Páni z Kolowrat hráli v české historii a politice nezanedbatelnou úlohu, vždy zastávali významné funkce. Našli bychom mezi nimi purkrabí, hejtmany, nejvyšší zemské soudce, církevní hodnostáře, ale také královské místodržící nebo nejvyšší kancléře. Po generace se hlásí ke svému rodovému heslu Věrně a stále. Tedy věrnost zemi, panovníkovi i Bohu. Své krédo vždy vzorně plnili. Ať už ve středověku nebo v bolestném 20. století, které jejich osudy pořádně zamíchalo a zaválo je do všech koutů světa.
Czerninové z Chudenic jsou starý český aristokratický rod. První zmínky o tomto rodu se datují až do roku 1115. Nejstarší známý předek Czerninů byl komorníkem Přemysla Otakara I. Mezi předky Czerninů patří i sám Karel IV. V dlouhém rodokmenu se najdou Přemyslovci, Jagellonci, Lucemburkové i Habsburkové. V rámci střední Evropy drží Czerninové historický primát: po sedm století dobrovolně neopustili rodinné sídlo Chudenice. Starý zámek stojí na místě bývalé tvrze z 12. století. Na konci 16. století Humprecht Czernin přestavěl tvrz na renesanční zámeček.
Zřejmě nejpopulárnějším českým aristokratickým rodem je dnes rod Schwarzenbergů. A to díky oblíbenému politikovi, bývalému senátorovi, kancléři, exministru zahraničí a kandidátovi na prezidenta republiky, knížeti Karlovi, celým jménem Karel VII. Jan Nepomucký Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas, 12. kníže ze Schwarzenbergu (německy Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Menas Fürst zu Schwarzenberg). 10. prosince roku 1937, v den kdy se Karel narodil, vypálili na rodném hradě Orlíku dvanáct dělostřeleckých salv. Schwarzenbergové jsou původem franský šlechtický rod. První zmínky o něm najdeme datované již rokem 1172. Tehdy se rod jmenoval Seinsheim podle sídla v tvrzi Seinsheim. Pod tímto jménem vystupovali až do 15. století. V roce 1654 získali Schwarzenbergové příslušnost mezi plnoprávné české šlechtické rody. Roku 1658 se Jan Adolf I. ze Schwarzenbergu (1615–1683) zasloužil o zvolení Leopolda I. císařem a byl za to povýšen na říšského knížete. Kníže Jan Adolf hovořil pěti jazyky a své dědice zavázal k tomu, aby se naučili česky. Od těchto časů jsou Schwarzenbergové významným českým šlechtickým rodem.
V jejich erbu je osmicípá hvězda v modrém poli. Rodové heslo latinsky zní: „Nescit occasum“, v češtině to znamená „nezná západu“, tedy „nikdy nezapadá“. Právě ona šternberská hvězda nikdy nezapadá. Jeden ze tří biblických králů, kteří se přišli klanět novorozenému Ježíšovi v Betlémě, se jmenoval Kašpar. A podle rodinné legendy to byl právě on, kdo založil významný český rod. Hvězda v erbu Sternbergů je tedy hvězdou betlémskou. A jméno Kašpar se u Sternbergů předává po generace. Sternbergové skutečně patří mezi nejstarší české šlechtické rody a dokonce jsou spřízněni přímo s britskou královnou Alžbětou. První písemná zmínka o rodu Sternbergů je datována již do roku 1130, kdy rod založil Diviš z Divišova, přítel a rádce knížete Soběslava.
Mezi zástupci starobylého rodu Lobkowiczů dnes najdeme vědce, bankéře, politiky, opata, biskupa i bývalého opraváře televizí. Někteří zůstali v zemi svých předků i za cenu těžkých perzekucí, jiní odešli a dnes se vracejí zpět. Jméno rodu Lobkowiczů zná v naší zemi snad každý. Nese ho obrovské množství památných objektů, najdeme ho v učebnicích literatury, dějepisu, v románech, dokonce i na etiketách piva nebo vína. Lobkowiczové jsou nejvyšším a nejvznešenějším skutečně českým aristokratickým rodem. Po vzniku samostatného Československa roku 1919 hlava rodiny rozhodla, že se rod bude psát Lobkowicz místo Lobkowitz. Tedy ve tvaru staročeském namísto německém. Prvním známým prapředkem byl rytíř Mareš z Újezda na konci 14. století. Jeho syn Mikuláš, zvaný Chudý, navzdory svému jménu získal tvrz Lobkovice a její jméno spojil se jménem rodu. Byl to velký oblíbenec krále Václava IV., od nějž získal další statky, například hrad Hasištejn. Jeho synové založili další dvě větve rodu – Hasištejnské z Lobkovic a Popely z Lobkovic. I když během 17. století větev Popelů přestala toto jméno užívat, v rodovém erbu a heslu jim zůstalo: Popel jsem a popel budu.
První písemná zmínka o rodu je datována rokem 1280. A mezi prapředky patří i královský pár Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna. Jejich potomky jsou ovšem i další významné české aristokratické rody, například Colloredo-Mannsfeldové, Czerninové, Kinští, Kolowrat-Krakowští, Lobkowiczové, Schwarzenbergové a Sternbergové. Původní sídlo hornolužického rodu Nostitzů bylo na hradě Nostitz u Budyšína. Prvním Nostitzem v Čechách byl Hanuš z Nostitz, který se roku 1528 usadil v Praze. Tato rodová větev však nezasáhla významněji do českých dějin a v 18. století vymřela. Potomci Kašpara z Nostitz založili další rodové větve a získali významné postavení a majetek v Čechách. Mezi významné předky Nostitzů patří Otto Nostitz (†1630). Ten položil v 17. století základy moci a bohatství Nostitzů v Království českém. Ve službách Habsburků se stal úspěšným politikem, zastával úřad místokancléře a říšského dvorního rady. Zakladatelem linie Nostitz-Rienecků, která přišla z Lužice do Čech, byl Jan Hartwig, nejvyšší kancléř českých zemí. Asi nejznámějším z rodu Nostitzů je František Antonín Nostitz-Rieneck (1725–1794). Byl velmi vzdělaný, zaznamenal i velkou politickou kariéru, stal se nejvyšším purkrabím pražským a prezidentem královského gubernia. Hájil již tak omezená práva Království českého proti centralistickým snahám Vídně. Ač byl sám německé národnosti, patřil mezi význačné obhájce českého jazyka. Ze svého pražského paláce vytvořil centrum společenského života, kde se setkávali aristokraté i významní učenci. Zbožňoval technické a vědecké novinky. Nejen že nechal zbudovat 1. hromosvod v Čechách, nechal také své děti očkovat! Výchovu svých synů svěřil takovým slavným českým vlastencům a učencům, jako byli Josef Dobrovský a František Martin Pelcl.
Rod knížat a hrabat Colloredů se objevuje na historické scéně už před tisícovkou let v Itálii. Mansfeldové ještě o století dříve. Do Čech se Colloredové dostali za třicetileté války a usadili se na panství a zámku v Opočně. Po Vítězném únoru ve století minulém všichni do jednoho tuto zemi opustili. Dnes jsou tady zpět aspoň někteří. Na počátku 11. století získal praprapředek rodu Liobard Colloredo hrad Mels ve Furlandsku. To je poblíž dnešního italského Terstu. Zde později vystavěli hrad Colloredo. Na počátku 13. století se rod rozštěpil do několika větví. Po zavraždění Albrechta z Waldsteina a jeho druhů získali bratři Jeroným a Rudolf Colloredové v roce 1636 panství Opočno zkonfiskované dědicům Adama Trčky z Lípy, zavražděného spolu s Waldsteinem. Za války rodinu Colloredů z Opočna vyhnali nacisté, tatínek paní Kristiny Colloredo kníže Josef Colloredo byl aktivní protifašistický bojovník, a tak byl Němci prohlášen za nepřítele Velkoněmecké říše. Proto mu na majetek nebyla uvalená „jen“ tzv. nucená správa, majetek byl rovnou konfiskován. Po válce byl prohlášen za majetek státu. Když odtud Kristina s rodiči odcházeli, bylo jí sedm let. Po sametové revoluci se nakrátko opočenský zámek a panství vrátily do rukou paní Kristiny, v letech 2003–2007. Pak jí byl zámek opět odebrán a soudní pře pokračují dodnes…
V jejich erbu jsou tři vlčí zuby, jejich rodové heslo zní: BŮH, ČEST, VLAST. Mezi jejich předky byli mnozí významní muži i ženy, například čtyři nejvyšší kancléři Království českého. Rod Kinských patřil po staletí k nejvýznamnějším aristokratickým rodinám v zemi. Jeho členové se zapsali do našich dějin zlatým písmem jako velcí vlastenci, mecenáši věd a umění i důležitých národních institucí. Historik Josef Pekař o Kinských napsal: “Rod Kinských znal se vždy k národu, z něhož vyšel. Tuto chválu zaslouží Kinští vskutku před mnohými jinými rody panského původu…” Kořeny rodu sahají až do doby vlády Přemysla Otakara I. Prvním doloženým předkem je vladyka Martin z Medvědíče v roce 1209. (První písemná zmínka o rodu Kinských se objevuje již v roce 1236). Jméno Kinský vzniklo z nesprávného německého přepisu původního jména Wchynský ze Vchynic a z Tetova, což byl název vesnice a tvrze nedaleko Lovosic. Toto jméno se později také psalo Chynský a teprve po třicetileté válce začalo být užíváno současného tvaru Kinský. První, kdo si začal říkat Kinský a byl jmenován hrabětem, byl Vilém, kterého zavraždili společně s Albrechtem z Valdštejna v únoru roku 1634 v Chebu.
1. zmínky o starobylém rodu Bubnů pocházejí z konce 14. století, kdy byli rytíři Bubnové z Hrádku pány na Hrádku též zvaném hrad Buben, který se stal jejich erbovním znakem. V roce 1562 získal rod Bubnů hrad Litice a panství Doudleby nad Orlicí, kde Mikuláš Bubna postavit nádherný zámek. Zámek se proto stal hlavním sídlem rodu, které rod vlastní do dnešních dnů pouze s přestávkou za socialismu. Roku 1629 byli Bubnové povýšeni do stavu svobodných pánů a v roce 1644 do stavu hraběcího. Kvůli socialismu se rod částečně rozprchl do mnoha koutů planety a zůstavší v milované vlasti žili životem pykajících. Rodové heslo: Ctíce předky ctíme sebe. Doyenka rodu (respektovaná nejstarší členka rodu) Eleonora Marie Terezie Markéta Jiřina Milada Dujková - rozená komtesa Bubna z Litic - si ze všeho nejvíce přála, aby na heslo nikdo z rodu nezapomínal.
Původně tyrolský rod Hildprandtů do Čech přivedl císař a král Rudolf II. Habsburský. Císař Jana Reinharta Hildprandta jmenoval dozorcem královského Lvího dvora. Roku 1756 byl Karel Josef Hildprandt povýšen císařovnou Marií Terezií do stavu svobodných pánů Království Českého. Jeho následovník František de Paula patřil mezi obrozence podporující vznik Národního muzea, věnoval mu nemalé finanční prostředky i sbírku mincí. On také najal jako domácího učitele pro svého syna mladého učence Jana Evangelistu Purkyně. Otisk jejich slavných předků je patrný v dějinách mnoha evropských zemí. I v daleké Africe. Ostatně rodové heslo Hildprandtů zní: Přes překážky ke slávě.
Dnes si budeme vyprávět o starém moravském šlechtickém rodu. V bouřlivém a nespravedlivém století minulém se jeho členové rozprchli do mnoha koutů světa. Někteří našli azyl až v Jižní Americe. Ale už jsou zase zpátky na Moravě. Aby nedošlo hned na počátku k mýlce: neplést Lichtensteiny s Liechtensteiny. Ano, výslovnost je stejná, ale moravský hraběcí rod Podstatzkých-Lichtensteinů nemá pranic společného s vévodským rodem slavných jihomoravských Liechtensteinů, kteří dnes žijí v Lichtenštejnsku. Dnes tedy zůstaneme na Moravě u rodu Podstatzkých, svobodných pánů z Prussinowitz, hrabat z Lichtensteinu a Kastelkornu a baronů z Thonsernu. To je panečku jmen a přitom pořád jedna rodina. Prapraprapředkem byl patrně Sezema z Prussinowitz, který žil v polovině 14. století. A rod získal panství Potštát u Přerova, proto tedy Podstatští. Zdejší tvrz v 16. století Podstatští přestavěli na renesanční zámek. Ve století sedmnáctém nejprve byli povýšeni do stavu panského čili baronského, po té jedna větev rodu do stavu hraběcího. Rodové heslo zní v latině RECTO ET FORTITER, česky by se dalo říci O PRÁVU A NESMLOUVAVĚ. Kéž by toto heslo platilo dodnes pro všechny, nejen pro jednu šlechtickou rodinu…
Zní to jak pohádkový příběh. Tkadlec Josef Bartoň, prapradědeček pana Josefa Mariana, začínal v prosté chaloupce na Náchodsku. Tkal kanafas. A protože byl nejen dobrý tkadlec, ale i zdatný obchodník, přikoupil další stavy a najímal zaměstnance. Jeho syn, také Josef Bartoň, časem postavil malou textilní továrnu. Ta se rozrůstala a Josef Bartoň zaměstnával na 600 dělníků. Stal se starostou města Náchoda. Byl významným filantropem. A císař František Josef I. ho povýšil do šlechtického stavu. I jeho synové Josef a Cyril finančně přispívali na všelijakou dobročinnost. V jejich erbu najdeme až překvapivě novodobý symbol: dva tkalcovské člunky. To proto, že celá historie rodu úzce souvisí s textilním průmyslem. Dnes si totiž budeme vyprávět o rodu takzvaných “novoštítných”. O rodu rytířů Bartoňů z Dobenína. Na rozdíl od starobylých aristokratických dynastií si Bartoňové žádné rodové heslo neurčili. Možná to jenom nestihli, vždyť jejich oficiální šlechtický titul rytíře platil pouhých šest let. Určitě by se k nim ale hodil citát Ovidia: „Píle dokáže ze všeho nejvíce.”
Některé šlechtické dynastie se mohou pyšnit tím, že jsou příbuzní královského rodu Přemyslovců. „Nás, co jsme s nimi spojeni po přeslici, je více. Ale potomci Přemyslovců po meči jsou jediní: Wratislavové,“ říká průvodce pořadem Franišek Kinský. Podle legendy jsou Wratislavové levobočními potomky samotného knížete Wratislava II., který byl roku 1086 korunován prvním českým králem. Je to sice jen legenda, ale opírá se i o skutečnost, že v jejich erbu je heraldicky vzácná pohanská koruna i knížecí plášť jako jeho přikrývka. Černá barva v polceném štítu má signalizovat nemanželský původ. Jiná verze však praví, že štít býval červenostříbrný, avšak stříbrná barva lety zčernala. První historicky doložený Wratislav získal v polovině století patnáctého statek Mitrovice u Sedlčan a stal se purkrabím Pražského hradu u krále Jiřího z Poděbrad. V roce 1627 byli Wratislavové povýšeni do stavu svobodných pánů, o dvě desítky let později stavu hraběcího. V Mitrovicích už dnes žádné stopy Wratislavů vidět nejsou. Avšak jinde jich je dosud mnoho. Rodové heslo Wratislavů neznáme. Možná ani nikdy neexistovalo. Ale hrabě Evžen vzpomíná, jak mu jeho otec a otci zase jeho děd vždy říkal: „Pokud něco děláš, dělej to tak poctivě, aby ses sám sobě mohl podívat do očí.“ Klidně by si toto heslo mohli Wratislavové přidat do erbu.
A od Pána učiněno jest toto. Nebo jinak: A vše učinil Bůh. Rodové heslo Belcrediů. Ve století minulém Bůh mnohdy musel přivírat oči nad příkořím, které se dělo rodu Belcrediů i mnoha rodům dalším. Nezbývá si než přát, aby už vše zlé patřilo jen minulosti. Kořeny starobylého šlechtického rodu s tisíciletou historií, o kterém si dnes budeme vyprávět, najdeme až v Itálii. Historie rodu Belcredi se začíná psát před více než tisíci lety. Montalto se hrdě tyčí na vysokém kopci nad řekou Pád, odtud také asi jeho název. Monte Alto znamená v italštině vysoká hora. V pergamenovém manuskriptu z roku 1010 je psáno: “Constantino, nazývaný Gilberto, pochází z místa zvaného Belcredo “, což měl být hrad nebo věž, podle které tento rod dostal své jméno. Italští historikové soudí, že to byl potomek staré langobardské šlechty, která ovládla Itálii v 6. století. V chrámě Santa Maria del Carmina v Pávii spočívají předci tohoto rodu dodnes. Významně také zasáhli do historie zdejší univerzity, založené roku 1361 Karlem IV. Roku 1474 byli Belcrediové povýšeni milánským vévodou na hrabata z Montalta v přímé linii. Do Čech, přesněji řečeno na Moravu, se Belcrediové dostali v polovině 18. století. Tehdy si vzal Antonio Belcredi baronku Marii Theodoru z Freyenfelsu, a tak zdědili statek Líšeň a získali též Jimramov. Roku 1769 byl tento Antonio, po česku už Antonín, povýšen Marií Terezií do českého hraběcího stavu a získal inkolát v českých zemích, tedy domovskou šlechtickou příslušnost.
V jejich erbu je modrý lev s červenou zbrojí. Jejich rodové heslo zní: FORTITUDINE ET CARITATE, tedy statečností a láskou. Mezi jejich předky patří i britská královna Viktorie. A přestože původem pocházejí z Francie, tady v Boskovicích se usadili už v předminulém století. Potomci rodu Mensdorff-Pouilly žili a žijí nejen u nás a v dalších zemích Evropy, ale také v Severní i Jižní Americe i v Asii. K jejich příbuzným patří Sternbergové, Czerninové, Kinští, Wratislavové, Thurn-Taxisové, Strachwitzové, Salmové a také britská královna. Bylo na čase se s nimi seznámit. Obec Pouilly leží dodnes na řece Máze v Lotrinsku. První zmínka o rodu je z roku 1395. Roku 1790 hrabě Albert-Louis de Pouilly s rodinou utekl do Čech před francouzskou revolucí. Jeho synové Albert a Emmanuel přijímají další příjmení Mensdorff. Roku 1818 byl rodu Mensdorff-Pouilly v Rakousku udělen titul hraběte, český inkolát získali o dvacet let později. Inkolát – to je příslušnost mezi plnoprávné domácí šlechtické rody, tedy jakési šlechtické občanství. V zemích České koruny a Rakousku inkolát mimo jiné opravňoval k nabývání významných nemovitostí neboli deskových statků. Vlastnictví takového statku teprve opravňovalo jeho majitele k účasti na zemském sněmu a možnosti zastávat zemské úřady. Inkolát se získával výslovným udělením zemského sněmu a později jen od panovníka, další členové rodu jej pak získali dědičně.
Kořeny rodu Liechtensteinů sahají až do poloviny 12. století. O století později se objevuje první z Liechtensteinů na našem území. Oldřich z Liechtensteina, básník i voják, klasický hrdina své doby. Nejprve bojoval spolu s českým králem Přemyslem Otakarem II., později se proti němu obrátil. Otcovský vzor kopíroval syn Otto, s Přemyslem Otakarem II. byl na tažení v Prusku, v bitvě na Moravském poli byl jeho soupeřem on i jeho bratr Jindřich. Ten však ještě předtím získal roku 1249 od panovníka Mikulov. Na konci 15. století se Liechtensteinové zařadili mezi nejbohatší moravské šlechtické rody. V době největšího rozmachu vlastnili více měst a panství, než je dní v roce. Více než sedm století dlouhé působení rodu Liechtensteinů na Moravě a v Čechách rázně přerušily dekrety prezidenta Beneše, kterými byl roku 1945 lichtenštejnský majetek zestátněn. Marně tehdy lichtenštejnský dům podával soudní odpor. Byli zařazeni mezi Němce, ačkoliv fakticky byli lichtenštejnští státní občané. Mateřská řeč němčina je v očích našich soudů usvědčila. A únorový převrat roku 1948 obrátil celou justici naruby… Slovo právo fakticky přestalo existovat. Putování za Liechtensteiny nás logicky zavede až do jejich knížectví ve Vaduzu. Právě slaví již rovné tři století své existence. V čele státu stojí od roku 1989 Jeho Jasnost kníže Hans Adam II. Nyní je již jen formální hlavou státu, neboť vladařské pravomoci předal před pár lety svému synovi Aloisovi. Lichtenštejnsko-česká společná historie je delší než 700 let. Jan Adam II. je synem knížete Františka Josefa II. Liechtensteina a kněžny Giny. Narodil se v roce 1945 v Curychu, vyrůstal s rodiči v rodovém sídle na hradě Vaduz, kde žije doteď. Studoval ve Vaduzu, Vídni, absolvoval Univerzitu ve švýcarském St. Gallenu. Oženil se roku 1967 s hraběnkou Marií Aglae, rozenou Kinsk
Proti proudu. Tak zní heslo rodu, jehož potomci se snaží kráčet proti podivným dějinám naší země v minulém století... Rod Salmů má v erbu mimo jiné dvě ryby, konkrétněji dva lososy. V němčině se totiž losos řekne Lachs anebo taky Salm. Nejstarší prapředek rodu Salmů je Siegried hrabě v Moselgau a Lucembursku ve století desátém. Později se rod dělil a větvil do nepřehlednosti. Salmové žijící u nás odvozují svůj původ od dolnoltrinských vévodů a hradu Reifferscheidt v dnešním Německu nedaleko Trevíru. Roku 1628 císař Ferdinand II. přiznal Salmům z Reifferscheidtu jako jedinému rodu starý hraběcí stav a členové rodu používají titul starohrabě. Zakladatelem moravské větve Salm-Reifferscheidt-Raitz byl starohrabě Antonín Karel (1728–1769). Ten se oženil s hraběnkou Raffaelou z Roggendorfu a od jejích bratrů koupil statky Rájec nad Svitavou a Blansko. Raitz v němčině znamená Rájec a on ho přidal do jména rodu...
Chovej se čestně, mravně a svému stavu přiměřeně. Tuto moudrou myšlenku předků si z generace na generaci předávají členové starobylého rodu bezmála sedm století... První doložené zmínky o hraběcím rodu Bořek-Dohalských se objevují ve 14. století. Původním sídlem byla tvrz Dohalice u Hradce Králové. Křestní jméno Bořek, v rodu často užívané, se časem změnilo v příjmení. V dnešní době žijí u nás potomci větve Zikmundovy. Roku 1764 byli nejprve povýšeni do stavu svobodných pánů a po sedmi letech do stavu hraběcího. Na rozdíl od jiných však neshromáždili mnoho hradů, zámků ani paláců. Bořek-Dohalští se vyznačovali silným vlasteneckým cítěním a za své hrdinské činy tvrdě pykali. Mimo jiné i o tom si bude František Kinský povídat s pokračovateli rodu.
Navzdory závisti. Tak zní rodové heslo Valdštejnů, které si Albrecht z Valdštejna nechal razit na mince, kordy i ostruhy, aby tak zdůraznil, že je nezlomný... Podle českých historiků Palackého a Pekaře jsou Valdštejnové nejstarším dochovaným slovanským zemským rodem. Jejich jméno se častěji vyskytuje v počeštěné verzi, ale je třeba podotknout, že původní verze jména je Waldstein. Není však německá, ale pochází z doby velmi dávné, kdy se ještě používaly spřežky, které odstranil z našeho pravopisu Mistr Jan Hus. Pocházejí z větve markvartských knížat z kmene Charvátů. Ti pravděpodobně roku 845 přijali spolu s dalšími českými knížaty křesťanství. První písemná zmínka o Markvartovi z Valdštejna, který byl komořím krále Vladislava II., je z roku 1159. K Markvarticům patřila i svatá Zdislava z Lemberka. Rod se rychle rozrůstal a rozvětvoval. Pověst praví, že Jindřich Waldstein přišel na válečnou výpravu po boku krále Přemysla Otakara II. se 24 syny...
Čest a spravedlnost. Tak by znělo rodové heslo, kdyby si ho dnes měli zvolit potomci starobylého rodu, jejichž předkové si žádné neurčili... Kde se vzal onen Heslow, který mají Daczičtí ve jméně, praví dávná legenda. Praprapředek rodu při obraně jakéhosi hradu zaslechl, či zpozoroval nepřítele. Vyžadoval od něj heslo, a protože nedostal žádnou odpověď, vystřelil šípem do křoví a zabil nepřítele. Tím ovlivnil výsledek nadcházející bitvy. Byl pak povýšen do rytířského stavu a do erbu si na památku dal hradební zeď, šíp a rytířskou rukavici. Skutečným zakladatelem rodu byl Ondřej Krziwolaczek, kráječ suken z Kutné Hory, rychtář a hofmistr. Ten si zažádal o erb a získal jej roku 1564 s predikátem z Lorce. O sedm let později získal od Maxmiliána II. erb v nynější podobě s predikátem z Heslowa. Z patnácti Ondřejových dětí se zapsal zlatým písmem do historie i čítanek Mikuláš Daczický z Heslowa. Na sklonku století osmnáctého byli Daczictí povýšeni do stavu rytířského...
Můžeš-li udělat radost, musíš! Tak zní rodový zákon z pera spisovatele Jiřího Stránského, který přirozeně nahrazuje historické heslo starobylého rodu, jež není známo... V jejich erbu je rytíř ve zbroji a gryf, tedy mytické stvoření. Jejich předci po sobě nezanechali žádné honosné paláce ani zámky. Přesto zůstávají v paměti jako rytíři. Rytíři svědomí. Kořeny rodu Stránských sahají snad až někam do 15. století. Avšak tyto stopy jsou jen mlhavé. V 17. století je jasněji. Bratři Kryštof a Michael Stránských byli nobilitováni roku 1630 frýdlantským vévodou Albrechtem z Valdštejna v Jičíně, kde Kryštof žil a sloužil i po zavraždění vévody 1634. Kopiář dvorské kanceláře frýdlantského vévody, kde jsou druhopisy všech Valdštejnových nobilitací i zápis o zproštění poddanství Kryštofa Stránského, je uložen ve Státním okresním archivu v Děčíně. Císař Leopold I. pak udělil Martinu Karlu Stránskému ze Stránky říšský rytířský titul 4. července roku 1682...
Vždy rovnou cestou za pravdou a právem. Tak zní rodové heslo Thurn-Taxisů, kteří se mimo jiné proslavili tím, že do českých zemí přivezli fotbal... Jméno rodu Thurn-Taxisů zná v Česku skoro každý z koňských dostihů. Tedy nejtěžší překážku Taxis – Taxisův příkop. První prapředek rodů Thurn-Taxis a Thurn-Valsassina je snad Ariprand della Torre, francouzský rytíř, který žil už na konci století pátého. Torre znamená věž, a ta se dodnes objevuje v jejich erbu. Z roku 1117 existuje první písemná zmínka. Tehdy rod patřil mezi langobardskou šlechtu v dnešní severní Itálii. V 17. století se rody shodly na společném původu. Do českých zemí přicházejí Thurn-Valsassinové v 16. století. V roce 1532 jim byl udělen říšský stav svobodných pánů, v roce 1541 říšský hraběcí stav. Zakladatelem české větve rodu byl princ Maxmilián Josef, který měl šest synů a všichni se narodili v Praze. Hlavní knížecí větev žije dnes v Německu v Regensburgu, v Řezně.
Jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni, jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Citát z Bible, který spojuje tento rod s mnoha dalšími šlechtickými rodinami, by mohl být rodovým heslem starobylé dynastie... Rod Strachwitzů má v erbu useknutou kančí hlavu. Proč? To se přesně neví. Dnes mnozí z potomků žijí tady v samém srdci Moravy, v Kroměříži, kde se usadili na počátku 19. století. Jeden z předků rodu prý zachránil život markomanskému králi Marbodovi tím, že usekl palici divokého kance, který krále ohrožoval. Tolik legenda z 1. století. Nejstarší doložený prapředek rodu Strachwitzů je Woislaus de Strachowitz, zmíněný v písemnostech roku 1285. Původním domovským sídlem byly Strachowice poblíž Wroclavi v dnešním Polsku. Roku 1630 získali bratři Kryštof a Maxmilián Strachwitzové od císaře Ferdinanda II. titul barona. Karel Josef, první hrabě rodu Strachwitzů, získal povýšení do hraběcího stavu od pruského krále Fridricha Viléma III. roku 1798.
Potomci rodu, jehož heslo už dnes není známo, se po generace zřejmě řídí radou, jak nepromarnit a pečlivě spravovat dědictví. Touto radou je jediné slovo: výchova... Schönfeldové jsou potomci slezského rodu Seidlitzů či Zejdliců ze Šenfeldu. První písemná zmínka o rodu se objevuje v dokumentu z konce 13. století. Schönfeld neboli Siedlimowice najdeme dodnes v jižní Polsku, kousek od našich hranic. Stejného původu je i rod Bechiniů z Lažan. Již před mnoha staletími se větve těchto rodů oddělily, ale erb jim zůstal stejný. Tři kapři zdobící erb jejich rodu jsou podle erbovní pověsti na paměť toho, že kdysi tři bratři Zejdlicové vyhledali brod přes rozvodněnou řeku pro královské vojsko. Bylo nebylo..., ale kapři v jejich erbu jsou. V rodině se vyskytuje řada umělců a milovníků umění. Mimo jiné rod shromáždil řadu významných artefaktů. České umění na přelomu 16. a 17. století patřilo k nejlepšímu v Evropě.
V erbu starobylého rodu je čáp, symbol plodnosti, štěstí, zdraví a Božího požehnání. A také motiv návratu do rodného hnízda, který je pro tuto rodinu mimořádně důležitý... Kronikář Václav Hájek z Libočan klade jeho vznik rodu Dobrzenských z Dobřenic až do roku 781, což je o pět století dříve, než byl založen hrad Potštejn, který rodině také jeden čas patřil. Mimochodem právě Potštejn je v příběhu tohoto rodu velmi zajímavý. Pověst praví, že na hradě Potštejně je ukrytý poklad. Jeden z majitelů Potštejna, hrabě Chamaré, manžel Anny Dobrzenské z Dobřenic, tomu uvěřil a desítky let věnoval pátrání. Jeho naděje kdysi vyvolal mylný výklad nápisu na jednom kameni zasazeném do zdiva hradu. Ale pátral marně. Tak tu zůstalo jen množství chodeb pod úrovní horního hradu, které způsobilo jeho částečnou destrukci. Plán hradu s chodbami se dochoval jako příloha rukopisných pamětí Jana Antonína Harbuvala Chamaré. Příběh o pokladu se později stal i předlohou historické povídky Aloise Jiráska...
V minulém století se v českém myšlení zafixovala představa panovnické dynastie jako úhlavních nepřátel českého národa. Dnes si můžeme upřímně přiznat, že do naší země přinesli i mnoho dobrého... Finále třetí řady dokumentární série Modrá krev nabídne setkání s rodem panovnickým, pro který se termín aristokracie neužívá. Ani to nejsou tak úplně Češi. Jenže seděli tady u nás na trůně téměř čtyři století. A modrou krev teda určitě mají. Rod Habsburků fakticky vzato již neexistuje. Vymřel po meči roku 1740, když císař Karel VI. odešel na onen svět nezanechav po sobě jediného mužského potomka. Avšak byla tu šikovná dcera Marie Terezie, které pragmatická sankce umožnila vládnout. Se svým manželem Štěpánem Lotrinským položili základy dynastie habsbursko-lotrinské.
