Jaroslav Hutka je českou legendou o svobodě. Jeho návrat z exilu v roce 89 byl symbolem změn v tehdejším Československu a píseň Stůj, břízo zelená si s ním zpívala celá Letenská pláň. Dnes žije Jaroslav Hutka v Praze s báječnou rodinou a psem, píše, a hraje někdy i patnáctkrát do měsíce všude po Čechách. Ani nemusí prohlašovat, že je šťastný, je to na něm vidět. Nosí však v sobě jednu z nejtemnějších třináctých komnat vůbec: zážitek jedenáctiletého exilu. Trauma exilu žije dál ve velké části české populace a odumřelo jen v těch, kterým je dnes pod třicet. Všichni ostatní se možná někdy v životě ptali sami sebe: Mám zůstat nebo odejít? Stejně se rozhodovala i publicistka a spisovatelka Tereza Brdečková, která nás na cestě do Hutkovy třinácté komnaty provází. Hutka je jeden z mála navrátilců, který tohle téma poctivě zkoumá a je ochoten se o své postřehy podělit i s námi, kteří jsme zůstali. Má potřebu tohle téma sdílet, a tím ho vysvětlit i sám sobě. Jakoby se od něj chtěl osvobodit, protože se mu to dodnes úplně nepodařilo. Hutka se do exilu dostal, protože byl legendou, protože zůstal vnitřně svobodný i po sovětské okupaci a protože podepsal Chartu 77. A také proto, že miloval svou ženu. Teprve když byl "tam", poznal, že se rozhodl špatně. "Dnes je to pro mě pozitivní zážitek a nejcennější životní zkušenost. Ale jen proto, že to skončilo," říká Hutka. "Ale úplně za sebou to nemám." O tom, co emigrace znamenala, mluví Tereza Brdečková nejen s Jaroslavem, ale také s jeho přáteli, kteří podobný životní krok ve své době sdíleli či zvažovali- ať už vstoupili či zůstali za dveřmi. Se spisovatelem Ivanem Klímou, písničkářem Vlastou Třešňákem, s podnikatelem panem Kohoutkem (který má pro Hutkův život skoro magický význam). S Hutkovou druhou ženou Kateřinou, s kterou se seznámil v emigrac