Předchůdcem hradů byla hradiště, většinou dřevěná opevnění obehnaná palisádami nebo valy. Některá z nich byla postupem vývoje přebudována na hrady. Později, na počátku 12. století, se hrady začaly prosazovat jako samostatný architektonický sídelní fenomén. Byly stavěny z hlediska obrany na strategicky výhodných, těžko dostupných místech, na kopcích nebo ostrozích řek i potoků. V dnešním úvodním dílu nového cyklu jich několik navštívíme (Přimda, Dívčí kámen, Lipnice, Vízmburk, Jenčov). Našimi průvodci budou historik prof. Tomáš Durdík jako archeolog a herec Jaroslav Plesl jako moderátor a zvídavý laik. Budeme se s nimi pravidelně setkávat i ve všech dalších dílech.
Život obyvatel hradů měl svoji „hierarchii“. Při stavbě hradů bylo nejdůležitější zabezpečit všem jeho obyvatelům bez rozdílu především bezpečí před možnými útočníky. Příbytky a jejich vybavení se však co do komfortu lišily podle stupně postavení či pracovního zařazení. Dozvíme se, do jaké míry souviselo bydlení na hradech se smyslem pro krásu a pohodu.
Pod ochranou hradů se rozvíjí nový společenský řád; po silnicích mezi nimi proudí lidé, zboží, nové myšlenky, a bez ohledu na rozdílné jazyky se národy propojují a vytvářejí pozvolna evropskou civilizaci. V dnešním dílu se vydáme po stopách prvního českého královského rodu, který – řečeno lehce nadneseně současným jazykem – přivedl České království do Evropy… Jejich vznešená opevněná sídla jako Křivoklát či městský hrad v Písku jsou dodnes němými svědky tohoto kulturního i politického vzestupu.
Královské hrady nesloužily pouze jako důležité obranné body, ale byly rovněž výrazem panovníkovy moci. Tyto mocenské opory jeho vlády můžeme považovat za skutečné štíty Království českého. Stejně jako předchozí díl, také tento ukazuje neustále napjaté vztahy mezi panovníkem a sebevědomou šlechtou, jež se v období vlády Lucemburků obzvláště vyostřovaly. S neposlušností šlechticů se potýkal jak Jan Lucemburský, tak jeho syn Karel IV., a také Karlův potomek Václav IV. – tedy všichni tři představitelé nejslavnějšího období našich dějin v evropském měřítku. Zvláště hrady postavené Karlem IV. a Václavem IV. vynikaly výstavností a byly vybaveny na svoji dobu veškerým dosažitelným pohodlím a přepychem. Kromě slavného Karlštejna s našimi průvodci navštívíme i nedaleký hrad Žebrák, zbytky Střekova shlížejícího hluboko do údolí Labe i pozoruhodný hrad Lauf nedaleko dnešních česko-německých hranic.
V dalším díle naučného cyklu se budou naši průvodci zabývat okolnostmi a technologií dobývání hradů. Každá „bitva“ o hrad byla pro útočníka finančně náročná záležitost. Seznámíme se s taktikami obléhatelů i obránců a také s fungováním středověkých válečných zbraní – především obrovských dřevěných praků. Definujeme si také psychologické aspekty obléhací taktiky. Do značné míry totiž rozhodovalo, nakolik své činy obránci i obléhatelé myslí vážně…
Český a římský král Václav IV. začal v roce 1411 za Prahou, která už byla čím dál neklidnější, stavět svůj poslední hrad. Nazval ho po sobě – Wenzelstein. Ale historie toto jméno nepřijala a zůstalo mu pouze lidové přízvisko – Nový hrad. Neúspěchy pronásledovaný, už značně neurotický a zdeptaný král tady brzy zemřel. Srazila ho zpráva o pražské defenestraci. O pět měsíců později vzali hrad útokem husité. Čechy se mění ve válečný kotel a řada středověkých sídel se ocitá v obležení. Mezi nimi například legendární hrad Sion, jejž do posledního dechu neohroženě bránil husitský hejtman Jan Roháč z Dubé.
Další díl nevšedního cyklu výprav do středověku zahájíme návštěvou hradu Roupov, jehož dominantou je nepřehlédnutelný komín dodnes zachované hradní kuchyně. Nad její velikostí se až tají dech a návštěvníkovi ihned naskakuje asociace s peklem, jemuž vévodí obrovský žhnoucí kotel. Nejzachovalejší černou hradní kuchyni u nás si prohlédneme v Jindřichově Hradci, kde se kromě varných kotlů a ohnišť dochovalo i další zajímavé kuchyňské vybavení. Putování zakončíme v hodovní síni na Karlštejně, kde nám naši průvodci povědí pikantní historky z nestřídmých středověkých hostin.
Hrady prošly v Čechách za devět set let své existence řadou proměn týkajících se jejich vzhledu ale i funkce. Hrad mohl být štědrým darem i tučnou kořistí, mohl být komfortním domovem i tuhým žalářem pro nepohodlné. Mohl být symbolem bezpečí pro kraj okolo, stejně jako noční můrou pro poddané. Vždycky záleželo na tom, kdo jej vlastnil nebo komu byl zrovna vydán jako symbol jeho moci…
Středověk je veskrze svázán se zbožností, jakou si už dnes dokážeme stěží představit. Umělecky nejvýstavnější a nejnákladnější částí většiny hradů byly hradní kaple. I řada kostelů vlastně zároveň vznikala jako tvrz, ve většině míst to také byla první kamenná stavba. Kaple měla na hradě zvláštní postavení. Byla místem, kde panovník mohl osamoceně trávit chvíle jakéhosi samoočišťovacího rituálu, jehož význam dnes již rovněž neumíme docenit. Snad nejblíže duchovnímu rozměru středověkého panovníka je pro nás, díky obrovskému odkazu, jednoznačně Karel IV. Kaple, které nechal zbudovat na svém hradě Karlštejn, jsou unikátními prostory nezměrné umělecké, symbolické a církevní hodnoty.
Ze sedmi Homérových divů světa se nedochovala ani polovina. Kromě pyramid ani pořádně netušíme, jak všechny divy konkrétně vypadaly. V co se proměnily naše pilíře království českého? Nebo lépe: V co jsme je nechali proměnit my? Během uplynulých devíti dílů jsme viděli hodně, sami jsme si zrekonstruovali dobré tři desítky důležitých hradů. Tentokrát nebudeme přes naše animace rekonstruovat nic, ale projdeme se galerií rekonstrukcí, konzervací, přestaveb, devastací, rozebrání i rozkradení hradů přímo v krajině.
