Biskup pražský a politický aktivista zažil perzekuci i věznění za svůj občanský i politický postoj. Václav Malý, rodák z pražského Zlíchova, vstoupil ve svých devatenácti letech do Kněžského semináře v Litoměřicích a začal studovat tamní Bohosloveckou fakultu. Kvůli kritice kolaborantského hnutí Pacem in Terris mu hrozilo, že po sedmi letech studia nebude vysvěcen na kněze. Díky zásahu kardinála Tomáška se však v roce 1976 knězem stal. Byl přesvědčen, že součástí kněžské služby je v případě nutnosti vyjádření občanského postoje. To potvrdil i v roce 1977, když se ve druhé vlně podepisování Charty 77 stal jejím signatářem, byť svým podpisem riskoval odebrání státního souhlasu, nutného k vykonávání duchovního povolání. K tomu také došlo; veřejně tedy odsloužil pouze necelé dva roky na farnostech ve Vlašimi a v Plzni. V roce 1979 se angažoval ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který poskytoval praktickou pomoc vězněným disidentům. Kvůli tomu byl téhož roku zatčen a strávil sedm měsíců ve vězení, vyšetřován byl kvůli podezření z podvracení republiky. Ani po propuštění nesměl veřejně vykonávat kněžskou službu a stal se na dlouhá léta topičem. Pracoval v kotelně s pozdějším pražským židovským rabínem Karolem Sidonem. Jako kněz působil tajně, navštěvoval věřící, sloužil mše a pomáhal mimopražským disidentům, kteří se nemohli opírat o disidentské společenství. Do listopadových událostí se zapojil jako moderátor velkých protivládních demonstrací a mluvčí Občanského fóra. Z neznámého kněze se tehdy takřka přes noc stala populární osobnost. 25. 11. 1989 na Letenské pláni v Praze pronesl do mikrofonu před půlmilionovým davem Otčenáš – za odpuštění příslušníkům pohotovostního pluku VB, jehož zástupci se tehdy přišli na letenskou tribunu občanům veřejně omluvit. V