Známá herečka těžce nesla ztrátu blízkých i vynucený odchod z pražského Divadla na Vinohradech, kam se naštěstí mohla opět vrátit. Gabriela Vránová patří mezi herce, kteří „žijí, dokud hrají". Je z generace, která divadlo uctívá, pro divadlo byla schopná udělat cokoli. Když v roce 1962 přestoupila z angažmá ve Státním divadle v Ostravě, kde předtím bydlela, do pražského Vinohradského divadla, nemohla takovou dálku dojíždět, jenže byt byl v nedohlednu. Proto žila pět let v divadelních dílnách, jen aby na prestižní scéně mohla hrát. I později šlo mnohdy stranou všechno včetně péče o rodinu, když zavolalo jeviště. Láska k divadlu i poezii ji provázela od dětství. Narodila se na Slovensku, otec byl pedagog a katolický básník. Přesto si porozuměli až tehdy, kdy Gabriele bylo dvacet let. Rodinné klima totiž poznamenalo zatčení otcova bratra, faráře Aloise Vrány, obviněného z velezrady a odsouzeného k jedenácti letům žaláře. Otec Gabriely byl sesazen z místa a nervozita z budoucnosti a křik byly na denním pořádku. Gabriela i její sourozenci to těžko snášeli. Odchod na JAMU byl svým způsobem útěkem do světa snů a představ. Gabriela je i díky slovensko-maďarskému původu své maminky velmi emoční, ochranitelská, bojovná, má sklon k velkým gestům i prudkým reakcím. Ztráty a nejistota ji velmi silně zasahují. Těžce prožívala předčasnou smrt bratra, srovnat se musela i s emigrací nejmladší sestry. Po tom všem ji to, že jí nebyla prodloužena smlouva v „jejím" divadle, zasáhlo víc, než čekala. Následně začala mít velké zdravotní obtíže. Následkem stresu se dostavila silná srdeční arytmie a kolaps. Musela být hospitalizována, přičemž lékaři katetrem zajistili průchodnost cév vedoucích k srdci a poté jí voperovali kardiostimulátor. Přestože se v průběhu dalších let ozvali režiséři, aby hostovala na j