Trautenberkovi se zachtělo pečínky, a tak se vydá do Krakonošova revíru. Ten to ovšem nenechá jen tak. Tak už to bývá. Když se někomu zachce cizí pečínky, může být nakonec rád, že mu doma zbudou suché kůrky.
Trautenberk ztratil ze svého klobouku pírko. V tu ránu pošle Kubu a hajného, aby chytili Krakonošovu sojku. Jo, už to tak na světě bývá, že když se chce někdo chlubit cizím peřím, přichází o vlastní.
Milostpánovi Trautenberkovi je zima, ale už nemá dřevo, aby si mohl zatopit. Pošle proto Kubu a hajného, aby v Krakonošově revíru uřízli buk. Inu, cizí svato, sousedovo nejsvatější. Ono je vždycky lepší vlastní polínko než ukradený špalek.
Trautenberk nemá svůj den, a dokonce vyžene i samotného Kubu. Krakonoš pomůže nejen jemu, ale i Ančeti. Zlost je špatný rádce a lež má krátké nohy. A když ještě k tomu nosí takového vypaseného pána, jako je Trautenberk, to teprve daleko nedojde.
Že Trautenberk slíbil Ančeti a Kubovi svatbu, to už víme. Trautenberk se ale najednou vymlouvá, že nemá peníze, a tak Kubu pošle ke Krakonošovi, aby mu nějaké peníze dal.
Při procházce si Trautenberk s hajným všimnou muštelek. Hajný v tom vidí krásu, ale Trautenberka hned napadne, že by si z nich chtěl nechat udělat kožich.
Trautenberk se v knize dočte, že se o Velikonocích otevírají hory a v nich je ukrytý poklad. Do jedné takové si Trautenberk společně s ostatními zajde, ale návštěva jeskyně se nejen jemu zvrtne.
Anče a Kuba si koupili kozu, která bude mít malá kůzlátka. To se ale Trautenberkovi nelíbí, a tak nasbírá jedovaté bylinky, které pak bude chtít podstrčit koze. Ještě že je tu Krakonoš.