Voda jako živel v posledních letech stále častěji dává lidem pocítit svou přítomnost i nezkrotnost. Vzpomínka na nedávné několikeré povodně znovu ve společnosti otevřela diskuzi o tom, jestli české přehrady dokáží před velkými vodami dostatečně ochránit. Málokdo dnes ale přesto ví, jaké přehrady u nás máme, proč se stavěly, čím jsou unikátní i např. v evropském kontextu. V českém prostoru, na „střeše Evropy“, kde voda pramení, ale pak už jen odtéká, byl vždy problém ji zachytit a využít.
Vodní nádrže se tu stavěly od středověku (kdysi zde bývalo na 75 tisíc rybníků, za nejstarší vodní stavbu u nás je považován rybník Jordán nedaleko Tábora z roku 1492). Nešlo ale jen o jejich hospodářský význam, ale také o ekologický aspekt. Moderní přehrady se u nás začaly budovat na počátku 20. století. Původní účel ochrany před každoročními menšími povodněmi se ovšem v průběhu desetiletí změnil na hledisko energetické, zásobárny vody pro průmysl i obyvatelstvo nakonec poskytly často druhotně i význam rekreační.
Už od počátků se proti přehradním stavbám protestovalo, někteří poukazovali na to, že ničí krajinu a řadu usedlíků nutily nedobrovolně se stěhovat ze zatopených míst. Ale obecný zájem byl silnější. Přehrady měnily nejen krajinu, podnebí, ale i osudy lidí. Braly, ale na druhé straně taky dávaly. Neopominutelné je, kromě praktického aspektu, kupř. i hledisko estetické. Nejcennější jsou v tomto ohledu prvorepublikové přehrady, tyto kamenné stavby dokonale zapadly do krajiny a některé z nich (jako třeba romantizující Les království na Labi) už byly vyhlášeny za kulturní památky. I proto jsou dnes přehrady vyhledávaným turistickým cílem.
Dokumentární cyklus Zatopené osudy si klade za cíl přiblížit a zmapovat přitažlivou formou historii míst, která zatopila voda přehradních nádrž
