Ztráta nejmladšího syna poznamenala život jedné z našich nejpopulárnějších hereček. Další osudy hrdinů 13. komnaty ve speciální sérii k 10. výročí pořadu. Vítr, oheň, voda, taková byla a stále je Veronika Žilková. S přehledem zvládá i ty nejtěžší životní situace. Ti, kteří ji znají, o ní mluví jako o neuvěřitelně aktivní, rozhodné a energické ženě, byť někdy až příliš otevřené a prostořeké. Působí dojmem ženy, která si toho nakládá na bedra víc než ostatní, přesto je však za svou nálož vděčná a nese ji chrabře, obětavě a pro dobro svých blízkých. Podle svých slov je přednostně matkou, pak teprve herečkou, pečovatelkou své matky a tchyně, pedagožkou, místní zastupitelkou i manželkou českého ministra obrany. Svou 13. komnatu natočila před devíti lety o tom, jak byla vychovávána přísně a katolicky svým otcem, profesorem Žilkou, známým hudebním pedagogem. Diváci byli svědky Veroničiny třetí svatby, a to s Martinem Stropnickým; za náležitou "popularitu" v této sféře platí daň v podobě posléze zažitého útoku žháře na její rodinu a dům i ztrátou soukromí, jež je vykoupeno přítomností ochranky na každém kroku. Na čem Veronice s odstupem devíti let nejvíce záleží? Na její dobře odvedené roli matky. Nevidí své poslání tolik v herectví jako v mateřství. Před více než osmi lety ztratila svého nejmladšího syna – sedmiměsíčního Melichara. Teprve nyní o této ztrátě dokáže hovořit, vzpomínat na ni. Aby ji ztráta syna a odchody z domova jejích dospělých dětí tolik nebolely, vytvořila si náhradní záchrannou síť. Učí na Mezinárodní konzervatoři Praha studenty, které považuje za své "děti", věnuje se matkám, jimž sotva dospělí synové zahynuli v misích. A doma má ještě svou nejmladší dceru Kordulu. S dospělostí většiny svých dětí pochopila, že ji teď více potřebu