Nízký a Hrubý Jeseník – nenápadná sopečná krajina a nejvyšší moravské hory s unikátní horskou přírodou. Podívejte se na naši zem tak, jak jste ji ještě neviděli, a užasněte nad její pestrostí a krásou. Nízký Jeseník je o polovinu nižší než sousední Hrubý Jeseník – nejvyšší hory Moravy. Rostou zde rozsáhlé bukové lesy, které krajině dlouhých hlubokých údolí propůjčují osobité kouzlo. K nezapomenutelným zážitkům patří, když z těchto lesů po letních deštích stoupá pára. Tehdy se krajina tváří jako ve středověku. K tomu přispívá i velmi zvláštní hrad Sovinec, s nejrozsáhlejším opevněním svého druhu u nás. V jednom z nízkojesenických údolí burácí snad nejkrásnější moravské vodopády. Ale dost možná jsou nejdivočejší částí této krajiny dva nenápadné vrchy, které však za sebou mají velmi bouřlivou minulost… Hrubý Jeseník se zvedá až nad horní hranici lesa. V nadmořské výšce nad 1300 m n. m. přechází les do rozvolněných horských návrší, na kterých se už žádný strom ani keř neudrží. Jsou to ostrovy unikátní jesenické tundry. Tady vidíme pozoruhodné tvary skal, modelované mrazem. A nejen to. Nalézáme vzácné rostliny, které už nikde jinde na světě nerostou. Do podoby této krajiny dramaticky zasáhla doba ledová. Učinila první z celé řady následných kroků, které z Jeseníků vytvořily jedno z přírodně nejzajímavějších a nejbohatších míst kontinentu.
České středohoří a Slavkovský les – zdaleka ne všechno, co na první pohled vypadá jako sopka, má se sopkami něco společného. Podívejte se na naši zem tak, jak jste ji ještě neviděli, a užasněte nad její pestrostí a krásou. České Středohoří nabízí jednu z nejfantasknějších krajinných siluet Evropy. A samotná krajina je neméně hodnotná. Kopce, které připomínají sopečné kužele, hostí vzácná stepní společenstva. Navštívíme step v časném jaru, kdy zde kvetou hlaváčky a koniklece, ale i později, kdy se holé kopce vlní ve větru. Na jedné zapomenuté mezi objevíme jednu z evropsky nejvýznamnějších populací vzácné orchideje. Stejně fascinující jako krajina přírodní, je ve Středohoří také krajina kulturní. Člověk z divočiny vytvořil zahradu. Slavkovský les je oproti Středohoří mnohem tajemnější, hlubší a také nebezpečnější. A to doslova. Možná už jste byli u některého z výronů plynů v západních Čechách. Lidé je dodnes zaměňují za bahenní sopky, ale to, co ukrývá Slavkovský les, je ještě zrádnější. Panuje tady neviditelný zabiják. Země bublá, pohupuje se, prýští z ní desítky studených i horkých pramenů. Také na rozsáhlých rašeliništích je smrt jako doma. Číhá hned při zemi, v podobě masožravých rostlin. Ještě jedno místo nesmí v příběhu o sopkách–nesopkách chybět. Tajemné dno dávno vyschlého jezera, které ani po vyschnutí nikdy nezarostlo trávou nebo čímkoli jiným.
Litovelské Pomoraví a Polabí – uprostřed Hané se řeka spontánně větví do mnoha ramen, zatímco Polabí už o svou „deltu“ skoro úplně přišlo. Podívejte se na naši zem tak, jak jste ji ještě neviděli, a užasněte nad její pestrostí a krásou. V Litovelském Pomoraví se na řece Moravě odehrává fascinující přírodní děj. Uprostřed nížiny se náhle, z ničeho nic, začne její tok rozdvojovat, drobit na menší, souběžná koryta. Zde se jako zázrakem dochovala nejopravdovější vnitrozemská říční delta střední Evropy. Je obklopená nádhernými lužními lesy. V nich se zjara odehrává další přírodní divadlo. Les v několika etapách rozkvete souvislými koberci všelijakých květů. Pestrosti života na povrchu sekundují obyvatelé periodických tůní – podivní korýši, připomínající spíš krevety nebo trilobity. Podobně jako Morava na Hané se chovalo i Labe v Polabské nížině. Také zde byla velká vnitrozemská delta. Zbyly z ní už jen náznaky, ale ty jsou natolik pozoruhodné, že z nenápadného, až fádního Polabí dělají jednu z nejzajímavějších krajin u nás. Najdeme tady staré lužní lesy i slatinné louky plné vzácných bylin. A uvidíme největší „živou“ dunu u nás!
Broumovsko – největší pískovcová skalní města Evropy jsou ve skutečnosti někdejším mořským dnem. Podívejte se na naši zem tak, jak jste ji ještě neviděli, a užasněte nad její pestrostí a krásou. Broumovský výběžek ukrývá největší pískovcová města kontinentu. Poprvé je uvidíme v jejich celistvosti, jako krajinnou strukturu. Pískovcové věže dosahují výšek přes sto metrů, a právě těchto sto metrů od sebe dělí dva odlišné světy: svět výslunných skalních zahrádek na vrcholcích skal – a temných, vlhkých chodeb pod nimi. Tam panují podmínky srovnatelné s krajinami polárních kruhů. Ale Broumovsko nejsou jen Adršpašsko–Teplické skály. O kus dál se krajinou táhne monumentální přírodní schod, Broumovské stěny. Je to dech beroucí hradba. Pod ní leží drsně malebná kotlina, kterou lidé protkali alejemi, prošpikovali kamennými barokními sochami a ozdobili souborem devíti velkých venkovských kostelů, které společně vytvářejí naprosto jedinečný celek.
Český kras – voda společně s vápencem vytvořily velkolepou mikrodivočinu v srdci Čech. Podívejte se na naši zem tak, jak jste ji ještě neviděli, a užasněte nad její pestrostí a krásou. Kras si zpravidla spojujeme s jeskyněmi. Ale vápenec ve spojení s vodou dokáže divy i na povrchu. Ani zde nás však nebudou zajímat ty nejtypičtější – propasti, závrty či škrapová pole. Budeme hledat výjimečnosti krasové krajiny na jejím povrchu, a to na velmi malém území jedné části Českého krasu. Mezi Karlštejnem a bájným Tetínem se Berounka zahlubuje do našeho nejmohutnějšího vápencového kaňonu. Na tomto prostoru a v jeho nedalekém okolí najdeme místa a jevy, které se skoro vymykají lidskému chápání. Potoky, které sice hloubí údolí, ale přitom se jejich dno neustále zvyšuje. Pěnovcové hrázky, které u nás jinde nenajdeme. Dvojitý skalní most, který je vidět jen z určitého úhlu. Nebo nádherná květina, která se naučila podpálit les, aby sama přežila.
Bílé Karpaty – hory s tváří anglického parku jsou nejbohatší středoevropskou lokalitou divokých orchidejí. Podívejte se na naši zem tak, jak jste ji ještě neviděli, a užasněte nad její pestrostí a krásou. Bílé Karpaty na moravsko–slovenském pomezí patří k nejvýznačnějším přírodním a kulturním krajinám starého kontinentu. Budeme sledovat dramatický příběh této krajiny, který nám odhalí příčiny toho, proč jsou tyto hory tak výjimečné. Možná leckdo ani netuší, že u nás vůbec rostou divoké orchideje. Bělokarpatské louky jsou přitom nejbohatšími orchidejovými loukami celé střední Evropy. Uvidíme mnoho z nich, a mezi nimi i jeden světový unikát! Mezi tou záplavou květů a harmonickou krajinou mineme i poslední funkční větrný mlýn svého typu u nás nebo nefalšovaný „hobitín“ z vinných sklípků.
Křivoklátsko – královské lesy jsou jedny z nejhodnotnějších lesních krajin Evropy. Ukrývají staré královské hrady. Podívejte se na naši zem tak, jak jste ji ještě neviděli, a užasněte nad její pestrostí a krásou. Křivoklátsko je v krajině střední Evropy zjevení. Z rozhodnutí prvních českých králů se tady nesměl pokácet jediný strom. Byla to jejich výsostná honitba, ve které se mohli cítit i o mnoho staletí později jako ve středověku. Až 19. století přestalo královský výnos respektovat. Potřeba dřeva byla tak silná, že nechat uprostřed Čech růst divoký prales bylo nepřijatelnou výstředností. Královský hvozd v srdci Čech byl tak rozlehlý, že i když se z něj dochoval pouhý zlomek, je to pořád ještě jeden z největších zbytků přirozených lesů středoevropské krajiny. Království černých čápů, lovících ryby a skvrnitých mloků, kteří jsou tajemnou ozdobou zdejších potoků. Uvidíme dost možná nejkrásnější lesní krajinu nejen u nás – s korunami stromů spojených navzájem kam až oko dohlédne. S botanickými zahrádkami proslulých křivoklátských „pleší“, s divoce rozeklanými skalisky a nejstaršími českými hrady.
Žďárské vrchy a Železné hory – nejzachovalejší části Vysočiny vypadají skoro pořád stejně, jako před staletími. Podívejte se na naši zem tak, jak jste ji ještě neviděli, a užasněte nad její pestrostí a krásou. Žďárské vrchy jsou nejharmoničtější částí celé Vysočiny. Jejich krajina zůstala i po 20. století víceméně taková, jaká byla před tím. Jen na jejich úpatí se v 18. stol. odehrál jeden z nejosobitějších příběhů barokní architektury v celé její historii. V krajině, kde nejsou ani žádné hrady, protože byla kolonizována, až když byl stavební boom hradů v Čechách u konce, musel být Santiniho kostel na Zelené hoře zjevením. Nahlédneme do posledního pralesa Žďárských vrchů, království sov. Poznáme fenomén vrcholových skal se záhadnými prohlubněmi na temenech a uvidíme ještě divoce meandrující říčky. Železné hory nejsou horami v pravém slova smyslu, ale v určitých ohledech si se skutečnými horami nezadají. I tady nahlédneme do pralesa, ve kterém rostou jedny z nejmohutnějších stromů u nás. Ale uvidíme také pralouky a jednu z našich krajinářsky nejpůsobivějších přehrad. V poslední epizodě seriálu se dostáváme k základnímu archetypu krajiny domova, a tou je pestrá mozaika lesů, polí, pastvin, luk, skal, rybníků, potoků a řek, vesnic a roztroušených samot.
Jizerskohorské náhorní plató je pozoruhodnou horskou krajinou plnou rašelinišť. Severní svahy hor ale porůstá největší souvislý komplex horských bučin u nás. Stále zde žijí tetřívci nebo naše nejmenší sova – kulíšek. Krkonoše jsou ve středoevropské krajině zjevením. Nejvyšší pohoří mezi Alpami a Skandinávií se stalo ostrovem unikátních společenstev, na kterém se prolínají druhy arktické s alpínskými. Najdeme zde největší vodopády mimoalpské střední Evropy i mimořádně bohaté horské květnaté louky. Krajina prozrazuje vliv ledovců, které na svazích Krkonoš vymodelovaly obří kotle. V bystřinách se ještě lze setkat s mihulí potoční a na náhorních pláních můžeme zahlédnout na jediném místě u nás slavíka modráčka tundrového.
V jihovýchodním cípu Českomoravské vrchoviny se řeky loučí s Českým masivem hlubokými údolími, která patří k přírodně nejzachovalejším u nás. Oslava s Chvojnicí pod Náměští nad Oslavou vyhloubily údolí, ve kterém stále rostou přirozená lesní společenstva se spoustou druhů ptáků. Číhají na ně různá nebezpečí, jedno z nich je obzvlášť záludné – motolice podivná. Údolí Jihlavy sice bylo zčásti zatopené přehradami, ale i ty mají svoji estetickou hodnotu. Pod hrází u Mohelna se ale Jihlava vrací do svého údolí, jehož části skutečně působí panenským dojmem. A nejde jen o skalní amfiteátr proslulé Mohelenské hadcové stepi. Údolí Dyje na hranicích s Rakouskem je národním parkem. Patří k nejkrásnějším koutům naší přírody. Často se zde setkáváme s kudlankou nábožnou nebo naším největším hadem – užovkou stromovou. Horní část údolí vyplnily vody oblíbené Vranovské přehrady, ale kaňon pod hrází je oázou přírody, doplněnou romantickými stavbami hradů a zámků.
Česká krajina byla odjakživa zvyklá být plná vody. To jsme v druhé polovině 20. století změnili. Podmáčené louky jsme vysušili, pestré lesy přeměnili na smrkové monokultury a řekám jsme vytvořili umělá koryta, pokud jsme je rovnou nepřehradili hrázemi. V Novohradských horách je vody ještě stále dost. Také Česká Kanada si místy uchovala svou tradiční tvář, najdeme zde dokonce i staré pastviny s jalovci, na které za potravou zalétá konopka obecná. Z lesa vystupují staré hrady, např. Roštejn nebo Landštejn. Ale skutečnou vodní zemi nám předkové zanechali na Třeboňsku. Přes půl tisíce rybníků vytvořilo krajinu, do které se každé jaro a podzim vracejí vzácní hosté. Exotické kachny, bílé volavky, pozoruhodní bahňáci. Trvale zde žije orel mořský nebo bobr evropský. Třeboňsko je jednou z mála přírodních biosférických rezervací UNESCO, jejichž podobu v takové míře určil člověk a jeho hospodaření. Patří k nejvýznamnějším evropským ptačím oblastem.
Krajina Čech je krajinou kopců, oddělených údolími. Vybudovali jsme v nich mnoho přehrad. Některé mají značný hospodářský význam, každá ale představuje zároveň velkou ztrátu původní krajiny. Celkem devět přehrad na Vltavě zatopilo prakticky celé její údolí i s proslulými Svatojánskými proudy. Charakter moravské krajiny je jiný. Ale i na jižní Moravě – v úplné rovině – se rozlévají obrovské vodní nádrže. Místo luk, lužních lesů a pastvin se z nich zvedají Hustopečská pahorkatina a Pálava. Potkáme v nich vzácné druhy rostlin, např. koberce kvetoucích kosatců nízkých nebo zvláštní orchidej hnědenec zvrhlý. Jsou domovem i tak vzácným sousedům, jako jsou dudek chocholatý, vlha pestrá, naše největší kobylka – sága či největší evropský pavouk – slíďák tatarský.
V Čechách najdeme mnoho skalních měst. K těm větším patří Kokořínsko a Český ráj. Pro Kokořínsko jsou typické skalní pokličky a hluboké skalnaté doly. Ale také velké středověké rybníky a slatiny mezi nimi. Na nich rostou dvě rostlinky, které nerostou nikde jinde na světě. Rybníky, k nimž patří i Máchovo jezero, jsou přírodně nesmírně cenné, potkáme zde řadu vzácných zvířat. V zimě se na zamrzlých rybnících odehrávají souboje káňat o kořist. U paty skal bývají v písku nápadné důlky, na jejichž dně číhá na kořist dravá larva mravkolva. Na kopcích stojí pohádkové hrady – divoce vyhlížející Bezděz, temný hrad Houska a samozřejmě romantický Kokořín. Na posledním místě v Čechách zde můžeme zahlédnout krásného tesaříka alpského. Stejně jako na Kokořínsku i v Českém ráji doplňují půvab krajiny roubené chalupy a statky. Stará kulturní krajina s takovými památkami, jako jsou Drábské světničky, Trosky nebo Kost, je pořád také domovem mnoha vzácných druhů. U rybníků mezi skalami můžeme například celkem běžně pozorovat ledňáčky.
V České republice je jen pár větších krasových oblastí s jeskyněmi. Kromě Českého a Moravského krasu jsou nejvýznamnějšími krasy Javoříčský a Mladečský. Javoříčské jeskyně mnozí považují za vůbec nejkrásnější u nás. Ukrývají mohutné podzemní dómy s bohatou krápníkovou výzdobou, které vévodí tzv. záclony nebo tisíce tenkých brček, visících ze stropu. Mladečské jeskyně byly dlouho volně přístupné, a tak jejich výzdoba vzala brzo za své, lidé ji zničili. Ale dochovalo se zde něco jiného – primitivní jeskynní malba, unikátní památka na kromaňonce, kteří zde žili před 25 – 30 tisíci lety. V Moravském krasu jsou nejnavštěvovanější Punkevní jeskyně, s plavbou po ponorné říčce Punkvě. Málokdo však ví, odkud se tato světoznámá říčka bere, a že se vlastně jmenuje úplně jinak. Největší jeskyní ČR je více než 40km dlouhá Amatérská jeskyně, jejíž části diváci uvidí speciálně nasvícené. Kromě typických obyvatel jeskyní – netopýrů, uvidíme další druhy vzácné fauny a flóry krasových oblastí.
Téměř čtvrtinu rozlohy Čech zaujímá Česká tabule. Podobně jako nížiny je i ona rovinatá, zdánlivě fádní, bez krajinných dominant. Džbán je naší největší opukovou plošinou. Z roviny porůstá chudý druhotný les, ale džbánské stráně naopak patří k významným přírodním lokalitám Čech. Rostou na nich plošně nejrozsáhlejší bučiny středních Čech, ve kterých stále ještě najdeme střevíčníky pantoflíčky, květem největší z evropských orchidejí. V lesích nechybějí staré doupné stromy, takže zde žije několik druhů sov, ale opravdovým skvostem jsou džbánské stráně, které dřív bývaly pastvinami. Na nich můžeme zjara obdivovat místy zapojené porosty vstavačů nachových, orchidejí, které dospělému člověku sahají skoro po pás. V bývalém vojenském prostoru u Milovic se podařilo něco, co je světovým unikátem. V křovinatém prostoru části Jizerské tabule se prohánějí stáda praturů, divokých koní a největšího evropského savce – zubra. Tedy původních evropských druhů, které takto pohromadě nikde jinde vidět nelze. Doupovské hory vojenským újezdem pořád zůstávají. Probíhají tu takřka dennodenně vojenská cvičení, proto jejich krajinu lidé neznají – je uzavřeným prostorem. Paradoxně si však díky vojenským aktivitám udržela svůj tradiční charakter. Z krajiny sice zmizela města a vesnice, takže je pustinou bez lidí, na druhou stranu se jí vyhnulo drastické odvodňování druhé poloviny 20. století i zalesňování nepůvodním smrkem. Doupovské hory tak nabízejí prožitek krajiny zakonzervované v čase. Na první pohled mohou připomínat Bílé Karpaty, ale ve skutečnosti žádné srovnání nesnesou. Jsou totiž opravdovou sopečnou krajinou, ve které můžeme vidět dokonce něco, co je ve středoevropské krajině unikátní – obří sopečný kráter, kalderu. Jedná se o evropsky významnou ptačí oblast.
Západní hranici státu představuje mohutný horský val Krušných hor. Jejich hřeben je z velké části plochý, a tak se na něm vyvinula typická rašeliniště. Krušné hory byly ještě před dvaceti, třiceti lety synonymem zdevastované horské krajiny. Lesy podlehly kyselým dešťům. Od té doby se toho v těchto horách mnohé změnilo a nedávnou zkázu už bychom v nich sotva postřehli. Naopak jde o velice cenné území, kde ještě žije poměrně početná populace tetřívků obecných, a louky jsou plné kvítí. Beskydy na východě republiky dlouhá léta platily za přírodně nejzachovalejší hory ČR. Pořád zde rostou původní horské pralesy se spoustou druhů rostlin a zvířat. K nejvzácnějším patří nádherná bílá sova, známá jako doručovatelka korespondence v kouzelných Bradavicích – puštík bělavý. V dutinách starých stromů žije celá řada dalších doupných ptáků. Beskydy jsou nejvyšším pohořím moravské části Karpat.
Čechy jsou na pískovcová skalní města mimořádně bohaté. Jedna z nejrozsáhlejších skalních oblastí je však zcela výjimečná. Labské pískovce a Národní park České Švýcarsko představují evropsky ojedinělou krajinu ozdobenou mnoha superlativy. Najdeme zde největší skalní most Evropy – Pravčickou bránu i nejmohutnější pískovcový říční kaňon Evropy. Opravdovou divokost však najdeme v odlehlých a těžko dostupných roklích. Skalní hnízda zde po mnoha letech má sokol stěhovavý, dříve na našem území vyhubený. Také plachý čáp černý si pravidelně staví hnízdo na skalní římse. V potocích stále žijí střevle potoční. Nechme se ohromit monumentalitou Křídelních stěn, Labského kaňonu i pitoreskními tvary Tisských stěn a naší největší stolové hory – Děčínského Sněžníku. V hlubokých soutěskách objevíme několik zajímavých živočichů, třeba dravý dvoukřídlý hmyz nebo endemické žížaly. Tato krajina patří k nejvýraznějším na ploše celého kontinentu.
Česká republika je bohatá na množství rozsáhlých pískovcových skalních měst. Čtyři největší už jsme navštívili v minulých dílech – Broumovsko, České Švýcarsko (Labské pískovce), Český ráj a Kokořínsko. V úvodním dílu třetí série uvidíme nejen pátou nejrozsáhlejší skalní oblast u nás – tzv. Maštale, ale i jiná místa skalní krajiny, a nejen té pískovcové. Velkou pozornost zaslouží fenomén žulových skal Středočeského plutonu, unikátní skalní viklany Blatenska nebo Vlčí rokle v Posázaví, s obřími balvany v korytě potoka. Navštívíme mnoho dalších skalních lokalit, také náš nejvyvinutější skalnatý terén – vrch Bořeň. Jde o, svého druhu, největší skalní těleso celé Evropy!
Jejich názvy nám často ani nic neřeknou – Svitavská, Vlašimská, Podbeskydská… Přitom patří pahorkatiny k nejběžnějším typům naší krajiny a můžeme v nich objevit místa, která by směle mohla být v nějakém národním parku nebo CHKO. Například nejvýraznější kuesta ČR Hřebeč – je úžasným lesním královstvím, stejně jako nedaleké bučiny Psí kuchyně. Krajinářsky půvabné jsou také Palkovické hůrky se zříceninou hradu Hukvaldy anebo bájný Blaník s harmonickou krajinou rybníků, polí, pastvin a lesů.
Ať chceme nebo ne, patří velké přehradní nádrže k nejviditelnějším a často také nejoblíbenějším zásahům člověka do krajiny. Některé krajině prokazatelně a očividně uškodily, a škodí jí dál – např. Nové Mlýny na jižní Moravě nahradily pestrý lužní svět, který by dnes neměl obdobu v celé Evropě, a v důsledku jejich napuštění usychají i zbylé luhy dál po proudu. Vltavská kaskáda zatopila prakticky celé údolí Vltavy – nejdelší a zřejmě i nejkrásnější u nás. Ale i tyto přehrady mají dnes svou krajinářskou hodnotu, stejně jako mnohé další. Uvidíme několik velkých i menších přehrad v Čechách i na Moravě a budeme hledat místa, která jsou i díky nim výjimečná.
Řeky vždy byly jedním z nejoblíbenějších prvků krajiny. Říční údolí patřila k jejím typickým tvářím, ale mnoho jich zatopily přehrady. Zaměříme se na známé i méně známé řeky a říčky, které jsou krajinářsky výrazné. Vydáme se tak k Sázavě, známé svojí historií trampingu a vodáctví či k Orlici, které se pro množství hradů a zámků na jejich březích přezdívá „česká Loira“. Prohlédneme si ale i mnohem menší toky – Liběchovku s Pšovkou, Výrovku nebo Brtnici. Zvláštní pozornost věnujeme Blanici.
Lesy porůstají zhruba třetinu naší krajiny, ale lesy přirozené a přírodě blízké z toho zaujímají jen nepatrnou část. Většinu našich lesů představují smrkové monokultury, které však do naší krajiny nepatří. Odmítá-li to pochopit lesník, přichází ke slovu kůrovec. V současné době se v důsledku největší kůrovcové kalamity v historii českého lesnictví dramaticky mění vzhled i rozloha našich lesů. Nemusí to ovšem být pouhý zmar, naopak – můžeme získat mnohem více, než ztratit – pokud se poučíme ze svých chyb. Navštívíme proto oblasti, které sice nepožívají výhod státní ochrany přírody, ale přesto na nich rostou zdravé a přírodně cenné lesy. Patří k nim některé části Javorníků a Beskyd, hluboké lesy Svratecka a především nevelké, ale jedinečné pohoří – moravské Chřiby.
Středoevropské stepi se u nás nejlépe vyvinuly na jižní Moravě. Královnou našich stepních krajin je samozřejmě Pálava, kam se nakrátko v tomto dílu vrátíme. Ale hlavní pozornost věnujeme stepním lokalitám v jejím širokém okolí. Především pak krajině, které fotografové přezdívají „Moravské Toskánsko“. V okolí Kurdějova je krajina prakticky jenom stepní a lesostepní. Je vázaná na tradiční hospodaření. Jednu z nejvýznamnějších přírodních rezervací u nás rovněž představuje step, konkrétně Pouzdřanská. Na ní se vyvinula vzácná společenstva se „stepními běžci“ katrány a několika druhy kavylů.
I když se některé vojenské újezdy v posledních letech zrušily nebo se zmenšila jejich rozloha, pořád jsou v ČR rozsáhlé kusy krajiny, kam mohou jen vojáci. Zpravidla se v nich díky zvláštnímu režimu vojenských újezdů udržela do značné míry původní příroda, i když naopak obce a památky uvnitř vojenských újezdů byly zpravidla srovnány se zemí. V okolí Boletic v jižních Čechách rostou poslední souvislé jedliny v naší zemi. Navštívíme v takovém rozsahu úplně poprvé veřejnosti utajovanou část Šumavy. Nádherná krajina. Vojenský újezd Hradiště je sice také v horách, ale připadáme si v něm spíš jako někde v Itálii než v Čechách. Jsou to krajiny, které vesměs unikly masivnímu odvodňování melioracemi, a tak si uchovávají přirozený vodní režim, jaký měly před dramatickými změnami, které naši krajinu postihují od padesátých let bohužel až do současnosti.
Jsou vyšší než pahorkatiny, ale nižší než hory – z obojího si však vzaly to nejlepší: pěstěnou kulturní krajinu i spontánnost stále ještě divoké přírody. Zaměříme se na některé výrazné části Českomoravské vrchoviny – třeba Křemešnickou vrchovinu – ale největší pozornost věnujeme přehlížené Hornosvratecké vrchovině. Ta je díky zachovalosti přirozených lesů u nás unikátní – stejně jako svými kulturními památkami. Hradem Pernštejnem počínaje a krytými lávkami a mostky, přemosťujícími Svratku a její přítoky, konče. Nejzachovalejší partie této vrchoviny v okolí Nedvědic vykazují parametry velkoplošných chráněných území.
Jsou vyšší než vrchoviny, ale horní hranici lesa nepřekonají. V tomto dílu zavítáme například do Orlických hor, které si místy uchovaly svůj přirozený charakter s horskými bučinami. Velkou pozornost věnujeme zatím naší nejmladší CHKO – Brdům. Jedná se o horskou krajinu nedaleko za Prahou, která v mnohém připomíná Šumavu. Do nedávna to byl veřejnosti nepřístupný vojenský prostor. Na někdejších dopadových plochách se rozvinula unikátní společenstva vřesovišť, která přírodě v době květu propůjčí nezvyklou růžovou barvu. Budeme ale také hledat naše nejníže položené vysokohorské bezlesí – na Lysé hoře v Beskydech nebo na svérázném Ještědu. Mimo to navštívíme i mnohem méně známá pohoří, například Javoří hory s nálezy zkamenělého dřeva.
V závěrečném dílu Krajinou domova se zaměříme na dva krajinné archetypy, které pronikly i do klasické hudby, výtvarného umění, národních pohádek či filmů. Luhy a háje nejvíce symbolizovaly českou krajinu ještě před několika desetiletími. Potom se však zásadním způsobem změnil způsob, jakým jsme v krajině hospodařili. Socialistické hospodaření ji od základu přeměnilo a příroda výrazně zchudla. Ale ani nový režim po roce 1989 mnohokrát nedokázal její hodnoty ochránit a staré chyby napravit. Přesto stále žijeme v zemi s naprosto výjimečným krajinným potenciálem. V epicky pojatém závěru celého projektu zrekapitulujeme velkou část navštívených lokalit, abychom znovu viděli, že žijeme v naprosto jedinečném prostoru – v krajině domova.
V druhé polovině 20. století doznala naše krajina značných negativních změn. Jiný styl hospodaření i přístupu k ní způsobil, že dramaticky zchudla. Přírodně, kulturně i krajinářsky – na první pohled. Přesto však mnohé z těchto změn nejsou nevratné. Co můžeme udělat pro její obnovu? A proč bychom o to měli vůbec stát, co nám to přinese? Ve speciálním dílu Krajinou domova zavítáme na konkrétní lokality, které se již podařilo ozdravit.
