a v Divadle Za branou. Hostovala v Národním divadle a vystupovala v řadě filmů. Jako studentka DAMU se seznámila se studentem režie Bulharem Orfeiem Cokovem. Odjela s ním do jeho země, ale pak si uvědomila, že v Bulharsku žít nechce. To už byla v jiném stavu. Narodila se jí dcera Lucie. Tříměsíční holčičku dala Milena k rodičům na venkov a odjela do Prahy hrát divadlo. Lucie se seznámila se s nedostudovaným famákem Janem Dvorským, který pod vlivem knihy Poselství Grálu uvěřil, že je Mesiáš a přijal jméno Parsifal Immanuel. Dvorský si vzal Lucii Dvorskou za ženu. Napsal knihu Syn člověka - ta ovlivnila řadu lidí, kteří byli ochotni prodat veškerý majetek a všechny peníze mu odevzdali. Dvorští neposílali děti do školy: byli obviněni z ohrožení mravní výchovy mládeže. Hned nato zmizeli, nejspíš do zahraničí. Teď mají asi pět dcer. S Milenou Dvorskou se nestýkají už šestnáct let, ale něco o nich ví, snad zprostředkovaně. Milena se znovu vdala, má dospělého syna a od něho pětiletou vnučku. 13. komnata Mileny Dvorské se zdá být jednoznačná. Její příběh o ztrátě dcery Lucie před pár lety plnil titulní stránky bulvárních plátků. Milena tehdy často vystupovala v televizi, oslovovala dceru přes média a prosila ji, aby se vrátila domů. Dnes se Milena médiím a hlavně této kauze vyhýbá a zdánlivě se s ní už vyrovnala. Ale je možné se s něčím takovým vyrovnat? A co tomu předcházelo? Proč její vztah s dcerou neb
Dvojnásobná mistryně světa v krasobruslení Ája Vrzáňová proslavila svou vlast. V roce 1950 emigrovala do USA, stala se hvězdou ledních revue. V roce 1969 se provdala za Čechoameričana Pavla Steindlera, majitele několika luxusních newyorských restaurací. Jako svatební dar jí věnoval restauraci Duck Point, Kačárnu, kam posléze chodil celý New York na kachnu a další české speciality. V roce 2004 byla na Pražském hradě vyznamenána medailí Za zásluhy. Z rodné země odcházela mladá a nerada, protože byla velmi citově závislá na rodičích. Odcházela v situaci, kdy jí to poradil její vlastní otec. Doslova jí řekl: "Jeď a už se sem nevracej." Jak těžká volba pro milujícího otce jediné dcery! Dodnes je naší jedinou mistryní světa v krasobruslení. Nikdy nepřestala o sobě říkat, že je Češka. Tady se snažili vymazat ji z historie. Emigrace je jen slovo, ale za ním se skrývají silné lidské osudy a potká-li tato životní cesta někoho takového, jako byla mladičká Ája, tak napojená na své rodiště, na Prahu a na své rodiče, bezesporu to ovlivní životy všech. Z dnešního hlediska pro ni byla emigrace jistě "výhrou", ale z hlediska tehdejší psychiky sedmnáctileté dívky, která miluje své rodiče a žije v souznění se svým sportem a milovanými lidmi? V jejím příběhu se odráží i to, co bychom nikdy neměli zapomenout a naopak není na škodu si to občas připomínat. Že totiž byla doba, kdy se svévolně ničili osudy lidí jenom proto že si někdo usmyslel vybudovat ostnaté dráty. Průvodcem pořadu je redaktor Aleš Cibulka.
Zpěvák, skladatel a textař Pavel Novák (63) je známý především díky písničkám, které se hrály zejména v sedmdesátých letech minulého století. V roce 1967 se stal bronzovým slavíkem. V roce 2002 oslavil 40 let koncertování. Složil přes čtyři stovky písniček, napsal tisíc textů, osm knih, vydal stovky singlů, přes 20 alb, vystupuje pro děti i dospělé. Ročně absolvuje 650 koncertů. Ve dvaceti letech se oženil s tehdy sedmnáctiletou Olgou, mají tři děti, 5 vnoučat. Pavla Nováka si pamatuje především střední a starší generace. Jeho Nádhernou lásku, Pihovatou dívku, nebo Malinkou si s ním na koncertech zpívají diváci dodnes. Po roce 1989 se jeho písničky přestaly hrát a dříve populární zpěvák zmizel z médií. Překonával vleklé zdravotní potíže. V pořadu se diváci dozvědí, jak se zpěvák vyrovnal s náhlým odchodem ze slávy, kde bere sílu, aby překonával zdravotní problémy, a proč jednu ze svých knih nazval I smrt se bojí. Pavel Novák kromě úrazů hlavy, krční páteře a ohrožení letadlem při natáčení klipu, které jako zázrakem zvládl bez trvalých následků, trpí vysokým tlakem, tachykardiemi, obezitou - při několika dvaačtyřicetidenních hladovkách zhubl o třicet kilogramů. V létě a na podzim roku 2000 podstoupil dvě těžké operace, při kterých mu byl odstraněn zhoubný nádor prostaty. Nemoc včetně metastáz zaútočila opět v roce 2003, 2005 a v současné době je léčen třetí dávkou chemoterapie, která ho připravila o vlasy, obočí, řasy. Má stále vysoké hodnoty PSA, trápí ho vedlejší účinky léčby, velký úbytek hemoglobinu - který mu způsobuje nedostatek kyslíku. Přesto dokáže nejen udýchat chůzi, ale vydrží i hodinu a půl zpívat a mluvit na jevišti přímo po návratu z chemoterapie. Zdá se, že ve své třinácté komnatě má recept na život. Průvodcem pořadu je Šárka Kubelková.
Jana Kratochvílová od malička zpívala, hrála na housle, později na kytaru. Od patnácti let skládala a textovala. Začínala v taneční skupině legendárního choreografa Franka Towena. Její první angažmá bylo ve skupině Country beat Jiřího Brabce. Pak zpívala v několika dalších skupinách. Začátkem osmdesátých let vystupovala s legendární rock-reggae kapelou Heval. V tehdejším Československu narážela pro svou osobitost a nepřizpůsobivost na problémy a zákazy. V roce 1983 Janu pozvali na mezinárodní hudební festival do Irska. Spolu s kolegou muzikantem Pavlem Trnavským se vydali na cestu. A čekal na ně mezinárodní úspěch. Vyhráli a navíc získali i cenu publika. Při zpáteční cestě domů se na pár dnů zastavili v Londýně a právě tam je dostihla zpráva o jejich údajné emigraci. Byli odsouzeni za nelegální opuštění země. Nakonec jim nezbylo jiné řešení, než zažádat britské úřady o azyl. Janiným nedobrovolným odchodem do Anglie trpěla celá její rodina, která v bývalém Československu zůstala. Pak Janina maminka těžce onemocněla rakovinou. Pro Janu to byly snad nejtěžší chvíle v emigraci. Domů nemohla a s maminkou mluvila jen při občasných telefonátech. Nakonec se podařilo pro matku sehnat výjezdní doložku, a tak mohla odcestovat na Britské ostrovy. Jana se spojila s léčitelkou a nemocnou matku za ní přivedla. Po několika dalších návštěvách léčitelky se maminka cítila lépe a začala se uzdravovat. Maminka žije dodnes. Další, asi nejbolestnější událost Janina života, také úzce souvisí s emigrací. Její nejmladší bratr spáchal sebevraždu. Jeho smrt si vyčítá dodnes. "Kdybych byla v Čechách, nikdy by se to nestalo, bráchovi bych pomohla..." V Londýně se Jana Kratochvílová naplno věnovala muzice a dalším aktivitám. Vystupovala pod různými jmény (Z. Goddess, Zuru, Heretyka, Jana Pope). Přezdívky vystihovaly různá "divo
Igor Bareš se narodil jako náhrada za bratra, který umřel na rakovinu v devíti letech. Tato nemoc je prokletím jejich rodiny: onemocněla jí babička; děda v domnění, že ji má, spáchal raději sebevraždu. Igor vystudoval Střední školu zemědělskou. Zjistil ale, že opravování strojů je strašný stereotyp, a tak si podal přihlášku na JAMU. Na JAMU začal pít. Už začátkem školy se mu pití, milostné problémy a učení vymkly z rukou. Z vlastního rozhodnutí odešel na protialkoholickou léčbu. Přestože absolvoval léčení, pití se úplně nezbavil. A právě ve svých alkoholických obdobích se několikrát pokusil i o demonstrativní sebevraždy. I přes tyto problémy hraje divadlo. Nejdřív v Divadle bří Mrštíků a od roku 1991 v Mahenově činohře Národního divadla Brno. Tam mu režisér Zdeněk Kaloč dává velké role. Například Hamleta, za kterého je pak nominován na cenu A. Radoka. A právě u jeho zkoušení se znovu připomene rodové prokletí. Průjmy a bolesti břicha vedou až do Nemocnice na Žlutém kopci v Brně, kde se Igor dozví, že trpí vážnou Crohnovou chorobou. Je to zánětlivé střevní onemocnění, které se většinou vrací a znamená opakované operace. Igorovi se narodí dcera, vztah s partnerkou ale nevydrží. Nominaci na cenu Thálie 1997 mu přinesla role Raskolnikova v románu Zločin a trest. Dostává také role ve filmu. Za roli ve filmu Výlet získává cenu na filmovém festivalu Tribeca v New Yorku cenu pro nejlepšího herce. V roce 2005 přichází třetí nabídka na angažmá v Národním divadle. Úspěch a popularita nic nemění na jeho potřebě samoty. Snad jako forma terapie se zavaluje spoustou práce. Deprese a alkohol zahání workoholismem. Snaží se proto čerpat sílu z prožitku okamžiku. S vědomím, že ten může kdykoli skončit. Třináctá komnata Igora Bareše je samota a osamění. Je úplně sám, ale ještě to vyhledává. Rodiče mu z
Útlá dívka s černými vlasy a výrazným temně zabarveným hlasem, tak se objevila na scéně naší populární hudby začátkem 80. let mladičká hvězdička z Ostravy Heidi Janků. Brzy zaujala kapelníka skupiny Věry Špinarové - Iva Pavlíka. Zaujala místo Věry v profesi i v životě. Mezi Heidi a Ivem vzniklo partnerství, které trvá už 24 let, přestože jim kde kdo prorokoval brzký krach, vždyť je dělí víc než třicet let věkového rozdílu. Proč se tato mladá dívka rozhodla pro stárnoucího muže, který jí mohl být otcem? Málokdo ví, že její rodinné zázemí se rozpadlo už v jejích jedenácti letech. Tehdy jí zemřela maminka na rakovinu. Otec neunesl situaci, začal mít problémy s alkoholem, vedl neurovnaný život, Heidi se musela stát téměř přes noc dospělou. I proto se tak brzy osamostatnila, opustila "domov". Stalo se tak v jejích šestnácti letech. Její bratr se později zabil v autě. Otcův organismus neunesl následky závislosti na alkoholu a Heidi se o jeho smrti dozvěděla až dodatečně. V Ivovi Pavlíkovi našla patrně nejen manžela, ale svým způsobem i náhradu rodičů. Ve 13. komnatě ukrývá Heidi mnohé - například to, proč sama nemá děti. Sehrál v tom roli její manžel, nebo je to její rozhodnutí? Nelituje toho? Důvodem může být i chronická nemoc střev - ucerolózní kolitida, která ji trápí už od dětství a znepříjemňuje jí vystupování i obyčejný život. Neobává se, že jednou nezvládne partnerovo stáří, dnes je Ivovi 73 let a už nyní si je vědoma toho, jak je na ní závislý. Nelitovala někdy, že do tohoto vztahu vstoupila? Je mnoho otázek, na které zná odpovědi jen ona a její muž. Možná díky nim pochopíme, co se zdá být mnohým nepochopitelné. Průvodkyní pořadem je redaktorka Šárka Kubelková
Atlet Tomáš Dvořák se navždy zapsal do sportovní historie jako trojnásobný mistr světa v desetiboji a ve své době i jako světový rekordman. Přesto po celou dobu své sportovní kariéry bojoval s vážnými zdravotními potížemi. Od dětství totiž alergií na vyšší byliny, prach, stromy a jak on říká, "takové to, co je všude." K tomu trpí celoživotně zátěžovým astmatem. Má a měl záchvaty během tréninku, během přípravy na mistrovství i před závody. Každý vrcholový sportovec řekne, že jeho výkony jsou závislé na třech věcech - samozřejmě kvalitním tréninku, ale hlavně na momentální fyzické kondici a momentální psychice. Tomáš bojoval naprosto se vším. Jeho sportovní život byl jedno velké napětí a stres z toho, co se stane na závodech (například i při změně klimatu, která je také součástí sportovcova života). To všechno střídalo překvapení z najednou špičkové kondice a medailového výsledku, které třeba v tu chvíli Tomáš ani nečekal. Vzápětí zase pád a několikatýdenní nebo i několikaměsíční výpadek organismu tak totální, že ani takový sportovní dříč, jakým Tomáš Dvořák je, nic nezmohl. A právě tahle vlastnost - to že je obrovský dříč znamenala, že ještě on sám svému organismu v mnoha případech ubližoval. Snažil se totiž svůj hendikep "přetrénovat" nadměrnými dávkami tréninku. Zkrátka pro laika to znamená - musel trénovat a čelit nemocem daleko a několikanásobně víc než "normální" sportovec. "Já jsem nikdy nebyl ambiciózní typ, který chtěl sbírat medaile," říká sám o sobě Tomáš Dvořák. "Dokonce jsem ani nebyl velký talent. Já byl jen od malička dříč a sport mám rád. Jsem takový sportovec - dělník. Nedívám se na svůj hendikep s lítostí nebo smutkem. Nelituji, že jsem dělal sport a ne třeba něco, kde bych se tak nemusel se svým zdravím potýkat. Sport mám dodnes strašně
Natálie Kocábová, dcera Američanky Marshy a slavného hudebníka Michaela se narodila v roce 1984. Jako třináctiletá začala moderovat televizní pořad Dády Patrasové. V patnácti letech natočila první album, v loňském roce jí vyšlo druhé. V roce 2002 vystupovala v roli Hanky v muzikálu Starci na chmelu. Dodnes vydala dvě sbírky poezie a tři prózy. V roce 2003, ještě během studií na gymnáziu, se jí narodil syn Vincent. Dnes studuje dramaturgii a scenáristiku na FAMU, píše scénář celovečerního filmu o Miladě Horákové, žije se synem a jeho otcem Štěpánem. Jako zpěvačka vystupuje se skupinou Michala Pavlíčka juniora Gang ala Basta. Je zvláštní, že ačkoli se český šoubyznys potomky slavných jen hemží (Prachař, Švehlík, Preiss, Brodská, Kostková, Kerndlová atd. atd.), nálepku protekčního spratka dostala právě Kocábová. Začalo to vydáním jejího prvního alba Fly Apple Pie. Otec Michael složil hudbu, matka Marsha napsala texty. Otec desku produkoval, na jejím nahrávání se podílela řada prvotřídních muzikantů. S vydáním desky rozjel Kocáb masivní reklamní kampaň - rozhovory do novin, televizí interview, klipy. Vůbec netušil, jak si naběhne... Přijetí desky bylo rozpačité a spíš než její hudební kvality a kvality Natálie jako zpěvačky se řešilo to, jak se Kocáb snaží se své dcery udělat popovou hvězdu. Natálie byla v pozici nesvéprávné bytosti, kterou ctižádostivý otec předvádí jako cvičenou opičku. Natálie říká, že si to všechno tehdy vůbec neuvědomovala. Teprve asi po roce si jednou sedla k internetu a po zadání svého jména se na ní vyvalila záplava ironických i vysloveně nenávistných a zlých reakcí. Byl to pro ni šok. Najednou zjistila, že lidé ji neberou jako zpěvačku, ale protekčního spratka, který nic neumí. Na tohle zjištění reagovala Natálie, ať už vědomě či nevědomě, bouřlivou rebelií. Její prot
Martin Dejdar se prosadil jako herec výrazné tváře a temperamentu už v 80. letech. Byl a je velmi oblíbený, veřejnost ho zaregistrovala především jako baviče a klauna. V 90. letech zazářil i jako charakterní herec v roli nemocného Učitele tance a později jako politický vězeň v seriálu Zdivočelá země. Ve snaze vystoupit ze škatulky baviče produkoval film Panství, s mezinárodní účastí a velkou ambicí. Výsledek bohužel nebyl takový, jaký očekával. Co bylo ale daleko horší, herec se financováním filmu totálně zruinoval, a to tak, že následky pociťuje dodnes. Aby splatil dluhy, začal hektickým tempem pracovat; hrál v divadle, v televizi, uváděl Ptákoviny, napsal knihu, jezdil s Formulí 1, vystupoval s rockovou kapelou. Přes obdivuhodný záběr se mu ale stále nedařilo vybřednout z dluhů a kromě toho se ještě opakovaně spálil, takže postupně přestal mít důvěru k lidem. Aby toho nebylo málo, následovala bouračka a úraz. Martin Dejdar byl na nejlepší cestě zanevřít na celý svět a mstít se ostatním tím, že by se choval jako oni. Přesto nakonec zvítězilo jeho dobré srdce obyčejného kluka z Chrudimi. Velmi ho zasáhlo natáčení v kojeneckém ústavu a návštěva americké herečky, matky deseti adoptivních dětí a čtyř biologických, Mii Farow. Začal navštěvovat dětskou onkologii v Motole. Přestože se mu nechtělo a neměl ani čas, splnil přání jedné holčičce a přišel za ní na návštěvu. Holčička druhý den zemřela. Kromě toho pracoval v rodném městě Chrudimi v Mama centru, pomáhal matkám s dětmi. A přes kamarády z Liberce se začal účastnit pravidelných akcí na podporu pěstounských rodin; sám otec dvou dětí si je vědom toho, jak je důležité pro opuštěné děti najít rodinu a udělat něco konkrétního, nejen přivézt plyšáky a odjet. A kromě toho si "adoptoval" velrybu. Sám tak vrací světu část svého úspěchu. Přitom m
Richard Hes vystudoval taneční oddělení pražské konzervatoře. Roku 1986 založil soubor Dance company UNO. Byl spolutvůrcem muzikálů jako například West Side Story, Dracula, Monte Christo a Noc na Karlštejně. Vytvořil mnoho televizních a filmových projektů. Byl úspěšný a bohatý. Dařilo se mu, na co sáhl. Žil společenským životem, objevoval se na večírcích, rád si dal skleničku. Kupoval si drahá auta, pořídil vilu v Praze-Libuši, platil účty všem svým kolegům a začal se postupně propíjet k závislosti, aniž si to uvědomoval. V té době už se mu přátelé a rodina snažili naznačit, že má problém. Skutečné potíže, které se projevily i v práci, začaly při zkoušení muzikálu Monte Christo. Richard, který byl spolehlivým profesionálem, začal chodit na zkoušky pozdě, podnapilý. Zhoršil se jeho zdravotní stav. Alkohol si začal vybírat svou neúprosnou daň. Richard se proto rozhodl vyhledat pomoc. Nejdříve se chtěl léčit ambulantně. Nebyl ochoten si připustit, že je na tom až tak zle. Pokusy o léčení, střídalo další pití. To trvalo několik let, během kterých se mu rozpadla rodina. Několikrát se probudil na záchytce, aniž věděl, jak se tam dostal, párkrát dokonce v nemocnici. Richard si uvědomil, že jde do tuhého a rozhodl se podstoupit odvykací kůru v léčebně. Napoprvé se to nepovedlo, podruhé byl úspěšnější. Pomohla mu i podpora bývalé ženy, přátelé, jeho práce. Richard si věří, i když ví, že alkohol zdaleka nemá pod kontrolou. "Prošel jsem těžkou alkoholovou závislostí, absolvoval jsem protialkoholickou léčbu, takže tím je můj vztah k alkoholu daný. Dřív mi pomáhal při inspiraci, ale málem i zničil kariéru a život," říká dnes. Na cestě do jeho třinácté komnaty, o které se rozhodl promluvit, provází diváky redaktorka Šárka Kubelková.
Vladimír Brabec byl od roku 1959 členem Národního divadla. Hrál tam mnoho hlavních postav a jeho herecká kariéra měla nastartováno i na televizní a filmové role. Do cesty mu ale vstoupily dva důležité momenty, které jeho pracovní a i soukromý život ovlivnily a posunuly trochu jiným směrem. Fenomén totalitního seriálu Třicet případů majora Zemana, v němž Vladimír Brabec hrál hlavní úlohu, je stále tématem k diskusi, která souvisí s tím, zda máme či nemáme dělat tlustou čáru za naší minulostí. Pro Vladimíra Brabce je to také stále živé téma, i když se o něm nechce vyjadřovat a odmítá o něm komunikovat s novináři. Přiznává, že mu tahle role ovlivnila jak pracovní, tak soukromý život. A dokonce ovlivnila život i jeho dětem, které se kolem filmu a herectví pohybují dodnes. Seriál o historii československého komunistického bezpečnostního sboru Třicet případů majora Zemana dodnes vyvolává rozporuplné reakce. Někteří říkají, že jde o napínavé detektivky, jiní v něm právem vidí nástroj propagandy. V tomto seriálu hrála celá řada populárních českých herců. Někteří se tváří, že s tím nemají problém, jiní by na seriál raději zapomněli a jen menšina o svém účinkování v něm dokáže mluvit jako o pochybení. Život Vladimíra Brabce ovlivnily dvě věci. Jednak tato role, ale také nemocné srdce, které ho v jeho životě zradilo dvakrát. V roce 1974, když už byl seriál roztočen, dostal infarkt přímo na jevišti Národního divadla. Filmaři na herce počkali, až se uzdraví, protože natáčení seriálu bylo v plném proudu a on pokračoval dál. Tehdy Vladimír Brabec nepředpokládal, že si touto rolí paradoxně zavře dveře do televizních studií, do divadla a k dalším filmovým projektům. Když byl seriál hotov, mnozí mu záviděli, že "si hodně vydělal", ale režiséři ho přestali obsazovat. Dodnes mu málokdo z lidí
Milan Hein se narodil v židovské rodině. Velká část jeho příbuzných zahynula za války v koncentračních táborech. Milan a jeho sestra Marta - později Skarlantová, známá televizní hlasatelka - poznali už jako malí, co to znamená být odlišný a jiný, když po nich děti házely kameny a nadávali jim kvůli jejich židovskému původu. Otec jim vysvětlil, že se nemají za co stydět a naopak mohou být na svoji odlišnost hrdí. To možná Milanovi Heinovi pomohlo o pár let později, když si uvědomil svoji jinou sexuální orientaci a oficiálně to oznámil doma. Na to v tehdejší době potřeboval patřičnou odvahu. Otec tomu nechtěl věřit. Milan byl mistr kraje v boxu a jeho táta si nedokázal představit, že jeho syn, který se zabývá tak mužným sportem, může být homosexuál. Ale sestra Marta se za bratra postavila. Milan Hein se v Praze seznámil s režisérem Václavem Krškou, s kterým měl dva roky vztah. Krška ho uvedl do pražského hereckého prostředí. Milan Hein se snažil prosadit jako herec a moderátor. Do diváckého prostředí se zapsal, ale nikdy z něho nebyla takzvaná hvězda. Uvědomil si, v čem spočívá jeho síla a po roce 1989 se vrhl na podnikání v oboru divadla. Pár kroků od Staromětského náměstí v Praze stojí starobylý Ungelt; tady, v domě ze čtrnáctého století, vybudoval herec Milan Hein soukromé komorní divadlo. Umělecký provoz odstartoval 2. října 1995 Miloš Kopecký. Milan Hein měl dvacet osm let trvající partnerský vztah. Se svým přítelem zakládal divadlo a spolu si koupili domeček na Novém světě. Idylku narušil až mladý muž - Pavel - který pracoval v Ungeltu v ochrance. Pavel byl ženatý a měl dvě děti. Milan se kvůli němu rozešel se svým dlouholetým partnerem. Nakonec se ale ženatý Pavel vrátil k ženě a dětem. Milan zůstal sám. Navázal přátelství se zpěvačkou Martou Kubišovou. Podporuje ji i její dceru Kačenku a tvrd
Známý kreslíř a humorista Jiří Winter se narodil v roce 1924 v Holešovicích jako jediné dítě v rodině sklenáře. Se svým tatínkem často chodil do pražské ZOO, kde zasklívali akvária. Od té doby se z něj stal vášnivý přírodovědec. Později studoval grafiku a přírodovědu. Ani ne dvacetiletý Jiří Winter se v době druhé světové války zapojil do odboje tím, že přechovával zbraně. Jeho kamarád zbraň použil, byl zatčen a při výsleších Jiřího udal. Položidovská rodina Winterů se i se všemi sourozenci rodičů dostává do koncentračního tábora. Přežil jen Jiří a jeho maminka, která se nakonec dožila 96 let a až do své smrti bydlela se svým synem ve společné domácnosti. Jiří na konci války absolvoval pochod smrti. Potom ho čekal komunistický převrat a zabavení rodinného sklenářského koloniálu v Holešovicích. Po válce se mladý Winter chce věnovat pouze přírodovědě a vydává se svými ilustracemi atlas psů a včel. Brzy však pochopí, že se tím neuživí a hlavně mu nezbývají finance na jeho největší zálibu, kterou je nákup a shromažďování orientálních, antropologických a kultovních předmětů z celého světa. Stává se z něj karikaturista, později se dává dohromady se spisovatelem Miloslavem Švandrlíkem a jejich spolupráce trvá dosud. Jiří Winter byl čtyřikrát ženatý. Nyní žije s o čtyřicet let mladší Danielou, která se o něj stará. Nepraktova vila je muzeem s neuvěřitelnými sbírkami. Někdo má ve své knihovně knihy, Neprakta zde má uloženy lebky křižáků, husitů, neandrtálců a vypreparovaných indiánů. Za lebkami se ukrývá noha a ruka egyptské mumie. Dalších 300 lebek je uloženo v krabicích na půdě. Dole v hale vás přivítá kompletní rytířské brnění s lebkou v helmě, původní ohromné dveře z chrámu v Bali a mongolské přilby bojovníků, samozřejmě vyplněné lebkami. Ani okolí vily není u
Frontman nejznámější romské kapely Gipsy. cz otvírá temná místa ve svém životě i v naší společnosti. Pětadvacetiletý Radek Banga je známý pod pseudonymem Gipsy. Stejně tak jako kapela Gipsy.cz nikterak nezastírá své romské kořeny. Jeho rodiče pocházejí ze Slovenska, ale všechny čtyři děti se narodily v Praze. Dětství všech sourozenců, jak sám Radek Banga říká, bylo v podstatě stejně jako ve většině romských rodin. Rodiče se starali v rámci svých možností, někdy měli všeho dostatek, jindy to bylo horší. Jen jediného se dětem dostávalo vždy vrchovatou měrou, a to rodičovské lásky, i když pro nás "bílé" možná vyjádřenou poněkud nesrozumitelně. Rodiče se vždy snažili pracovat. Sylvie, Radkova sestra, vzpomíná, jak se starala o mladší sourozence, hlavně o dvojčata. O Radkovi říká, že byl vždy milý, poslouchal jí a v podstatě s ním nebyly problémy. Radek to však vidí trochu jinak. Od dětství v něm údajně bobtnal pocit křivdy. Už jako školák cítil, že je zkrátka jiný a bude se s tím muset poprat. Byl odjakživa drobné postavy, často nemocný, proto nikdy neměl fyzicky na to, aby se s někým pustil do křížku. Ve škole se dobře učil, většinou měl samé jedničky, což mu přineslo pouze dobré vztahy s učiteli. Ale děti ho nebraly. Pro bílé byl cikán, pro Romy ten trouba, co se dobře učí, "nečóruje" a je zkrátka "divnej". Maminka všechny děti nutila, aby chodily denně do školy. Sylvie úspěšně odmaturovala na obchodní akademii, v současné době pracuje u česko-americké firmy. Radek začal také studovat na obchodní škole, ale po prvním ročníku se rozhodl, že už studovat nechce. Rodiče se odstěhovali z Prahy do Chomutova a Radek odmítl s nimi jít. Potloukal se po Praze, občas bydlel u příbuzných a rozhodl se, že změní svůj život. Chtěl do světa vykřičet všechnu svou zlost a nenávist ke světu a pro svůj p
Herec, zpěvák, tanečník a moderátor Roman Vojtek vystudoval brněnskou JAMU, obor muzikálové herectví. Již v průběhu studia hostoval v několika inscenacích Městského divadla Brno, například v muzikálech: Sny svatojánských nocí, Bastard nebo Divotvorný hrnec. Velké a krásné role jej potkaly i v činohře. V roce 1996 dostal nabídku na jednu z hlavních rolí v pražském nastudování muzikálu Vlasy. Přibližně v téže době se stává spolumajitelem nahrávacího a dabingového studia, které v současné době funguje jako jedno z největších a nejmodernějších studií na Moravě. Na pražské scéně jste mohli Romana vidět v muzikálu Pomáda, hrál i v muzikálu Dracula a mnoha dalších. Stal se historicky prvním vítězem taneční Show StarDance. Hraje v televizi i ve filmu. Pro většinu televizních a divadelních diváků je Roman Vojtek mladý, bezproblémový muž, který na co sáhne, to se mu daří. Jde z role do role, sbírá ocenění a působí dojmem, že životem jen lehce proplouvá. Mezi diváky je velmi oblíbený. Ani jeho nejbližší spolupracovníci, kolegové a kamarádi ale nevědí, že si s sebou nese trauma, se kterým se dodnes těžce vyrovnává a které má dodnes silný vliv na jeho život. Novinářům se svým příběhem nikdy nesvěřil. 13. komnata se stala prvním pořadem, kde o svém příběhu promluvil. Roman se narodil roku 1972 ve Vsetíně. O tři roky později se narodila jeho sestra Edita. Klasická rodina, často jezdívali na nedalekou chalupu, Roman začal po základní škole chodit na učiliště. Vše probíhalo naprosto normálně až do roku 1985, kdy Romanova maminka zjistila, že se jí na prsu utvořila bulka. Okamžitě šla k lékaři, ale ten jen mávl rukou s tím, že je to jakýsi tukový lipom. Bohužel se tak promeškala příležitost léčit počínající rakovinu a maminka později na tuto nemoc zemřela, v pouhých 39 letech. Romanovi bylo 16 a jeho ses
Zuzana Baudyšová je zakladatelkou a ředitelkou Nadace Naše dítě a Linky bezpečí. Vychovala dva syny a od letošního roku je i dvojnásobnou babičkou. Její muž doc. Antonín Baudyš působil v polistopadové vládě jako ministr obrany, v současné době se zabývá astrologií. Zuzana Baudyšová vystudovala VŠE a pracovala v bance. Měla velmi dobré postavení, byla jazykově vybavená a vydělávala i dost peněz. Přesto se rozhodla tuto práci opustit a jít za tím, co považovala za své poslání - pomáhat opuštěným, týraným a zneužívaným dětem. Málokdo ví, že její dětství nebylo příliš šťastné. Vyrůstala sice v úplné rodině, ale společně s babičkou, tchyní matky, která neměla snachu ani vnučku ráda a neustále vyvolávala konflikty. Rodina byla poznamenaná také bigotním katolicismem otce, který ač horlivý katolík, matku často podváděl. Maminka Zuzany Baudyšové zemřela předčasně v pětačtyřiceti letech. Když byla matka nemocná, do rodiny často přijížděl její bratr, strýc Zuzany, který pracoval jako lékař. Dospívající Zuzanu verbálně sexuálně obtěžoval, dělal jí návrhy. Zuzana Baudyšová to nikomu neřekla, dokázala se ubránit sama. Dala si za úkol vytvořit nadaci, která by dětem v podobné situaci pomáhala. Dětství Zuzany Baudyšové bylo sice krušné, ale jí samotné se podařilo vytvořit krásnou a harmonickou rodinu, jejíž součástí jsou také dvě kočky a tři psi. Má velmi hezký vztah se svými syny a jejich ženy zcela přirozeně začlenila do své rodiny. S manželem Antonínem se seznámila v květnu 1964 a od té doby se už neopustili. Její životní příběh začal smutně, ale má dobrý konec. Zuzana Baudyšová říká, že by se nikdo neměl vymlouvat na své dětství a vzpomínat celý život staré křivdy. Lépe je dívat se dopředu a snažit se pomáhat druhým. Průvodkyní pořadem je redaktorka Zuzana Burešová.
Životní příběh známého muzikanta byl poznamenán tragickými nehodami. Karel Vágner se od mládí vrcholově věnoval atletice. Jeho snem byla účast na olympiádě. Při nešťastném okamžiku v nástrojařské dílně mu rámová pila téměř uřízla ruku a životní plány mladého nadějného sportovce vzaly za své. Na vojně se začal naplno věnovat muzice a ještě jako student konzervatoře nastoupil první profesionální angažmá v orchestru Karla Duby. Na léto 1968 měl orchestr naplánované dvouměsíční turné po Mongolsku a SSSR. V Mongolsku se jim při jednom přejezdu stala nehoda. Autobus s celou kapelou se zřítil ze srázu. Když se Karel Vágner se zlomeninami obratlů a rozbitou hlavou probral v nemocnici, dozvěděl se, že kapelník Karel Duba, bubeník Josef Posledne a zpěvačka Dana Hobzová jsou mrtví. Zpěvák B. Vaněk zemřel zanedlouho. U Vágnerovy postele seděl trumpetista Jiří Jelínek, který se ze zájezdu omluvil a s pláčem sděloval, že v Československu jsou sovětské tanky. Bylo 21. srpna 1968. O několik let později dostal Vágner nabídku vést orchestr Evy Pilarové. Nastoupil s ním i kytarista Jiří Lahoda, člen legendární bigbítové kapely Juventus a Vágnerův životní kamarád. Vyvrcholením několikaleté spolupráce s Pilarovou bylo úspěšné turné po Kubě, na které byli další rok pozváni znovu. Vztah Vágnera s Pilarovou ale skončil krizí a Vágner těsně před druhým odletem na Kubu ze skupiny odešel a roli kapelníka převzal kamarád Jiří Lahoda. Letadlo Aeroflotu se členy orchestru Evy Pilarové se při návratu 19. února 1973 na ruzyňském letišti zřítilo. Pilarová si pobyt na Kubě prodloužila, a tak si zachránila život. Každý rok chodívá K. Vágner na Olšanské hřbitovy ke hrobu kamaráda Jiřího Lahody - na hrobě je nápis: "S kytarou jsem žil i umíral." Je to chvíle k přemýšlení o tom, co je štěstí, co náhoda či "osud", které
Martin Maxa koketoval s verši a skládáním hudby už od gymnázia. Původně to bral jako dobrou možnost, jak zaujmout mladé slečny. Po studiích na Vysoké škole přišla sedmiletá praxe učitele, což byla podle něj z nouze ctnost. Těsně po revoluci ze školství odešel a rozhodl se splnit si svůj sen, podnikat a spustit svůj vlastní hudební klub. To se mu v jeho rodném Litvínově také podařilo, ale jeho radost netrvala dlouho. Po nějakém čase k němu místní mafie začala chodit pro výpalné. Martin odmítal platit, začalo se tedy stávat, že parta ostrých hochů přišla do klubu, začala v něm mlátit hosty a rozbíjet zařízení. Martin dával na policii jedno trestní oznámení za druhým, ale nic se nedělo. Ataky ze stran mafie nabíraly na intenzitě. Jednoho dne někdo z hostů křičel, že kdosi ze zmíněné party bijců venku surově tluče muže. Martin vyběhl ze svého klubu, viděl tělo ležící na zemi v kaluži krve a nad ním útočníka, který do něj bije zbraní. Vmísil se mezi ně, agresor zvedl pistoli a Martina postřelil do hlavy. Hosté se začali bát do jeho klubu chodit. On sám ty zmlácené navštěvoval v nemocnici a začal propadat beznaději, že nic proti partě vyděračů nezmůže. Jeho velký sen končí, klub zavírá. Stává se z něj známý zpěvák. Získá ale nálepku prefabrikátu ze žurnálu, který neumí hrát na kytaru ani zpívat. V té době je mu kolem 40 let a má za sebou 20 let hraní s kapelou. Jako známá osobnost je zván do různých televizních pořadů a party. Jednou z nich je ostravská volba Missis. Tam po slavnostním večeru vystupuje i na party pro zvané. Stojí v hloučku lidí, když najednou po jedné z finalistek večera sahá přítel a brutálním způsobem s ní mrští na zem. Začíná ženu bít. Martin se nerozpakuje a instinktivně svým tělem odráží útočníka. Ten na něj později podává trestní oznámení za ublížení na zdrav
Veronika Žilková je známá filmová, televizní a divadelní herečka, představitelka žen rozervaných, zoufalých, umírajících, ale i veselých a rázných, které si ví rady se životem. Kromě toho je také matkou šesti dětí - čtyř biologických dětí a dvou, které si přivezla z dětského domova a vzala si je do pěstounské péče. Její poslední dítě, syn Melichar, v loňském roce zemřel krátce po narození. V témže roce Veronika přišla také o svého milovaného otce - profesora Václava Žilku, který byl jejím celoživotním vzorem. Letos v dubnu, aby splnila přání otce, kterému se nelíbilo, kdyby vnučka Kordula vyrůstala jako nemanželské dítě, se Veronika Žilková vdala za hereckého kolegu a bývalého velvyslance ve Vatikánu Martina Stropnického. Stropnický má z prvního manželství tři děti. Veroniku Žilkovou si diváci oblíbili jako umírající Marjánku v Zapomenutém světle režiséra Vladimíra Michálka (za tuto roli získala Českého lva). Stejně přesvědčivá je i jako panna Julinka, nevěsta na vdávání v Deskovém statku, který hraje ve svém domovském Činoherním klubu. Jaká je Veronika ve skutečnosti? Je známá tím, že má prořízlou pusu - co na srdci, to na jazyku, platí v jejím případě na více než sto procent. Přesto i ona má svou skrytou třináctou komnatu, kterou příliš na světlo nevytahuje. Není to ani smrt jejího dítěte, ani starost o pěstounské děti nebo vztahy s bývalými manžely. Je to její přísná katolická výchova. Když se Veronika poprvé musela vdávat, maminka vyhrožovala, že kdyby měla její dcera být svobodnou matkou, raději se oběsí. Veronika poslechla rodiče, vdala se v kostele, ale už za tři roky následoval rozvod. Podruhé se vdávala pár dní po rozvodu, tentokrát v pátém měsíci těhotenství. Sňatek byl civilní, protože církevní manželství bylo vyloučeno. S druhým manželem měla dvě děti, dvě
Petr Kratochvíl je ředitel a spolumajitel známého pražského Divadla Ta Fantastika, pravicový divadelní podnikatel a producent. V práci je úspěšný, ale v soukromí ho po celý život stíhaly ztráty a odloučení. Nežil se svým otcem, ten od rodiny odešel, když byl malému Petrovi jeden rok, rodiče se rozvedli. Otce viděl naposledy, když mu bylo šest let, pak už nikdy. Od matky se dozvěděl, že otec emigroval do Švýcarska. Když po letech zemřela Petrovi Kratochvílovi sestra, maminka a pak i všichni příbuzní z matčiny strany, rozhodl se otce hledat. Našel jej díky pořadu České televize Pošta pro tebe, ale otec neprojevil přání setkat se s ním. Místo otce však objevil svého o rok staršího, nevlastního bratra Michala, o němž vůbec nevěděl, že existuje. S ním se stýká dodnes. Ztráty, hledání a znovunalézání kořenů a toho původního v nás, provází Petra Kratochvíla po celý život. Byl členem divadla Ypsilon, v roce 1980 odešel nedobrovolně do emigrace a pak už nemohl zpět. Z Rakouska odešel s tehdejší ženou Miladou do USA, do New Yorku, zakotvil na Floridě. Ztratil domov i širší rodinu v Československu. Sám o té době říká, že byl "úplně na nule". Z nuly vybudoval v USA úspěšné divadlo, přesto se v roce 1990 vrátil domů, odloučení nesl těžko. S otcem se dosud neviděl. Dnes je Petr Kratochvíl sám otcem sedmi dětí. Na konci roku 2007 se mu narodila dcera Julinka. Je čtvrtým dítětem, které má s královnou krásy z roku 1992 Pavlínou Babůrkovou. Se svou někdejší partnerkou Lucií Bílou má Kratochvíl syna Filipa, s první manželkou dceru Barboru a s Pavlínou Baburkovou vyženil syna Jana. Strachu a úzkosti ze ztráty kořenů a následovnictví, traumatu živeného i židovským původem, který rovněž jeho rodině přinesl ztráty, se zbavoval touhou a nakonec i realizací velké rodiny. "Rodina je všechno, práce je hra," dodává. Průvodky
Známá a populární hlasatelka přišla o milovanou práci kvůli jedné větě, související s okupací Československa v srpnu 1968. Milena Vostřáková patřila k populárním televizním hlasatelkám 60. let. Byla nejen úspěšná a krásná, ale také se stala stejně jako její kolegyně ženským ideálem. Divačky se tehdy podle hlasatelek líčily, česaly i oblékaly. Paní Milena byla zvána na různé společenské akce, uváděla řadu prestižních televizních pořadů - např. koncerty pro Intervizi a Eurovizi. Šťastné chvíle prožívala i s manželem, režisérem Miloslavem Machatou, se kterým měla dceru Annu. Procházka růžovým sadem (tak by se dal do té doby nazvat život paní Mileny) skončila v roce 1969, kdy na obrazovce vyslovila památnou větu po vítězném hokejovém zápase našich hokejistů s mužstvem Sovětského svazu: "Normálně piji urologický čaj - ale dnes připíjím vínem našim hokejistům, protože jde o vítězství nejen sportovní, ale i morální." Důsledky se dostavily v plné krutosti a nemilosrdnosti. Milena dostala totální zákaz vystupovat nejen v televizi, ale i kdekoliv jinde. Nesměla uvést ani ples ve venkovské sokolovně. Ve stejné době jí těžce onemocněl manžel a brzo zemřel. Náhle zůstala sama s malou dcerou, bez peněz, bez milované práce. Paní Milena si sáhla skutečně na dno. Ze známé a populární televizní hvězdy asistentkou scény, která hercům vařila kafe, sháněla pro ně ramínka na šaty, chodila pro účinkující do vrátnice atd. Mnozí se od ní odvrátili - báli se pomáhat někomu, kdo je na listině nežádoucích osob. A to ještě nebylo všechno zlé, co ji potkalo. Milena zažila tři těžké autohavárie, při jedné z nich byla těžce zraněna a strávila tři měsíce v Kladrubech a rok a půl byla upoutána na lůžko. Pro matku samoživitelku to bylo opravdu krušné období. Nakonec se však všechno pomalu začalo obracet k lep
Jeden z nejznámějších českých herců, všestranný sportovec, ale také "ten v kraťasech"... Pavel Nový. Ten, se kterým nás baví svět a kterého svět pořád baví. Navzdory osudu... Ze dne na den bylo v jeho životě všechno jinak... Jednoho dne se probudil ochrnutý. Nemohl pohnout ničím. Jen očima. A také slyšel, viděl ... a myslel. Lékaři chvíli téměř detektivně pátrali, než dokázali stanovit diagnózu: západonilská horečka. Dokumentární film 13. komnata sleduje zápas Pavla Nového se záhadnou chorobou v průběhu uplynulého čtvrt roku. Staré čínské přísloví říká, že i cesta dlouhá tisíc mil, začíná prvním krokem. Buďte s námi společně při tom, když Pavel Nový své nové první kroky udělal. Průvodcem pořadu je sportovní komentátor Vojtěch Bernatský.
13. komnata Evy Hruškové spočívá v osudovém alkoholovém prokletí jedné české rodiny: nemírné pití zahubilo Evina tátu i druhého muže, její velkou a vyvzdorovanou lásku, otce jejích dvou synů. Eva Hrušková se narodila se v České Skalici, vystudovala loutkoherectví a dramaturgii na DAMU. Její herecký a pěvecký talent se však projevil už v roce 1963, kdy Evě bylo 11 let a maminka ji přihlásila do konkursu na pořad Štěpánky Haničincové Hledáme písničky pro děti. Z 1200 účastníků vybrali šest dětí a Eva byla mezi nimi. Od té doby natáčela v televizi stejnojmenný cyklus. Po pěti letech jí režisérka Vlasta Janečková nabídla roli Popelky. Televizní film měl premiéru v roce 1969 a byl mimořádně úspěšný. Přesto Evina herecko-pěvecká kariéra skončila, sotva začala. Přispěla k tomu situace v její rodině. Evin otec, talentovaný a charismatický muž, ředitel hradeckého Kulturního domu, byl v době začínající normalizace sesazen a čtyři roky na to odsouzen za "nedovolené podnikání" - tři roky strávil ve vězení. Po návratu začal pít, ve věku 63 let spáchal sebevraždu. Eva se pak brzo provdala a po dvou letech rozvedla. Její osudovou láskou se však stal vrchní číšník Zdeněk Rohlíček z proslulé pražské Klášterní vinárny; byl hezký, obletovaný a ženatý. Cesta k svatbě byla komplikovaná, nakonec se vzali a měli spolu dva syny. Evin manžel však hodně pil a alkoholu podléhal čím dál více. Eva, která to znala dobře z domova, už zase zblízka viděla, jak osobnost jejího muže rozleptává chlast. Postupně musela spolu s dětmi sledovat, jak si ničí zdraví, ztrácí zaměstnání. Rozvedli se, ale stýkat se nepřestali. Pak se Zdeněk Rohlíček zase jednou opil a upadl tak nešťastně, že se zabil. Teprve poslední manželství, s Janem Přeučilem, s kterým se Eva sblížila asi rok po smrti jeho ženy Štěpánky Haničincové, je
Těžká autonehoda znemožnila nestorce českého divadla mít vytoužené dítě. Dokázala se vyrovnat s tím, že v této oblasti jí osud nepřál a prožila život naplno. "Mám od života spoustu darů a za ty jsem musela něco obětovat," říká Luba Skořepová. K darům patří její herecký talent i nadprůměrné zdraví a vitalita, stejně jako štěstí, které jí umožnilo dostat se do Prahy na konzervatoř. Měla šanci dostat se do světa velkých hvězd a dokonce jim stát po boku na prknech Národního divadla. Jejími partnery na jevišti byli třeba Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek, Karel Höger a další, na které s velkou láskou a úctou dodnes vzpomíná. Díky divadlu se i zamilovala a posléze vdala. Svého budoucího manžela herce a loutkáře Josefa Pehra potkala v krutých letech okupace, aby se pak po osvobození vzali. Bylo jí pouhých 23 let. Ač byla Luba o mnoho temperamentnější než Josef, měli řadu důležitých věcích společných. Třeba lásku k dětem, v tom si notovali. Luba se těšila na děti vlastně odjakživa. Měla vysněno, že bude mít spoustu dětí a dokonce vybráno i několik jmen v kalendáři. Podobného ražení byl i Josef, který děti miloval, pro děti také hrál loutkové divadlo, ke kterému se Luba velmi ráda přidala. Jednoho dne však jela na vystoupení s kolegy z Národního divadla a cestou se stala nehoda. Náklaďák, který herce převážel, havaroval. Většina herců, kteří v něm jeli, skončila velmi špatně. Také Luba utrpěla zranění, následkem kterého později nemohla otěhotnět. Lékaři jí nebyli schopni říct, proč (a hlavně že) nemůže přijít do jiného stavu a posílali ji na všemožné bolestivé operace. Teprve po řadě velmi nepříjemných zákroků, z nich Luba vynutila přiznání, že skutečně s největší pravděpodobností své vytoužené dítě nikdy nebude mít. Byla to pro ni obrovská rána. A tento strašný smutek zahán
Jak se žije a hraje po mrtvici? Nespoutanou osobnost známého herce nezastaví ani zdravotní indispozice. Pavel Landovský patří stejně jako jeho dřívější souputník a přítel Václav Havel ke generaci šestatřicátníků. Letos v září oslaví sedmdesát dva let. Sedmdesátiny už pro své přátele zorganizoval jako devětašedesátiletý. Když se ho další z přátel, hudebník a malíř Vlastmil Třešňák ptal, proč slaví 70, když je mu teprve 69, odpověděl, že je to proto, že by se příštích narozenin nemusel dožít. A nechce přijít o oslavu. Landovského divoký život, k němuž patřil zákaz hraní v 70. letech, potyčky s StB kvůli Chartě 77, časté výslechy a nucený exil, je pověstný. Divokost si zachoval i dnes, přestože byl stižen malou mozkovou příhodou, neboli mrtvicí a má řadu dalších zdravotních neduhů. Podobně jako řada jiných velkých herců ovšem v momentě, kdy je postaven před kameru, nebo na jeviště, ožije a rázem zapomene na své potíže. Jeho charisma je stále obrovské, impulzivita a také typická vulgarita ("arogance nikdy, vulgární to jo, jako Palivec," říká o něm Vlasta Třešňák) může na první pohled odradit. Při bližším zkoumání se ale objeví citlivé jádro herce, režiséra a dramatika, maskované křikem a netrpělivostí. Landovský popisuje své problémy se čtením a psaním tak, jako by vyprávěl zábavnou historku. "Už jsem natočil dost filmů, s touhle poruchou." Ve filmu se o nespoutané osobnosti Pavla Landovského a jeho životu, jak jej žije dnes, po mrtvici, vyjádří přátelé Václav Havel a Vlastmil Třešňák, syn Jakub se sestrou Helenou, rodinná přítelkyně Kamila Moučková a režisér Jiří Krejčík. Dokument končí ve chvíli, kdy Landovský vyráží na další natáčení - chystá se na televizní pohádku a hned poté na hraný film, kde byl obsazen do hlavní role. Loď pluje dál. "Pavel Landovský je jako l
Jiří Krampol patří mezi známé české herce, kteří se objevovali na plátnech kin či televizních obrazovkách především jako fyzicky zdatní a sportovně založení muži. Byl vždy symbolem sportovce, kterého můžete zahlédnout nejspíš v posilovně, na tenise nebo při sledování boxu. Figurou i naturelem byl předurčený pro role svalovců, kteří splňují heslo: "Kam nemůžeš rozumem, jdi pěstí." V poslední době se pak často objevoval v bulvárních listech ve spojení s alkoholem. Jaký je doopravdy a co se skrývá za jeho sebejistou a optimisticky naladěnou tváří, to ovšem ví málokdo. Ve své 13. komnatě totiž ukrývá úplně jiného Jiřího Krampola, který má např. panický strach ze samoty, nevydrží sám na hotelu, nesnese být sám doma, stále volá manželku a ujišťuje se, že na něj čeká, když náhodou přijde do prázdného bytu, okamžitě vyrazí ven, na ulici, mezi lidi a telefonuje na všechny strany. Od 30 let ví, co jsou deprese. Přicházejí často nečekaně, zdánlivě bezdůvodně. Je zásadně proti medikamentům. Neposlouchá v tom ani psychiatra, který už mu chtěl nasadit několikrát antidepresiva. Řeší to po svém. Zajde k léčiteli. Všechno si nechá vysvětlit a pak... jde do posilovny. Hyperaktivitou se snaží zakrýt strach o své blízké i o sebe. Ne vždy mu to vychází. Když se jeho poslední ženě Hance narodilo v sedmém měsíci jejich společné dítě mrtvé a její stav byl velmi vážný, v nemocnici zkolaboval. Stres a panika, kterou se snaží nedat najevo, ho dostaly i při dalším vážném onemocnění Hanky. Po tomto vypětí začaly jeho problémy se srdcem. Dnes je po akutní operaci, kdy mu byl dán kardiostimulátor.
Výjimečný osobní příběh známého mima a tanečníka, který svůj život zasvětil baletní kariéře. Tanečník a mim, který letos obdržel cenu Thálie za celoživotní mistrovství, se většině lidí vybaví jako ten "pan Slepice". Někteří si možná vzpomenou i na jeho Tinu Turner, operní zpěvačku nebo černošku z různých zábavných pořadů. Přitom J. Čejka výborně tančil téměř 20 let na prknech Národního divadla. Z těchto představení se ale nedochovalo nic, kromě jeho problémů s koleny. Dlouho ale nezbytnou operaci odkládal, protože se staral o svou přes sto let starou matku, s kterou žije po celý svůj život. Jejich vztah byl poněkud zvláštní. Jaroslav Čejka měl pocit, že mamince osud něco dluží, protože zůstala sama s ním a jeho o deset let starší sestrou. Sestra se vdala a odstěhovala, ale Jaroslav měl pocit, že on musí s maminkou zůstat. Navíc u ní cítil bezpečí a jistotu, svým způsobem mu tak bylo dobře. O jeho odlišné sexuální orientaci si spolu nikdy nepromluvili. Dnes je téma homosexuality poměrně normální, ale před padesáti lety to bylo úplně jiné. Toto téma bylo doma tabu stejně, jako jím bylo v té době v celé společnosti. I on sám na přímé otázky redaktorky Jany Klusákové odpovídá jen v náznacích. Maminka Jaroslavovi celý život určovala, koho si může domů vodit a koho ne. Nedávno zemřela a on zůstal sám. Teď mu nějaký přítel chybí. Komik, který celý život rozdával smích, zůstal na stará nemocná kolena sám. Aby vyšel s penězi, objíždí různé štace. Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal? "Múza mě z toho musí vysvobodit," říká... Nyní se chystá na operaci s koleny. Uvidí se, zda se po maminčině smrti dokáže - obrazně i ve skutečnosti - postavit na své vlastní nohy.
Ladislav Frej ml. je mladším potomkem herecké dvojice Věry Galatíkové a Ladislava Freje. Byl dítětem, které vyrůstalo v úplné rodině se sestrou Kristýnou, která je o 3 roky starší. Říká, že od dětství byl poměrně velkým introvertem, který se styděl za slávu svých rodičů. Hercem se původně stát nechtěl, ale nakonec vystudoval loutkoherectví na DAMU. Na vysoké škole po večírku, kde se kouřila marihuana, se objevily první příznaky duševní nemoci. Určit diagnózu jeho nemoci bylo složité. Lékaři měli zprvu podezření na schizofrenii. Ladislav byl několikrát hospitalizován, léčil se, třikrát se pokusil vysadit léky a vždy to dopadlo špatně, skončil znovu v nemocnici. Musel opustit nejdřívě angažmá v Dejvickém divadle, později i další hereckou práci. Setkává se s MUDr. Jiřím Krombholzem, který jako první diagnostikuje schizoidní poruchu osobnosti a vyvrací dlouholetou diagnozu endogenní deprese. Ladislav říká, že se mu ulevilo, jelikož konečně věděl, co mu je a najednou měl pocit, že když se to vše pojmenuje, přijde i řešení. Jeho 13. komnata vypráví o pocitech bezmocnosti, bezradnosti se sebou samým, neschopnosti porozumět vlastním pocitům, sebeobviňování, sebetýrání a také síle se zvednout a postavit se sám sobě a začít bojovat za sebe a za život... A také o tom, že i s takovou psychickou poruchou se dá se zodpovědností k sobě samému hezky žít? Moderátorkou, s kterou Ladislav Frej otevřeně mluví o svém boji s vážnou nemocí, je Šárka Kubelková.
Šárku Ullrichovou poprvé přivedla v deseti letech před kameru režisérka Věra Plívová-Šimková ve svém filmu Nefňukej, veverko. Šárka se bez potíží dostala na herectví na DAMU. Po škole byla rok v angažmá v divadle v Liberci, pak se přestěhovala do Prahy a hrála ve sdružení CD 94. Na radiu Kiss'98 uváděla vlastní magazín, v České televizi pořad Game Page. Kolegové vzpomínají, že si občas nebyla schopná zapamatovat ani pár vět textu. Občas byla zoufale vyčerpaná. Všichni to přičítali velkému pracovnímu vypětí. Ještě když vyhrála konkurs na roli feťačky Zuzany v seriálu Ulice, v jednom rozhovoru mluvila o tom, jak těžké je zahrát člověka závislého na drogách. V té době už však na nich byla závislá sama. V kombinaci s alkoholem to vypadalo, že její kariéra rychle skončí a dostane vyhazov ze všech míst. Šárce došlo, že to začíná být vážné a vyhledala terapeutickou pomoc. Letos v květnu se rozhodla pro radikální řešení: požádala o léčbu v léčebně pro závislé v Červeném Dvoře u Českého Krumlova. Léčila se tam třeba i Tereza Pergnerová. Přes dvě stě kilometrů od Prahy, minimálně dva měsíce, pak ambulantní léčba. Šárka je rozhodnutá tentokrát se vyléčit. Definitivně. Bere to jako šanci na změnu a nový život. Rozhodnutí nebylo jednoduché. Podaří se jí znovu vrátit k herectví? Navíc s nálepkou člověka, který byl závislý na drogách. "Jenže tak, jak to bylo, už to stejně dál nešlo," říká Šárka. V seriálu ulice s ní zatím počítají dál. Chce se vrátit i do divadla. Kameru má ale přece jen nejradši. Průvodkyní třináctou komnatou Šárky Ullrichové, na její cestě od závislosti k svobodě, je moderátorka Martina Vrbová.
Michal Viewegh je bezpochyby nejznámějším českým spisovatelem. Jeho texty vycházejí v nákladech, o kterých se jiným prozaikům ani nesní. V mladém věku se stal dokonce maturitní otázkou. To, co mu pravděpodobně zpočátku lichotilo a určitě prospívalo, byl zájem médií. Zaručoval mu pozornost jeho čtenářů a tedy i zákazníků, kteří si kupovali jeho knihy. A protože se spisovatel a média se navzájem potřebovali, vycházeli si do určité doby vstříc. Před deseti lety ještě Michal Viewegh neváhal věnovat rozhovor deníku Blesk. Sám ale podotýká, že tehdy to byl "takový milý, vcelku nevinný bulvární plátek". Dnes mu nemůže přijít na jméno. Ani jemu, ani jiným novinám jako je Aha, Šíp a asi deseti dalších jemu podobných. Co se stalo a čím mu tak ublížili? Když se Michalovi narodila první dcera z druhého manželství a on s manželkou opouštěl soukromou porodnici ve Vrchlabí, číhali na ně paparazzi ukrytí v autě a druhý den vyšla v bulváru fotka. Manželů se to sice dotklo a cítili jakési narušení soukromí, avšak zanedlouho na událost zapomněli. Druhý atak nenechal na sebe dlouho čekat. Jednoho dne vyšla v bulváru fotka přímo z porodu, kde ve vaně seděla nahá Michalova manželka. Nechápali, jak se to mohlo stát. Michal si vzpomněl, že tu fotku ukazoval kamarádovi režisérovi Renčovi na večírku a v tu chvíli zřejmě musel obrázek vyfotit nějaký bulvární fotograf přes jeho rameno. To ho už rozčílilo, ale ještě si stále říkal, že si měl sám dávat pozor. Otevřený boj začal až kauzou o Vieweghově nevěře s jeho studentkou ze Škvoreckého akademie, kterou si bulvár celou vymyslel a několik dní živil na titulních stranách. Vrcholem se staly velké titulky ohlašující Vieweghův rozvod v době, kdy jeho žena každým dnem čekala narození druhé dcery. Těmito články trpěla celá rodina. Viewegh se cítil podvedený, zneuctěný a
Známý tanečník a obávaný porotce z pořadu StarDance ztratil po rozvodu na mnoho let kontakt s dcerou. Zdeňka Chlopčíka zná většina národa jako obávaného porotce z pořadu České televize StarDance. Ovšem jeho cesta do StarDance byla plná dřiny na tanečním parketu. Dvakrát byl mistrem republiky v latinskoamerických tancích a deset tancích. Jeho závodní kariéra trvala 32 let. Společenskému tanci se začal věnovat až v 17 letech a byl úspěšný. Vyhrával soutěže nejen u nás, ale i ve světě. V tomto navoněném světě krásných šatů, úsměvů, noblesy a perfektního držení těla se seznámil i se svou první manželkou, která byla zároveň jeho taneční partnerkou. Zdálo se, že pro Zdeňka byla tou osudovou láskou... Brzy se jim narodila dcera Andrea, kterou Zdeněk zbožňoval. Bohužel do náruče mu tanec přivál další ženy, jedna z nich se stala jeho milenkou a právoplatná manželka trvala na rozvodu. Manželství bylo rozvedeno, a jeho už bývalá žena, se s dcerou odstěhovala do poměrně vzdáleného Sokolova. Zdeněk za dcerkou pravidelně jezdil, bral si ji k sobě, jak jen to bylo možné. Věděl, že udělal chybu ve vztahu ke své ženě, ale rozhodně se nic nezměnilo na vztahu k malé dceři. Bývalá manželka si našla nového partnera, se kterým za čas čekala rodinu. Těsně před porodem byla malá Andrea asi měsíc u otce. Později se však Zdeněk a jeho bývalá žena již nedokázali dohodnout ohledně styku dcery s otcem. Probíhaly různé tahanice, soudy, návštěvy za asistence sociálních pracovnic, nevydařené návštěvy v Sokolově, psychologická vyšetření. Zdeněk to nakonec vzdal, protože se domníval, že se situace zklidní a bude zase všechno při starém. Nechtěl dál dceru vystavovat stresům. V té době bylo Andree asi pět let. Zdeněk se upnul k tanci. Přes týden tvrdě trénoval, chodil do práce, aby nemusel myslet na svou dceru, což se mu stej
Legendární slovenský herec, bývalý ministr i místopředseda slovenské vlády zažil vzlety a pády jak v osobním, tak v politickém životě. Herec Milan Kňažko na jednom z prvních mítinků v listopadu 1989 magicky ovládl desetitisíce lidí, když je povzbuzoval, aby vzali své osudy do vlastních rukou. Patřil k výrazným osobnostem té doby a stejně jako se uvedl větou „Utvořte koridor", i jeho neobyčejně dramatický, lidský, umělecký i politický život byl plný koridorů. Pochází ze vsi Horné Plachtince poblíž středoslovenského Velkého Krtíše. Otec byl rolník a pracoval i jako drobný obchodník, přidal se ke Slovenskému národnímu povstání, a když v roce 1949 přišel o živnost, pracoval jako vedoucí účtárny Priemstavu. Celá rodina žila velice skromně. Milan, nejmladší ze třech bratrů, se od dětství musel prát s nepřízní osudu. V létě 1950 mu bylo pět let, když vtrhli do bratislavského bytu cizí lidé a otce odvedli do vyšetřovací vazby, kde ho drželi dva roky a čtyři měsíce. Následoval vykonstruovaný proces a odsouzení za rozvracení republiky a spolupráci s americkou rozvědkou. Matka sama musela uživit tři syny ve věku od pěti do jedenácti let. Tvrdě pracovala a manžela ve vězení podporovala. Otce, byť nepracoval na místě, kde by se mohl setkat se státním tajemstvím či poskytovat informace zahraniční rozvědce, nejdříve odsoudili k trestu smrti, nakonec na třináct a půl roku. Odseděl si sedm a půl roku a pustili ho na podmínku v roce 1957. Vrátil se však cizí člověk a Milan se ve svých téměř třinácti letech už jen těžko přizpůsoboval jeho výchovným požadavkům. Milan musel pracovat víc než jiné děti, rychle dospěl a velmi záhy pochopil, že je třeba se o sebe postarat sám. Matka se s otcem rozvedla, protože potřebovala oporu, když stát rodině po odsouzení otce zkonfiskoval polovinu domu a uvalil na zbytek domu vysokou
Operní zpěvačka a držitelka Thálie zažila syndrom vyhoření. Dnes se opět těší potlesku na světových scénách. Dagmar Pecková působí jako vítr. Extrovertka, která se hrne jako velká voda a s ničím se nemazlí. Podle specifického a v opeře nevídaného účesu, překvapující upřímnosti a klipu, v němž zpívá Mozarta ve vaně, ji znají i ti, kteří opeře neholdují. Jak se holčička z vesnice na Chrudimsku stala operní pěvkyní? Na konzervatoř se napoprvé nedostala, ale vytrvala. Stala se sólistkou drážďanské Semperovy opery a Státní opery v Berlíně. Zpívala na významných světových scénách (Londýn, Stuttgard, Ženeva, Mnichov, Paříž, Madrid, Barcelona, Tokio, New York, San Francisco, Vídeň, Moskva). Na jeviště pražského Národního divadla triumfálně vtrhla v roce 1999 rolí vášnivé Carmen v Bizetově opeře, v režii Jozefa Bednárika. Získala za ni Cenu Thálie. Nikdy však neplula na růžovém obláčku, všechno si musela vybojovat. Její pěvecké nasazení, dennodenní zápřah a zarputilost, s níž si vybojovala dvě děti, Theodora a Dorotheu, ji však přivedly do situace, kdy chtěla se zpěvem skončit. Zlomové události v kariéře i v životě a bolestné sebeobviňování způsobily, že se cítila zahlcená, vyhořelá a zpomalená. Při zpívání byla nejistá, už si netroufala vyjít na jeviště bez not. A když něco pokazila, měla strach příště vyjít na jeviště. Vypadalo to, že se zpívání bude muset vzdát, že účinkování na jevišti neutáhne, nenajde ztracenou jistotu svého uměleckého projevu a sílu předávat druhým radost, když sama žádnou necítila. Tři roky se trápila, bála se svěřit kolegům. Pak náhodou potkala odborníka, s nímž začala pracovat na čištění své duše a další tři roky se z tohoto stavu dostávala. Prošla transformací a sama potvrzuje, že nejvíc jí ubližovalo, když se cítila jako oběť. Podařilo se
Našemu přednímu dabérovi, herci a mistru mluveného slova šlo o život kvůli prasklému vředu na dvanácterníku. Pavel Soukup, herec, dabér, který propůjčil hlas mnoha zahraničním hvězdám a posbíral za své hlasové umění několik cen, mistr mluveného slova, jehož v audiovizuálních dílech nelze přeslechnout. Slovy své babičky shrnuje zázraky přežití riskantních situací, do nichž se dostal a jež ho ohrožovaly na životě: Všechno zlé je pro něco dobré. Druhý den porodu byla jeho maminka s ním, čerstvě narozeným miminem, ze soukromé nemocnice vyhozena. „Na svět jsem přišel pod pražským Vyšehradem. Druhý den porodnici zrušili. Propuklo znárodnění. Kam mě šoupli si nepamatuju, byly mi dva dny." V červnu 2014 stačilo málo a Pavel Soukup mohl zemřít. Byl sám na chalupě, když zkolaboval a několik hodin krvácel do břicha. Po dvou představeních o víkendu si odjel na chalupu odpočinout, ale praskl mu žaludeční vřed a ve velmi vážném stavu ho nalezla starší dcera Patricie a manželka. V kolínské nemocnici ho operovali doslova na poslední chvíli. Už měl zánět pobřišnice a šlo mu o život. Namísto oslavy Patriciiny maturity se doma všichni obávali o život táty a manžela. „Bylo to jen o fous," potvrzuje jeho vážný stav manželka Isabela. Herec přiznává, že příznaky vážného stavu podcenil. Vyvázl už z mnoha zranění, s vředy se léčí už od studií, od dětství hodně sportoval, hrál házenou a tenis, běhal. Proto nečekal, že to bývá kritické, když vřed praskne. Přitom mu tělo dávalo najevo, že není v pořádku, v poslední době mu bylo zle. Jenže Pavel nesnáší nemocniční prostředí, nejlépe se cítí doma, těžko se dobrovolně nechá přimět k návštěvě nemocnice. Nezodpovědnosti za své zdraví už se dopustil několikrát, hned po zákrocích odcházel na vlastní žádost domů, byť ještě neměl vyhráno. Po fatálním
Známý konferenciér, muzikant a umělecký vedoucí Velkopopovické Kozlovky se své milované manželce věnoval až do konce jejího života. Eduard Hrubeš je konferenciér, zpěvák, trumpetista, banjista, skladatel, režisér a scenárista, herec i rozhlasový moderátor. Otec byl operním barytonistou v brněnské Janáčkově opeře a chtěl mít z potomka diplomata, proto podporoval aktivity, které rozvíjely jeho jazykové vzdělání. Posílal ho na ozdravné pobyty do Švýcarska, které organizoval Mezinárodní červený kříž po válce pro podvyživené děti, dal syna na francouzské gymnázium. Ale z dráhy diplomata sešlo. Eduard si předsevzal po nedokončených vysokoškolských studiích na Lesnické fakultě a vojně, že chce žít život plný dobrodružství a vydal se do Prahy, aby se stal filmařem. Vystudoval obor filmová a televizní publicistika na FAMU a v roce 1967 začal pracovat v Armádní redakci Československé televize. Za normalizace však z ČST odešel a místo natáčení dokumentů konferoval na koncertech orchestrů Václava Hybše a Ladislava Štaidla, KTO a Komety. Od roku 1978 spolupracoval jako moderátor, režisér, scenárista a třetí trumpetista s kapelou Velkopopovická Kozlovka, jejímž se stal uměleckým šéfem, skládal pro ni, zpíval v ní, hrál na trubku a banjo. V ostravském televizním studiu více než deset let moderoval diváky oblíbený pořad Neváhej a toč!, uváděl i „Kavárničku dříve narozených" nebo psal scénáře k pořadu Marie Rottrové „Dostaveníčko pod věží". Už v době svých studií na FAMU se seznámil s Blankou, která studovala v Praze na kostýmní výtvarnici. Jak sám říká, od svého seznámení se od sebe nehnuli, byla to pro něj osudová žena. Vzali se, narodila se jim dcera Blanka a žili v harmonickém manželství šťastně sedmačtyřicet let v Praze v domě, který si koupili a zrekonstruovali. Blanka ve své profesi sklízela úspěchy v
Herečka, zpěvačka a dabérka, jejíž hlas poznají všechny generace, se dokázala vyrovnat s poruchou vývojového růstu. Její dětství nenávratně poznamenala válka. Herečka, dabérka a zpěvačka Aťka Janoušková je známá svou veselou povahou. Na divadelních prknech se pohybuje od raného dětství a její nezaměnitelný hlas poznají všechny generace; současné děti zejména z řady animovaných seriálů. Včelka Mája je dodnes její stěžejní dabingovou rolí. Její vlastní dětství však nenávratně poznamenala válka. Od šesti let chodila do baletu, jako dítě vystupovala v Národním divadle a zažila potlesk na otevřené scéně. V roce 1943 však anonym udal řediteli divadla, že maminka je židovského původu, a s hraním byl konec. Otec nebyl Žid, pocházel z Plzně, kde se vyučil klenotníkem. V klenotnictví se také seznámili s maminkou, kde byli oba zaměstnáni. Sem přišlo gestapo maminku v roce 1943 zatknout a poté z bytu oba rodiče odvedlo. Aťce v té době bylo třináct, strávila léta do konce války u příbuzných a nemohla pokračovat ve studiu na gymnáziu, ale učila se soukromě němčinu, hrát na klavír, zpívat a tančit. Konec války zažila v Praze-Krči, kam deset dní po osvobození po absolvovaném pochodu smrti dorazila z Osvětimi maminka. Tatínek v Dachau dva týdny před příchodem amerických osvoboditelů zemřel. I když se to Aťka tajně dozvěděla, teta jí to řekla až po válce. Druhým maminčiným sňatkem získala Aťka nevlastní sestru, se kterou se mají velice rády. Díky svým znalostem Aťka nastoupila po studiích jako cizojazyčná korespondentka do obchodní společnosti, ale táhlo ji to k divadlu. Začala hrát v Divadle E. F. Buriana, pak ji zlákala sólová dráha v revue orchestru Zdeňka Bartáka st., jezdila s kabaretním vystoupením s Emanem Fialou, s R. A. Dvorským, později s Jiřím Popperem a s Orchestrem Josefa Posledního. Její hlas zazníva
Mladá novinářka se po letech společného života provdala za slavného fotografa, od něhož ji dělí pětačtyřicetiletý věkový rozdíl. Pavlína Saudková nese jméno slavného fotografa Jana Saudka teprve necelý rok. Po desetiletém vztahu, ve kterém nechyběly děti, se v loňském roce vzali na velvyslanectví v Pekingu. Letos v lednu se jim narodilo třetí dítě. Pavlína působí velmi klidně a vyrovnaně, což je možná i jeden z důvodů, proč ji bonviván a věčný lovec žen posadil ve svém životě na pomyslný trůn. Ale jaká je Pavlína ve skutečnosti? V její třinácté komnatě najdeme mnoho těžkých okamžiků a psychicky náročných rozhodnutí. Od prvotní naivity, kdy jako mladá novinářka uvěřila, že Jan si vybral ji a konečně se usadil, přes obrovské rozčarování a deprese, když zjistila, že ve stejné době jako ona čeká s Janem dítě i jiná žena. Musela se smířit s jeho náladami, alkoholem a svobodomyslností na straně jedné, žárlivostí a majetnictvím na straně druhé. Dvakrát překonala i bolest ze ztráty očekávaného dítěte. Vedle starosti o rodinu, která leží v podstatě jen na ní, zvládá i práci v úspěšném módním časopise. Možná je tohle všechno příprava na to, že jednou bude s dětmi sama. Pavlína je silná a nesmírně tolerantní žena. Deseti let života s Janem nelituje, ani svého rozhodnutí sdílet s ním dobré i zlé. Naopak, děkuje osudu, že může jít kus cesty s ním.
Jeden z našich nejlepších vrcholových cyklistů musel čelit obvinění z dopingu bez jediného přímého důkazu. Roman Kreuziger se narodil 6. května 1986 v Moravské Třebové, jako cyklista začínal v Plzni. Talent zdědil po svém otci, špičkovém cyklistovi Romanu Kreuzigerovi starším, který na svého syna-cyklistu dlouho dohlížel a po jeho triumfu na juniorském Mistrovství světa v roce 2004 jej odvezl do Itálie, kde se začala odvíjet jeho cyklistická kariéra na evropské úrovni. V roce 2013 se Roman Kreuziger stal nejúspěšnějším českým cyklistou všech dob. Dojel Tour de France na pátém místě a ve vzduchu se vznášela otázka, jestli v roce 2014 dokáže ještě víc. Vystoupí v celkové klasifikaci nejprestižnějšího závodu světa jako první Čech až na stupně vítězů? Odpověď nepřišla, neboť příští Tour de France Roman nejel. Místo závodění vstoupil do své třinácté komnaty: bránil se nařčení z dopingu. Slovo nařčení je na místě. Několika lékařským expertům přišly tři roky staré výsledky jeho krevních rozborů podezřelé. To stačilo, aby Mezinárodní cyklistická unie vznesla své obvinění a zakázala Romanovi závodit. Přitom žádná z naměřených hodnot nepřekračovala stanovené limity a řada zahraničních lékařských kapacit nepovažovala anomálie Romanových krevních hodnot za důsledek dopingu. V současném vrcholovém sportu platí presumpce viny a přímý důkaz se nežádá. Civilní soud by takový případ odmítl, ale podle sportovních pravidel i podezření může být důvodem k disciplinárnímu řízení a dokonce k likvidačním sankcím. Romanovi hrozilo zastavení činnosti na několik let a pokuta přes 20 milionů korun. A také ztráta dobrého jména. Podporován manželkou Míšou a svým otcem, bývalým cyklistickým šampionem, se rozhodl bojovat za očištění svého jména a bránit se nařčení z dopingu všemi dostupným
Proslulá komentátorka Rádia Svobodná Evropa emigrací přišla o československé státní občanství a po návratu do Čech zažila de facto druhou emigraci. Lída Rakušanová, komentátorka Rádia Svobodná Evropa, laureátka ceny Žena Evropy, Ceny česko–německého porozumění a Ceny Jana Palacha působila v osmdesátých letech v mnichovské redakci Rádia Svobodná Evropa. To bylo jedním z mála zdrojů pravdivých informací, vysílaných do zemí nesvobody, jakou bylo po čtyřicet let i komunistické Československo. Její hlas se pro občany naší země stal synonymem svobody. Narodila se jako Ludmila Malá, po adopci druhým matčiným manželem dostala jméno Horská. Bavilo ji recitování a divadlo. Stala se členkou budějovického amatérského divadelního spolku, jenž nastudoval Havlovu Zahradní slavnost, která vyhrála amatérský festival Jiráskův Hronov. Hru pak rok hrálo i Divadlo Na Zábradlí, kde Lída poprvé uviděla autora. Vystudovala na Filozofické fakultě v Praze bohemistiku, jihoslovanské jazyky a estetiku, ale v roce 1968, ještě během studií se kvůli sovětské okupaci s manželem rozhodli odejít z Československa. Nejdřív do Frankfurtu, kde jako gastarbeitři dostali povolení k práci a pobytu. Lída pracovala na benzínové pumpě, ale brzy jako její manžel skončila u pásu v továrně na výrobu pouličního osvětlení. Chtěli chodit do stejného kurzu němčiny na Goethe institutu, podmínkou však bylo, že se museli vzít. Na to, kde se o sňatek žádá, se ptali policisty na ulici. Z Frankfurtu se přestěhovali do Mnichova, kde Lída pokračovala v univerzitním studiu a složila překladatelské a tlumočnické zkoušky z němčiny. Přijala práci ve Svobodné Evropě, protože se chtěla podílet na odhalování lživého totalitního režimu v Československu. Uvědomovala si, že angažovanost ve „štvavé vysílačce" byla nebezpečná. Ale sytilo ji, když jí lidé psali dopisy
Biskup pražský a politický aktivista zažil perzekuci i věznění za svůj občanský i politický postoj. Václav Malý, rodák z pražského Zlíchova, vstoupil ve svých devatenácti letech do Kněžského semináře v Litoměřicích a začal studovat tamní Bohosloveckou fakultu. Kvůli kritice kolaborantského hnutí Pacem in Terris mu hrozilo, že po sedmi letech studia nebude vysvěcen na kněze. Díky zásahu kardinála Tomáška se však v roce 1976 knězem stal. Byl přesvědčen, že součástí kněžské služby je v případě nutnosti vyjádření občanského postoje. To potvrdil i v roce 1977, když se ve druhé vlně podepisování Charty 77 stal jejím signatářem, byť svým podpisem riskoval odebrání státního souhlasu, nutného k vykonávání duchovního povolání. K tomu také došlo; veřejně tedy odsloužil pouze necelé dva roky na farnostech ve Vlašimi a v Plzni. V roce 1979 se angažoval ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který poskytoval praktickou pomoc vězněným disidentům. Kvůli tomu byl téhož roku zatčen a strávil sedm měsíců ve vězení, vyšetřován byl kvůli podezření z podvracení republiky. Ani po propuštění nesměl veřejně vykonávat kněžskou službu a stal se na dlouhá léta topičem. Pracoval v kotelně s pozdějším pražským židovským rabínem Karolem Sidonem. Jako kněz působil tajně, navštěvoval věřící, sloužil mše a pomáhal mimopražským disidentům, kteří se nemohli opírat o disidentské společenství. Do listopadových událostí se zapojil jako moderátor velkých protivládních demonstrací a mluvčí Občanského fóra. Z neznámého kněze se tehdy takřka přes noc stala populární osobnost. 25. 11. 1989 na Letenské pláni v Praze pronesl do mikrofonu před půlmilionovým davem Otčenáš – za odpuštění příslušníkům pohotovostního pluku VB, jehož zástupci se tehdy přišli na letenskou tribunu občanům veřejně omluvit. V
Známá herečka těžce nesla ztrátu blízkých i vynucený odchod z pražského Divadla na Vinohradech, kam se naštěstí mohla opět vrátit. Gabriela Vránová patří mezi herce, kteří „žijí, dokud hrají". Je z generace, která divadlo uctívá, pro divadlo byla schopná udělat cokoli. Když v roce 1962 přestoupila z angažmá ve Státním divadle v Ostravě, kde předtím bydlela, do pražského Vinohradského divadla, nemohla takovou dálku dojíždět, jenže byt byl v nedohlednu. Proto žila pět let v divadelních dílnách, jen aby na prestižní scéně mohla hrát. I později šlo mnohdy stranou všechno včetně péče o rodinu, když zavolalo jeviště. Láska k divadlu i poezii ji provázela od dětství. Narodila se na Slovensku, otec byl pedagog a katolický básník. Přesto si porozuměli až tehdy, kdy Gabriele bylo dvacet let. Rodinné klima totiž poznamenalo zatčení otcova bratra, faráře Aloise Vrány, obviněného z velezrady a odsouzeného k jedenácti letům žaláře. Otec Gabriely byl sesazen z místa a nervozita z budoucnosti a křik byly na denním pořádku. Gabriela i její sourozenci to těžko snášeli. Odchod na JAMU byl svým způsobem útěkem do světa snů a představ. Gabriela je i díky slovensko-maďarskému původu své maminky velmi emoční, ochranitelská, bojovná, má sklon k velkým gestům i prudkým reakcím. Ztráty a nejistota ji velmi silně zasahují. Těžce prožívala předčasnou smrt bratra, srovnat se musela i s emigrací nejmladší sestry. Po tom všem ji to, že jí nebyla prodloužena smlouva v „jejím" divadle, zasáhlo víc, než čekala. Následně začala mít velké zdravotní obtíže. Následkem stresu se dostavila silná srdeční arytmie a kolaps. Musela být hospitalizována, přičemž lékaři katetrem zajistili průchodnost cév vedoucích k srdci a poté jí voperovali kardiostimulátor. Přestože se v průběhu dalších let ozvali režiséři, aby hostovala na j
Finalistka soutěže krásy zažila domácí násilí i pobyt v dětském domově. Své trauma zpracovala v úspěšné knize. Veronika Kašáková je krásná mladá žena, modelka a finalistka prestižní soutěže o nejkrásnější Češku, která o korunce královny snila od dětství. Nebyl to rozmar, byl to pohádkový sen, v jehož uskutečnění ani nevěřila. Byl to útěk, snový ráj všemi obdivované a milované krásky jako protiklad peklu, které připomínal její život. Po rozvodu rodičů vyrůstala se svým starším bratrem v domácnosti matky narkomanky s jejím přítelem, drogovým dealerem. Veronika ve svých útržkovitých vzpomínkách na rané dětství vnímá maminku jako oběť. Pamatuje si, jak matka doma tančí, zpívá a objímá svou dceru, ale současně ji děsí vzpomínky na neustále přítomnou samotu, strach, křik a hlad. Byla svědkem mnohého hrůzného domácího násilí. Pro Veroniku bylo vysvobozením umístění do dětského domova ve Vysoké Peci, kam se dostala ve čtyřech letech. Tenkrát ji i s bratrem matka zanechala uprostřed města v taxíku a odešla od nich. Po několika letech řídkých návštěv v dětském domově a slibů o nápravě ponechala svou dcerku v naději, že na její osmé narozeniny zase přijde. Nepřišla už nikdy. Dala souhlas k adopci. K té ale nedošlo, vlastní otec souhlas nedal. Naopak se o děti zajímal, brával si je k sobě na víkendy a prázdniny, ale v době dospívání si vzal k sobě jen jejího bratra. Pozadí této „zrady", jak tehdy Veronika otcovo rozhodnutí vnímala, se dozvěděla později od vychovatelky Hany, jež kdysi otci doporučila, aby dceru v domově zanechal, že jí tam bude lépe. Znala Veroniku, měla ji jako druhou dceru a tušila, že výchova otce by byla pro ustrašenou dívenku příliš přísná. Dcera se chtěla otci za každou cenu zavděčit a nedokázala plnit jeho nároky. V období dospívání ji pronásledoval pocit, že j
Populárního herce ze slavného hereckého rodu a ředitele divadla dohnal dlouhodobý stres k vážnému zdravotnímu kolapsu. Herec a ředitel divadla Jan Hrušínský pochází ze starého hereckého rodu a sám od dětství k herectví směřoval. V Pohádce o staré tramvaji (1961) se Josef Kemr zeptá: „Ty jsi kdo?" A z davu dětí se ozve „Honza Hrušínský." To mu bylo šest let. Od té doby natočil 129 filmových a televizních rolí – včetně pohádky Řachanda, která půjde do kin příští rok. Co se týká divadla, působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v ABC a v roce 2002 založil Divadelní společnost Jana Hrušínského, jehož domovskou scénou je od roku 2004 Divadlo na Jezerce. S manželkou Miluší Šplechtovou kvůli němu museli prodat dům v Plané nad Lužnicí. Přestože se divadlo nenachází v centru města, daří se mu provozovat ho bez dotací. Uvádí v něm představení s takovými umělci, jako je Jan Tříska, Jiřina Bohdalová, Petr Kostka, Lenka Vlasáková, Arnošt Goldflam, Klára Issová, Barbora Hrzánová, Radek Holub, Petr Vacek a další. Letos se k Janovu dlouhodobému stresu přidal nucený odchod jeho manželky z Národního divadla a fakt, že sešlo z plánované premiéry hry Shylock, protože představitel titulní role Jan Tříska měl autonehodu. Do přestavení přitom principál investoval půl milionu korun. Krátce po oslavě svých šedesátých narozenin Jan Hrušínský zkolaboval: to, co vyhodnotil jako problémy s jícnem, vyústilo ve žlučníkový záchvat, rychlou operaci, prasklý žlučovod, odtržení tepny, vedoucí k aortě, oboustranný zápal plic, tracheostomii, sedmihodinovou operaci a dvanáctidenní umělý spánek. „Viděl jsem svůj konec, naprosto se mi přeskládal žebříček hodnot," říká dnes s odstupem herec a ředitel divadla. Lékařské zásahy se naštěstí nepodepsaly na jeho herecké paměti, a proto se velice rychle vrátil ke svému milova
Bouřlivý život slavného zpěváka a jeho sebevražedné sklony zastavila až objevená víra a sebepřijetí. Zpěvák Ladislav Křížek byl v 80. letech známý jako zpěvák metalové skupiny Vitacit s nezaměnitelným hlasem a rozsahem do neobvyklých výšek. Hudební znalci označovali v roce 1987 jeho přechod do skupiny Citron za „přestup roku". Citroni se už v polovině 80. let dostali do pozice jedné z nejoblíbenějších a zároveň nejuznávanějších metalových skupin. Křížkův přestup zájem publika o skupinu ještě zvýšil, v následujícím roce skupina zvítězila v anketě Zlatý slavík. Vítězství Citronu ve Zlatém slavíku bylo odpovídající reakcí na světovou vlnu heavymetalu, Křížek s kapelou se stále častěji objevovali v televizi, vítězili v hitparádách a zažili velmi úspěšné období. V tomto období také vznikl hit „Kam jen jdou lásky mé", který Ladislav napsal a nazpíval se zpěvačkou Tanjou jako duet. V roce 1994 ho čekal další velký úspěch v podobě diamantové desky, koncem roku nazpíval duet s královnou české opery Evou Urbanovou – známého „Fantoma opery" v rockové úpravě, v dalším roce se už po páté v řadě umístil v první trojce ankety TýTý v kategorii Nejoblíbenější zpěvák. Sláva rockera pohltila natolik, že se odvrátil od své rodiny, o kterou se téměř nestaral, a začal si užívat peněz, svobody a alkoholu. Po nějaké době tento nezřízený způsob života vyústil v osobní krizi a Ladislav se rozhodl skoncovat s životem. Měl všechno, slávu, peníze, rodinu, ani jeho kolegové z kapely netušili, co prožíval. V záměru spáchat sebevraždu ho zastavila víra. Uvědomil si, že existuje cosi, co jeho život přesahuje, i to, jaká traumata si nese ze svého dětství. Měl totiž velmi přísného otce, který si sám vzal život. V boji se sebezničujícími myšlenkami zpěvákovi pomohli lidé jako Max Kašparů, psycholog, kn
Zpěvák, skladatel a klávesista se vyrovnal s následky mozkové příhody, která mu od základu změnila život. Muzikant Lešek Semelka je jednou ze stálic české hudby. Jeho hity jako Šaty z šátků a Jsi prostě nejlepší patří k těm, které lidé poznávají. I když už odmala navštěvoval hudební školu a chodil zpívat do sboru, začal pracovat jako daňový úředník. Zároveň hrál v kapele a záhy bylo jasné, že hudba u něj převáží. V roce 1968 dostal nabídku do skupiny Cardinals a od té doby se Lešek na hudební scéně pohybuje dodnes. Po odchodu z Cardinals byl členem Blue Effectu a pak se vydal na sólovou dráhu. Po jazz-rockových začátcích se přiklonil k hlavnímu písničkovému proudu. Přestože jeho zjev i hlas nekonvenoval s komunistickým režimem, podařilo se mu zpívat a hrát, aniž si s režimem zadal. Rok 1989 přivítal s nadšením a politicky se angažoval. Po roce 1990 natočil album Můj věk, vystupoval v muzikálech Michala Davida, ale objevil se i jako host na desce rappera Vladimira 518. Je členem souboru Rock Opera. Dnešní politická situace ho velmi znepokojuje. Tvrdí, že svět se zbláznil, a hodně se před společností uzavřel. Bohužel jeho trudnomyslnost a špatná životospráva, kdy denně vykouřil až šedesát cigaret, se odrazila na jeho zdraví, byť sportoval: hrál tenis a fotbal. Před třemi lety prodělal mozkovou příhodu. Při venčení svého psa v parku se mu udělalo zle. Naštěstí nějaká paní zavolala záchranku, čímž mu pravděpodobně zachránila život. V nemocnici mu diagnostikovali mozkovou příhodu. Zotavoval se tři čtvrtě roku, nekoncertoval, nehrál, neměl žádný příjem. Mrtvice však byla zdviženým varovným prstem, že takto žít nemůže, že musí změnit životní styl. Přestal pít alkohol, méně kouří a před rokem se s manželkou odstěhoval na vesnici. Už nechtěl žít ve městě a stresovat se, chtěl přestat myslet n
Známý zpěvák a zakládající člen kapely Maxim Turbulenc bojoval s obezitou, zhubl o 75 kilo a začal žít nový život. Pavel Vohnout alias Kyklop, výrazná osobnost hudební skupiny Maxim Turbulenc, se kvůli obrovské nadváze (190 kg) potýkal s psychickými i zdravotními problémy. Dá se říct, že se nadměrnou konzumací projídal k smrti. Vyzkoušel spousty diet, jojo efekt ho ale vždycky zase poslal na dno. Přesto se nevzdal. Velkým motivem mu byly jeho dcery – dnes desetiletá dvojčata, i rodinné zázemí. Skupina Maxim Turbulenc si na tloušťce budovala svou image. V tu dobu vážil jejich lídr Kyklop – Pavel Vohnout 130 kg a jeho váha se stále zvyšovala. Ve chvíli, kdy se ručička váhy přiblížila dvěma metrákům, přidaly se zdravotní problémy a dostavil se odpor k vlastnímu tělu, řekl si dost a k lítosti některých fanoušků začal hubnout. Nikdy nebyl štíhlý chlapec. Sklony k tloušťce měl odmalička. Po rodičích zdědil zálibu ve vaření a gurmánství. V 16 letech vážil 110 kg a na začátku hudební kariéry už okolo 130 kg. Maxim Turbulenc si ale na tom, že tři tlouštíci hrají hudební dance satiru, postavili image. Smlouva jim sice hubnout nezakazovala, ale podle Pavla se při této práci ztrácet kila moc nedala. Teprve když si Pavel začal být doslova odporný, a to i v důsledku toho, že pocítil zdravotní důsledky, uvědomil si, co se sebou za ta léta provedl. Zlomový moment přišel a od té doby Pavel na sobě začal pracovat a hubnout. Podařilo se mu navzdory několika psychickým krizím shodit více než 70 kg, ale na břiše zůstaly velké a nepěkné záhyby volné kůže. Proto podstoupil plastickou operaci břicha, tzv. abdominoplastiku, která odstranila nadbytečnou kůži. Dnes je Pavel Vohnout štíhlý. Z „těžkotonážní" kapely Maxim Turbulenc odešel, ale má svou rodinu, své vlastní projekty a žije novým způsobem života.
Známý redaktor, překladatel a rytíř Řádu umění a literatury musel na jedenadvacet let opustit redakci televizního zpravodajství. Dnes je ikonou ČT. Zdeněk Velíšek, moderátor, redaktor, reportér, překladatel a tlumočník, se narodil 23. února 1933. V letech 2. světové války prožil těžké období, když byl jeho otec zatčen pro protinacistický odboj a tři roky strávil v koncentračních táborech. Otec přežil na sklonku války „pochod smrti" a z války se vrátil, když bylo Zdeňkovi už dvanáct let. To ovlivnilo celý jeho život. Vystudoval filologii na FF UK (ovládá francouzštinu, němčinu, španělštinu, ruštinu, angličtinu) a už při vysokoškolských studiích začal tlumočit, převážně v kombinaci se španělštinou a francouzštinou. Po ukončení studií své tlumočnické začátky odstartoval na prestižních místech – mezi ministry, diplomaty, senátory a hlavami států, jako tlumočník doprovázel nejrůznější delegáty po všech koutech světa. Na Kubě překládal české učebnice do španělštiny. Od roku 1963 pracoval v Mezinárodní organizaci pro rozhlas a televizi OIRT a podílel se na zahájení zpravodajské výměny mezi Eurovizí a Intervizí. Odtud v roce 1968 přešel do redakce zahraničního zpravodajství Československé televize. Byl tu však zaměstnán pouhé dva měsíce. Pro své názorové postoje v době srpnové invaze a účast na Pražském jaru 1968 musel redakci záhy opustit. Přestal rovněž vyjíždět do zahraničí a živil se překladatelstvím a tlumočnictvím. Od roku 1972 tlumočil pro Mezinárodní svaz studentstva, neboť jinde než v mezinárodní instituci po roce 1968 zaměstnání nesehnal. To, že tlumočil v kabině po boku bilingvních či trilingvních tlumočníků, mu bylo největší odměnou za tvrdou práci při cizojazyčném samostudiu. Díky znalosti jazyků nemusel trávit normalizační roky „v kotelnách", přesto spolu s manželkou za
Jaký je život talentované moderátorky po překonání drogové závislosti a úspěšném návratu ke své profesi? Další osudy hrdinů 13. komnaty ve speciální sérii k 10. výročí pořadu. Úspěšný cyklus o životních útrapách známých osobností s podtitulem léčba příběhem září na televizních obrazovkách již deset let. Výroční 13 dílná série 13. komnaty se ponese v duchu návratů. Jde vlastně o takové 14. komnaty již portrétovaných „třináctkářů". Tedy lidí, kteří se v cyklu už objevili, ale prošli či právě procházejí dalšími zlomovými momenty svého života a jsou ochotni o nich vyprávět. Ne proto, aby se zviditelnili, ale proto, že pochopili sílu sdílené bolesti a také, že chtějí druhým na vlastním příkladu ukázat cestu z potíží. První díl cyklu – konkrétně 13. komnata Terezy Pergnerové – se vysílal 3. 1. 2006 a sledovalo ho 1 610 000 diváků. Je proto víc než symbolické, že pokračování k desátému výročí trvání cyklu 13. komnata otevírá právě ona. Terezu jsme opustili v roce 2005 ve chvíli, kdy překonala drogovou závislost, byť jí hrozilo nebezpečí budoucích nástrah a spouštěčů závislosti, ale především ji čekal neobyčejný pracovní comeback. Moderovala vůbec první reality show v Česku, televizní pořad Vyvolení, a zůstala jeho moderátorskou tváří až do šesté série. Znovu se potvrdilo, že Tereza je velká profesionálka s výraznou schopností empatické moderace. Během Vyvolených se seznámila s podnikatelem Jiřím Chlebečkem, se kterým později založila rodinu. Porodila dceru Natálii, a tak si poprvé mohla znovu projít to, oč ji při narození prvního dítěte, syna Samuela, připravily drogy: těhotenství, porod, mateřství a další běžné mateřské povinnosti a radosti, které tehdy vystrnadila její závislost na heroinu. Bylo to pro ni velmi terapeutické období a tak důležité, že se rozho
Našemu nejprodávanějšímu romanopisci v roce 2012 praskla aorta. Koronární příhodu přežil a vrátil se k psaní. Další osudy hrdinů 13. komnaty ve speciální sérii k 10. výročí pořadu. Výpověď Michala Viewegha, našeho nejprodávanějšího romanopisce, jsme do našeho cyklu poprvé natočili a odvysílali v roce 2009. Byla především o jeho boji s bulvárním tiskem. K desátému výročí pořadu „13. komnata" jsme se rozhodli oslovit osobnosti, které po natočení svých příběhů museli čelit dalším, často ještě závažnějším osudovým nepřízním, z nichž se jim opět podařilo vyváznout. Michalu Vieweghovi praskla v prosinci roku 2012 aorta, zažil klinickou smrt. Takovou koronární příhodu obvykle přežívá jeden pacient z deseti. Michal nejen přežil, ale vrátil se do literárního světa a úspěšně navázal na svou bývalou tvorbu. Dříve chrlil jeden bestseller za druhým, byl znám jako talentovaný, sebevědomý, jízlivý i lehkomyslný „povrchní humorista", ve svých knihách zesměšňoval vše, s čím nesouhlasil. Krátce po návratu z nemocnice si nebyl jistý, zda bude vůbec někdy schopný ještě napsat klasický milostný román, spousta věcí ho přestala zajímat, měl deprese, vážné potíže s pamětí a nedostatek energie. Vadilo mu, že ztratil svou pověst samostatného a čistě racionálního muže, že je zcela závislý na svých blízkých. Překonával sebelítost: „Nepřipadám si jako padouch, který si zasloužil od osudu takovou ťafku." Ještě dnes, tři roky po srdeční příhodě, bojuje s výpadky paměti, zároveň se stal pokornější a vnímavější k tomu, co se kolem něj děje. Tvrdí: „Zkříslo mě to a já, při vší skromnosti, se změnil k lepšímu. Býval jsem pyšný český buran, který všechno ironizuje, aniž o tom něco ví. Dnes jsem pokornější a ochotný ledacos připustit." Ve svých nových knihách se spolu s hrdiny při
Charismatická slovenská herečka zažila zradu, psychické i zdravotní trápení, ze kterého se jako zázrakem dostala. Další osudy hrdinů 13. komnaty ve speciální sérii k 10. výročí pořadu. Kamila Magálová je slovenská herečka, dcera renomovaného dirigenta Slovenské filharmonie Ladislava Slováka a sestra známého činoherního i muzikálového herce Mariána Slováka. Vystudovala herectví na VŠMU, byla členkou Poetického souboru Nové scény v Bratislavě a od roku 1982 je členkou Činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě. Má za sebou desítky divadelních a filmových rolí, propůjčila hlas mnoha zahraničním postavám v dabingových studiích, například postavě komisařky Makepeacové v seriálu Dempsey a Makepeacová. Má syna a dceru, je babičkou tří vnoučat. S manželem spoluvlastnila dva hotely a jako krásná a úspěšná herečka, obsazovaná do zajímavých rolí, žila pohádkový život. To však byla pravda jen do roku 2009, kdy jsme natáčeli její první komnatu, v níž řešila vztah k otci a k psychicky nemocné mamince. Uběhlo pouhých šest let a Kamilin život se radikálně změnil. Je rozvedená, její bývalý muž Slávo Magál se oženil s daleko mladší ženou, s níž má další dvě děti. Kamila přišla téměř o všechen majetek, který s manželem za dvaačtyřicet let manželství získali. O manželově nevěře se dozvěděla v době plného pracovního nasazení, kdy zkoušela hlavní a těžkou roli v divadelní hře Je úžasná, kde hraje i zpívá. V té době Kamila musela všechny své emoce hluboko skrývat nejen před veřejností, ale i před vlastními dětmi. Psychické rozpoložení si vybralo svou daň. Z představení ji museli odvézt kvůli ledvinovým kamenům a umístili ji na JIP, kde ležela v bolestech a čekala na operaci. Zde Kamile však přestal fungovat močový měchýř a zkolabovala na otravu krve, upadla do bezvědomí. V kómatu ležel
Známá zpěvačka zažila krach podnikání, exekuci i zhoubnou nemoc, kterou s optimismem sobě vlastním překonala. Další osudy hrdinů 13. komnaty ve speciální sérii k 10. výročí pořadu. 13. komnata zpěvačky Nadi Urbánkové se vysílala před devíti lety. Pětinásobná držitelka Zlatého slavíka se v ní otevřeně přiznala, že to, po čem nejvíc v životě toužila, byla láska a fungující rodina. Byť prožila několik vztahů, které vždycky brala vážně a věřila, že její protějšek také, její muži ji většinou zklamali. Po sametové revoluci se provdala za švýcarského lékaře českého původu. Opustila Česko i milované zpívání a odjela s manželem do zahraničí. Zdálo se jí, že konečně našla toho pravého, protože všechno vypadalo nadějně, po čase se manželé dokonce vrátili do Čech a založili zde lékařské zařízení. Jenže poté idyla skončila, ukázalo se, že nové podnikání stálo na podvodu a Nadě zbyly po dramatickém rozchodu i konci podnikání obrovské dluhy. Zažila, jak je pro člověka zničující exekuce, znovu prošla dramatickým rozchodem s nejbližším člověkem. Díky své neuvěřitelné chuti do života a pokoře Naďa tuhle kapitolu uzavřela, vrátila se ke zpívání, našla radost a klid daleko za Prahou. Ke svým sedmdesátým narozeninám si dala dárek: důkladnou preventivní prohlídku. Ta však Nadě zasadila další ránu: odhalila rakovinu. Během několika dní zpěvačka podstoupila odstranění obou prsů, následovala radioterapie a chemoterapie. Kdo a co jí v té době pomáhal a jak se jí po nemoci žije dnes? O tom bude s optimismem sobě vlastním vyprávět ve své 14. komnatě.
Ztráta nejmladšího syna poznamenala život jedné z našich nejpopulárnějších hereček. Další osudy hrdinů 13. komnaty ve speciální sérii k 10. výročí pořadu. Vítr, oheň, voda, taková byla a stále je Veronika Žilková. S přehledem zvládá i ty nejtěžší životní situace. Ti, kteří ji znají, o ní mluví jako o neuvěřitelně aktivní, rozhodné a energické ženě, byť někdy až příliš otevřené a prostořeké. Působí dojmem ženy, která si toho nakládá na bedra víc než ostatní, přesto je však za svou nálož vděčná a nese ji chrabře, obětavě a pro dobro svých blízkých. Podle svých slov je přednostně matkou, pak teprve herečkou, pečovatelkou své matky a tchyně, pedagožkou, místní zastupitelkou i manželkou českého ministra obrany. Svou 13. komnatu natočila před devíti lety o tom, jak byla vychovávána přísně a katolicky svým otcem, profesorem Žilkou, známým hudebním pedagogem. Diváci byli svědky Veroničiny třetí svatby, a to s Martinem Stropnickým; za náležitou "popularitu" v této sféře platí daň v podobě posléze zažitého útoku žháře na její rodinu a dům i ztrátou soukromí, jež je vykoupeno přítomností ochranky na každém kroku. Na čem Veronice s odstupem devíti let nejvíce záleží? Na její dobře odvedené roli matky. Nevidí své poslání tolik v herectví jako v mateřství. Před více než osmi lety ztratila svého nejmladšího syna – sedmiměsíčního Melichara. Teprve nyní o této ztrátě dokáže hovořit, vzpomínat na ni. Aby ji ztráta syna a odchody z domova jejích dospělých dětí tolik nebolely, vytvořila si náhradní záchrannou síť. Učí na Mezinárodní konzervatoři Praha studenty, které považuje za své "děti", věnuje se matkám, jimž sotva dospělí synové zahynuli v misích. A doma má ještě svou nejmladší dceru Kordulu. S dospělostí většiny svých dětí pochopila, že ji teď více potřebu
Slavný himálajský horolezec pokořil jako jediný Čech všech čtrnáct osmitisícovek bez pomoci kyslíku. Avšak za jakou cenu? Další osudy hrdinů 13. komnaty ve speciální sérii k 10. výročí pořadu. V roce 2012 jsme natáčeli 13. komnatu s horolezcem Radkem Jarošem a loučili jsme se s ním v době, kdy vrcholily jeho přípravy na expedici na Annapurnu, jeho třináctou osmitisícovku. Ještě ho čekala nejtěžší K2, o niž se už několikrát pokoušel. Jeho životním příběhem se prolíná láska k nejvyšším skalním masivům na světě. Tato láska mu však také hodně vzala a stále ještě bere. Ale je to pro něj jako magnet a bez hor si neumí svůj život představit. V době, kdy bylo Radkovi dvacet, v utržené lavině ve Vysokých Tatrách zahynula jeho první velká láska, tehdy sedmnáctiletá dívka. Dlouho mu trvalo, než se mohl do hor vrátit, ale poté už z nich neodešel. Do světa lezení, skal a nebezpečí se však těžko vklíní partnerský život. Radek je rozvedený, z manželství má dvě dospělé děti, z dalšího vztahu dceru. A pak následovala řada vztahů i rozchodů... Cesta k dosažení snu byla strastiplná. Při výstupu na Annapurnu mu omrzly prsty u nohou a jeho radost z úspěšné expedice si vybrala svou daň. Po návratu ho čekala celá řada operací, Lékaři se snažili mu prsty u nohou zachránit. Nakonec se musel učit znovu chodit, měl narušenou stabilitu. V době, kdy čekal na další operaci, chtěl nabrat síly a rehabilitovat, ho pokousal pes. Prokousl mu stehno a on dostal silnou sepsi. Ale nevzdával se, stále doufal, že do roka odjede na expedici na K2, na horu, která ho nechtěla pustit na svůj vrchol už několikrát. Doufal, že se mu podaří výpravu do roka uskutečnit, přesto si musel počkat ještě další rok. Pokud nepobýval v nemocnici, cvičil, posiloval, jezdil na kole, dřel, aby byl dobře připravený. Když odjížděl na Annapurnu, měl
První dáma české country překonala těžké onemocnění, které ji na mnoho měsíců vyřadilo z koncertního i běžného života. Další osudy hrdinů 13. komnaty ve speciální sérii k 10. výročí pořadu. Další díl série k 10. výročí 13. komnaty, v němž se vracíme k příběhu populární country zpěvačky a kytaristky Věry Martinové. Ve své 13. komnatě, natočené v roce 2007, vyprávěla o těžké autohavárii, která poznamenala její strmě stoupající kariéru. Přestože se po nějakém čase ke koncertování vrátila, z těžkého zranění jí zůstaly jizvy ve tváři i na duši. Život jí od té doby připravil další těžké zkoušky, především zdravotní povahy. Na koncertní pódia se ale vždy dokázala znovu vrátit. V roce 2015 však všechny potíže vyvrcholily. Byl to pro ni, jak sama říká, pekelný rok. To, čím si prošla, medicína nazývá "multiorgánové selhání". Odstartovaly to Vánoce 2014, kdy se vydala s orchestrem Václava Hybše na třicetidenní náročnou a vyčerpávající šňůru šestatřiceti vánočních koncertů po celé republice... Cítila, jak jí docházejí síly. A sečetlo se jí tehdy všechno to, co prožila předtím, jak žila ve stresu, prodělala opakované virózy a musela posouvat koncerty, život brala příliš vážně a zodpovědně a soustředila se převážně na negativní věci. To byla obrovská chyba. Všechny cesty napříč Českem odřídila sama v autě. I když si následně jela odpočinout k moři, její vyčerpané tělo špatně snášelo náraz teplotních rozdílů, proto pobyt v tropech spíše protrpěla. Další stres ji přepadl doma, kde na ni čekala nová agentura a nová kapela sestavená z mladých muzikantů. V létě ji přepadly vysoké horečky, brala antibiotika, ale nic nepomáhalo, skončila v nemocnici v Hradci Králové. Prodělala infekční zánět žlučníku a těžký zápal plic, vyčerpání a totální selhání o
Známého mima a klauna postihla vážná nemoc, se kterou se popral a nyní odvážně bojuje za její prevenci. Další osudy hrdinů 13. komnaty ve speciální sérii k 10. výročí pořadu. Další díl speciální série k 10. výročí vysílání 13. komnaty. V té původní 13. komnatě před desetiletím nám Boris Hybner vyprávěl, jak se dokázal postavit alkoholismu. Loučili jsme se s ním v okamžiku velkých plánů: mít na Smíchově divadlo, kde chtěl hrát pantomimu. Leč dnes je na tomtéž místě prodejna bot... Co se v Borisově životě událo po odvysílané komnatě? V roce 2009 dostal Cenu Thálie za celoživotní přínos českému divadelnictví. Má ceny z mezinárodních festivalů, procestoval svět. Dále učil na HAMU, objevil se v několika filmech (U mě dobrý, Poslední vlak, Rafťáci), vychovával dvě malé děti s mladou ženou a jako navždy abstinující alkoholik stále pracoval. Byl plný optimismu a netušil, že před sebou má dalšího silného protivníka, těžkou chorobu. V roce 2008 mu lékaři diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Boris si nepřipouštěl, že léčba tak vážné nemoci nemusí dobře dopadnout a celou situaci přebíjel dle svých blízkých "až nesnesitelným" humorem, byť ho paní primářka Motolské nemocnice Jana Prausová stejně jako všechny pacienty upozorňovala, že i když všechno dobře dopadne, vývod, tzv. kolostomie, člověku definitivně změní život. Jak Boris snášel tuto situaci? Nepodlehl chuti sáhnout po lahvi, aby na vše zapomněl? Jak dlouho trvala léčba a jak se sžíval s vývodem? Nakolik mu brání v práci, hraní a jak je obtížné sdělovat ostatním, že je stomik? Onemocnění Borise inspirovalo k napsání námětu na celovečerní film Klauni režiséra Viktora Tauše, kde postavu, inspirovanou jeho osudem, hrál Oldřich Kaiser. Poslední film natočil před třemi lety, v divadle už nehraje, z profesorského místa na HAMU odeš
Prezidentka Nadačního fondu Kapka naděje prožila další tragickou ránu osudu. Přesto dál pomáhá nemocným dětem a žije naplno. Další osudy hrdinů 13. komnaty ve speciální sérii k 10. výročí pořadu. 13. komnata Venduly Svobodové se natáčela v roce 2006. Tehdy se Vendula domnívala, že už má vše zlé za sebou. Naučila se žít s bolestí, kterou přináší ztráta dítěte, zvládla i manželskou krizi. Založila nadaci Kapka naděje, aby mohla pomáhat nemocným dětem s onkologickou diagnózou. Jenže necelý rok po našem natáčení – 28. ledna roku 2007 – zasáhla smrt do Vendulina života znovu. A víc než drasticky. Její manžel, populární hudební skladatel Karel Svoboda, spáchal na zahradě jejich domu v Jevanech sebevraždu. Byla to ona, kdo ho našel, v náruči tehdy držela dvacetiměsíčního synka Kubíka. Rozpoutala se štvanice bulvárního tisku, Vendula zažila i nesmyslné obviňování ze smrti manžela. Věděla však své. Znala Karlovy depresivní stavy, manické fáze nemoci i poruchy příjmu potravy. Podle názoru odborníků to byl stav na hospitalizaci, Karel však systematickou pomoc odmítal. I on, stejně jako u nás mnozí, patrně považoval psychiatrickou léčbu za jakési stigma. Řešil své problémy antidepresivy, která občas kombinoval s alkoholem. Vendula se delší čas bála, že se něco stane... V období další těžké životní krize ji drželo nad vodou vědomí, že tu musí být pro syna Kubíka. A pro Kapku naděje. Pomoc nemocným dětem považuje za své poslání. Vůbec by to dělat nemusela, prožila si svoje a v lidské přirozenosti je na tragické chvíle co nejrychleji zapomenout. Nadační fond Kapka naděje, jehož je prezidentkou, však pomáhá nemocným dětem už šestnáctým rokem. Za peníze, které Kapka naděje získává, se kupují vysoce specializované přístroje pro diagnostiku a léčbu leukémie, vybavují se pokoje dětských oddělení v n
Folkový a trampský písničkář a kytarista se vzepřel závislosti na alkoholu a špatné životosprávě, které ho ohrožovaly na životě. Další osudy hrdinů 13. komnaty ve speciální sérii k 10. výročí pořadu. Stanislava Wabiho Daňka, legendu trampské a folkové hudby, v roce 2007 štáb 13. komnaty navštívil poprvé. Tehdy vyprávěl o vysoké ceně, kterou zaplatil za nezřízený způsob svého života: koncerty do pozdních nočních hodin, neustálé cestování po celé republice, nedostatek pohybu, špatná životospráva, obezita i vřelý vztah k alkoholu. Ustavičný stres a trému tlumil cigaretami a skotskou. To se postupně podepsalo na jeho organismu. Prodělal infarkt a mrtvici. Opustily ho múzy a přestal psát nové písničky. Sám k tomu říká: Jet na koncert znamená obléct se, nastartovat auto, cestovat tři čtyři hodiny třeba i v plískanici, poté dvě hodiny radosti i vypětí na pódiu a pak čtyři hodiny zase zpátky. Po příjezdu domů je tělo úplně grogy, ale hlava ještě cestuje. Co s ní? Dával jsem si dvě sklenky na uklidnění, abych usnul. Po devíti letech jsme u jeho dveří zazvonili znovu a přišel nám otevřít úplně jiný Wabi. Je zase štíhlý jako za mlada a schody zdolává velmi lehce. Před několika lety musel od základu změnit svůj způsob života. Pochopil – i díky své ženě a společně s lékaři ve fakultní nemocnici, kde mu zjistili vážné onemocnění jater, že se jeho vlak stále rychleji blíží ke konečné stanici. Nepomohla mu odvykací kúra, přišlo to až se skutečným strachem ze smrti. Po vyšetření v Motole si jednoho dne před nemocnicí sedl na lavičku a uzavřel se svým tělem gentlemanskou dohodu. Rozloučí se s alkoholem, rozumným způsobem upraví jídelníček, aby shodil patnáctikilovou nadváhu, a začne se pravidelně hýbat. A jeho tělo ho zase nechá na pokoji – už žádné mozkové mrtvice, infarkty, cirhóza jater. Na
Populární herečka s francouzským šarmem se opakovaně setkává se zhoubnou nemocí a odhodlaně nad ní vítězí. Další osudy hrdinů 13. komnaty ve speciální sérii k 10. výročí pořadu. 13. komnata Chantal Poullain se natáčela před deseti lety. Tehdy Chantal televizní kameře otevřela několikery dveře do svých třináctých komnat. Za jedněmi odhalila svou osudovou lásku a manželství s Bolkem Polívkou, které skončilo. Nahlédnutí do druhé komnaty odhalilo, jaké je to být cizinkou v milované zemi, kde má herečka nejen problémy s jazykem, ale i s xenofobií. 14. komnata Chantal je o poznání drastičtější. Za jejími dveřmi se objevila rakovina! Chantal se s touto nemocí setkala už dvakrát v životě. Když jí bylo dvaadvacet, diagnostikovali jí rakovinu děložního čípku. Tehdy byla čerstvě zamilovaná do Bolka a dodnes tvrdí, že právě láska jí dodávala energii a sílu nebát se. Chantal sice boj s nemocí vyhrála, ale strachovala se, že po operaci nebude moci mít děti. Obavy se naštěstí nevyplnily. Porodila syna Vladimíra, dnes úspěšného mladého herce, který jde ve šlépějích obou rodičů. Zhoubným nádorem prsu před pár lety onemocněla Chantalina sestra Patricia. Ta však odmítla operaci a hledala alternativní léčbu. Lékaři ji varovali, že velmi riskuje. Bojovala dlouho a marně, zemřela v šestačtyřiceti letech. V době natáčení první komnaty Chantal právě studovala na jevišti domovského Ungeltu s Oldřichem Kaiserem a režisérem Zdeňkem Duškem Alfieriho krásnou a těžkou roli ve hře Šest tanečních hodin v šesti týdnech. Chantalina Lily, stárnoucí dáma, která si pro povyražení objedná soukromé hodiny tance, onemocní rakovinou. Z komedie se vyvíjí drama. Premiéra hry byla v roce 2006, o pět let později Chantal bojovala s rakovinou na jevišti i ve skutečnosti. Diagnózu jí naštěstí včas odhalila primářka pražského mamografické
Slavný zpěvák se musel vyrovnat se smrtí milované manželky, která mu byla oporou po mozkové příhodě. Další osudy hrdinů 13. komnaty ve speciální sérii k 10. výročí pořadu. Hlavní téma předchozí 13. komnaty Václava Neckáře, která se natáčela v roce 2006, bylo „dokázat znovu začít". U zpěváka šlo o návrat do světa pop music po mozkové příhodě, která ho na čas připravila o řeč a paměť. Po deseti letech je Václav Neckář opět jedním z předních představitelů české populární hudby. Zlomový okamžik jeho návratu se pojí s písní Půlnoční, kterou v roce 2011 nazpíval pro film Alois Nebel ve spolupráci se skupinou Umakart. Tím nastartoval svůj umělecký comeback, jehož intenzitu v tu chvíli nikdo nepředpokládal, ale která jeho fanoušky fascinovala a dojala. Dnes sice mívá měsíčně zhruba čtvrtinu koncertů v porovnání s dobou své největší slávy, ale pět až deset představení měsíčně bývá beznadějně vyprodaných. Nadále spolupracuje se skupinou Umakart, i když jen v autorské rovině; koncerty i nahrávání obstarává Neckářova dlouholetá doprovodná skupina Bacily pod vedením jeho bratra Jana Neckáře. Obě alba, která po roce 2011 vznikla, Dobrý časy (2012) a Mezi svými (2014), si vysloužila velmi pochvalné recenze hudební kritiky. Tomu však předcházela mhohaletá tvrdá práce. Václav Neckář pracoval s logopedkou, trénoval paměť, musel upravit životosprávu. Měl přitom štěstí, neboť mu s velkým nasazením pomáhali jeho nejbližší, ať už bratr, manželka nebo syn. Zatímco profesně se mu mimořádně dařilo a jeho zdravotní stav se sice pomalu, ale přece jen zlepšoval, období posledního roku a čtvrt nebylo pro Václava Neckáře rozhodně šťastné. V prosinci 2014 zemřel textař a básník Jan Schneider, v červenci 2015 další dva Neckářovi spolupracovníci, kytarista a skladatel Ota Petřina a textař Ladislav Ka
Známá televizní a rozhlasová hlasatelka ztratila svého jediného syna Vladimíra, populárního moderátora a herce. Další osudy hrdinů 13. komnaty ve speciální sérii k 10. výročí pořadu. Legendární hlasatelka a herečka, která se narodila 7. července 1928 v Praze, ke strastem a ztrátám, jež ve svém bezmála osmaosmdesátiletém životě zažila, prožívá už tři roky nejstrašnější zkušenost, která se v životě matky může přihodit: ztratila svého jediného syna Vladimíra Čecha (6. 7. 1951 Praha – 22. 3. 2013), herce, moderátora a bývalého politika, syna herce téhož jména. Vystudoval pražskou DAMU a hrál v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, ve Slezském divadle v Opavě, Státním divadle Ostrava, v Divadle v Českém Těšíně, Státním divadle Oldřicha Stibora v Olomouci i ve Východočeském divadle v Pardubicích. Hostoval v pražském Činoherním klubu, hrál v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, pražském Divadle Rokoko a Středočeském divadle Kladno. Od roku 1999 byl hercem na volné noze a pak členem souboru MDP. V letech 1990–1992 působil jako poslanec České národní rady. Populární herec zemřel ve svých jedenašedesáti letech po dlouhé nemoci. Podlehl rakovině, tzv. Lynchovu syndromu, ke kterému se přidal zápal plic. Nejvíce se zapsal do povědomí diváků jako moderátor televizní soutěže Chcete být milionářem?, kterou uváděl do roku 2003. Po letech tak navázal na úspěchy své matky, když televizní rolničku pro nejpopulárnějšího moderátora získal dokonce i v době, kdy už soutěž neuváděl. I on však byl stejně jako jeho matka na vrcholu kariéry stažen z obrazovky, z populární soutěže, aniž mu někdo objasnil důvod. Záznamy mnoha dílů této soutěže jsou nedílnou součástí současného Hedina života; prostřednictvím televizních repríz může opakovaně sdílet čas se svým synem, kterého má díky televizním reprízám něko
Druhá manželka bývalého premiéra přežila vážnou mozkovou příhodu, kterou pravděpodobně způsobil stres a mediální tlak, doprovázející vztahy známých lidí... Petra Paroubková se narodila 30. srpna 1973 na Slovensku. Absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor amerikanistika a anglistika v kombinaci s rusistikou. Vystudovaná tlumočnice se 17. listopadu 2007 provdala za Jiřího Paroubka, tehdy vlivného českého politika, a v listopadu 2009 se jim narodila dcera Margarita. Kdyby si krásná a vzdělaná mladá dáma nevzala mediálně známou osobnost a ještě o jedenadvacet let starší, asi by se nestala terčem bulváru, ale renomé jí nevylepšilo ani to, že v době, kdy si jejich vztahu všimla veřejnost, byl Jiří Paroubek stále ještě ženatý. Lidé nelehkou situaci Petře Paroubkové nijak neusnadňovali, naopak mnozí prorokovali, že jim manželství vydrží maximálně rok, dva. Petra si prošla mnoha úskalími, která vztahy známých lidí doprovázejí. Nejhůře se jí bojovalo s bulvárními médii, která ji sledovala na každém kroku. Snažila se být k nim vstřícná a mylně předpokládala, že slušnost bude oboustranná. Nejhůře nesla, když nebyla ušetřena palcových titulků na prvních stránkách bulváru v letech, kdy dvakrát přišla o miminko. Zažívala posměch, závist, čelila ironickým poznámkám, satiře a omílání jejích výroků o tom, proč si vzala Jiřího Paroubka, a přitom se musela účastnit veřejného života. Po porodu se stala matkou na plný úvazek, sňatkem s vlivným politikem přišla o spoustu klientů, kterým léta tlumočila. Její láska ke knihám ji přivedla k myšlence založit nakladatelství. Poté, co se manžel stáhl z aktivní politiky, zdálo se, že Paroubkovi budou žít jako běžná rodina. Ale stres a zátěž se jí vážně podepsaly na zdraví. V únoru 2015 prodělala krvácení do mozkové pleny a jako zázrakem přeži
Umělecký vedoucí a spoluzakladatel kapely Spirituál kvintet se musel vyrovnat se sebevraždou otce i politickou perzekucí... Jiří Tichota, muzikolog, loutnista, zpěvák, textař a muzikant, zakladatel a umělecký vedoucí skupiny Spirituál kvintet, pochází z muzikantské rodiny. Když dospíval, otec nesouhlasil, aby se dal na hudební dráhu, a tak šel studovat chemii. V roce 1950 otec jednou nepřišel domů a rodina až po půl roce zjistila, že je ve vězení. Jeden z dozorců slíbil, že mu pomůže na svobodu za rodinné šperky a obrazy, ale nepomohl. Otce propustili, až když podepsal spolupráci se Státní bezpečností, což však sám neunesl a záhy na svobodě spáchal sebevraždu. Jiřímu bylo tehdy pouhých sedmnáct let. Během studia muzikologie v roce 1960 Jiří Tichota se třemi spolužáky založil první tuzemskou folkovou skupinu Spirituál kvartet. Dnes je posledním žijícím spoluzakladatelem a skupina, přejmenovaná na Spirituál kvintet, nejstarší tuzemskou kapelou. V době normalizace měla v repertoáru i černošské spirituály, proto jí prošly poměrně dost upravené české překlady textů o svobodě, útlaku, pravdě a božích mlýnech, což bylo v tom období velmi výjimečné. I tak se skupina několikrát potýkala se zákazy činnosti. Však si také Jiří Tichota vyčítá, že kvůli jejich vystoupení k výročí Palachova upálení v roce 1971 bylo z teologické fakulty vyhozeno několik studentů, kteří koncert pořádali, a Bohdan Mikulášek, jenž vystoupil jako host kapely, dostal doživotní zákaz vystupování. Problémy kvůli účinkování v kapele měl Jiří Tichota i v zaměstnání: působil jako muzikolog na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Všichni členové Spirituál kvintetu měli souběžně i „civilní" povolání, především jako pojistku proti riziku, kdyby některý ze zákazů činnosti trval dlouho. Policejní výslechy Jiří zažil i proto, že v ml
Známé módní kritičce život naložil na bedra řadu strastí, které vyústily v mentální anorexii... Františka Čížková je v módních kruzích obávaná dáma, která dráždí české čtenáře bulváru i slavné osobnosti svými břitkými kritikami. Její názory na oblečení známých i neznámých, šperky i módní doplňky, nešvary v módě i vkusu, ale i na odvahu a osobitost v módě vzbuzují rozporuplné reakce. Františka na slova svých odpůrců reaguje obhajobou, že se snaží Čechy veřejně kultivovat a vychovávat je k základnímu vkusu. Narodila se na začátku padesátých let osmnáctileté romské dívce, která dcerku opustila už v jejích čtyřech týdnech života. Otec holdoval alkoholu a nebyl schopen o ni pečovat, proto rodičovskou roli převzali prarodiče z jeho strany. Fanynka vyrůstala s obětavou babičkou Lolou a sečtělým a noblesním dědou Hugem, kterého milovala, protože ji celý život kultivoval. Jejím domovem byl dělnický Žižkov. Moc kamarádů neměla, proto se jejím světem staly knihy a výtvarné umění, do kterého ji dědeček zasvěcoval. Fany se dobře učila, proto nastoupila na gymnázium, kde se také zamilovala. Rodina jejího milého ji přijala v krásném měšťanském bytě na pražském Smíchově a Fany se po maturitě do této rodiny jako osmnáctiletá přivdala. Bydlela zde s manželem ve společném bytě. Záhy však zemřel těžce nemocný tchán a energická manželova matka rozhodla, že namísto zemřelého musí přijít další člen rodiny. Mladé manžele přes jejich nezralost, nezkušenost a nezajištěnost vmanipulovala do rodičovství, a tak v necelých devatenácti Františka porodila syna Jakuba. Tchyně jí s rodičovstvím pomáhala, ale nevybouřený otec malého Jakuba čím dál častěji unikal do jiného světa. Po třech letech se manželství rozpadlo a mladá maminka se i se synem odstěhovala do garsonky svého biologického otce. Nastalo jí
Žokej třikrát sahal po triumfu na slavné Velké pardubické a třikrát o něj přišel, ale nevzdává se... Žokej Marek Stromský se řadí mezi největší smolaře mezi českými sportovci. Dostihovému sportu se věnuje víc než pětadvacet let, ve svých dvaačtyřiceti letech má na svém kontě téměř 1500 startů a 250 vítězství. Je to bojovník, na ponících vítězil dřív, než nastoupil do školy. Překonal vážné onemocnění kyčle a ničím se nenechal odradit od cesty, která ho vedla z Albertovce na dráhy prestižních dostihů po celé Evropě. V nejslavnějším českém dostihu Velké pardubické startoval poprvé ve svých šestadvaceti letech. Už třikrát tady měl na dosah medaile. V roce 2008 s koněm Amant Grisem projel vítězně cílem, ale byl diskvalifikován, protože neobjel otočný bod. Navzdory vynikajícímu jezdeckému umění ve 120. ročníku tradičního závodu mu podruhé vítězství s Amant Grisem vyfoukl žokej Josef Váňa, který mu s Tiumenem údajně zkřížil cestu v cílové rovince. Váňa dostal pokutu, ale o své vítězství nepřišel. Potřetí se Stromský konečně dočkal úspěchu v roce 2015 s desetiletým valachem Nikasem a zdálo se, že tentokrát si může vítězství užívat naplno, že konečně protrhl smůlu a zhodnotil roky každodenní dřiny v sedle. Jenže v listopadu téhož roku přišla zpráva, která ho srazila na kolena: ve vzorku krve jeho koně se našly zakázané látky kofein a theobromin. Nikas byl na začátku roku 2016 kvůli dopingu diskvalifikován a vítězem se stal druhý kůň v pořadí Ribelino v sedle s Pavlem Kašným. Stromský o kvalitě krmiva, v němž se zakázané látky potvrdily, nemohl nic vědět, titul přesto musel vrátit. Překonat hořké zklamání mu trvalo dlouho. Těžce snášel, že se na něj někteří lidé dívají jako na podvodníka a že to odnášejí i jeho děti. Žokejskou kariéru vzápětí ukončil a chtěl hled
Úspěšná herečka se léta trápila mentální bulimií a sebezničujícím hladověním... Herečka Vlastina Svátková se zatím nejvýrazněji projevila rolí manželky titulního hrdiny z úspěšných filmů Ganster Ka a Ganster Ka: Afričan. Představitelka této hlavní ženské role se narodila Slovence a Moravákovi, a ačkoli chtěla být odmala herečkou, herectví nevystudovala, absolvovala studium masmediální komunikace a pedagogiky, pracovala jako redaktorka v lifestylových magazínech a stala se jednou z nejúspěšnějších blogerek na Slovensku. K herectví se dostala přes reklamy a první větší příležitosti před kamerou dostala v seriálu Pojišťovna štěstí a v Bondovce Casino Royale. Diváci ji mohli vidět i v seriálu První republika. Dnes má za sebou přes dvacet rolí, ale málokdo tuší, že popularitě předcházela tvrdá životní zkušenost: trpěla poruchou příjmu potravy, konkrétně mentální bulimií. V šestnácti ji k hladovění a hubnutí přiměla poznámka jejího tehdejšího přítele, který se vyjádřil, že má velký zadek. A protože rodiče ve Vlastině vypěstovali přesvědčení, že musí být ve všem nejlepší, přibrala si k výbornému školnímu prospěchu, hraní na klavír, hodinám zpěvu a kreslení i bezproblémovému chování ještě péči o vzhled. Cvičila a držela diety, jenže občas hladovět nevydržela a podlehla nutkavé touze přejíst se. A co snědla, to pak muselo ven, protože měla černé svědomí, že přibere a nebude se nikomu líbit. Z kolotoče cvičení, diet a záchvatů žravosti ji kromě přečtené literatury nakonec zachránilo až těhotenství před osmi lety: tehdy si řekla, že v jiném stavu okolí nebude negativně komentovat její zakulacující se postavu, a přijala ženské křivky. Při pohledu na krásnou ženu, absolventku dvou vysokých škol a maminku dvou malých dětí zní informace, že celá léta trpěla závažnou poruchou př
Hokejový útočník se úspěšně popral s rakovinným nádorem i se ztrátou ledviny a dál se věnuje profesionálnímu hokeji... Zbyněk Irgl je profesionální hokejista, který hraje za tým HC Oceláři Třinec. Narodil se 29. 11. 1980 a k hokeji ho přivedl otec. Do svých čtyřiatřiceti let si vychutnával život úspěšného profesionálního sportovce. Potom však stačilo jedno lékařské vyšetření a pestrobarevný kolotoč sportovních klání se náhle zastavil. Skandování fanoušků vystřídal čas ticha a otázek: jaký bude další život a bude k němu ještě někdy patřit jásot hokejových tribun? Zbyněk Irgl začal s hokejem v pěti letech ve vítkovické přípravce, ve dvaceti vyhrál zlato na mistrovství světa juniorů, o šest let později na mistrovství světa vstřelil jeden z nejhezčích gólů v historii české reprezentace a pomohl jí ke stříbrné medaili. Sedm let prožil v ruské kontinentální lize, kde v dresu Lokomotivu Jaroslavl doslova řádil na ledě v útoku s ruskou superhvězdou Jašinem. V Jaroslavli poznal svou druhou ženu, cítil se tu jako doma a rád v roce 2010 podepsal smlouvu na další tři roky. Těsně před zahájením sezony mu vedení týmu náhle a bez vysvětlení smlouvu zrušilo. Byl hluboce zklamán; nemohl tušit, že ztráta smlouvy s Lokomotivem znamená ve skutečnosti záchranu života. O rok později totiž celý hokejový tým zahynul v troskách letadla. V listopadu 2014 se jako hráč HC Oceláři Třinec podrobil magnetické rezonanci kvůli svalovému zranění, jejíž výsledek nečekal. Lékaři zjistili rakovinný nádor na ledvině. Ze sportovní hvězdy se stal ze dne na den pacientem s obávanou nemocí. Musel tuto skutečnost přijmout a najít způsob, jak sdělit rodině, že jediným řešením je okamžité odstranění zasažené ledviny. Nakonec musel podstoupit dvě operace, ztratil sedm kilogramů na váze a ještě po dvou týdnech mohl jen stěží
Zpěvák, skladatel, kytarista a politik se v útlém dětství trápil odchodem maminky od rodiny... Zpěvák, kytarista a skladatel Jan Kalousek se narodil 11. prosince 1961 do rodiny pražského architekta a rumunské židovky. Jeho rodiče se seznámili v Rumunsku, odkud se zanedlouho otec vrátil do Prahy s pohlednou manželkou Selmou. Bohužel ta se s československou kulturou nikdy nesžila, byť v naší zemi porodila dvě děti. Se znalostí čtyř cizích jazyků matka pracovala v Air India a hodně cestovala. Zamilovala se však do svého šéfa a zůstala s ním v Tokiu. Nechala doma dvě děti, sedmiletého Jana a jeho o tři roky mladší sestru. Otec tušil, že matka odešla navždy, ale děti ubezpečoval, že se brzy vrátí. Až v létě toho roku na cestě za rumunskou babičkou dětem řekl celou pravdu, kterou jel sdělit i své tchyni. Sám byl v těžké situaci – zůstal v Praze se dvěma dětmi a v té době nezáviděníhodným puncem, že manželka odešla na západ. Po návratu z Tokia žila dlouhou dobu ve Francii, poté v severní Africe a v Kanadě, kde žije dodnes. Babička z otcovy strany maminku zastoupila, pečovala o děti a nahrazovala jim odepřenou mateřskou lásku. Rodiče se na začátku sedmdesátých let na dálku rozvedli. Díky Červenému kříži děti mohly matku navštěvovat. Sestra ve svých čtrnácti letech emigrovala a zakotvila v kanadském Montrealu jako matka. Otec se podruhé oženil a rodina se přestěhovala z Letné na Hanspaulku. Tato čtvrť se stala osudovou pro Janovu hudební kariéru. Za nejdůležitější považuje setkání s Ivanem Hlasem, se kterým v roce 1982 založil skupinu Navi Papaya. Vystudoval stavební průmyslovku a zahájil studium architektury, kde předtím studoval i jeho děda a otec. Z prázdnin po druhém ročníku se však z návštěvy matky v Kanadě nevrátil. V Montrealu vystudoval vysokou hudební školu McGill, založil kapelu a věnoval se muzice. V roce 1989 odjel
Bývalá slavná hlasatelka po vyhazovu z Československé televize emigrovala do Austrálie a začínala od píky... Jana Fořtová patřila ke slavným televizním hlasatelkám. Kromě ohlašování pořadů uváděla vlastní pořad Vysílá studio Jezerka. Získala mnoho ocenění, mezi jinými kdysi prestižní cenu za nejlepší hlasatelský výkon Zlatého krokodýla. Krátce poté musela v pořadu Vysílá studio Jezerka skončit. Ze dne na den z obrazovek zmizela a nemohla se dopátrat proč. Najednou pro ni nebyla práce ani při uvádění koncertů a podobných akcí. Byla nežádoucí, kamarádi se k ní nehlásili. V té době měla z druhého manželství jedenáctiletou dceru a dospělého syna z prvního manželství s Jiřím Krampolem. Psal se rok 1987 a nedostatek pracovních příležitostí i fakt, že se jí rozpadalo druhé manželství a ona potřebovala živit rodinu, zásadně přispěly k jejímu rozhodnutí emigrovat. Syn Tomáš po vyhraném tenisovém turnaji v Pardubicích nedostal další možnost reprezentovat v zahraničí, čekal první dítě a tak se rozhodl, že s manželkou odjedou také. Janu Fořtovou v Čechách v té době lidé poznávali na ulici a žádali po ní autogram. Během krátké doby se vše obrátilo a ona v rakouském uprchlickém táboře myla toalety. Odjela v listopadu 1988, kdy jí bylo dvaačtyřicet let, s odhodláním začít úplně znovu na druhém konci světa, bez jakékoli jazykové znalosti. V uprchlickém táboře Traiskirchen sdílela noclehárnu s šedesáti lidmi, které hlídali vojáci. V urputné snaze o pohovor uspěla, spolu s dětmi dostali statut politických uprchlíků. A pro život si vybrali Austrálii. Její syn hrál tenis a Australané byli tehdy tenisová velmoc. Rozhodnutí zvolit tak vzdálenou zemi podpořil i fakt, že se při prvních potížích nebude moci vrátit, neboť jí budou chybět peníze na letenku. Australané ji od začátku mile překvapovali. Chovali se k
Známý herec, moderátor a dabér zkolaboval, podstoupil angioplastiku srdečního svalu a opět pracuje s plným nasazením... Herec, dabér, moderátor a režisér Petr Rychlý začal hrát amatérsky divadlo v dětském divadelním souboru Jana Jílka jako desetiletý už v roce 1975. Vystudoval střední ekonomickou školu v Karlových Varech. Na DAMU ho třikrát nevzali, prý pro nedostatek talentu. Poprvé se v roce 1988 objevil před kamerou v malé roličce v seriálu Chlapci a chlapi. V devadesátých letech přešel z divadla v Mostě do divadla Na Vinohradech. Objevil se v televizních zábavných pořadech Kufr a Šance a nato ve vlastním pořadu Ptákoviny. Diváci si ho oblíbili i díky zábavným show Rychlý prachy a Natoč to! Největší popularitu mu pak přinesla seriálová role doktora Mázla, kterého hraje od roku 2005 až dodnes. Petr Rychlý je jedním ze zakladatelů současného Divadla Na Fidlovačce. Na této scéně působil od roku 1998 do roku 2012. Od září 2012 je členem hereckého souboru Divadla na Vinohradech. Sám tvrdí, a kolegové i blízcí to bez výhrad potvrzují, že Petr Rychlý dělá čest svému příjmení, protože jeho pracovní tempo by málokdo zvládl. Jeho pracovní vypětí si však vyžádalo daň. Stalo se tak 21. října 2012, kdy úplně zkolaboval. Manželka ho odvezla do Thomayerovy nemocnice v Praze, čímž mu zachránila život. Lékaři po zavedení katetru do třísel zjistili, že má herec kvůli vysokému cholesterolu malou průchodnost cév. Okamžitě musel podstoupit operační zákrok, angioplastiku srdečního svalu. Byl zcela odkázán na lékařskou péči, zrušil natáčení i představení. Uvědomil si, že jeho pracovní tempo a zcela naplněný diář přispěly k vypětí, které vyústilo v kolaps, i to, že operace nemusela tak dobře dopadnout. I když opět hraje divadlo a účinkuje v několika televizních i divadelních projektech, tvrdí, že už se svým zdravím t
Úspěšná herečka se musela vyrovnat se smrtí dítěte i svých blízkých... Herečku Jaroslavu Stránskou si lidé pamatují jako kudrnatou kadeřnici Jitku z filmů Discopříběh I a II. Objevuje se v televizních seriálech, v poslední době se divákům připomněla jako policistka v seriálu Policie Modrava. Narodila se v roce 1969 a v pořadech Československé televize účinkovala od svých deseti let, proto nikoho nepřekvapila, když se tehdy ještě pod příjmením Bobková přihlásila na státní konzervatoř a uspěla. Ještě za studií na konzervatoři však nečekaně otěhotněla, provdala se a porodila dceru. S mateřstvím se dál snažila zvládat školu a pomáhat mamince a babičce v hospodářství manželovy rodiny. Dcera však kvůli slabému srdci, které lékařka nevyhodnotila jako život ohrožující, ve svých šesti měsících zemřela. Tragické neštěstí sice na krátkou dobu stmelilo Jitčino manželství, ale beztak nevydrželo. V době rozvodu a krátce po smrti dcery Jaroslavě zemřeli rodiče i bratr. Další její těhotenství byla „vymodlená", jenže žádné neskončilo šťastně. Od svého okolí zažila pohledy stranou, špitání za zády i zraňující otázky, rozpaky a úhybné manévry, které charakterizovaly podivné chování lidí k ženám, které nemají děti či ztratily někoho blízkého. Jaroslava se o dítě přestala pokoušet ve svých čtyřiceti letech a smířila se s tím, že mámou je jen nevlastní: dceru získala a pomohla vychovat svému druhému muži. Ta si ji za to považuje a oceňuje i Jarčinu manuální zručnost. Jaroslava prošla několika divadly včetně Národního a Divadla Na zábradlí, z divadla pro děti, televizních pohádek a dětských pořadů ji znají i nejmenší diváci. Chmur si ve svém životě zažila hodně, proto se raději dívá na svět pozitivně a hodně se směje.
Moderátor a tvůrce legendárních televizních soutěží překonal zhoubnou nemoc... Pavel Lukeš, letos dvaasedmdesátiletý moderátor i tvůrce televizních soutěží Šest ran do klobouku, Dva z jednoho města, Manželský pětiboj a dalších legendárních soutěží, ale i dramaturg, scenárista a spisovatel, se téměř celý život pohyboval v médiích a kultuře, věnoval se soutěžím, které nejen moderoval, ale i vymýšlel, a holdoval křížovkám. Do povědomí televizních i rozhlasových diváků se zapsal jako tvář především vědomostních soutěží. Svou kariéru začal v plzeňském rádiu a v roce 1979 se díky konkurzu dostal na místo redaktora do Československé televize. Ale přišel rok 1987 a televize se mu za jeho služby poděkovala nuceným odchodem. Poté jezdil s hudebníky skupiny Metronom po celé vlasti, doprovázeli je kromě jiných i Naďa Urbánková, Miloš Kopecký i Stella Zázvorková. Před několika lety však Pavel Lukeš těžce onemocněl a svůj návrat do života si musel vybojovat. Nejprve mu jen nebylo dobře, potíže připisoval věku, nevyspání, počasí, letitým problémům se srdcem, které prodělalo infarkty... Chodí však na pravidelné kardiologické kontroly a lékař pojal podezření na zhoubnou nemoc. Následovala hospitalizace a hledání diagnózy, první výsledky vypadaly téměř beznadějně. Bez operace se však nedalo nic zjistit, jenže lékaři s operací váhali kvůli prodělaným bypassům a celkovému vyčerpání. Operaci nakonec Pavel Lukeš riskl. Lékaři zjistili lymfom (nádorové onemocnění mízních uzlin). Následovala chemoterapie. Kromě boje s rakovinou se musel potýkat s další ranou osudu – ještě se nestihl vzpamatovat ze svých zdravotních potíží, když zažil podle svých slov skutečnou životní tragédii – po osmačtyřiceti letech soužití mu zemřela jeho milovaná manželka. Nebylo lehké to celé nevzdat. Pomohlo mu, že ho oslovi
Charismatický herec vyrůstal s postiženou sestrou, kterou má rád a respektuje její odlišnost... Herec Filip Tomsa pochází z Bezna u Mladé Boleslavi, kde žijí jeho rodiče i sestra. Již během studia na Konzervatoři v Praze si zahrál na scéně Národního divadla ve Smrti Hippodamie a v divadle Kolowrat ve hře Ruce Venušiny. Hostoval také v Černém divadle Jiřího Srnce v představení Petr Pan. Před kamerou stál poprvé v České televizi v inscenaci Adam a Eva 2001. Na obrazovce se od té doby objevil např. v pořadech O víle Arnoštce, Peklem s čertem, Vůně vanilky, Dědictví slečny Innocencie, Slečna Julie, Kvaska a můžeme ho vidět i v seriálech Policie Modrava, Poslední sezóna, Dobrá čtvrť, Zdivočelá země i jiných. Tvrdí, že v divadle ani při natáčení nemá trému, ale spíše respekt. Ten má nejen ke kolegům, ale ke všem lidem, o čemž svědčí jeho vztah ke starší sestře s mentálním postižením, s níž Filip vyrůstal a podle jeho slov na tom neshledával nic těžkého. Filip má se svou o pět let starší sestrou vřelý a láskyplný vztah a její onemocnění na tom nic nemění. I když v dětství bývaly chvíle, kdy se rodiče víc věnovali postižené dcerce. Filip to dodnes nenese nijak úkorně, sám je ženatý a má svou rodinu, přesto bývá se sestrou viděn na kulturních akcích. Říká, že sestra byla pro něj dar, na jejím příběhu si uvědomil, co je a není v životě důležité. Co se hodnot týká, má jasno a nemění je: „Důležité je pro mě štěstí, vzájemná laskavost, empatie, láska a rodina."
Známý muzikant, zakladatel a kapelník Moravanky zažil závist i nepřejícnost, které ho málem připravily o životní náplň. Moravanku Jana Slabáka znali na přelomu 70. a 80. let v Čechách všichni. Moravské lidové písničky v lehce swingovém frázování a hrané školenými muzikanty měly u publika velký úspěch. Byly slyšet v rozhlase i televizi, orchestr sbíral zlaté desky, vystupoval až třistakrát do roka, hostoval i vydával desky v západoevropských zemích i ve Spojených státech. Jejího zakladatele Jana Slabáka, narozeného 24. 3. 1941 v rodině zedníka v Kelčanech nedaleko Kyjova, obklopovaly folklórní tradice a vitální muzika odmala. Jako úspěšný absolvent brněnské konzervatoře se stal členem brněnské Státní filharmonie a spolupracoval s mnoha orchestry, počínaje malou dechovou hudbou, pak s tanečním a jazzovým orchestrem Mirko Foreta i Gustava Broma a se Symfonickým orchestrem bratislavského rozhlasu. Dálkově studoval JAMU a brzy se v Brně stal předním koncertním sólistou. V roce 1972 navrhl brněnskému rozhlasu vlastní studiový orchestr, specializovaný na slováckou dechovku a vznikl dechový orchestr Moravanka Jana Slabáka. Již první rozhlasové nahrávky orchestru měly velký ohlas. A tak jeho členové brzy opustili svá dosavadní povolání v brněnských operních a symfonických tělesech a Moravanka se v roce 1978 stabilizovala jako profesionální těleso. V roce 1985 měla Moravanka před dalším velkým turné v Německu a podpisem lukrativní nahrávací smlouvy. Část muzikantů však nebyla spokojena s výší honorářů a se způsobem jejich výplaty. Začalo přešetřování honorářů a to, co by v jiné době zůstalo v lidské rovině, se v socialistickém Československu změnilo v politickou kauzu. Aby Moravanka na turné odjela, musel Jan Slabák zaplatit dluh, který vznikl, ze svého a v šibeničním termínu dát dohromady nové obsazení kapely i naz
Rozhlasový i televizní moderátor a novinář svádí celoživotní boj s nadváhou a kvůli hubnutí podstoupil i operační zákroky... Luboš Xaver Veselý, vlastním jménem Lubomír Veselý, se narodil před osmačtyřiceti lety v Brně. Lidé ho znají jako moderátora, novináře, spisovatele, příležitostného herce a bývalého hudebníka. Je dvojnásobným držitelem prestižní ceny E. E. Kische, a to za rok 2007 a 2015. Začínal jako číšník v restauraci v rodném Tišnově, od roku 2002 působí jako rozhlasový moderátor. 19. 5. 2008 se zapsal do české verze Knihy rekordů, když vydržel čtyřiadvacet hodin moderovat talk show v pražském divadle. Mezi českými moderátory je nepřehlédnutelnou postavou nejen kvůli rozpětí svých aktivit; celý život bojuje s obezitou. Váhu považuje za svou nejstálejší společnici, dosud postupně zhubl celkem 600 kilogramů. Odmalička byl podle svých slov oplácané dítě a nikoli kvůli tomu, že by se přejídal, k obezitě má bohužel genetické předpoklady. Jako teenager hrával házenou a měl postavu v normálu. Pak však změnil styl života a při zájezdech s country kapelou a moderování nezbyl čas na sport a zdravou životosprávu. Poprvé si uvědomil neúměrnou zátěž ve chvíli, kdy se nemohl hodinu dostat z vany. Tehdy si koupil váhu, ale ta vážila jen do 130 kg. Rozhodl se navštívit lékaře a teprve v ordinaci zjistil svou skutečnou hmotnost: 175 kg. Dozvěděl se, že pouhých 8% lidí s takovou hmotností se dožívá padesáti let. Od té doby svádí každodenní boj s nadváhou, který trvá už přes deset let. Znamená to buď hlídat se, nebo si vyčítat. Léta si vede záznamy o své váze, vyzkoušel různé hubnoucí metody a prostředky, včetně odtučňovacích jeskyní ve Španělsku, hubnoucích svíček i spirál a tukožroutské polévky. Pokaždé zažíval jojo efekt. Po desítkách diet se rozhodl vyzkoušet experimentální léčbu,
Slavná slovenská herečka zažila v dětství trauma ze šestiletého věznění svého otce. Dnes se na kulturní scéně nedá přehlédnout a narušuje zažité konvence. Nejznámější a nejpopulárnější slovenská herečka Zdena Studenková se narodila 19. 5. 1954 v Bratislavě. Vyrůstala ve velmi skromných rodinných poměrech v období budování socialismu, zatímco její otec byl šest let zavřený ve vězení. V roce 1972 absolvovala Střední školu uměleckého průmyslu, konkrétně obor fotografie. Později přešla na studium herectví na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Vdala se za svého spolužáka, ale manželství dlouho nevydrželo a brzy se rozvedla. S druhým manželem, jímž byl režisér Stano Párnický, má dceru Simonu. Nejdříve působila na Nové scéně a od roku 1978 přijala angažmá do Slovenského národního divadla, kde hraje dodnes. Prosadila se také jako muzikálová herečka, vystupovala v mnohých muzikálech režírovaných Jozefem Bednárikem. V roce 1995 jí vyšlo hudební album Dotyky noci. Nejvýrazněji se etablovala jako charakterní herečka v televizních inscenacích, které se pravidelně vysílaly a byly známé jako „bratislavské pondělky". Tam se ještě jako začínající herečka uvedla a hrála po boku špičkových osobností, jakými byli Ladislav Chudík, Štefan Kvietik, Ján Mistrík, Michal Dočolomanský, Leopod Haverl, Karol Machata, Dušan Jamrich a mnozí další. Zahrála si i v mnohých slovenských a českých filmech. Čeští diváci si ji pamatují z nezapomenutelných filmů Juraje Herze Panna a netvor a z filmu Marie Poledňákové S tebou mě baví svět nebo ve filmu Václava Matějky Anděl svádí ďábla. Po letech společného života s režisérem Párnickým se rozvedla a našla si o sedmnáct let mladšího partnera, hudebníka Braňa Kostku, se kterým žije dodnes. V poslední době excelovala v českém seriálu První republika, kde hrála
Porotce taneční soutěže StarDance, choreograf a divadelní režisér překonal rakovinu lymfatického systému. Radek Balaš je divadelní režisér, choreograf, scenárista, stepař, tanečník, textař a autor mnoha úprav dramatických děl; jako tvůrce je zaměřený především na muzikálový žánr. Televizním divákům je známý jako člen poroty v pořadu StarDance. Když se jeho rodiče rozváděli, mladší sestra byla svěřena mamince a patnáctiletý Radek byl postaven před otázku, aby si vybral, s kým chce žít. Sice měl blíž k mamince, ale vybral si život s otcem. Táta byl vynikající stepař, stepařský pedagog, choreograf a trenér, dokonce měl doma malý taneční sál. A tanec byl pro Radka v té době vším. O tři roky později mu změnil život onkologický nález. Lékaři zjistili, že bulka v tříslech, přičítaná námaze při tanci, byla projevem rakoviny lymfatického systému. Radek je dodnes přesvědčen, že zhoubná nemoc propukla v důsledku stresového období, kdy se rozhodoval, kterému z rodičů dá přednost. V Brně dosud žije jeho maminka, která má schovaný dopis, který jí Radek poslal z nemocnice, když cítil, že se rozhoduje o jeho bytí a nebytí. V brněnském onkologickém centru prošel chemoterapiemi a ozařováním i řadou bolestivých diagnostických postupů. Z osmi pacientů na pokoji jako jediný přežil. V době onkologického nálezu studoval na brněnské konzervatoři. Podle lékařů tanec i divadlo hrozily přílišným zatěžováním organismu, proto doporučili Radkovým rodičům, aby ukončil studium divadelnictví. Radek si ale postavil hlavu. Dodnes se ptá: proč právě já? Odpověď na své hledání nenašel ani v řadě knih o náboženství nejrůznějších směrů, které má v knihovně. Dva roky po onkologickém nálezu založil vlastní taneční skupinu, za další čtyři roky se stal mistrem republiky ve stepu a v roce 1995 obsadil druhé místo v
Vdova po Zdeňkovi Rytířovi, fotografka a spisovatelka měla léta v domácí péči slavného textaře a hudebníka, trpícího nevyléčitelnou plicní nemocí. Helena Rytířová, fotografka, spisovatelka, produkční a kromě mnoha jiných profesí i manželka, máma a babička. Veřejnost ji zná zejména jako vdovu po textaři a hudebníkovi Zdeňku Rytířovi. O svého milovaného druhého manžela se v době jeho nemoci čtyři roky obětavě každodenně starala, když bojoval s nevyléčitelnou chronickou obstrukční plicní nemocí. Jako velmi mladá se vdala za charismatického herce Petra Čepka a brzy se jí narodila dcera, dnes výtvarnice Petra Čepková. Tu však od jejích čtyř let vychovával především Zdeněk Rytíř, když Helena prvního manžela opustila. Z hýčkané manželky a manekýny se však v partnerství se známým textařem musela velmi rychle proměnit. Nestačila se ohánět a vzdala se svých vlastních profesionálních ambicí. Na svatbu došlo až v roce 1980 a finančně jim museli pomoct kamarádi. Heleně šel za svědka Michal Tučný, Zdeňkovi Václav Neckář. Kromě toho, že se Helena fyzicky podílela na stavbě jejich velkého domu, pracovala jako sekretářka, manažerka Michala Tučného, starala se o velký dům stále plný dětí, stovky návštěv, o zvířata, zahradničila a vařila. Pak jí Zdeněk splnil sen a koupil jí první fotoaparát a ona brzy propadla fotografování. Vytvářela obálky desek zpěvákům, kteří v jejich nahrávacím studiu natáčeli – Martě Kubišové, bratrům Tesaříkům, Václavu Neckářovi. Fotografovala pro různé časopisy a noviny. Po smrti Michala Tučného manžela studio přestalo těšit, proto začala dělat i dabing. Upravovala a režírovala stovky filmů a seriálů. S milovaným fotografováním skončila, když Zdeněk Rytíř onemocněl rozedmou plic, v níž vyústila jeho kuřácká náruživost. Nejprve za ním denně docházela do Motolsk
Modelka, herečka a moderátorka má autistického bratra a snaží se pomáhat nejen jemu, ale i dalším rodinám s podobně postiženými dětmi. Kateřina Sokolová je modelka, herečka, moderátorka a v neposlední řadě inženýrka, která v roce 2014 završila vysokoškolské vzdělání na Vysoké škole obchodní v Praze. V roce 2007 získala titul Miss České republiky a v témže roce se zúčastnila soutěže Miss World v Číně. Modelingu se věnuje od svých čtrnácti let a talent v ní objevila trenérka tance v Přerově. Zakázky si vybírá po celém světě. Úspěšná je i jako herečka. Nedávno dokončila natáčení česko-čínského projektu Last Visa, kde ztvárnila jednu z hlavních rolí. Její třináctá komnata ale není o úskalích ve světě modelingu. Když byla Katka na prahu dospělosti, její otec se podruhé oženil a rychle za sebou se mu narodily dvě děti. Když bylo mladšímu nevlastnímu bratru Radovanovi kolem dvou let, po očkování zkolaboval. Od té doby rodina datuje změny v jeho chování. Přestával mluvit a komunikovat. Po řadě vyšetření se Sokolovi dozvěděli diagnózu: porucha autistického spektra. Přidaly se záchvaty sebepoškozování a probdělé noci, nastalo zoufalé hledání informací a martýrium bezmoci, které rodiče takto postižených dětí dobře znají. Obrovskou zátěž nakonec Radovanova maminka neunesla, manželství se rozpadlo a pan Sokol zůstal se synem sám. Katka otevřeně vypráví, jak pro ni bylo těžké přijmout fakt, že si s bratrem pravděpodobně nikdy v klidu nepopovídá nebo nepohraje. Když se pomalu začínala se situací vyrovnávat, rozhodla se, že jediné, co jí může pomoct, je být aktivní. Spolu s otcem začali přemýšlet o rodinách s podobně postiženými dětmi, o nedostatku pomoci a nezájmu ze strany státu. Založili Nadační fond AutTalk, který je zaměřen převážně na pomoc autistům u nás a kromě spolupráce se speciáln
Paraolympionik bez pažních kostí a s luxací kolenních kloubů má mimořádné sportovní úspěchy, loni si odnesl zlato z Ria de Janeira. Paralympionik Arnošt Petráček z Jankova u Českých Budějovic, reprezentant České republiky v plavání, se řadí na přední místa ve světovém žebříčku a drží několik evropských a světových rekordů v disciplínách 50 m motýlek a 50 m znak. Rok 2016 byl pro Arnošta v disciplíně znaku na 50 m obzvláště přínosný; získal 1. místo na paralympiádě v Rio de Janeiru a byl druhý na mistrovství Evropy na Madeiře. Navíc získal prvenství v otevřeném mistrovství Německa na 50 m motýlek. Aktivity Arnošta Petráčka byly mimo jiné oceněny primátorem statutárního města České Budějovice, který mu udělil vyznamenání Za zásluhy v oblasti sportu. Arnošt Petráček se narodil 25. 7. 1991 v Písku s vadou obou kolenních kloubů a především zcela bez pažních kostí. Dnes jezdí na lyžích, několik let řídí auto a najezdí desítky tisíc kilometrů, studuje vysokou školu a ve své sbírce sportovních trofejí má i zlatou paralympijskou medaili z Rio de Janeira. Za bohatě naplněný život vděčí nejen svému odhodlání a houževnatosti, ale především rodičům. Ti se rozhodli, že Arni bude zkrátka dělat všechno, co dělají oni. V té době provozovali penzion na Lipně, u kterého byl krytý bazén, a tak měli rodiče jedinečnou možnost naučit Arnošta velmi brzy plavat. Doplaval až k titulu mistra světa, ke světovým rekordům a paralympijskému zlatu.
Úspěšná spisovatelka odkrývá těžké trauma z dětství, které ji připravilo o pocit zázemí a domova, i zážitky ze svého kočování po světě. Ivu Pekárkovou známe jako úspěšnou spisovatelku řady knih, publicistku a překladatelku. V roce 2016 byla nominována na cenu Magnesia Litera. Za předchozího režimu emigrovala do Spojených států, kde se docela dobrodružně živila, také jako taxikářka. Její čtenáři vědí i to, že se v roce 1997 vrátila do vlasti, ale po několika letech v Čechách se znovu odstěhovala, tentokrát do Londýna. Literární činnosti se věnuje od začátku 80. let. Před odchodem do exilu publikovala populárně vědecké články ze svého oboru v ABC, Živě a Sedmičce pionýrů, po emigraci přispívala do exilových i zahraničních časopisů. Do svých povídek a próz promítá své pozorování světa a vlastních prožitků. Literární tvorba byla pro ni na počátku také formou terapie. Když jí bylo osm let, vážně jí onemocněla maminka. Iva musela být mnohem samostatnější než děti jejího věku, o matku se velmi bála, brala na sebe starost a odpovědnost za věci, které jejímu věku nepříslušely. Po devíti letech maminka zemřela. Iva se s její smrtí vyrovnávala o to hůř, že si nerozuměla s otcem. Stav, v němž se tehdy nacházela, by dnes zřejmě byl diagnostikován jako klinická deprese, ale tehdy jí nikdo nepomohl. V sedmnácti letech Iva odešla z domova. Nikdy neměla pocit, že má zázemí, domov, a necítila se doma ani ve své zemi. Ve dvaadvaceti letech se rozhodla emigrovat, rok před dokončením vysoké školy. Nevěděla, kde skončí, ani co ji „na Západě" čeká. To, že byla zvyklá spoléhat se jen na sebe, jí však pomohlo, když se pouštěla do věcí, kterých by se leckdo jiný bál. Prožila dramatické situace, ale vždycky usilovala o to, aby jí nikdo nevzal svobodu. Cestovala, delší dobu strávila v USA, Thajsku, Británii
Herečka, která se narodila jako chlapec a od mládí tíhla k dívčímu světu, si nechala změnit pohlaví. Svou proměnu ztvárnila na divadelních prknech. Lucie Brychtová, dnes čtyřicetiletá herečka, byla ještě před pěti lety Petrem Brychtou, činoherním a muzikálovým hercem brněnského Městského divadla. Ano, prošla změnou pohlaví. Narodila se jako žena uvězněná v mužském těle. S kůží na trh jde ve své autentické komnatě stejně jako v aktuální autobiografické divadelní hře „Jsem žena" proto, aby problém transsexuality zbavila ponižujících předsudků a mýtů. Jako dítě nevnímala, kdo je. Před rokem 1989 neměla možnost dostat se k informacím o homosexuálech, natož transsexuálech; doba ani společenské klima nepřály osvětě. Jediné, co Lucii, tehdy Petrovi, napovídalo, že s ní je něco jinak, byla její touha hrát holčičí hry. Ale, jak uvedla později sexuoložka, Lucka měla a má silně vyvinutou sociální adaptaci, tudíž vždy dobře zvládala frustrace a našla si kompenzaci. Když jí učitelky ve školce zakazovaly panenky, schválně zlobila, aby ji zavřely do místnosti s uklizenými hračkami, nebo počkala až domů, kde v rámci širší rodiny trávila odpoledne hrou se sestřenicemi. První vědomé úvahy přišly v době dospívání. Transsexualita je však věcí pohlavní identity, nikoliv sexuální orientace. Jak fatálně se mýlila sexuoložka, když Lucii, tehdy ještě Petrovi, studentu konzervatoře, v jeho patnácti řekla, že je gay! Coming out rodiče přijali a Lucka svou roli přijala. Do doby, než v televizi náhodou zhlédla francouzský dokument o transsexuálce Nikol a její fyzické proměně. Jenomže nedávný coming out, že je gay, svazující konvence a transsexualita jako jedno velké neznámo pro společnost, v tu dobu způsobily, že si Lucie své tajemství zamkla v sobě. Dařilo se jí potlačovat svou identitu a sebe sama, a to i v hereck
Finalistovi StarDance vážné onemocnění a ochrnutí obličeje překazilo kariéru trumpetisty. Svou lásku k hudbě a rytmu nakonec uplatnil na tanečním parketu. Michal Padevět měl od malička rád hudbu. Nadání zdědil po mamince. Už v první třídě začal chodit do Lidové škole umění na klavír. Postupně se však viděl stále víc a víc v dědovi, nadšeném trumpeťákovi. A toužil po tom věnovat se muzice profesionálně. V patnácti ho jako mimořádný talent přijali na Pražskou konzervatoř, obor trubka na oddělení žesťových nástrojů. Nedokončil ale ani první ročník. Následkem mozkové encefalitidy mu v podstatě ze dne na den ochrnula polovina obličeje. Konečná diagnóza zněla: obrna neboli paréza lícního nervu. Jedná se o výpadek funkce lícního, tedy sedmého hlavového, nervu. Příčinu nelze vždy jednoznačně určit. Nemohl hýbat polovinou úst, poklesl mu koutek, vytékaly sliny. Nedokázal ani zavřít oko. Čekal ho pobyt ve slavné léčebně v Janských Lázních. Na tohle období Michal nerad vzpomíná. Psychicky byl na dně. Ale plavání, masáže, rehabilitace, akupunktura postupně přinesly své ovoce a on se začal vracet do normálního života. Jenže s nadějemi na vysněnou kariéru byl konec. Naštěstí se později v tanečních seznámil s dívkou, která v něm probudila lásku k ladnému pohybu na parketu. A začal snít nový sen. Dlouhou dobu tančil v Kladně, pak přestoupil do STK Praha, největšího pražského klubu té doby. Vystudoval dvě vysoké školy. Na jedné absolvoval obor sportovní a volnočasový pedagog a na druhé pedagogiku pro první stupeň. Dnes učí malé žáčky na jedné z kladenských základních škol a současně pořád tančí. Televizním divákům se loni představil ve StarDance. S herečkou Janou Plodkovou se probojovali až do finále, kde nakonec skončili na třetím místě.
Česká Miss a jedenáctá nejkrásnější dívka Miss Universe 2008 trpěla anorexií, k níž přispělo malé sebevědomí a útoky bulváru. Eliška Bučková, skromná a krásná dívka z jižní Moravy, která vyrostla se čtyřmi sourozenci, vpadla do tzv. velkého světa bez náležité přípravy. V roce 2008 se stala Českou Miss a v témže roce obsadila 11. místo z osmdesáti uchazeček o nejkrásnější dívky v soutěži Miss Universe. Bylo jí osmnáct, jako královnu krásy ji šerpoval Alain Delon, ale netušila, že mezi katolickým gymnáziem a světem modelingu a šoubyznysu je propastná vzdálenost. Během čtyř dní absolvovala pět natáčení televizních pořadů a zvyk odpovídat na otázky přímo a bezelstně jí ublížil. Za upřímnost se jí média odvděčovala posměchem. Působila suverénně, ale to byla jen obrana. Vítězství v soutěži krásy jí sice přineslo pracovní nabídky, ale nikdo jí neradil, jak se chovat, o čem mluvit, o čem raději pomlčet, jak si zachovat odstup. Poté, co začala chodit se slavným mužem, připadala si jako ve snu, omámená, že právě o ni má zájem. Partner, se kterým byla zasnoubena, si potrpěl na vybrané jídlo a Eliška se přizpůsobila jeho životnímu stylu, tudíž přibrala na váze. Brzy se o sobě začala dočítat v bulvárním tisku, že je tlustá. Na dno se dostala poté, co jí renomovaná návrhářka nabídla práci hostesky, z milosti, protože nevěřila, že ji jako modelku někdo angažuje. Eliška začala hubnout. Věřila, že čím bude hubenější, tím bude šťastnější. Jenže bez odborných znalostí udělala to, co další stovky dívek se stejným cílem: přestala jíst. Při 180 centimetrech zhubla ze svých 68 na 49 kilogramů. Dosáhla své vysněné velikosti 34, ale štěstí se nedostavilo. Byla tak unavená, že už navečer usínala a neměla žádnou energii. Anorektické problémy ani nedostatek sebevědomí si nepřipouštěla,
Oblíbená herečka, nosatá princezna z filmu Tři veteráni, se vzdala kariéry, aby se naplno věnovala práci, naplňující odkaz svých předků. Vida Neuwirthová, rozená Skalská, česká herečka, narozená 10. července 1962 v Teplicích, se odmala ráda předváděla a tíhla k divadlu. Proto se po škole hlásila na DAMU a zúčastňovala se konkurzů na divadelní i filmové role. Když v roce 1983 hledal režisér Oldřich Lipský představitelku princezny Bosany do nové filmové pohádky podle povídky Jana Wericha Tři veteráni, neváhala a přihlásila se do konkurzu. Režisér měl svou představu o orientálním vzezření zpupné princezny, které kvůli vypočítavosti vyroste velký, půldruhého metru dlouhý nos. Vidě bylo jedenadvacet a dostala svoji životní roli. Film byl velmi úspěšný a nikomu nevadilo, že hrála nesympatickou princeznu. Postupně zářila v řadě dalších filmů a televizních seriálů – například Vesničko má, středisková; Prodavač humoru; Píseň o lítosti; Golet v údolí či v seriálech Největší z pierotů a Dobrodružství kriminalistiky. Ve čtrnácti letech jí rodiče řekli, že jsou Židé. Otec jí vysvětlil, proč má na ruce vytetované číslo. Dozvěděla se, že pětatřicet příbuzných zahynulo za holocaustu v koncentračních táborech. Hluboce ji to zasáhlo. Začala se zajímat o židovskou víru, mystiku a židovské kořeny, chodit do skupiny mladých umělců podobného smýšlení, zúčastňovala se ilegálních bytových seminářů. Tím na sebe upozornila komunistickou státní bezpečnost, která ji začala sledovat. Několikrát ji vyslýchali a marně se snažili ji přesvědčit ke spolupráci se Státní bezpečností. Po změně režimu zažívala neméně nebezpečné situace, které pramenily z xenofobie a nacionalistické agresivity: byla vystavena útokům namířeným proti její víře. Oblíbená a hojně obsazovaná Vida se nakonec rozhodla svou h
Česká a italská modelka a herečka prožila osudový manželský vztah s hudebníkem Petrem Hapkou, v kterém se musela vyrovnat se smrtí dítěte i nevěrami svého muže. Zora Ulla Keslerová se narodila 11. srpna 1950 v Praze, byť je slovenské národnosti. Svou kulturní kariéru začala jako tanečnice a zpěvačka revuálního dívčího tria. Když osmnáctiletou Ullu a její estrádní trio pozvala italská agentura do Říma, netušila začínající tanečnice a modelka, že v tomto městě zůstane celý život. V roce 1968 se Ulle zpět do Československa nechtělo, zvláště když se v Bologni stala fotomodelkou. Její fotografie na předních stranách módních časopisů kolovaly po celé Itálii a byla tak populární, že dostala nabídku na hlavní roli ve filmu. Od konce sedmdesátých let natočila v Itálii téměř dvacet celovečerních filmů, které jí vynesly popularitu po celém světě. Nikdy neemigrovala, proto se mohla do Československa vracet a zkoušet kariéru herečky i ve své domovině. A do cesty jí vstoupil osudový muž, skladatel Petr Hapka. Záhy ji seznámil s Jurajem Herzem, jenž ji obsadil do hlavní role filmu Křehké vztahy, ke kterému Petr zkomponoval hudbu. Ulla se do Petra zamilovala a po čase se vzali. Manželství s ním však byl něčím jiným, než čekala. Bohémskému skladateli jedna žena nestačila. Rozvést se s Ullou nechtěl, toužil s ní mít i rodinu, ale potřeboval i jiné ženy. Ulla jeho životní styl nikdy nepochopila, chtěla mít manžela jen pro sebe. Jejich krátkodobé usmíření v roce 1981 zpečetilo početí prvního dítěte. Ulla byla šťastná a manžel se na čas umírnil. Syn Jiří však několik minut po porodu zemřel. Ulla byla tak ochromená a zdrcená, že Petr Hapka musel novorozeně pohřbít sám. Už jako renomovaná herečka navštívila poprvé psychiatra. Smrt dítěte novomanžele znovu sblížila. V té době natáčela Ulla roli skladnice ve filmu
Fotbalista, dvojnásobný mistr republiky a bývalý reprezentant musel na vrcholu kariéry svést boj se zhoubnou nemocí. Václav Koloušek, český fotbalista, záložník a dvojnásobný mistr republiky, se narodil 13. 4. 1976 v Mladé Boleslavi, kde také začala v místních mládežnických klubech jeho fotbalová kariéra. Na vojenskou základní službu odešel z FK Mladá Boleslav do Dukly Praha, které pomohl postoupit z druhé ligy mezi elitu. Dukla se později sloučila s prvoligovým klubem v Příbrami, kde pokračoval. Ve svých jedenadvaceti letech se rozhodl zkusit zahraniční angažmá a přestoupil do jihoitalského klubu Salernitana Sport. Sezonu 1999/2000 odehrál ve 2. lize za klub Fermana Calcio a po sestupu klubu se vrátil hostovat do české nejvyšší soutěže. V létě 2000 jej na rok získala Sparta Praha, se kterou vyhrál mistrovský titul, a v následující sezoně hostoval v FC Slovan Liberec, kde strávil zřejmě svoje nejlepší období – jako největší hvězda pomohl mužstvu k postupu do čtvrtfinále Poháru UEFA a spolu s kamarádem Jiřím Štajnerem byli pod trenérem Josefem Csaplárem hlavními strůjci senzační liberecké jízdy za titulem, vůbec prvním v historii klubu. Rok 2003 strávil v Liberci a pak si jej Josef Csaplár vytáhl do Slavie Praha, kde podepsal smlouvu na tři a půl roku. Když v květnu 2004 odehrál ligový zápas v Uherském Hradišti na půdě 1. FC Synot, ve kterém vstřelil branku, netušil, co ho čeká v nejbližší době. Václav Koloušek měl po zisku dvou mistrovských titulů a prvních zápasech v reprezentaci nakročeno k velké sportovní kariéře. Všechno se změnilo v roce 2004, kdy do jeho života zasáhla zhoubná nemoc. Lékaři u něj zjistili akutní leukémii. Ocitl se v nelehké životní situaci, kdy byl na vrcholu své slibné sportovní kariéry náhle postaven před skutečnost, že bude muset bojovat o vlastní život. Boj se zákeřnou nemocí nebyl l
Jazzová zpěvačka prožila těžké dětství bez otce a brzo přišla o své blízké. Snad i proto sama neměla odvahu založit rodinu. Jana Koubková v Čechách tvoří jeden ze základních a nesmazatelných pilířů jazzové hudby u nás. Narodila se 31. října 1944 v Roztokách u Prahy a zpívá od svých šesti let, nejprve ve sborech a vokálních skupinách, poté se prosadila sólově. Prošla řadou různých stylů, od blues, swingu, mainstreamu přes bebop, latin, free až po world-ethno a fusion. V roce 1981 založila festival jazzových, bluesových a rockových zpěváků Vokalíza. Šest let působila na Pražské státní konzervatoři v oboru interpretace, skládá písně a filmovou hudbu, působí v rozhlase, píše fejetony, sloupky a poezii. Vydala dvě knihy. Celý život je na všechno sama, rodinu nezaložila. Prožila totiž v dětství celou řadu tragických událostí ve své rodině a mnohokrát se ocitla na těžké životní situace úplně sama, bez pomoci blízkých, i proto si netroufla pustit se na tenký led svobodné matky. Rodiče se rozvedli, když byly Janě čtyři roky. Malou Janu vychovávala spíše babička a lásku k hudbě a zpěvu u ní probudila Blanka Kulínská, která ji od malička muzikálně vedla. Maminka se ještě dvakrát pokusila založit rodinu, ale z obou vztahů se pevné svazky nestaly, zato Janě přibyli ještě dva bratři. Nevlastní otec si v době, kdy matka čekala staršího z bratrů, vzal život. Matka byla téměř celý život na děti sama, pracovala v továrně, vracela se pozdě v noci, unavená. Jana ji často vídala plakat, přebírala její roli a starala se o své dva malé bratry i o domácnost. Tehdy začala zpívat také proto, aby matce pomohla uživit rodinu. Maminku však nezachránila, předčasně zemřela na rakovinu. Jana se v nejtěžší době, kdy se musela starat o vyřizování pohřbu a o dluhy své maminky, obrátila na vlastního otce, o kterém roky nev
Krutá diagnóza přeťala dráhu vrcholového fotbalisty. Boj s nemocí neprohrál, stále sportuje a úspěšně podniká. Ivan Hašek jr., syn legendární fotbalové osobnosti československého a českého fotbalu Ivana Haška, bývalého fotbalového reprezentanta, později národního trenéra i nadějného šéfa českého fotbalu, se před šesti lety od lékařů dozvěděl deprimující zprávu: máte nevyléčitelnou chorobu. Je jen málo slavnějších jmen v českém fotbale než to, které nosí Ivan Hašek mladší. Jeho otec je několikanásobný nositel titulu Fotbalista roku, mnohonásobný reprezentant, mistr ligy, reprezentační trenér... V jeho šlépějích šli i synové Pavel – hráč prvoligové Dukly – a také Ivan, který to dotáhl v mladém věku také do první ligy. Po otci zdědil nejen výjimečný fotbalový talent, ale také příslovečnou „haškovskou bojovnost". Žádný balon pro něj nikdy nebyl ztracen, žádný zápas nevzdával. V roce 2011 Ivan jr. udivoval svými výkony na trávnících za prvoligovou „Bohemku" diváky i spoluhráče. Byl fotbalistou od narození, fotbalem žil, dal mu tělo i duši, a pokud jde o zranění, do svých třiadvaceti znal „jen" výrony, nakopnutá kolena, pokopané holeně a nejhůře zlomeninu. Na počátku nesmírně slibně se rozvíjející kariéry ho zastavila nesmiřitelná diagnóza: roztroušená skleróza. Projevy nemoci ho zastihly v sezoně, kdy byl oporou Bohemians. Počáteční chmury nahradila chuť nevzdat se. Pustil se s nemocí do války a díky své zarputilé povaze, vůli a lékům si nemoc, zasahující tělo i mozek, drží od těla a především od hlavy. Pomáhala rodina i fotbal. Bojoval a bojuje stále. Nemoc mu sice nedovoluje nasazení vrcholového sportovce, ale fotbal hraje a dokonce trénuje mladší fotbalisty. Táhne svými výkony TJ Lipence stále výš. Fotbal v přiměřené míře mu povolují i lékaři, kteří zpočátku nelibě nes
Činoherní herec a loutkoherec od mládí bojoval s démonem alkoholu a dnes úspěšně abstinuje. Herec Rostislav Novák st. se narodil v roce 1948. Po gymnáziu absolvoval DAMU. První angažmá mu nabídlo Horácké divadlo v Jihlavě a odtud putoval do Činoherního studia v Ústí nad Labem. Pak následovalo jeho nejdelší angažmá ve Studiu Y, se kterým začínal v Liberci a přesunul se s ním do Prahy. Stálým členem Studia Y byl dvaadvacet let. V Liberci se poznal se svou ženou, loutkoherečkou Annou Kopeckou ze slavného rodu loutkářů, kterou si v roce 1977 vzal. Vedle činohry se začal věnovat i loutkovému divadlu, které ho provází celým životem. Za svými diváky s ním manželé Novákovi dodnes putují po Čechách. V roce 1978 se jim narodil první syn, bohužel přišel na svět předčasně a nepřežil. O rok později se narodil syn Rosťa, dnešní principál Cirku La Putyka, a za další tři roky syn Vítek, producent ve stejném divadle. Rosťa už jako dítě miloval hospody, kde panoval čilý společenský ruch, seděli tam pánové ze staré školy v oblecích, popíjeli pivo, kouřili viržinka a mudrovali. Těšil se, že až bude plnoletý a přidá se k nim. V dobách studia na DAMU se pití rozhodně nevyhýbal. Smrt prvorozeného syna, předčasná smrt obou rodičů, málo hereckých příležitostí, komunistický režim, to všechno přispělo k tomu, že se v alkoholu začal pomalu utápět. Trápil se a nevěděl kudy kam, kvůli pití ho přepadaly deprese a noční můry. Bylo mu čtyřicet, když za ním přišli malí synové s kufrem a prosbou, aby se dal dohromady. Na jejich popud se přihlásil do protialkoholní léčebny U Apolináře. Léčbu úspěšně absolvoval a alkoholu se čtrnáct let nedotkl. Po Sametové revoluci se sice změnilo politické klima, ale revoluční euforii vystřídala skepse, rolí také nepřibylo. Nebyl tváří filmů a televizních inscenací, zbylo mu jen loutkové div
Pěvecký symbol folkové skupiny Pacifik a známou country zpěvačku už v dětství sužovalo vážné revmatické onemocnění, které vedlo až k dočasnému ochrnutí. Folková a country zpěvačka Helena Maršálková se narodila v roce 1950 a od roku 1971 je výraznou osobností trampské a folkové skupiny Pacifik, kterou spoluzaložila a v níž dosud působí. Zpívá a zpívala i s mnoha jinými kapelami, byla členkou Divadla Semafor, nazpívala několik duetů s interprety české populární hudby – např. s Jiřím Schelingerem. Do povědomí se zapsala zajímavě zabarveným a nezaměnitelným hlasem a písněmi, například Džínová láska, Karlínský nábřeží nebo Blátivá cesta. Vystudovala stavební průmyslovku v Praze a od svých čtyřiadvaceti let se profesionálně věnuje zpěvu. Už v devíti letech však dostala revma a občas jí při dětských hrách vypověděly kyčle a klouby, nebo se jí „podlamovala kolena". Mívala oteklé ruce, občas se nemohla pohybovat. Všichni si dlouho mysleli, že si potíže vymýšlí, i přesto, že prodělala sérii revmatických horeček. Až v devatenácti letech jí lékaři na základě podrobnějšího vyšetření diagnostikovali revmatickou artritidu. Dostala se do intenzivní péče lékařů, kteří jí jednou za měsíc odebírali krev a předepisovali desítky pilulek týdně. Nemoc se nezlepšila, naopak. Ve svých pětatřiceti zcela ochrnula. Diagnóza: progresivní polyartritida. S celkovým chronickým zánětlivým onemocněním neměla žádnou perspektivu, prognóza strašila omezenou hybností a velmi výraznými bolestmi. Jediné, co jí naštěstí fungovalo, byly hlasivky. A zpívání jí tehdy pomohlo. Špatně se jí vstávalo z postele, stále ji bolelo v krku, střídala pobyty v nemocnici, nemohla se ani najíst. Přesto se svým milovaným zpíváním nepřestala. Jakmile se jen trochu mohla pohnout, odvezli ji kolegové na koncert a pak zase zpět do nemoc
Známý moderátor a herec v dětství ztratil maminku. V současnosti se bojí o osud svého jediného syna, který bojuje s vážnými zdravotními problémy. Moderátor, herec a dabér Petr Jančařík se narodil 1. ledna 1952. Svou profesi měl tak trochu předurčenou, neboť oba jeho rodiče byli herci. I když Petr vystudoval Pedagogickou fakultu v Plzni, o rok později založil s přáteli plzeňské Divadlo pod lampou. Jako moderátor se do povědomí zapsal pořadem Magion, vysílaným Českou televizí v letech 1984 – 1996, moderoval také Studio Rosa a soutěž Tutovka. I když se narodil v Plzni, většinu dětství strávil v Ostravě u prarodičů z otcovy strany, neboť rodiče se velmi brzy rozvedli. Maminka hrála v Plzni, otec v Ostravě, a tak Petr i se starším bratrem Tomášem vyrůstali v Plzni u babičky a dědy ve velmi skromných poměrech. Později, když maminka už hrála v Národním divadle v Praze, se za ní Petr s bratrem přestěhovali. Maminka se v Národním divadle poznala s Jaroslavem Marvanem, ženatým a bezdětným hercem o šestadvacet let starším, a navázala s ním milenecký vztah. Herec svou družku nijak netajil, byť to nebyla jeho oficiální partnerka, zvláště když mu porodila jedinou dceru Alenku. Petr si velmi dobře pamatuje na chvíle, které trávili společně jako rodina: maminka, bratr, malá sestřička a někdejší herecká ikona – pan Marvan. Ale v roce 1961 se stala tragédie – teta Eva našla svou sestru, Petrovu maminku, v bytě mrtvou. Policie případ vyhodnotila jako sebevraždu, ale Petr a jeho sourozenci to zpochybňují. Nad úmrtím visí spousta otazníků, těžko uvěřit, že si čtyřiatřicetiletá úspěšná herečka, matka tří malých dětí sama vzala život. Předčasná smrt maminky všechny poznamenala. Děti vychovávala druhá babička s tetou a obě se snažily vytvořit dětem zázemí. Petr Jančařík si absenci rodičů plně uvědomil až v době, kdy sám
Herečku známou např. ze seriálu Nemocnice na kraji města v mládí pronásledovala komunistická zvůle, která fatálně ovlivnila její slibnou uměleckou kariéru. Helga Čočková se narodila 26. listopadu 1941 v Ostravě. Odmalička se zajímala o herectví, navštěvovala ostravské recitační a dramatické kroužky, dostávala dětské role v tamním rozhlasovém studiu i ve státním divadle a hrála loutkové divadlo. Hlásila se na chemickou průmyslovku, zajímala se o organickou chemii, ale brali jen chlapce, proto se rozhodla zkusit to na DAMU. Ve 4. ročníku se jí doslova zhroutil svět. Účastnila se totiž studentského majálesu na Petříně na protest proti tehdejšímu establishmentu. Po drsných vyšetřováních a odmítnutí spolupráce s StB byla vyloučena ze školy a rok a půl musela pracovat v ostravské továrně, kde se vyučila elektrikářkou. Zdálo se, že s její slibnou hereckou kariérou je konec. Teprve později a s potížemi se jí podařilo dokončit DAMU, pak byla členkou činohry Národního divadla. „Vroubek" z majálesu se s ní však táhnul dál – filmy Dva z onoho světa a Transport z ráje měly potíže s promítáním v kinech, u druhého (hlavní ženská role) nebyla uvedena v titulcích. V ND ji v 70. letech uzurpovalo normalizační vedení, hrozil jí vyhazov, a tak nakonec podepsala přihlášku do KSČ. Zůstala v ND, byla vzata na milost, ale beztak nebyla obsazována. Naštěstí hrála nějakou dobu v divadle Na zábradlí, natáčela filmy a popularitu získala v seriálu Nemocnice na kraji města po boku Miloše Kopeckého. Provdala se za slovenského režiséra Júlia Matulu, v letech 1984-1987 užívala jména Matulová a v manželových psychologicky laděných filmech vytvářela vedlejší ženské role. S režisérem Matulou se posléze rozvedla, z manželství má dva syny, nyní velmi úspěšné v mimouměleckých oborech. Ve druhé polovině 90. let Helga Čočková odešla z N
Muzikant a umělec, bratr zpěváka hitů, jako byly Holubí dům a Šípková Růženka, je svázán sourozeneckým poutem natolik, že žije kariéru předčasně zemřelého bratra. Zpěvák, kytarista, skladatel, malíř a umělecký kovář Milan Schelinger, bratr slavného a tragicky zesnulého zpěváka Jiřího Schelingera, zažil mnoho životních překážek. Sám se považuje za smolaře. Jeho 13. komnatou je svazující bratrská láska a také celoživotní předsevzetí: dožít život symbolicky i za svého talentovaného bratra a dotáhnout jeho osudem předčasně ukončenou kariéru. Jiří a Milan byli nerozluční bratři. Starší Jirka Milana v dětství zlobil a dělal mu naschvály. Brzy ale pochopil, že bude Milana potřebovat. Především jako kytaristu, autora, manažera a celoživotního osobního záchranáře. Milan na druhé straně díky bratrovi našel svou vysněnou práci a stal se profesionálním muzikantem. Jiří byl odjakživa rebel. Za své počínání v roce 1968, kdy se postavil proti vpádu sovětských vojsk, byl ve vazbě, kde se pokusil o demonstrativní sebevraždu. Po propuštění z psychiatrické léčebny dostal kýženou modrou knížku. Jeho rebelství mělo na mladšího bratra zásadní dopad. Poté, co se stal Jiří ve dvaceti letech doslova přes noc slavným, Milan za něj řešil problémy, kterých měl Jiří vždycky dost. Neuměl hospodařit s penězi, opilý slávou se choval nezodpovědně vůči svému okolí, selhával jako vedoucí kapely i jako partner. Milan za něj neustále musel „žehlit" jeho maléry. Kromě toho vedl zkoušky, koncerty, nahrávání i Jirkův veškerý profesní život. Do té doby, než Jiří odjel natáčet do Bratislavy, kde den po natáčení pořadu pro Slovenskou televizi na procházce nočním městem opilý Jiří skočil do Dunaje a utonul. Milan toho večera doma maloval obraz, na němž mimoděk surrealisticky ztvárnil mužské nohy, topící se v proudu
Slavní sourozenci Romanovi se stali čtyřikrát mistry světa v krasobruslení. Rozdělila je až smrt Pavla při jeho tragické autonehodě. Eva Romanová spolu se svým bratrem Pavlem představovala nejúspěšnější pár naší krasobruslařské historie, což dodnes nikdo nepřekonal. Ten bohužel tragicky zahynul v roce 1972 v pouhých devětadvaceti letech. Jejich sourozenecký vztah byl velmi silný. Vrcholový sport jim neumožňoval pěstovat kamarádské vztahy s vrstevníky, na to byli příliš vytíženi. Pavel byl Evin hrdina. Byl to on, kdo jí všechno v krasobruslařském světě vysvětloval, kdo ji motivoval a ona jej vnímala jako svého ochránce. S ohledem na politické poměry vyjížděli totiž za železnou oponu sami, bez rodičů a trenérky. Přitom na jejich prvním mistrovství Evropy v Davosu bylo Evě pouhých dvanáct let. O tři roky starší Pavel představoval přirozenou autoritu, o níž se mohla opřít po celou jejich kariéru. Bral sestru všude s sebou, a to i na motocyklové závody, kam vyrážel ve vzácných chvílích volna. Svět motocyklové a automobilové rychlosti ho fascinoval, byl motokrosovým závodníkem. V krasobruslení sourozenci Romanovi představovali jedinečnou třídu: v roce 1962 se v Praze stali poprvé mistry světa a tenhle titul dokázali vyhrát čtyřikrát za sebou. Naposledy v roce 1965 v americkém Colorado Springs v konkurenci profesionálních krasobruslařů. Po získání čtvrtého světového titulu a po dvou zlatých z mistrovství Evropy svou závodní činnost ukončili, neboť tenkrát tance na ledě nebyly součástí olympijských her, a tak už neměli o co usilovat. Evě bylo 19, Pavlovi 22 let. Dostali povolení podepsat smlouvu s lední revue Holiday On Ice a po kariéře amatérských krasobruslařů finančně zúročit své jedinečné schopnosti. V Holiday On Ice se seznámili se svými životními partnery. Eva se vdala za britského komika na bruslích, Jacka Graha
Manželka známého kuchaře, spisovatelka a chovatelka koní onemocněla zhoubnou nemocí. Změnila životní styl, uzdravila se a našla smysl života. Zdeňka Pohlreichová, pětačtyřicetiletá koňařka, koučka, manželka známého kuchaře Zdeňka Pohlreicha a autorka knihy o svém životním zlomu a přerodu se rozhodla odkrýt svou 13. komnatu z téhož důvodu, proč napsala knihu, jež rychle zmizela z prodejních pultů. Dává jí smysl, když může pomoci lidem, kteří se trápí životem. K tomuto poznání a poslání však vedla poměrně bolestná cesta. Zdeňka chtěla být ve všem úspěšná – jako chovatelka koní, manželka a matka, jako kamarádka svých přátel. Na svět se dívala optikou zúženou na konzum, poslouchala své ego a soupeřila s ním, toužila být oblíbená, milovaná, krásná, schopná a obdivovaná, zkrátka superžena, která se netrápí, nehroutí ani nepláče. Přitom ji trápily nevyřešené vztahy s matkou, v osmi letech jí zemřel otec. A pak přišel rok 2014 a šokující diagnóza: rakovina prsu. Až ta ji přiměla od základů změnit sebe i své vnímání světa. Přežila. A dnes říká, že ví, proč onemocněla. Myslí si, že nemoc byla jen impulsem k tomu, aby začala pracovat sama na sobě a našla svůj smysl života. Dříve než podstoupila konvenční onkologickou léčbu a zároveň začala využívat alternativní metody léčby, změnila stravovací a pohybové návyky i životní styl, prošla si tísnivými okamžiky, kdy ji strach z budoucnosti a smrti paralyzoval. Nedokázala se vyrovnat s faktem, že právě ona onemocněla smrtelnou chorobou. Nebyla schopna žádného rozhodnutí, upadla do depresí a apatie, zmítala se v bezmoci a nechala se trýznit úzkostí. Teprve stav totálního zmaru a ztráty smyslu života ji přiměl zprvu nejprve intuitivně přijmout přítomnost jako fakt. Navzdory chemoterapiím děsivá budoucnost ztratila své démonické rozměry a nemoc
Nadějný fotbalový útočník nezvládl strmě se vyvíjející kariéru, jeho ambice přeťal pád z okna. Nyní se snaží nepromarnit další šanci. 13. komnatu Martina Fenina lze nazvat příběhem prozatím promarněného talentu. Martin se narodil v Chebu a dětství strávil v Teplicích. S fotbalem začal v šesti letech pod vedením trenéra Bartoše, kterému dodnes za mnohé vděčí. V šestnácti mu dal velkou šanci trenér František Straka, když ho povolal do teplického A mužstva. První zápas odehrál v roce 2003 proti FC Tescoma Zlín; témuž klubu později dal svoji první prvoligovou branku. S mužstvem Teplic dosáhl na 3. místo v ligovém ročníku 2004/05. Prošel všemi mládežnickými reprezentacemi, tým do devatenácti let vedl jako kapitán, zahrál si na mistrovství Evropy, získal stříbro na MS hráčů do 20 let v roce 2007 v Kanadě, další góly se mu slibně sčítaly. O nadějného hráče se začala zajímat řada klubů, mj. anglické celky Arsenal a Liverpool i italský Juventus Turín. Fenin se však rozhodl pro německou Bundesligu – přestoupil do Eintrachtu Frankfurt a podepsal smlouvu od ledna 2008. Zažil skvělý start, hned ve svém prvním zápase v Bundeslize vstřelil hattrick mužstvu Herthy Berlín. V dubnu 2009 se však účastnil oslavy, jež se měla odehrát ve společnosti mladých dam po prohraném kvalifikačním zápasu české reprezentace o MS, což neuniklo pozornosti fotografů. Sponzoři poté vyvinuli nátlak na vedení fotbalového svazu, že takto by se fotbaloví reprezentanti chovat neměli, i když mají „po pracovní době". Martin Fenin byl spolu s dalšími pěti spoluhráči vyloučen z reprezentace. A kariéra začala drhnout. V létě 2009 jej kouč František Straka sice povolal zpět, jenže rok před vypršením smlouvy ve Frankfurtu Fenin přestoupil do druholigového německého klubu FC Energie Chotěbuz. V polovině října Martin vypadl z okna hotelového pokoje.
Legendu trampské hudby, skladatele a textaře ochromilo celkové selhání organismu. Přesto se dokázal vrátit na koncertní pódia. Tony Linhart je folkový zpěvák, trampský písničkář a kytarista, skladatel, textař, zakladatel a dlouholetý umělecký vedoucí skupiny Pacifik, která patří k legendám české trampské muziky. Je autorem mnoha desítek písní, které se zpívaly u táboráků a slyšíme je z rozhlasu i naživo dodnes: Velrybářská výprava, Zlatý údolí, Tulácké blues, Malý velký muž, Touha žít atd. S písničkami Poraněný koleno a Velká vlaková loupež dvakrát vyhrál Portu, získal i cenu za autorskou Portu. Jako jeden z mála folkařů se proslavil především původními českými texty a českou hudbou, za úspěchy jeho hitů nestojí převzaté písně. Tony se narodil v dubnu 1940. K trampské muzice vedl Tonyho otec, jenž založil trempskou osadu Tacoma. Jako malý kluk Tony jezdil s rodiči na chatu, do kolébky českého trampingu, do osady Luisiana v údolí Hadí řeky – Kocáby. Tam ve svých sedmnácti založili s kamarády osadu Mantrap, která existuje dodnes. Vystudoval strojní průmyslovku a pracoval jako vedoucí výpočetního střediska. Napsal několik zpěvníků trampské hudby i trampských kuchařských knih. Je „holešovičák" a „karlíňák", nábřeží těchto pražských čtvrtí mu přirostla k srdci, o čemž svědčí i jeden z jeho nejslavnějších songů Karlínské nábřeží. Při své urputnosti hrát a skládat však zapomněl, že musí myslet i na svoje zdraví. Nešetřil se, a to se mu vymstilo. Před devíti lety po opakovaných nevolnostech zkolaboval, manželka ho odvezla do nemocnice. Diagnóza zněla: totální selhání a sepse organismu. Životní orgány mu začaly vypovídat službu a hrozila mozková mrtvice. V nemocnici ležel tři týdny v umělém spánku. Zůstal zde tři měsíce, nikdo nevěřil, že se ještě vrátí na koncertní prkna. Dok
Známá herečka řešila malé sebevědomí a pocity úzkosti vlnami přejídání. Se svým problémem se snaží bojovat. Herečka Jitka Sedláčková – známá například z filmu režisérky Ireny Pavláskové Fotograf a z řady televizních seriálů – se narodila v roce 1961. Na okolí působí jako extrovertní suverénka. Ve skutečnosti je snadno zranitelná. Připadá si totiž pořád jako dítě. Jitčiny pocity úzkosti zřejmě pramení z rodinné historie. Dědeček spáchal sebevraždu, babička tragicky zahynula a zvlášť těžce Jitka nese, že její maminku tatínek opustil, když byla těhotná. Jitka se od dětství děsila, že o maminku přijde a ona zůstane sama. Ani jako dospělá se od matky nedokázala úplně odpoutat: i když založila rodinu, neodstěhovala se dál než do sousedství. Po narození syna Filipa se její strach znásobil: přidala se obava o syna. Když matka zemřela, Jitka se s její smrtí nedovedla vypořádat a sáhla po alkoholu. Tahle zničující kapitola sice netrvala dlouho, ale ilustruje, že herečka žije podle hesla „když už, tak už". S velkým nasazením hrála hlavní role v divadle, ty se ale postupně změnily v druhořadé a situace vyvrcholila výpovědí pro nadbytečnost. Bylo jí padesát, neměla se ráda, vyčítala si, že berličkou se jí stalo jídlo a přibírá na váze. Podobně na dně se cítila, když ji opustil otec jejího syna. A znovu, když se s ní rozešel nový partner. Sebevědomí i váha jí klesaly a stoupaly jako na houpačce. Pomohl jí spolužák z gymnázia Jaroslav Dušek a práce: vyhrála výběrové řízení na mediální poradenství, zhubla, začala dostávat zajímavé role. Ve vlastní produkci nastudovala náročné monodrama Lidský hlas. Zaujala v něm režiséra Jana Hřebejka, tak jí nabídl spolupráci na projektech pro divadlo a pro Českou televizi. Jitce se daří, je spokojená a o mužích přestala říkat „už nikdy".
Klávesista slovenské skupiny No Name se dlouho potýkal s alkoholem. Ze své závislosti se vymanil díky rodinné kapele. Slovenská kapela No Name, ověnčená několika Slavíky bez hranic, patří již dlouhodobě k nejpopulárnějším zahraničním skupinám v České republice. Její unikátní kostrou je čtveřice bratří Timků, která – vychována otcem Timkem v duchu pevných morálních zásad a soudržnosti – dává tomuto souboru pevný vnitřní řád kreativity a odolnosti, tak důležité pro úspěch v hudebním byznysu. Přesto se před časem uvnitř této dobře fungující party otevřela temná síň třinácté komnaty v souvislosti s alkoholismem jednoho z jejích členů – klávesisty Zoliho Šallaie. A kapela, pamětlivá mušketýrského kréda Jeden za všechny, všichni za jednoho sehrála klíčovou roli v jeho záchraně. Zoli začal koketovat s alkoholem už v době prvního manželství, kdy útěkem ke sklence řešil svou deprivaci a deziluzi ze vztahu, který přestal fungovat. Obavy z budoucnosti se snadno rozpouštěly na dně lahve. Tehdy ani on sám ani jeho okolí alkohol nevnímal jako něco nebezpečného, protože coby úspěšný DJ uměl žít zábavný noční život se vším, co k němu patří. Postupně ale začal pít sám a tajně. Nemohl vydržet sám se sebou, trápil se a dobře mu bylo jedině pod vlivem alkoholu. Tři roky pil nonstop. Ocitl se v začarovaném kruhu – tušil, že se řítí do pekla, věděl, že neřeší své úzkosti, ale přestat nedokázal. Pak vzaly věci rychlý spád. Výrazné změny chování, projevy zloby a agrese, rozpadlý vztah a problémy s kvalitou odvedené práce v kapele. Když se i přes snahu kapely zabránit nejhoršímu propadl na dno včetně vyhazovu z postu učitele na konzervatoři, přišlo od kapelníka Igora Timka jasné gesto – dovedl ho do léčby alkoholové závislosti v košické psychiatrické léčebně. Po první léčbě se Zoli vrátil
Vážné zranění páteře ukončilo sportovní kariéru úspěšné československé gymnastky, mistryně světa i republiky. Přes další rány osudu se nikdy nepřestala s osudem prát. Věra Černá je bývalá československá sportovní gymnastka a mistryně světa na kladině z roku 1979, několikanásobná mistryně republiky, držitelka medailí ze světových pohárů v gymnastice a trenérka. Získala celkem 63 medailí z vrcholných gymnastických klání. Narodila se 17. května 1963 v brněnské sportovní rodině a prožila těžké dětství, které ji poznamenalo na celý život. Od šesti let ji dali rodiče na rytmiku. A ve svých osmi – to už o své vůli – začala trénovat gymnastiku ve Zbrojovce Brno. V jedenácti letech nastoupila do české reprezentace. V reprezentačním národním týmu v letech 1974 až 1980 zažívala úspěchy a vítězství, ať na kladině, bradlech nebo na prostných. Největším jejím triumfem bylo Mistrovství světa v americkém Fort Worth, kde v prosinci 1979 získala zlatou medaili v soutěži na kladině. V Nymburku 21. června 1980 na reprezentačním soustředění před Olympijskými hrami v Moskvě si při doskoku velice vážně poranila páteř. Praskl ji třetí bederní obratel a obě ploténky v důsledku dlouhodobého přetěžování páteře při trénincích, což znamenalo konec její sportovní kariéry. Dva měsíce ležela v brněnské nemocnici a nemohla se hýbat, nebylo jisté, zda bude vůbec někdy chodit. Díky své nezměrné vůli a houževnatosti následky úrazu překonala. Poté se gymnastice věnovala jako trenérka. Odmaturovala a vystudovala s vyznamenáním stavební inženýrství na Vysokém učení technickém v Brně. Pracovala jako inženýrka a později jako městská a státní policistka. Jenže v roce 2003 Věru Černou už jako trojnásobnou matku potkalo další neštěstí: lékaři jí našli nádor na mozku. Po operaci zažila další těžké chvíle, k
Přední muzikálový zpěvák a bronzový český slavík zažil strmý vzestup i pád. Poučil se a znovu sklízí ovace na pódiu. Zpěvák Bohuš Matuš se narodil v Písku. Studoval brněnskou konzervatoř a pokračoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Účinkoval v mnoha muzikálech a propůjčil svůj hlas několika filmovým melodiím. Měl však léta hubená, v nichž prošel krizí. Stav, který léčil antidepresivy, doprovázel zánět jícnu i žaludku a vyvrcholil kolapsem přímo na scéně. Paradoxně jeho krize začala v době, kdy se v roce 2003 stal bronzovým slavíkem v anketě Český slavík. Hned poté triumfoval i v anketě Týtý, neboť se v tom období proslavil rolí v muzikálu Monte Cristo po boku Daniela Hůlky. Po veleúspěšném startu však svou pověst začal ztrácet. Podlehl nejen slávě, s níž jako chlapec z maloměsta neuměl pracovat, ale i tlaku médií a bulváru. Nečekanou slávu neunesl a brzo se stal závislý na večírcích, alkoholu a marihuaně. Spolupráci s ním ukončil i Karel Svoboda, který pro něj napsal několik hitů. Postupem času se Bohuš Matuš začal uzavírat sám do sebe a přestal komunikovat s okolím i s hudebními producenty. Až později přiznal, že se ve skutečnosti nabídek k hudební spolupráci nezříkal z nabubřelosti, ale ze strachu. V roce 2012 pocítil nejen krizi uměleckou, ale i ekonomickou, a jeho popularita se vytratila. Dlouho trvalo, než pochopil, že největším nepřítelem je pro něj marihuana. Po varovných zdravotních komplikacích a nervovém zhroucení při jednom představení se s „démonem ubaleným do papírku“ ze dne na den rozloučil. A dodnes se mu úspěšně vyhýbá. Osobnostní krizi překonal především díky triumfálnímu návratu na muzikálovou scénu. Pomocnou ruku mu podal hudební producent František Janeček, když ho obsadil do hlavních rolí v představeních Ples upírů a Fantom Opery. V současnosti má zpěvák z
Herec a politik prožíval v dětství jako syn politického vězně trauma z uvěznění otce i šikanu rodiny tajnou policií. Filmový i divadelní herec a politik Vítězslav Jandák se narodil 8. srpna 1947. Ve svých třinácti letech zažil uvěznění otce a existenční potíže rodiny. Otec za války pracoval pro britskou rozvědku a získával pro Brity strategické informace. Byl vyšetřován gestapem a vězněn na Pankráci. Po válce pracoval na ministerstvu vnitra v ochranné službě Jana Masaryka a Eduarda Beneše. Po komunistickém puči musel z vnitra odejít, našel si civilní zaměstnání a v padesátých letech se podílel na obnovení zakázané organizace Akademická legie. Britové otci nabízeli emigraci, ale Jandák st. kvůli rodině zůstal v Československu. Tajná policie jej sledovala a v roce 1960 doma zatkla, když našla zbraně na pozemku rodinného domu v Krči, v němž herec Vítězslav Jandák dodnes bydlí. Dodnes na ten okamžik vzpomíná jako na velmi traumatizující zážitek. Příslušníci Státní bezpečnosti přišli v noci, vše v bytě rozházeli, když pomocí detektorů hledali zbraně. V tajném procesu byl otec odsouzen na pět let. Trest si odpykával v tajné věznici STB v Minkovicích u Liberce. Dospívání bez otce, destabilizace rodiny i návštěvy ve vězení byly pro Vítězslava velmi traumatizující. Otce vídával na návštěvě ve vězení jednou za tři měsíce. Jezdili za ním vlakem a byly to vlaky „pláče a slz“, neboť většinu cestujících tvořili příbuzní vězňů v Minkovicích. Rodina měla existenční potíže. Otce propustili po třech letech na amnestii. Vítězslav chtěl být právníkem, ale syn politického vězně studovat nemohl. Později vystudoval herectví, stal se úspěšným hercem a hrál v řadě normalizačních filmů a seriálů. V letech 1990 – 2017 byl politikem. Je ženatý, má dvě děti.
Populární herec a komik, známý z televize, divadla i filmu, se musel v životě potýkat s mnohými těžkými chvílemi i zdravotními potížemi. Josef Dvořák se narodil 25. dubna 1942 v Horní Cerekvi, pak se rodina přestěhovala do Kadaně. Jeho cesta na jeviště a před filmové a televizní kamery nebyla přímá. Vyučil se automechanikem, působilo na něj kouzlo divadelního zanícení rodičů-ochotníků, ale divadlo si zamiloval až pod vlivem Kladivadla, které v Kadani hrálo. Učil se, jak sám říká, od „polovičních amatérů“, dobré i špatné, žádnou hereckou školu nevystudoval, nebyl připravený na „velký svět“. Tvrdí o sobě, že byl mamánek, závislý na rodině. Na vojně trpěl, v Praze poté taky. Rodinu mu však nahradilo divadlo. I když neměl žádného učitele ani rádce, za sebou žádný tým. Jen v jediném období nedokázal vylézt na jeviště: když při autonehodě zemřela dívka, kterou miloval. Po této tragédii si vzal neplacené volno a měsíce truchlil. Zachránilo ho, že z divadla dostal nůž na krk, že se buď vrátí, nebo skončí. Ostatně všechno v jeho životě se točilo kolem divadla a kvůli hraní v divadle zanedbával své blízké. V roce 1972 přešel z Kladivadla do Semaforu, v devadesátých letech založil Divadelní společnost Josefa Dvořáka, kterou s manželkou Jájou vede dodnes. Kdykoli byl nemocný, hrál – v tom se přirovnává ke komediantům, kteří nechtějí zklamat publikum. Vymstilo se mu to, když měl velké problémy s uchem, které ukončila až náročná operace. Představení nezrušil, ani když měl velké křeče v břiše. Nechal se od manželky přesvědčit k vyšetření a vyslechl verdikt: rakovina. Věří, že hrobníkovi z lopaty ho vytáhli nejen doktoři, ale i jeho žena, která ho držela na přísných dietách. Dnes má dobré vztahy s bývalými manželkami i potomky, především díky své současné ženě Jáje, která poř
Česká Miss a světově známá modelka se musela vyrovnat s traumatickým zážitkem z dětství i bulimií. Helena Houdová je známá česká modelka a bojovnice za lepší životní prostředí. Narodila se 27. prosince 1979 v Plzni, vystudovala gymnázium a poté obor sociální a kulturní antropologie na Západočeské univerzitě. V roce 1999 vyhrála soutěž Miss České republiky. Jako modelka pracovala pro prestižní značky jako Chanel nebo Dior, její fotografie se už léta objevují ve světových módních časopisech. Od dětství měla silné sociální cítění a vztah k lidem, kteří podporují přírodu. Protestovala proti dostavbě jaderné elektrárny Temelín, proti nošení kožichů i týrání zvířat. Byla aktivní členkou hnutí Greenpeace a Děti Země, také vegetariánkou a vitariánkou. Od vítězství v Miss se proměnila v silnou dospělou ženu. Provdala se za Omara Amanata, o šest let staršího filmového producenta, s nímž má tři děti: syny Dariena, Daveeda Jakuba a dceru Deiu. Poté prošla složitým rozvodem. Žije netradičním způsobem života, s dětmi často cestuje po světě a dopřává jim hodně svobody. Ve 13. komnatě se rozhodla mluvit o traumatu z dětství, psychických propadech a bulimii, kterou prošla v dospívání, o tom, co je třeba vydržet v modelingu a především o cestách, které jí pomohly se z potíží dostat. Také o způsobech, jakými chce ve svých nových projektech podporovat ženy, aby svoje stará zranění a traumata léčily…
Herec a dabér, nejznámější z filmu Pěsti ve tmě, se musel potýkat s těžkými nemocemi a jejich následky. Josef Nedorost se narodil v roce 1955 v Českých Budějovicích. Patřil mezi výrazné české herce s podmanivým hlasem, mužným vzezřením a pohlednou tváří. Vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění a své první angažmá získal ve Státním divadle v Brně, posléze nastoupil do trvalého angažmá v Divadle E. F. Buriana v Praze. Už tehdy diváci slýchali jeho hlas z dabovaných filmů a díky znalosti cizích jazyků účinkoval i v zahraničních seriálech. Ve filmu se poprvé objevil jako německý boxer Kurt Schaller v dramatu režiséra Jaroslava Soukupa Pěsti ve tmě /1986/. Už tehdy mu filmaři předvídali slibnou kariéru s velkou perspektivou, hovořilo se o jeho „zažranosti“ nejen do herectví, ale i do náročného boxerského tréninku, jeho profesní připravenosti, emocionální výbušnosti, mimořádné fyzické výdrži a vlastních nápadech. Diváci si ho pamatují i z dalších filmů, jako byly Anděl svádí ďábla, Bony a klid 1 a Bony a klid 2, Kamarád do deště II, Pěsti ve tmě, Playgirls 2, Lazebník sibiřský, Modrý kámen, Duše jako kaviár, Strážce duší, Hříchy pro pátera Knoxe atd. Měl také velký komediální talent, který občas ve filmech zajiskřil. Jenže osud si s Josefem pohrál: v zenitu slávy ho zaskočila těžká meningoencefalitida, po jejíž atace ochrnul, dlouho rehabilitoval v Kladrubech a trpěl i psychickými následky, které mu ztížily divadelní i filmovou aktivitu, vypadl z hereckého kolotoče, kam se těžko naskakuje zpátky. Odstěhoval se do rodných Českých Budějovic, kde žije v domku s matkou. Frajer a lamač dívčích srdcí nyní žije stranou hereckého dění, které však jednorázově porušil výraznou rolí ve filmu Bony a klid 2. Věnuje se archeologii, k níž ho přivedl kamarád, archeolog z povolání. Hledání a urč
Hudebnici mezinárodního renomé a maminku dvou dětí postihla na vrcholu kariéry meningitida a přerušila její uměleckou dráhu. Harfistka Kateřina Englichová vystupovala s uznávanými orchestry pod vedením vyhlášených dirigentů. Jako sólová hráčka slyšela potlesk ve slavných koncertních síních včetně newyorské Carnegie Hall, kde je koncert harfisty opravdu výjimečnou záležitostí. Na vrcholu své kariéry se však hudebnice musela stáhnout na půl roku do ústraní. Bojovala s nemocí, která může končit ztrátou sluchu, zraku či dokonce smrtí. Nad jejím návratem do koncertních síní se tehdy vznášel velký otazník… Talent prokazovala už jako dítě při hře na klavír. Ve třinácti přešla na harfu a během studia na konzervatoři vyhrála konkurz do mezinárodního Mahlerova orchestru mladých, který vystupoval po celé Evropě. Pro mladou hudebnici ze socialistického Československa to byl přelomový zážitek, který ji podnítil dál se rozvíjet. Na základě zaslané videokazety ji ke studiu přijal Curtisův hudební institut ve Filadelfii. Kateřina získala i stipendium Fulbrightovy nadace na pokrytí pobytových nákladů. Teprve po řadě peripetií obdržela od československých úřadů povolení vycestovat a ve svých dvaceti letech odjela v srpnu 1989 za svým snem. V Americe vyhrála konkurz do Filadelfského symfonického orchestru i soutěž v New Yorku, jejíž organizátoři pro ni uspořádali koncerty v Paříži, Hongkongu, Bostonu, Los Angeles a New Yorku. Po pěti letech se vrátila domů a definitivně se rozhodla pro náročnou dráhu sólistky. Koncertuje po celém světě, vede mistrovské kurzy, na svém kontě má čtyři desítky CD. Stíhá i spokojený rodinný život s manželem a dvěma dětmi. Před několika roky při dovolené na Slovensku začala trpět úpornými bolestmi hlavy a lumbální punkce potvrdila diagnózu: meningitida. Nikdo z lékařů tenkrát nedokázal
Nejobsazovanějšího epizodního herce a cestovatele stihla v zahraničí zákeřná nemoc. O českém herci, dabérovi a cestovateli Janu Kuželkovi, narozeném v roce 1947, se říká, že je nejobsazovanějším českým hercem, byť epizodním. On sám k tomu podotýká, že není malých rolí, neboť za svůj život dosud odehrál přes tři sta padesát filmových, divadelních i rozhlasových postav. K herectví se ovšem dostal náhodou, jako obyčejný úředník tehdejší Československé televize. Pamatovat si ho můžeme z desítek českých seriálů, filmů i pohádek, ale dostal i excelentní příležitosti vystupovat v zahraničních filmech. Známe ho jako Salieriho kuchtíka z Formanova filmu Amadeus, vidět jsme ho mohli i po boku Gerarda Depardieua v Bídnících nebo v jedné z vedlejších rolí ve filmu Revizor Nikity Michalkova. Málokdo však ví, že je rovněž celoživotním profesním asistentem slavného světového fotografa Antonína Kratochvíla, s nímž se při fotografických misích často díval smrti do očí. Přes všechna ohrožení přestál všechny mise bez jediného zdravotního následku. Až do roku 2014, kdy se jako herec s Černým divadlem vydal do Hongkongu. Tam jej postihl nezvyklý zánět páteře, který ho na tři měsíce upoutal na nemocniční lůžko. Přežil jen díky zázraku. Jako cestujícího z Číny jej u nás totiž nejdříve poslali na oddělení orientálních chorob, než se zjistilo, že se jedná o zánět za třetím obratlem krční páteře, jehož léčbu lékaři podchytili na poslední chvíli. Herec přestal konzumovat potravu, za dva týdny zhubnul 11 kilogramů, stále spal, mluvil z cesty a začal se propadat do bezvládných stavů. Jeho manželce lékaři sdělili, že hercův mozek produkuje více mozkomíšního moku, než by měl, a proto hrozilo poškození mozku. Vždy veselého a usměvavého muže tak celé týdny pronásledovaly hororové vidiny, blouznění. Jeho o
Známý plastický chirurg léta čelil vyhrožování a stalkingu, než se domohl odsouzení pronásledovatele. Doc. MUDr. Jan Měšťák, PhD., narozený 26. srpna 1944 v Praze, pracuje jako špičkový lékař, který se specializuje na plastickou chirurgii, zejména na plastiku nosu a rekonstrukce prsů po mastektomii. Po atestaci ze všeobecné chirurgie pracoval více než dvacet let na Klinice plastické chirurgie 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kterou založil a kde také habilitoval. Kromě svých lékařských postů je členem mnohých odborných spolků u nás i v zahraničí, vysokoškolským pedagogem a předsedou či členem redakčních rad mnohých periodik, publikoval více než stovku odborných prací a spolupodílel se na učebních textech pro posluchače lékařských fakult. Založil Centrum komplexní chirurgické péče o ženy s onemocněním prsu v nemocnici Na Bulovce a od roku 2004 se stal jeho přednostou. Provedl tisíce operací. Za více než čtyřicet let praxe plastického chirurga se setkal s mnohými případy pacientů. Byli mezi nimi i lidé s rozličnými deviacemi i osudy, jež svědčily o jejich pocitech méněcennosti a ukřivděnosti, o komplexech a závislostech. S tím, že se téměř na pět let stane obětí stalkingu, který sebou nesl vydírání, obtěžování a pronásledování, však nepočítal. Stalking v případě lékaře se projevuje přehnanou až chorobnou navázaností pacienta na svého lékaře. Pacient v takovém případě ošetřujícího lékaře úmyslně a nad rámec péče obtěžuje, způsobuje mu chronický stres, když ho pronásleduje, často dlouhodobě ohrožuje jeho bezpečí, vzbuzuje pocity strachu, dokonce může svou oběť fyzicky napadat. V každém případě projevuje nezdravou a očividnou nebo skrytou vazbu na lékaře, závislost na něm. Tím si prošel i doktor Měšťák, když v roce 2005 úspěšně operoval pacientovi nos. Velice brzy však pacie
Divadelní herec, známý i z televizního seriálu Vyprávěj, zažil brutální útok násilníků, z něhož si odnesl fyzické i psychické následky. Ondřej Veselý je divadelní herec, jehož domovskou scénou je pražské Divadlo pod Palmovkou. Žije ale v Českých Budějovicích, kde prožil většinu dětství, i když se narodil v Ostravě. Zde je také stálým hostem v Jihočeském divadle. Jako absolvent hudebně-dramatického oboru na ostravské konzervatoři hrál v místním divadle v Ostravě a v mnohých dalších už hostoval. Do povědomí všech diváků se však dostal především díky televiznímu seriálu Vyprávěj, v němž ztvárnil postavu Jardy France, nesympatického prospěchářského floutka, tak rozdílného od vlastní povahy. Ondřejovi bude brzy čtyřicet let a už od mládí toužil mít úplnou rodinu, protože těžce nesl, že se jeho rodiče – oba operní pěvci – brzy rozvedli a rodina se rozpadla. Ondřejův pradědeček byl spoluzakladatelem Sukova Českého kvarteta a ve své době violoncellista na světové úrovni. Oba rodiče byli v angažmá v Českých Budějovicích, ale po rozvodu se Ondřej musel s maminkou odstěhovat na Moravu, ač by býval raději zůstal s otcem v Českých Budějovicích, k nimž přilnul. Před dvěma lety se Ondřejovi přihodila děsivá událost, jejíž následky cítí dodnes. Po představení v Divadle pod Palmovkou seděl s kamarádkou v restauraci, kde hosté sledovali na televizní obrazovce hokejové utkání mezi Spartou Praha a Plzní. Rozjaření fanoušci Sparty se ptali Ondřeje, komu fandí, ale jeho pravdivá odpověď, že nejvíc Motoru České Budějovice, je neuspokojila. Na cestě domů na něj titíž fanoušci znenadání zaútočili. Byli v přesile, napadli ho zezadu, utržil mnoho ran a kopanců. Ondřej skončil v nemocnici s pohmožděnou krční páteří, s ranami na hlavě, naraženými žebry, otokem mozku a otiskem boty na zádech. Nedokázal m
Život úspěšného herce byl nevratně poznamenán tím, že jeho nejbližší se stali oběťmi holokaustu za druhé světové války, což poznamenalo a rozvrátilo další život celé rodiny. Ivan Vyskočil patří mezi nejúspěšnější herce své generace. Bývá označován za herecký objev československé nové vlny a proslavil se především díky režiséru Hynku Bočanovi a jeho filmům, jako byl Pasťák, Plavení hříbat či Parta Hic. Do paměti diváků se zapsal také rolí Břéti v Jirešově přepisu Páralova románu Mladý muž a bílá velryba. Od šedesátých let ztvárnil Ivan Vyskočil před kamerou i na jevišti desítky postav a po roce 1989 se zasloužil i o založení Herecké asociace a udílení divadelních ocenění Ceny Thálie. Před širokou veřejností dlouho tajil svůj židovský původ, o němž sám nejdříve nevěděl, a kvůli kterému přišel o velkou část své rodiny za druhé světové války. Jeho maminka byla poslána do koncentračního tábora v Terezíně a jako jediná z celé své rodiny holokaust přežila. Ivan se narodil jako vítězné dítě rok po válce. Sám dlouhá léta svoji židovskou identitu neznal, neboť maminka o období stráveném v koncentračním táboře nehovořila. Tabuizovaným tématem v rodině byl i Ivanův skutečný otec, který matku, malého Ivana i další dva sourozence záhy po konci války opustil. Když se Ivanova matka zotavila z hrůz nacistického vězení a z tyfu, kterým v Terezíně onemocněla, přišla další rána. Jejího nového partnera, Ivanova otčíma, komunisté odsoudili za velezradu a internovali do pracovního tábora v Jáchymově a později do Příbrami, kde ho Ivan jako malý chlapec navštěvoval. Když už byl slavným hercem, pokoušel se několikrát vyhledat svého pravého otce, ale ten o to nestál. Ivanova maminka měla následkem pobytu v Terezíně podlomené zdraví a zemřela poměrně mladá. Ivanovi sourozenci posléze emigr
Jeden z nejznámějších českých kuchařů zkolaboval po vyčerpání a ztrátě milované bytosti. Jaroslav Sapík je jeden z nejznámějších českých kuchařů, zastánce tradiční české kuchyně a poctivého vaření z čerstvých surovin, a to nejen ve špičkových restauracích, ale i ve školních jídelnách a nemocnicích. V gastronomii pracuje celý život a je hrdý na to, že pokračuje v rodinné tradici, sahající několik století do historie. Vyrůstal v rodině, v níž se střídaly generace řezníků a hospodských. Jak vést hospodu tak, aby se do ní hosté rádi vraceli, ho učil dědeček, ale ke kuchařskému umění ho přivedla maminka. A předala mu lásku k dobrému jídlu a poctivost v řemesle. Oba ho učili, že kuchař a hospodský nesmí být líný. Jeho pracovní nasazení tomu léta odpovídalo. V hotelu Ambassador se vypracoval na pozici šéfkuchaře, jezdil po světě na soutěže, vařil na Hradě pro několik prezidentů. Spolu s manželkou vybudoval ze starého stavení ve vesnici za Prahou rodinnou hospodu, kde se připravuje až dvě stě jídel za den. Pracovní den Jaroslava Sapíka začínal ráno před šestou, kdy vyrážel na nákup čerstvých surovin, v deset už kuchyně voněla prvními hotovými chody a jelo se naplno až do večera. Únavu a různé zdravotní obtíže si Jaroslav dlouho nepřipouštěl. Pak ale onemocněla jeho maminka, několik měsíců se o ni s manželkou za plného provozu restaurace starali. Když v lednu tohoto roku zemřela, uspořádal Jaroslav Sapík na její počest pohřební hostinu a po ní, ještě téhož večera, zkolaboval. Organismus, který čelil dlouhodobému psychickému vypětí a vyčerpání, ztratil sílu bránit se nemoci. Bojoval s vysokou horečkou, nemohl se postavit na nohy. Následoval převoz do nemocnice a téměř dvouměsíční léčení. Hrozily trvalé následky, poškození srdce nebo ledvin… Jaroslav se bál, jestli se bude moci vrátit k
Jiří Langmajer st., otec herců Jiřího a Lukáše a operní sólista, vyrůstal bez táty – amerického vojáka, osvoboditele Plzně, s otčímem, který k němu nikdy nenašel vztah. Jiří Langmajer st. se narodil 16. 6. 1946 v Přešticích u Plzně jako potomek amerického vojáka. Absolvoval houslovou třídu v ZŠ v Plzni, později pěvecké oddělení Pražské konzervatoře. V letech 1979–1982 byl sólistou opery Divadla J. K. Tyla v Plzni. Jeho nejvýznamnějšími tenorovými postavami jsou Ottavio (Mozart: Don Giovanni) a Vašek (Smetana: Prodaná nevěsta). Prožil nelehké dětství jako nemanželský syn vojáka. Jeho matka Anna se záhy po konci 2. světové války vdala a Jiří vyrůstal s otčímem, který hodně pil. Matka si k synovi nikdy nevytvořila vztah, v těžkých chvílích mu dokonce říkala, že jí zkazil život. Její přístup se zlepšil až v Jiřího dospělosti, kdy se jeho třem dětem, svým vnoučatům Markétě, Jiřímu a Lukášovi, snažila vynahradit lásku, kterou neuměla dát synovi. O původu svého biologického otce, jménem Harry Erlod, se Jiří dozvěděl až ve svých šestnácti letech. Když se pak ženil, matka mu předala balík dopisů, fotografií a věcí na památku z čilé korespondence z prvních dvou poválečných let. Zjistil z nich, že v listopadu 1945, kdy američtí vojáci opouštěli Československo, Harry o Annině těhotenství nevěděl. Když pak padla možnost jejího případného odjezdu do USA, s čímž nesouhlasili Annini rodiče, výměna dopisů ustala. Jiří Langmajer st. je otcem známých herců Jiřího a Lukáše a dcery, která pracuje jako učitelka angličtiny. V roce 1990 se vydal na první polistopadovou oslavu osvobození Plzně. Jeho dcera, tehdy studentka cizích jazyků, vzala s sebou zmíněný balík s tím, že se pokusí zjistit stopy, které by vedly k vypátrání neznámého dědečka. Jenže balík nedopatřením ztratila. Jiřímu zůstala jedin
Známý moderátor a jeho rodina několik let obětavě pečovali o malého syna, který nakonec podlehl vzácné a nevyléčitelné nemoci. Aleš Juchelka je moderátor, redaktor, dramaturg a nově také politik. Narodil se 18. dubna 1976 v Ostravě, absolvoval Matiční gymnázium a vystudoval Vysokou školu báňskou – ekonomickou fakultu. Je členem Církve bratrské. Dvanáct let moderoval s Richardem Krajčem hudební pořad Medúza, dále pořad pro věřící Exit 316, na němž se scenáristicky podílel, Křesťanský magazín a Pomozte dětem. Hrál například ve filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště. Od roku 2000 pracoval jako dramaturg a redaktor České televize, moderoval v rádiích Čas a Český rozhlas. Podílel se na několika dílech Té naší povahy české, na soutěžním pořadu Bludiště, Ripleyho svět neuvěřitelných rekordů a kuriozit, na cyklu Proti proudu. Vždycky ho zajímaly charitativní a společenské akce, které s sebou nesly ideje tolerance k životu druhých, práva na život a úctu k němu. Stavěl se proti manipulaci se životy těch nejmenších a bezbranných. S manželkou se jim narodily tři děti. Nejmladší syn Oliver se až do téměř čtyř let vyvíjel normálně, i když byl oproti sourozencům abnormálně hyperaktivní, nespavý a těžko zvladatelný. Pak v roce 2010 lékaři zjistili, že je velmi vážně nemocný. Trpěl genetickou vadou metabolismu zvanou mukopolysacharidóza typu IIIA neboli Sanfilippovým syndromem. Vzácným a nevyléčitelným střádavým onemocněním, kterým trpí pár jedinců v republice. Nejprve lékaři u syna řešili nedoslýchavost, byl vyšetřován psychology a neurology. Až krevní testy z genetiky potvrdily onemocnění. Průběh nemoci se vyznačuje velmi rychlým regresem, z mluvícího a chodícího dítěte se během čtyř let stalo dítě ležící, se silnou epilepsií, a jeho stav se neustále zhoršoval. Museli ho mít na očích ve dne v
Známého psychiatra a spisovatele i jeho rodinu celoživotně provázejí dramatické dopravní nehody, z nichž jedna skončila tragicky. Jan Cimický, známý psychiatr i úspěšný spisovatel a básník, se narodil před sedmdesáti lety. Vystudoval medicínu a od počátku své lékařské dráhy se specializoval na psychiatrii, ale věnoval se také literatuře. Psal a dodnes píše detektivky, romány i básničky, miluje Francii a překládá z francouzštiny. Je čestným předsedou České sekce Mezinárodní organizace autorů dobrodružné a detektivní literatury, členem Obce spisovatelů i Psychiatrické a akupunkturní společnosti J. E. Purkyně a také francouzské psychiatrické společnosti FIFP. Vším, co dělá, pomáhá léčit duši. Jako psychiatr pomohl mnoha pacientům, které v těžkých životních situacích vyslechl, včetně desítek populárních umělců, zpěváků i herců. Ačkoliv je na ledacos zvyklý, i on se musel ve svém životě opakovaně vyrovnávat s těžkými nenadálými situacemi. Bratr, matka i on sám se postupně stali účastníky dramatických dopravních nehod, z nichž jedna skončila tragicky. První událost se stala v době, kdy jako čerstvý absolvent vojenské služby nastoupil do Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Jeho bratra to táhlo do přírody, proto na začátku osmdesátých let s kamarády odjel autem na Ural. Při zpáteční cestě do jejich vozidla ve městě Slavjansk v Doněcké oblasti plnou rychlostí najel opilý řidič náklaďáku. Bratr upadl do bezvědomí, auto bylo celé zdemolované. Rodiče i Jan se dozvěděli až po týdnu, že kamarádi odjeli domů vlakem, ale bratra museli nechat v Rusku s těžkým zraněním. Měl na třikrát přeraženou páteř a vypadalo to, že umře. Jan slíbil rodičům, že bratra přiveze domů. Za hlubokého socialismu se však do Ruska nedalo normálně odjet, Cimický letěl s delegací spisovatelů a byl s piloty domluven, že brat
Zpěvačka, dcera Petry Černocké bojovala o své místo na hudebním výsluní a trpěla bulimií, před níž utekla na druhý konec světa. Bára Vaculíková je úspěšná zpěvačka, dcera populární zpěvačky Petry Černocké a zpěváka i textaře Jana A. Vaculíka, člena bývalé hudební skupiny Kardinálové z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Talent k hudbě a zpěvu zdědila Diva Baara, jak si svým uměleckým pseudonymem říká, po svých rodičích, což se brzy potvrdilo. Být dcerou slavných rodičů však nebývá žádný med, navíc Bářina nezkrotná povaha se dost dobře nedala skloubit s pravidelnou pílí a cvičením na piano či na kytaru. Naplno se Bára, která dnes zpívá a píše texty, začala věnovat muzice až po odeznění puberty. Během té měla problémy s autoritami, na pedagogy byla drzá a nerespektovala je. Po střední škole spolupracovala s několika kapelami, ale kvůli vztahům v nich spokojená nebyla. Nastoupila na Karlovu Univerzitu, ale studium žurnalistiky po prvním ročníku na rok přerušila, neboť na tom byla psychicky mizerně. Bydlela sama na druhém konci města, nevěděla, co se svým životem a hluboce se jí dotýkaly hlášky jejích krátkodobých známostí, které se týkaly její postavy a váhy. Do pasti ji dostávaly záchvaty přejídání, následná vyvolávaná zvracení a sebeopovržení z toho, že přemíře jídla nedokázala odolat. Propadla zákeřné bulimii, a proto potřebovala udělat radikální řez. Rozhodla se odjet daleko od rodičů, kamarádů i známých a odcestovala do Austrálie, aby našla sama sebe a mohla začít od nuly. Tam potkala spolubydlící, která svou skutečnou nadváhu řešila podobně a díky tomu si uvědomila bezvýchodnost bulimické závislosti. Dospěla, naučila se anglicky, od všeho získala odstup. Vrátila se po roce domů, dodělala vysokou školu a vyladila vztah s mámou i otcem, kteří jí začali chybět. Po návrat
Jaroslav Lenk Samson, známý pod trampskou přezdívkou Samson, je folkový zpěvák a skladatel, držitel nejvyšších ocenění festivalu Porta, kytarista, textař a písničkář. Jeho hudebním světem je folk a trampská píseň, dlouhá léta byl nedílnou součástí kapel Máci, Hop Trop i Samson a jeho parta. Je autorem hudby a písniček k populárním večerníčkům Madla a Ťap, Vydrýsek, Méďové a dalších. Na konci osmdesátých let byl na vrcholu slávy, když ho potkalo to, čeho se muzikanti asi nejvíce bojí: začal ztrácet sluch. V té době vydával desky, stal se osobností Porty, s kapelou hráli až tři sta šedesát koncertů ročně, s kapelou Máci natočili zlatou LP desku. Jezdil zároveň s Máky, s Hop Tropem a ještě sám – jeho hosty býval Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek. Hráli tzv. dvojáky – večery pro stovky diváků a předtím dopoledne pro vojáky. Při takovém nasazení na jednom z koncertů zjistil, že přestává slyšet. Prošel mnoha vyšetřeními na špičkové klinice, kde mu diagnostikovali bakteriální zánět labyrintu vnitřního ucha s nevratným poškozením sluchu. Doporučili mu změnu profese. Jaroslav Lenk byl na pokraji psychického zhroucení. Nedokázal si představit život bez hraní a zpívání. Kamarád ze Sušice ho seznámil se svým příbuzným, farářem Františkem Ferdou, proslulým léčitelem. Ten svou speciální metodou odhalil příčinu Lenkova onemocnění a stanovil přírodní čisticí léčbu. Jaroslav Lenk se několik měsíců léčil bylinnými koupelemi, zábaly a čaji. Už po týdnu mu začalo praskat v uších a po dvou měsících se mu sluch vrátil. V nemocnici ho lékaři vyšetřili a nechtěli věřit tomu, že slyší. Takový případ do té doby neznali. Jaroslav Lenk dodnes pije čisticí čaje a dodržuje lehkou dietu. Nemoc ho naučila pokoře, v jejímž důsledku také začal psát trochu jiný žánr písniček.
Filmový publicista, moderátor, textař, kreslíř a bratr principála Semaforu trpěl depresemi a složitým vztahem ke svému synovi. Ondřej Suchý se narodil 16. září 1945 v Praze. Původně se vyučil uměleckým truhlářem a působil jako aranžér a reklamní výtvarník. Od šedesátých let působil jako rocker, hrál na kontrabas a autorsky spolupracoval na televizních pořadech, jako byly Kavárnička dříve narozených, Dům plný písniček, Malý televizní kabaret, Holky, kluci, komici aj. Od počátku šedesátých let také spolupracoval s rozhlasem, velký ohlas měly jeho relace Padesátník a Nostalgické muzeum zábavy, za které obdržel i několik prestižních cen. Je autorem asi 600 hudebních textů a držitelem Zlaté desky Supraphonu. Rovněž působil jako redaktor časopisu Sedmička, redigoval sobotní humoristickou přílohu Kvítko deníku Svobodné slovo, trvale přispíval do časopisu Kino. Nyní působí jako novinář na volné noze. Od mládí jej přitahuje svět filmu a grotesky. Je autorem řady monografií slavných osobností hereckého i hudebního nebe, např. Oldřicha Nového, Vlasty Buriana a Járy Kohouta, zmapoval i osudy Ljuby Hermanové, Felixe Holzmanna, Rudolfa Cortése a Inky Zemánkové. Samostatně vydal několik knih osudů slavných prvorepublikových hvězd, publikace pro děti i několik populárních knížek kreslených vtipů. Přiznává své celoživotní rivalství s o čtrnáct let starším a slavnějším bratrem Jiřím Suchým, na nějž trochu žárlil. Když Jiří vytvářel veselé kresbičky a hravé verše, kontroval jim svou vážnou poezií. Rozšlapal mu i jeho gramofonovou desku. V době normalizace nesměl kvůli zakázanému bratrovi vystupovat v televizi, zatímco Jiří mohl hrát alespoň v divadle. Z nedostatku pracovních příležitostí a nouze Ondřeje Suchého nakonec vytáhl Karel Spurný, bývalý šéfredaktor ČST v Ostravě, který mu poskytl pravidelnou prác
Slovenský humorista, herec, moderátor a spisovatel se ve své vlasti stal personou non grata kvůli ostré politické satiře. Milan Markovič se narodil v roce 1943 na Slovensku. Vystudoval dvě vysoké školy, pedagogickou v Trnavě a filozofickou v Bratislavě. Slovenský humorista, satirik, herec, moderátor, kabaretiér, režisér a spisovatel není českým divákům neznámý. Pracoval jako redaktor a účinkoval v Radošínskom naivnom divadle, kde například ztvárnil nezapomenutelnou roli Uhorčíka v představení Jááánošííík. V devadesátých letech proslul zejména svými televizními pořady a talk show. Lidé si ho pamatují například z pořadu Na šikmej ploche, z talk show Pyramida, Večer Milana Markoviča, Podvod aj. V těchto pořadech si bral na paškál vrcholné představitele slovenského establishmentu a velmi odvážně a sarkasticky propíral jejich kauzy. Kromě značné divácké popularity to ovšem způsobovalo u politiků, které si zhusta zval do studia, velkou nevoli. Tak očividně a odvážně dráždit slovenské politické vedoucí představitele nebylo možné do nekonečna. Ze dne na den přišla tvrdá odplata. Jeho břitký humor, s nímž si v pořadu dobíral tehdejšího vlivného politika a bývalého premiéra Vladimíra Mečiara, byl kvalifikován jako napadení. Markovič však odmítl ubrat a záhy byl jeho televizní pořad zrušen. Kromě zřídkavých vystoupení na venkově několik let nesměl na Slovensku do žádných médií, stal se dokonce terčem výhružek s možnou likvidací jeho osoby. Bylo mu vyčítáno, že vedoucí politické garnituře ubírá volební preference. Došlo i k zahájení soudního řízení, které nebylo nikdy uzavřeno. Z krize ho dostala nabídka z České televize, kde vystupoval v cyklech Na šikmej ploche a Na rovinu. Úspěch v Čechách ho samotného překvapil. Vyjádřil se dokonce v tom smyslu, že ho Češi zachránili. Také vzpomíná na svoje české um
Kreslíř, humorista a výtvarník se léta potýká s neléčitelným šelestem v uších. Výtvarník, humorista a básník, věnující se kreslenému humoru, litografii a knižní ilustraci Jiří Slíva se narodil 4. července 1947. V roce 1966 odešel z rodné Plzně do Prahy, kde vystudoval ekonomii a sociologii. Vtipy a aforismy měl rád už jako mladý kluk. Od roku 1979 je karikaturistou a výtvarníkem, později se věnoval také technice litografie, k níž ho roku 1980 přivedl výtvarník Jiří Šalamoun. Píše i verše pro děti. Jeho začátky si mnozí pamatují z humoristického časopisu Dikobraz. Publikoval v deníku Mladá fronta i časopisu Mladý svět. Vydal řadu knih a kreseb u nás i v zahraničí. Jeho kresby a karikatury byly a jsou publikovány v New York Times, Wall Street Journal, Stern, Die Welt, Le Monde, Playboy a mnoha dalších světových periodikách, uspořádal mnoho výstav. Je držitelem spousty mezinárodních ocenění. Jeho nadhled a bystrý pohled na svět kolem nás vytváří v jeho kresbách a grafikách jemný inteligentní humor, který často staví na kontrastech seriózních témat v nečekaném úhlu pohledu. Je členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar a v kapele Grafičanka hraje na kytaru. Ještě v dobách studií na Vysoké škole ekonomické v Praze měl při vojenské přípravě nepříjemný zážitek, který ho poznamenal na celý život. Během nácviku střelby samopalem neopatrnou manipulací vyšla z jeho zbraně rána. Poté mu šumělo v uších a ztratil sluch. Byl hospitalizován ve Vojenské nemocnici s poškozením centrálního nervu. Od svých třiadvaceti let proto žije s tzv. tinnitem, což je odborné označení pro šelest v uších, který není úplně léčitelný. Pacienti se s neustálým zvoněním či cinkáním v uších musí naučit žít. Dostal tenkrát tzv. modrou knížku, ale následky tohoto psychicky náročného onemocnění pociťuje v určitých si
Známý herec, hudebník, dabér a moderátor si na jevišti způsobil zranění, které ho vážně ohrozilo na životě. Herec, hudebník, dabér a moderátor Mojmír Maděrič se narodil 7. srpna 1955 v Polešovicích u Uherského Hradiště. Pochází z muzikální rodiny, ze šesti dětí, maminka byla učitelkou a otec ředitelem mlékárny. Hraje na kontrabas a kytaru. Po gymnáziu s rozšířenou jazykovou výukou byl v roce 1974 přijat na JAMU, kterou absolvoval v oboru herectví. Pak získal angažmá v brněnském Divadle Husa na provázku. V roce 1988 odešel do Prahy, kde přijal nabídku Prozatímního divadla F. R. Čecha a také Černého divadla Ta Fantastika. Účinkoval i v Divadle Kalich (muzikály Krysař, Galileo), v Pražském Činoherním klubu (Portugálie) a v brněnském Národním divadle, v současnosti působí v Hudebním divadle Karlín, kde ho můžete vidět například v muzikálu Noc na Karlštejně. Je typem herce s „menšíkovským“ smyslem pro humor, zahrál si v desítkách televizních filmů, seriálů a pohádek, kde mohl naplno uplatnit svůj komediální talent i svůj osobitý dobrácký typ. Mojmír má díky rozvětvené rodině kladný vztah k jídlu i vaření. Jako moderátora jej známe z pořadu Mňam aneb Prima vařečka, daboval Waylona Smitherse, animovanou postavičku ze seriálu Simpsonovi. V roce 2012 na jevišti při divadelní zkoušce utrpěl zdánlivě banální úraz kolena, který zanedbal. Zranění se rozrostlo v zánět a život ohrožující sepsi, přičemž byly napadeny další orgány a kolegyně Simona Chytrová, která s ním v divadle právě zkoušela, ho odvezla do nemocnice Pod Petřínem. Tam putoval rovnou na sál a lékař konstatoval, že kvůli sepsi to bylo za pět minut dvanáct. A ve vážném ohrožení života byl i následně, neboť ve spojení s cukrovkou mu hrozilo selhání orgánů. Kvůli následkům úrazu nemohl pracovat, což mělo pro jeho rodinu existenční d
Úspěšná biatlonistka, dvojnásobná mistryně světa a stříbrná olympionička přiznala dlouholetý boj s bulimií a úzkostmi. Gabriela Koukalová je úspěšná biatlonistka, stříbrná olympionička, dvojnásobná mistryně světa, držitelka Velkého glóbusu za celkové vítězství ve Světovém poháru. V roce 2017 se stala první biatlonistkou, která se umístila na nejvyšším místě v anketě Sportovec roku v kategorii jednotlivců a popáté se umístila v elitní desítce nejlepších českých sportovců. Stejně jako ve své knize odhaluje svůj dlouholetý boj s bulimií a úzkostmi. Narodila se 1. listopadu 1989 v Jablonci nad Nisou do sportovní rodiny: bývalé reprezentantce v běhu na lyžích a všestrannému lyžaři a trenérovi. Od tří let závodila na lyžích, ale kvůli tlaku rodičů měla k lyžování odpor, trénovala s nimi od sedmi ráno a od osmi večer. Učili ji disciplíně, vytrvalosti a cílevědomosti. Nechtěla se účastnit závodů, toužila zůstat v teple domova nebo u babičky, kreslit si a hrát na klavír. Až v deváté třídě se začala na tréninky těšit, protože ji chytla střelba a biatlon. Na Střední umělecké škole v Jablonci se začala naplno věnovat sportu a uvěřila, že může v životě něco dokázat. Poprvé zažila i to, že přibírala na váze, propadala bulimii i úzkostem, kterými trpěla deset let. V závodní sezóně se snažila nejíst, nebo hned po pozření jídla vše vyzvracet, aby nepřibírala. Sledovala se, marně držela různé diety. Před olympiádou v Soči měla nejnižší váhu, 54 kg, ale po sezoně přibrala na 70 kg. V období velkých váhových výkyvů a pocitu, že při více kilech ztrácí rychlost a sama sobě se nelíbí, jí pomohl Petr, Gábinin současný manžel. Seznámila se s ním na jaře roku 2014 a za dva roky se vzali. Přiměl ji, aby navštívila výživového poradce a svěřila se trenérovi i manažerovi. S depresemi se léčila
Tena ze slavného pěveckého dua Martha a Tena vyrůstala v dětském domově a překonala vážné onemocnění lymfatických uzlin. Tena Elefteriadu, česká zpěvačka řeckého původu, je polovinou sesterského pěveckého dua Martha a Tena. Do Československa přišly obě dívky v roce 1950 společně s rodiči. Rodina patřila k mnohatisícové řecké emigrační vlně, která uprchla z Řecka po občanské válce. Dívkám v roce 1955, když bylo Teně šest let, zemřela maminka na nádorové onemocnění. Tena si na ni téměř nepamatuje, jen z doslechu ví, že krásně zpívala, což po ní Teně a sestře zůstalo a provází je celým životem. Otec žil v Brně, pracoval jako řidič trolejbusu a česky dlouho dobře neuměl; výchova dvou malých dětí pro něj byla dost neřešitelným problémem. Přátelé z řecké komunity mu poradili, aby dal dcery do dětského domova pro řecké děti, kde o ně bude dobře postaráno. Až do patnácti let Martha s Tenou vyrůstaly postupně v pěti dětských domovech po celém Československu, kde jim kromě mateřské lásky prý nic nechybělo. Otec je navštěvoval a vštěpoval jim, že jako sestry musí držet stále při sobě, že ve dvou budou vždycky silnější a jedna druhou mohou podržet v těžkých chvílích. V posledním dětském domově, kde sestry žily, v Ivančicích poblíž Brna si vychovatelé poprvé všimli jejich pěveckého talentu, který se později rozvinul v hudební skupině kytaristy a skladatele Aleše Sigmunda, jenž oběma zpěvačkám pomohl vytvořit pevné autorské a muzikantské zázemí. Jejich první nahrávky pocházejí z roku 1968. Pěvecké duo Martha a Tena patřilo dlouhá léta ke špičce československé pop music. Přijaly zahraniční angažmá a s kapelou řadu let zpívaly v cizině. Tena se pak vdala a s manželem žila na Slovensku. V jejích sedmatřiceti letech se jí narodila dvojčata, ale manželství nevydrželo a ze Slovenska se Tena
Známý herec a dabér z jistoty stálého hereckého angažmá riskoval emigraci do Spojených států, kde po tvrdé práci a ve velké konkurenci dosáhl úspěchu. Zdeňka Maryšku, herce a dabéra, vychovávala matka-herečka a otčím. Už ve svých čtyřech letech hrál v Městském divadle v Mariánských Lázních. Na DAMU ho nevzali, otčímem vybranou školu vzdal dřív, než ji začal studovat, proto začal jako elév v plzeňském Divadle Alfa. Brzy se na něj usmálo štěstí: vzali ho na JAMU, kde studoval se S. Skopalem, J. Bartoškou, J. Švandovou, M. Donutilem, P. Zedníčkem, K. Heřmánkem a B. Polívkou aj., což prožíval jako zlaté časy. Jenže normalizační tlaky a omezení ho štvaly: ač nazkoušel krásnou roli v Krejčově Divadle za branou, divadlo bylo roku 1972 z politických důvodů zavřeno, totéž zažil ve Státním divadle v Brně za režie Jana Kačera, když těsně před premiérou zakázali hru Přelet nad kukaččím hnízdem, v níž měl hrát stěžejní roli. Nechtěl se jen podřizovat režimu ani recitovat sovětské verše, proto zvolil emigraci. Na počátku 80. let odjel se svou tehdejší manželkou, herečkou Miriam Vránovou, do Německa, kde strávil třináct měsíců čekáním na azyl. Aby si přivydělali, oba tu načerno roznášeli letáky. Také začátky ve vysněných Spojených státech byly krušné. Dva roky se protloukali – například pracoval jako číšník v české hospodě nebo byl majordomem u bohaté Američanky. Musel být čtyřiadvacet hodin k dispozici jako řidič, správce domu, zahradník, hospodář a řemeslník na jejím panství. Střídal pět uniforem, každou na jinou činnost či reprezentaci. Manželka tu pracovala jako kuchařka. Avšak herectví kvetlo na západním pobřeží, kam se vydal, aby se dostal mezi americké herce, kterých je jen v New Yorku zaregistrovaných 40 000. Pro herce, který odjel z vlasti „až“ ve svých pětatřiceti, to nebylo sna
Novinářka a moderátorka trpěla od dětství cukrovkou a teprve nedávno jí transplantace ledviny a slinivky zachránila život. Renata Kalenská, narozená v roce 1974, je novinářka, moderátorka spisovatelka. K psaní ji přivedl třídní učitel Josef Novotný, který ji nasměroval do redakce regionálních novin, kam od svých šestnácti let přispívala. Absolvovala střední ekonomickou školu a od psaní ji neodradilo ani to, že nebyla přijata na fakultu žurnalistiky; vysokou školu mediálního typu vystudovala později. Nevzdala se a sama nabízela své příspěvky různým redakcím, až se postupně vypracovala na redaktorku Lidových novin, pro které pravidelně připravovala profilové rozhovory s významnými osobnostmi. Za svou profesionální práci získala v roce 2006 novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. Od září 2009 pracovala v časopisu Týden. Na základě jejích rozhovorů vznikla divadelní hra J. A. Pitínského. V letech 2013–2016 moderovala v Českém rozhlase Plus pořad Pro a proti. Vydala několik knih, například jí v roce 2017 vyšla kniha rozhovorů s Jiřím Stránským Doktor vězeňských věd. Od ledna 2017 působí ve zpravodajské redakci portálu Seznam.cz. Má devítiletého syna a čtyřletou dceru. Už ve svých třinácti letech byla vysoká a štíhlá, ale najednou začala rapidně hubnout, dostala se s váhou na pouhých třiačtyřicet kilogramů, byla velice unavená a žíznivá, až skončila na tři týdny v nemocnici s neúprosnou diagnózou – propukl u ní diabetes I. typu. Renata však svou nemoc chtěla překonat tím, že zvládne víc než ostatní. Píchala si sice inzulín, ale na přísný režim, který cukrovka vyžaduje, moc nedbala, nedržela přísnou dietu. Během let se bohužel její stav horšil, zažívala kolapsy a začaly jí selhávat ledviny, často pobývala v nemocnici. Zkusila i alternativní léčbu. Za vědecky nepodložené metody zákroků utratila spoustu p
Jan Vodňanský je spisovatel, herec a písničkář, který dvě desetiletí tvořil autorskou dvojici s hudebníkem Petrem Skoumalem. Svým osobitým humorem bavili diváky v těžkých dobách komunistické totality. Vystudoval Fakultu strojní na ČVUT a v roce 1973 absolvoval ještě na Filozofické fakultě UK. Od raného mládí psal texty a básničky, které publikoval už v 1963 v časopisech Mladý svět, Sluníčko, Mateřídouška i Ohníček. Vodňanský a Skoumal se poznali v roce 1962 v pražské Klášterní vinárně a o dva roky později už natáčeli písničky pro rozhlas. Skoumal zhudebňoval Vodňanského texty, Vodňanský je zpíval a komentoval na „textappealech“. Vystupovali v literární kavárně Luxor, Redutě i na zájezdech mimo Prahu, než jim stálé angažmá nabídl Činoherní klub. V květnu 1969 tu zahájili premiérou pořadu S úsměvem idiota, scénickými kolážemi parodických skečů, básní a písniček, kterými reagovali na aktuální situaci v zemi, později hráli úspěšná pásma Hurá na Bastilu a S úsměvem Donkichota. Jenže jejich texty, dvojsmyslné popěvky a hříčky, z nichž některé narážely na politickou situaci, se nelíbily komunistickým normalizátorům. I když oba nechtěli na nikoho útočit, bavilo je především jiskření mezi hudbou a slovem, stíhala je udání, zákazy a cenzura, až v roce 1974 museli z Činoherního klubu odejít. Brzy se dočkali zákazu účinkování v televizi a rozhlase a mohli jen příležitostně vystupovat na některých malých scénách, byli vytlačováni mimo Prahu a oficiální scény do vysokoškolských klubů nebo podnikových organizací. Pod stálým tlakem a ve stresu musela dvojice snášet zabavování scénářů, Vodňanský i výslechy v Bartolomějské, kde byl fyzicky napaden, když odmítl spolupracovat. Svůj vzdor korunoval podpisem Charty 77 a jako důsledek zažíval šikanu, sledování příslušníků Státní bezpečnosti,