Operní zpěvačka a držitelka Thálie zažila syndrom vyhoření. Dnes se opět těší potlesku na světových scénách. Dagmar Pecková působí jako vítr. Extrovertka, která se hrne jako velká voda a s ničím se nemazlí. Podle specifického a v opeře nevídaného účesu, překvapující upřímnosti a klipu, v němž zpívá Mozarta ve vaně, ji znají i ti, kteří opeře neholdují. Jak se holčička z vesnice na Chrudimsku stala operní pěvkyní? Na konzervatoř se napoprvé nedostala, ale vytrvala. Stala se sólistkou drážďanské Semperovy opery a Státní opery v Berlíně. Zpívala na významných světových scénách (Londýn, Stuttgard, Ženeva, Mnichov, Paříž, Madrid, Barcelona, Tokio, New York, San Francisco, Vídeň, Moskva). Na jeviště pražského Národního divadla triumfálně vtrhla v roce 1999 rolí vášnivé Carmen v Bizetově opeře, v režii Jozefa Bednárika. Získala za ni Cenu Thálie. Nikdy však neplula na růžovém obláčku, všechno si musela vybojovat. Její pěvecké nasazení, dennodenní zápřah a zarputilost, s níž si vybojovala dvě děti, Theodora a Dorotheu, ji však přivedly do situace, kdy chtěla se zpěvem skončit. Zlomové události v kariéře i v životě a bolestné sebeobviňování způsobily, že se cítila zahlcená, vyhořelá a zpomalená. Při zpívání byla nejistá, už si netroufala vyjít na jeviště bez not. A když něco pokazila, měla strach příště vyjít na jeviště. Vypadalo to, že se zpívání bude muset vzdát, že účinkování na jevišti neutáhne, nenajde ztracenou jistotu svého uměleckého projevu a sílu předávat druhým radost, když sama žádnou necítila. Tři roky se trápila, bála se svěřit kolegům. Pak náhodou potkala odborníka, s nímž začala pracovat na čištění své duše a další tři roky se z tohoto stavu dostávala. Prošla transformací a sama potvrzuje, že nejvíc jí ubližovalo, když se cítila jako oběť. Podařilo se