Kazbegi je strategické jak pro Gruzínce, tak i pro jejich ruské sousedy. Celou oblast protíná bývalá vojenská silnice, dnes hlavní spojnice pro řidiče kamiónů směřujících s nákladem do Ruska. Cestu jim však často komplikují rozpustilé krávy, které svým lenošením na vozovce dávají jasně najevo, komu místní hory patří. Mezi vrcholky Velkého Kavkazu se rozprostírá jen pár odlehlých vesnic, kde lidé žili po staletí v izolaci. Své by o tom mohl vyprávět nejslavnější gruzínský spisovatel, místní rodák Alexander Kazbegi. Místní horalé se stali jeho celoživotním tématem a inspirací. Z některých vesnic pod věčně zasněženým vrcholem Kazbegu je vidět do Ruska, z jiných na hranici Jižní Osetie a ve stráních ženou svůj dobytek pastevci z Ázerbájdžánu. Národy se v pohraničí vždy míchaly, a tak si i dodnes sousedé v Kazbegi často nerozumějí, každý totiž mluví jinou řečí. Nelze se proto divit, že místní horalé jsou celkem nedůvěřiví a uzavření. Po několika pohárech pálenky čači se však jejich náruče doširoka otevřou. A živé vody není v horách nikdy dost. Důvod k přípitku se přece najde vždy: může se pít na stříhání ovcí, na sklizeň anebo jen tak, na setkání při rodinné večeři. Ale pozor, třetí přípitek musí v Kazbegi vždy patřit Kostelu Svaté Trojice. Symbolu země pod bájnou horou Kazbeg, kam se v těžkých dobách ukrýval národní poklad.