Za pouštními mrakodrapy, stromy dračí krve a židovskou komunitou uprostřed muslimského státu.
V kanálu La Manche leží sedm málo známých Normanských ostrovů. Jedním z nich je Jersey. Samostatný stát, který je tzv. britským závislým územím, patří mezi daňové ráje a 60 procent jeho příjmů tvoří finanční operace. Díky tomu je Jersey jedním z nejbohatších míst naší planety. Své stopy tu však zanechali už megalitičtí stavitelé, Keltové, Normané a ve neposlední řadě bylo Jersey spolu se sousedními ostrovy jediným britským území, které během druhé světové války okupovalo nacistické Německo. Z těch dob se tu zachovalo rozsáhlé opevnění. Historie na vás dýchne na každém kroku, ale také se tu pasou známé jerseyjské krávy, pěstují nejchutnější brambory, roste gigantická kapusta a koná se tu velký květinový festival. A také tu stále platí půvabné středověké zákony.
Ještě pár let po druhé světové válce to byla jen málo známá mexická vesnice na pobřeží Pacifiku. Výhled z mohutných útesů a dlouhé písečné pláže si však zamilovaly hollywoodské hvězdy, které sem zvláště v padesátých letech jezdily hledat klid a romantiku. Zároveň s tím se však město stalo filmaři vyhledávanou lokalitou. Belmondo tu byl neodolatelným mužem z Acapulca, v okolních džunglích se natáčel Tarzan i Rambo se Sylvesterem Stallonem, který si tu okamžitě koupil dům. Hollywood a Acapulco k sobě prostě patří jako jednovaječná dvojčata a filmové stopy najdeme třeba i v koloniální pevnosti z pirátských časů. V šedesátých letech však Acapulco proměnilo na celoroční turistickou továrnu a dnes je známé především jako bujaré "Party Town" - město večírků, které nikdy nekončí. Krása jeho pláží a útesů však přetrvává stejně jako show skokanů, kteří se z 35metrové výšky útesu La Quebrada vrhají do mořské úžlabiny s hloubkou necelých pěti metrů.
Na jedné straně si lidé v Etiopii vyrábějí sandály z ojetých pneumatik, na druhé straně tu na pohřebišti králů zaniklé Aksumské říše stojí gigantické stély vytesané z jednoho kusu kamene. Jak kdysi lidé několikasettunové kolosy přepravovali a hlavně jak je dokázali vztyčit, není stále přesně jasné. Místní lidé to přisuzují nadpřirozené síle Archy úmluvy, která je podle nich už po staletí přechovávána v kapli aksumského kostela. Na legendy a mýty, stejně jako na slavnou minulost a poněkud smutnou současnost narazíte v Etiopii všude kam přijedete. Na cestě však určitě nesmíte vynechat kávový obřad v pravlasti tohoto dnes nejrozšířenějšího nápoje planety.
Pro někoho je Seattle sídlem továrny Boeing, kaváren Starbucks a bydlištěm Billa Gatese, jiný ho má spojený s muzikanty jakými byli Kurt Cobain a Jimi Hendrix. Zatímco na frontmena Nirvany chodí jeho fanoušci vzpomínat do parčíku nedaleko domu, kde v roce 1994 spáchal sebevraždu, Jimi Hendrix má svůj bronzový pomník přímo v centru města. A není to zdaleka socha jediná. Město už od roku 1973 štědře podporuje umělce, kteří oživují veřejný prostor, a za tu dobu se Seattle proměnil v rozsáhlou galerii pod širým nebem. Na umění však narazíte i na místech zcela nečekaných, například v místní tržnici se zpívajícími prodavači. A když už vás panorama mrakodrapů omrzí, můžete se vydat na výlet třeba k činné sopce Svatá Helena či do městečka, kde se natáčel kultovní seriál Twin Peaks.
Sultanát Omán leží na nejvýchodnějším okraji Arabského poloostrova a do nedávné minulosti byl uzavřenou absolutní monarchií. Opřádá ho množství legend i předsudků. Napříč pohádkovou pouštní zemí sultána Kaboose vedla středověká cesta kadidla. Frankincense neboli františek - je smůla ze zvláštních křivolakých pouštních stromků rostoucích pouze na území za Prázdným prostorem - arabskou pouští Rub Al Khálí. Strom je podle legendy dar od Alláha místním obyvatelům, kteří kadidlem zásobovali katolickou církev v Evropě. Ovšem dnešní bohatství Ománu pramení především z ropy. Proto také od úrodné planiny Salaláhu kolem rudých písečných dun pouště Wahiba dnes vedou moderní silnice až do bílého skalního města Muscatu. Mořskou trasou zase k majáku na mysu Ras Al-Hadd každoročně připlouvají karety z celého Indického oceánu, které si zdejší pláž vybraly ke kladení vajec. Malé želvičky čeká hned po narození první boj o přežití. Do rozednění musí najít cestu k vodě, jinak je spálí denní žár.
O socialismu se ve Vietnamu píše i mluví, ale velmi nápadně ho už pár let vytlačuje kapitalismus v rudém hávu. Díky němu se v zemi daří i pivu Pragold, které téměř v samém srdci Hanoje vaří český sládek. V místní hospodě si pak k pivu můžete dát nefalšovanou dršťkovou, smažák či řízek s bramborovým salátem. Ale k Vietnamu spíš patří had na sto způsobů. Nebo Dračí zuby, což ovšem není kulinářská pochoutka, ale hory vyrůstající z hladiny Tonkinského zálivu, který se postupně stává vyhlášeným asijským letoviskem.
Madeira není ke koupání, ale ke koukání. Žádné pláže s bílými písky tam sice nejsou, ale zato příroda se na tomto malém ostrově uprostřed Atlantiku skutečně vyřádila. Chvíli si připadáte jako na norských fjordech, pak jako někde v Alpách, za chvíli zase jako na skotské vrchovině. A všechno spojuje portugalský duch a úžasné víno, které na svatomartinské fiestě teče proudem tři dny a tři noci. Na hlavní město Funchal shlíží socha Karla I., posledního panovníka rakousko-uherské monarchie, který v madeirském exilu zemřel. A milovníci adrenalinových zážitků nemohou vynechat jízdu na saních z hory Monte. Nikoliv ovšem ledovým korytem, ale strmými ulicemi za plného provozu.
Severozápad Jihoafrické republiky je oblastí diamantů, divoké zvěře, magické pouště Kalahari a původních kočovníků kmene Nama. Oblast horka, sucha, prázdna a obrovských vzdáleností. A téměř uprostřed toho velkého prázdna najednou někdo vybuduje Sun City - jihoafrické Las Vegas s napodobeninou mořské laguny a jeskyní s umělým zemětřesením. Je dobře, že většina lidí stále ještě jezdí do Afriky s touhou spatřit na vlastní oči divoká zvířata.
Nikde jinde na světě nenajdete takovou koncentraci zábavních parků jako na Floridě. Ten největší je zasvěcen kresleným postavičkám Walta Disneyeho a týden dovolené vám nebude stačit k tomu, abyste ho celý prozkoumali. Na slavný závodní okruh v Daytoně vám bohatě bude stačit i den, během kterého si zato můžete vyzkoušet jak rychle zvládnete vyměnit kolo u závodního auta. Je lehce paradoxní, že součástí této zábavné a turistické zóny je třeba i mys Canaveral, odkud kdysi do kosmu mířila první Apolla a nyní odsud startují raketoplány.
Život v Bahrajnu se navždy změnil 2. června 1931. Tehdy zde byla objevena ropa. Ale teprve od chvíle, kdy se Bahrajnci zbavili anglické koloniální nadvlády, si svého bohatství naplno užívají. Celou jednu třetinu obyvatel emirátu tvoří Indové a Pákistánci, kteří zastávají profese, na které by rodilý Bahrajnec ani nepomyslel. Ale kromě černého zlata má Bahrajn ještě mnohem decentnější, ale rovněž velmi lukrativní průmysl - perly.
Země nevysvětlitelných záhad, fantastických kamenných staveb, kolébka mocné civilizace Inků - takové je Peru. V kečuánštině, mateřském jazyce domorodců, znamená název země "dostatek". A je hořkým paradoxem, že dnes je Peru jednou z nejchudších zemí naší planety. O to víc fascinuje třeba přelet na planinou Nasca a pohled na obří obrazce, které Erich von Daniken považuje za signály mimozemským návštěvníkům. Na cestě napříč Peru však nevynecháme ani návštěvu legendárního Machu Picchu, město Cusco postavené ve tvaru pumy či plovoucí rákosové ostrovy na posvátném jezeře Titicaca. A také se prozradíme, proč čerti v Peru mají bílé tváře.
Madagaskar sice leží nedaleko afrických břehů, ale jeho první obyvatelé tam zřejmě kdysi dávno připluli z Asie. A snad na důkaz toho tam najdete mnoho rýžových políček. Nepříliš typická pochutina pro tamní končiny však nestačí utěšeně vzrůstající populaci uživit. Na jednu ženu tu v průměru připadá sedm narozených dětí. O co chudší je společnost, o to větší bohatství skýtá tamní příroda. Žije tam například takové množství druhů lemurů, že by se ostrov klidně mohl přejmenovat na "lemurii". Cestou po Madagaskaru se dozvíme legendu o stvoření podivného stromu baobabu a také proč je tam nevhodné nosit ve čtvrtek červené a černé oblečení.
Libanonu si kdysi říkalo Švýcarsko Blízkého východu, krutě se však na něm podepsala šestnáctiletá občanská válka, která zemi rozdělila na křesťanskou a muslimskou část. Libanon však vstává z popela a třeba z krasové jeskyně Jeita, kde bylo dříve skladiště zbraní, je dnes úchvatný koncertní sál s vynikající akustikou. Kromě spousty zachovalých antických památek však země nabízí stále většímu množství turistů další lákadla. Můžete si tam třeba zalyžovat a po dvou hodinách jízdy autem si užívat na plážích Středozemního moře. Třeba u staroslavného Byblosu, kde v Pepého vyhlášené přístavní hospůdce povečeřela nejedna světová celebrita. V galerii fotografií nechybí ani manželé Havlovi.
Turisté si jezdí užít na Bali hlavně krásné pláže a azurové moře. Většina místních lidí přitom neumí plavat. Na vině je strach z podvodních démonů. Přestože v převážné části Indonésie je dnes dominantním náboženstvím islám, na třímilionovém Bali se udržel hinduismus a k němu dobří i zlí démoni neodmyslitelně patří. Je proto třeba být s nimi za dobře a naklonit si je třeba i před jízdou na motocyklu. Karetám pravým ale před bezohlednými lovci museli pomoci až čeští manželé, kteří si tu otevřeli potápěčskou školu a teď rozjeli projekt na záchranu těchto krásných želv.
Kypru se přezdívá ostrov lásky. To proto, že u skaliska na jižním pobřeží se tu podle antické mytologie zrodila nejkrásnější ze všech božských bytostí - bohyně lásky Afrodita. Bankéř si však při vyslovení jména ostrova představí daňový ráj a politik zase tzv. zelenou linii, která zemi rozděluje na dvě znesvářené strany - řeckou a tureckou. To však nebrání tomu, aby sem každoročně mířily na letní dovolenou miliony turistů.
Nohy tanečníka a tanečnice se při tangu mistrovsky proplétají, rytmus se překotně láme? Páry tančí na parketu nebo přímo na ulici před zraky kolemjdoucích. To můžete zažít na jediném místě na světě - v Buenos Aires. V argentinském hlavním městě provoněném vůni gigantických steaků a krásných žen však můžete narazit i na další zvláštnosti, třeba venčiče psů. Každé ráno v okolí blahobytnějších čtvrtí lze potkat mladíky, kteří se na vodítku snaží ukrotit i desetihlavou smečku. Bohaté i chudé však spojuje láska k fotbalu. Návštěva ligového zápasu je v Buenos Aires nezapomenutelným zážitkem.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do ráje potápěčů, kde se ale na ryby chodí s dynamitem, nebožtíci mají koupelnu a lidé nade vše milují opeřené gladiátory. Filipíny jsou rájem potápěčů, i když překrásné korálové útesy okolních moří decimuje ještě dnes tradiční rybolov pomocí dynamitu. Trochu drsnější zábavou jsou i zápasy opeřených gladiátorů, které ovšem mužská populace tohoto souostroví nade vše miluje. Jinak jsou Filipíny pravým tichomořským rájem s divokou přírodou a veselými, přátelskými lidmi. Dokonce i hřbitovy tam nemají pochmurnou atmosféru a movitější občané si nechávají stavět soukromá mauzolea i se sociálním zařízením. Ojedinělou raritou jsou tzv. jeepneys, speciálně upravené mikrobusy, kterou slouží Filipíncům jako hlavní dopravní prostředek.
Pokud by nebylo samostatného státu Bangladéše, nemusel by mít významný indický region přívlastek západní. Lidi na tomto území však pojí společné dějiny, jazyk, sociální struktura a také poměrně unikátní směs hinduismu a islámu. V Kalkatě, metropoli Západního Bengálska, začala svou pouť za blahoslavením Matka Tereza a v tomto městě je i místo jejího posledního odpočinku. I ona si jistě dopřávala šálek místního dárdžilinského čaje, který je podle mnoha vytříbených úst nazýván šampaňským mezi čaji. Aby se ale sláva čaje mohla šířit světem, postavili zde Britové úzkokolejnou dráhu, po které se vzácná pochutina dopravovala do přístavu v Kalkatě. Lokomotiva z roku raz dva stále supí po klikatých kolejích na úpatí Himaláje a je dnes vyhledávanou turistickou atrakcí.
"Kdo neviděl patagonský les, nezná tuhle planetu," prohlásil kdysi slavný chilský básník a spisovatel Pablo Neruda. Nad panenským kouskem drsné přírody, který se rozkládá na území Argentiny a Chile, by klidně mohl vlát transparent s nápisem "Vítejte na konci světa". Nad nekonečnými pláněmi plachtí hejna plameňáků, gaučos ženou svá stohlavá stáda dobytka a rychlost větru běžně dosahuje až 120 kilometrů za hodinu. Život je těžký, ale lidé si našli cestu až sem, i když žen tu zahlédnete jen málo. Není divu, když bohatší statkáři musejí na nákupy létat. Ale některé ženy, jako třeba paní Anabel se svými třemi dcerami, si tu dokázaly zařídit vyhlášenou živnost. Po návštěvě v jejich kavárničce by se dal parafrázovat i výrok Pabla Nerudy: Kdo nejedl litou čokoládu od paní Anabel, nikdy nebyl v Patagonii.
Sopky, hrozba častých zemětřesení a tsunami, ale také unikátní kultura, ve které se pohanské kulty, buddhismus, hinduismus přirozeně prolnuly do dnes dominantního islámu, který sem přinesli ve středověku arabští kupci. Takový je život na Jávě, ostrovním srdci Indonésie, kde vedle skvostných chrámů vyrostly symboly současné moci - mrakodrapy. Jejich architektům však už dnes nikdo nestíná hlavy tak, jako kdysi sultán tvůrci proslulého vodního paláce. Nechtěl totiž, aby něco tak krásného, postavil ještě pro někoho jiného.
Švédské hory, norské fjordy a finská jezera – tak po staletí vypadaly kulisy života Sámů, původních obyvatel severní Skandinávie. Dnes už se starousedlíci hojně promísili s nově příchozími, které sem v průběhu minulého století nalákala třeba těžba železné rudy a dnes také bouřlivě se rozvíjející turistický průmysl. Mágové současného byznysu totiž domov Santa Clause s jeho sobím spřežením situovali právě do Laponska, a tak tady každoročně končí stohy dopisů, včetně těch Ježíškovi od českých dětí. Stopy původní sámské kultury tu jsou však patrné na každém kroku. Třeba kostel v Kiruně ve tvaru laponského stanu byl vyhlášen nejkrásnější švédskou stavbou všech dob. Sámové jsou jedinými a posledními evropskými kočovníky. V atmosféře polárního léta jsme se za nimi vydali přes tři státy až k hranici s Ruskem. To je kdysi připravilo o část jejich přirozeného prostoru.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do země mrakodrapů, předlouhých mostů, ale i neprostupné džungle se stády slonů, barevnými motýly a durianem, který někdo miluje a někdo nenávidí. Na jedné straně extravagantní mrakodrapy a jeden z nejdelších mostů na světě, na straně druhé neprostupná džungle, kde se v průběhu staletí život lidí téměř nezměnil. To vše nabízí Malajsie. I když státním náboženstvím této perly jihovýchodní Asie je islám, vyznavači proroka Mohameda tu s početnými stoupenci buddhismu a hinduismu žijí v téměř dokonalé harmonii. Na naší cestě navštívíme mimo jiné i věhlasné čajové plantáže, vydáme se po stopách sloních stád a ochutnáme durian - ovoce, které pro jeho pronikavé aroma buď milujete, nebo nenávidíte.
Ladakh je země starobylých lamaistických klášterů, unikátní kultury, vysokých hor a modrého nebe. Celá oblast, přezdívaná Malý Tibet nebo Šangri-La, se nachází vysoko v Himalájích, ve výšce od 3500 metrů nad mořem. Politicky je součástí indických států Džammú a Kašmír, geograficky a historicky je to svébytné území. Kulturně je Ladakh spjatý se sousedním Tibetem, z jehož buddhismu a lamaismu vychází. Městečko Leh je zmenšenina dnes už pomalu zapomenuté podoby tibetské Lhasy. Nad městem se tyčí „malá" Potala – někdejší sídlo královské rodiny. Překvapivě tady ale najdeme i české stopy v podobě kostela a školy Moravských bratří. Nejde o aktivitu přímých pobělohorských exulantů, jsou to Moravští bratři z 19. století, původem z Německa. Opravdu česká stopa zde ale přece jen je. Nad městem má hrobku Ferdinand Stoliczka, geograf a geolog, kterého osud v 19. století zavál až do této vzdálené horské krajiny. Stal se zakladatelem indické kartografie a tady našel i poslední odpočinek. V současnosti pojí Českou republiku s Ladakhem skupina nadšenců, kteří přes léto opravují fresky v klášteře Diskit. V Lehu se mj. také seznámíme s jezdeckým pólem, sportem, který se v Himálajích zrodil a do světa jej vyvezli o mnoho let později Britové.
Tři tisíce kilometrů dlouhé putování po jihu Číny zahájíme v horách poblíž Tibetu, kde najdeme překvapivě zachovalý klášterní komplex se zmenšenou kopií paláce Potala z Lhasy i se šesti sty buddhistickými mnichy z tzv. sekty Žlutých čepic. V romantickém městečku Lijiang, které se v noci rozzáří svitem tisíců lampionů, na vás dýchne atmosféra staré Číny i vůně domova v podobě kavárny jménem Praha. A nakonec se projedeme po řece Li, kde zub času vytvaroval unikátní kopcovité homole do podoby sloního chobotu, mnicha s jeptiškou nebo šneka. Do námi navštívených provincií Jünnan a Kansu byli kdysi císařští úředníci posíláni za trest. Dnes se sem hrnou turisté, aby na poslední chvíli okusili pomalu mizející chuť Říše středu.
Albánie – země orlů, poslední bílé místo na mapě Evropy. Země kontrastů a živoucí minulosti, země s nádhernou přírodou, malebnými plážemi, liduprázdnými pohořími i antickými památkami. Ale také země posetá statisíci bunkrů, které nechal vystavět paranoidní režim diktátora Envera Hodži. Koncem šedesátých let dokonce úředně vyhlásil Albánii prvním ateistickým státem na světě. Dnes už není víra nikomu upírána a země se tak stala centrem řádu Bektašů, nepříliš známé, ale o to zajímavější islámské sekty. Z komunistické totality se však Albánie vzpamatovává jen velmi těžko. Na jedné straně se dnes bačové po horách prohánějí na motorkách, na druhé se společnost vrátila k institutu krevní msty.
Kabhi alvida naa kehna, neboli „Nikdy neříkej sbohem" říká se v jednom indickém filmu a platí to také pro každého, kdo navštíví Bombaj. Šestnáctimilionová megapole je prosycena vůněmi pečených ryb a nečekaných dobrodružství. Žijí tu hinduisté, muslimové, křesťané, buddhisté, sikhové i židé a žít tu může každý, kdo miluje moře, lodě, kriket a hlavně indické filmy. V Bombaji najdete kino doslova v každé ulici a promítací sály postavené v padesátých letech jsou architektonickými skvosty. Ale také tu můžete objevit třeba druhou největší prádelnu na světě, kde neznají automatickou pračku. Na tisíc pradláků – tedy výhradně mužů – však vaše svršky s pomocí plochého kamene vypere stejně spolehlivě.
Blankytně modré moře, palmové háje, bílé písečné pláže – právě takovou tvář ukázala Dominikánská republika svému objeviteli Kryštofu Kolumbovi. Dnes ji obdivují davy turistů mířících do tohoto karibského ráje. Dojem umocňuje i historické centrum hlavního města Santa Dominga s nejstaršími památkami v Novém světě. Právě tady Evropané objevili kouření smotků tabákových listů. Ostatně dominikánské doutníky si ve věhlasu v ničem nezadají s těmi kubánskými. Vůně tabáku promísená s domorodými rytmy bachaty a merengy se line až do barevných domečků podhorských vesnic. Existuje však i druhá tvář Dominikánské republiky. Je k vidění třeba na plantážích, kde dělníci za pár pesos nakládají cukrovou třtinu na vagóny, před kterými je místo lokomotivy zapřažen párek volů.
Vítejte v zemi, kde se ve velkolepém kaleidoskopu mísí fascinující starodávná kultura se silou asijského ekonomického tygra. Vítejte v thajském království, jehož obyvatelé opravdu a srdečně milují svého krále, který je mimochodem služebně nejstarším monarchou na planetě. Vítejte v prosluněné zemi plné vůní, emocí a úsměvů dobrosrdečných lidí. Jen hlavní město Bangkok se pyšní více než tisícovkou chrámů, oslepuje zlatou nádherou královského paláce, ale i pověstným nočním životem ve čtvrti Pat Pong. Na západě země navštívíme legendární most přes řeku Kwai, vodopády v srdci džungle, kláštery se zajímavými náboženskými rituály a rozvernými opicemi. Na jihu nás čeká slunce, pláže a nádherné korálové útesy. K tomu skvělá kuchyně, nezbytné thajské masáže i box a jedno malé tajemství: Hádejte co znamená, když se řekne „sanúk"?
Fjordy vytvořené ledovci před deseti tisíci lety protkávají pobřeží celého Norska až za polární kruh. Místní obyvatelé říkají: Kdybyste nevěděli, kde je na světě ráj, tak je to tady – všude kolem. Do nádherných přírodních scenérií se však čím dál tím více zavrtávají civilizační vymoženosti, což třeba v případě Laerdalského tunelu (24,5 km), nejdelšího silničního tunelu na světě, platí doslova. Na jednom z jeho konců leží starobylé město Bergen, kde prší tak často, že zde svého času dokonce fungovaly „deštníkomaty". Raritou jsou i zdejší historické domy vybavené jeřáby, zatímco nedaleký Stavanger se zase pyšní konzervárenským muzeem. Rybařící ryby možná nejsou v Norsku takovým překvapením jako pláž s nefalšovanými tropickými palmami.
Zažité klišé, že ostrovní Tchaj-wan je jen další přelidněnou čínskou megapolí boří monumentální horské vrcholy a liduprázdné soutěsky, mezi nimiž jsou rozeseté desítky buddhistických chrámů a klášterů. Zdejší mniši ovšem s naprostou samozřejmostí používají mobilní telefony a mezi 37 patry hypermoderního kláštera Čung Taj Šan se pohybují pomocí prosklených výtahů, z nichž tak mají dobrý výhled na plazmové obrazovky rozeseté po stěnách božího stánku. Koneckonců i samotná pětimilionová metropole Tchaj-pej ukrývá za svou zdánlivě moderní a uspěchanou skořápkou překvapivě vyrovnanou atmosféru. Ve zdejších čajovnách můžete zažít uklidňující kouzlo čajového obřadu a nejvyšší budova světa Tchaj-pej 101 vás pod svou skleněnou fasádou překvapí promyšlenou architektonickou hrou se starodávnými symboly čínské filosofie.
Nejopuštěnější kout bývalé německé kolonie lze procestovat jen terénním vozem, asfaltové silnice tam totiž téměř neexistují. Na jejich konci však čeká třeba setkání se spoře oděnými příslušníky kmene Himbů či vodopády Epupa, jedny z nejkrásnějších na jihu Afriky. Voda se tu propadá do hloubky stovek metrů a díky množství přírodních jezírek se tam dá koupat bez rizika, že vás sežere krokodýl. Zato v rezervaci Etosha se to různými šelmami jen hemží. Krále zvířat jsme tentokrát potkali jen na farmě, kde se připravují na svůj nelehký život v divočině. Tvrdý život tu mají i lidé. A tak si ho během sklizně zpříjemňují nápojem podobným burčáku. Mimochodem, věděli jste, že ani černá pleť vás neuchrání před spálením slunečními paprsky?
Koňské a kravské povozy, údery do kovadliny, posvícení, na kterém se sejde celá vesnice. Kolem voní louky a zurčí čisté a divoké potůčky. Takhle nějak vypadal český venkov před sto lety. Nám zůstaly jen vzpomínky, ale v jihorumunském Banátu dávno zapomenutá řemesla a tradice díky českým přistěhovalcům stále přežívají. Provedeme vás po šesti největších českých vesnicích – Svaté Heleně, Gerníku, Rovensku, Bígru, Eibenthálu a Šumici. Každá z nich dýchá unikátní atmosférou.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem za vzácným sýrem, kterým hýbou červi, skvělým vínem, veselými divočáky, zakázanými plážemi Smaragdového moře a dalšími nevšedními zážitky. Jiří Bartoška a Miroslav Donutil se tentokrát vydali na cestu osobně a cíl vybrali opravdu skvostný: Sardinii. Vzácný sýr, do kterého sýrař nechá mouchy naklást vajíčka, aby docílil nevšední chutě, až budou sýrem hýbat bílí červi, je sice tolik neuchvátil, zato však vynikající vína, místní folklór a mnoho jiného už ano. Viděli například výrobu tenoučkého chleba, pečeného v pecích na mandlových slupkách, setkali se se zvláštními a přítulnými divočáky, kteří vznikli křížením domácích prasat a skutečných divočáků, viděli místní tradiční pěvce při jejich úchvatných mnohohlasých melodiích a nebyli by to správní dobrodruzi, kdyby neokusili zakázaného ovoce: tajně odběhli na sedm chráněných pláží Samaragdového moře, které jsou veřejnosti nepřístupné, neboť takovou nádheru je třeba chránit všemi způsoby.
V době francouzské koloniální nadvlády bylo hlavní kambodžské město Phnompenh nazýváno Paříží jihovýchodní Asie. Dnes se tu jen pomalu zacelují šrámy po krutých polpotovských experimentech, kdy byli všichni obyvatelé vyhnáni na venkov a město ponecháno na pospas džungli. Mohlo dopadnout jako bývalé centrum Khmérské říše, nedaleko městečka Siam Rep. Unikátní chrámový komplex s pětašedesáti metry vysokým chrámem Angkor Wat byl ve 13. století opuštěn a znovuobjeven až po šesti stech letech. Dnes je královstvím nejen opic, ale hlavně turistů, které k návštěvě země láká i řeka Mekong, tkalcovské umění a také ojedinělá plovoucí vesnice.
Botswana je vzorným africkým státem. Celé století se neválčilo, naopak čtyřicet let tam funguje demokratický systém. Severozápad země je méně turistický, ale na zajímavosti neméně bohatý než zbytek země. Hlavním lákadlem je pochopitelně životodárná delta řeky Okavango s plejádou divokých zvířat, která se už před třemi tisíci lety stala předlohou maleb pro obrovskou galerii skalního města Tsodilo. Na prahu kalaharské pouště sestoupíme do krápníkové jeskyně, kde se poohlédneme po pokladu krutého loupežníka van Zyla. A nakonec si u rituálních ohňů zatančíme s kmenem Sanů, jejichž schopnost přežít v buši s holýma rukama je přímo legendární.
Přes dvacet milionů obyvatel, přes dva tisíce mrakodrapů. Ze staré Šanghaje plné nevěstinců a opilých námořníků dnes zbyla jen unikátní čtvrť Bund, která je takřka muzeem koloniální architektury. A nenasytné bagry se každý den zakusují do zbytků starých čtvrtí, aby udělaly prostor pro nové stavby ze skla a betonu. Přesto tu stále najdete malé krámky se starými pečetidly, archaickými počítadly i bambusové trámy, na kterých se suší kachny, než se stanou vyhlášenou kulinářskou specialitou. Orientální romantiku pak zcela jistě objevíte i na ostrově Želví hlava, kam si milenci jezdí potvrdit svou lásku. Nebo při projížďce na loďkách v nedalekých čínských Benátek.
Z jedné strany Rýn a z druhé majestátní velehory. Daňový ráj mezi řekou a strmou skálou, kam v létě za pastvou putují švýcarské krávy. Země má víc pracovních míst než práceschopného obyvatelstva, ale přitom řeší dvouprocentní nezaměstnanost. Ministátu vládne kníže, který po světě vlastní větší pozemky, než je rozloha jeho léna. Ve vlastní zemi mu navíc patří jen jeden hrad. Je morální autoritou a mj. rozhodl, že domy nesmějí být vyšší než jedenáct metrů a Lichtenštejncům tak už začíná být knížectví malé. Dokázali do něj dostat důležitý průmysl, ekologické farmy, moderní umění i sportovní areály, ale zbylo jim ještě místo pro obyčejný život?
Lombok představuje mezi osmnácti tisíci indonéskými ostrovy skutečnou perlu. Pro Evropana většinou zůstává skryt ve stínu svého slavnějšího souseda Bali, ale zato nabízí exotiku bez turistů. Nádherné pláže jsou prakticky liduprázdné, jen obyvatelé rybářských vesnic odtud vyrážejí za obživou nebo se věnují tradičnímu asijskému koníčku – vybírání vší. Unikátní náboženství Wetu Telu s pohanskými kořeny vyznávají jak hinduisté, tak muslimové a společně ládují vařenými vajíčky vypasené posvátné úhoře. Navštívíme vesnici, kde nepěstují nic jiného než česnek a téhle aromatické bylině zde dokonce postavili na návsi pomník. Utajeny nám nezůstanou také tradiční metody ve zpracování toho nejfajnovějšího tabáku. Přestoupíme Wallaceovu linii, která dělí Indonésii na dvě poloviny – jedna se při dělení kontinentů odtrhla od Asie a druhá od Austrálie. Na Lomboku tak najdeme vyprahlé planiny, kde ani tráva neroste, zatímco o pár kilometrů dál se v podhůří právě sklízí rýže a hřmící vodopády se řítí deštným pralesem.
Petrohrad je v mnohých smeroch výnimočné ruské mesto. Špeciálnu atmosféru má hlavne v období pravoslávnych Vianoc. Kým Petropavlovská pevnosť je v tom čase dejiskom ľudovej veselice, v Chráme Alexandra Nevského sa veriaci schádzajú na polnočnú omšu. Ani nečakané a neobvyklé záplavy nepokazili obyvateľom Petrohradu ich tradičné oslavy. Pokojne sme sa mohli prejsť po Nevskom prospekte, ktorý sa hrdí titulom najosvetlenejšej ulice Európy, zastaviť sa na kus reči s dvojníkom V.I.Lenina a navštíviť Ermitáž i posádku povestného krížnika Auróra. Zistili sme, že najširší most na svete, na ktorý by sa vošlo futbalové ihrisko, slúži ako parkovisko a že petrohradských otužilcov prezývajú "mrože".
Srí Lanka v překladu ze sinhálštiny znamená Krásná země. Krásu sice dost významně kazí stopy dlouholeté občanské války, ale turistům stále nabízí mimořádné zážitky. Jednou z největších zvláštností jsou tzv. kůloví rybáři. Na úlovek čekají na tyčích zabodnutých v mořském dně na různě výhodných místech, která se dědí po celé generace. Hledači drahých kamenů si zase na živobytí vydělávají pod zemí. Nalezené safíry či rubíny sice musí odevzdávat svému šéfovi, ale občas si prý nuzné živobytí vylepší tím, že si nějaký ten cenný kamínek přinesou domů v zažívacím traktu. Dělníci a dělnice na vyhlášených čajových plantážích takovou možnost nemají a za zvýšení výdělků musí stávkovat. Což se stalo přesně v době našeho natáčení. Jen příkladně opečovávaní chovanci v unikátním sloním sirotčinci si nemohou na nic stěžovat.
Nad Bosporskou úžinou vychází slunce a probouzí město, které jako jediné na světě leží na dvou kontinentech. Dříve Konstantinopole, Cařihrad, dnes Istanbul – romantická brána orientu a tlukoucí srdce Turecka s chrámem Boží moudrosti, Modrou mešitou a jejím sedmým minaretem i tajemnými tanci dervišů. Istanbul má však i svou ryze světskou tvář zahalenou v páře tureckých lázní, vyvoláním podomních prodavačů či vášněmi fotbalových fanoušků. I v chudinské čtvrti, kde stojí tzv. domy postavené za jednu noc, si hlavy rodin platí kabelovou televizi jen kvůli zápasům svého milovaného klubu.
Po staletí se o tenhle kousek země přetahovali Němci a Rusové, ale Estonci s oblibou říkají "zlaté švédské časy". Z krátké a osvícené nadvlády Švédů jim zůstala nejen luteránská víra, ale pocit sounáležitosti se Skandinávií. Na drsnou severskou přírodu a její jemnou krásu nenechají Estonci dopustit stejně jako na hlavní město Tallinn s jeho unikátně dochovaným gotickým centrem. Kapitolou samou pro sebe jsou ostrovy, který si zachovaly předsovětský ráz. A to hlavně na rozdíl od severovýchodu země, kde se mluví téměř výhradně rusky. Všude vás ale provázejí mýty a legendy.
Desetimilionová Belgie se dělí na Vlámsko a Valonsko a všechny okresy toto národnostní členění přísně dodržují. Jedinou výjimkou je smíšené Brabantsko, v jehož středu leží hlavní město Brusel. Nezávislá metropole plná nejen evropských úředníků, ale i skvělých cukráren s vyhlášenými pralinkami a hospůdek, nabízejících až šest set značek piv belgické výroby. Symbolem Bruselu je soška čůrajícího chlapečka, ale málokdo ví, že se k němu před 22 lety přidala v postranní uličce i čůrající holčička. Jiná slavná socha je v univerzitním městečku Lovaň, kde si student nalévá do hlavy vědomosti. Zlí jazykové ale tvrdí, že dnešní studenti se spíš nalévají pivem.
Nájsť na mape sveta civilizáciou nedotknuté miesta je stále náročnejšie. Ale stále ešte existujú. Jedným z nich je Alorské súostrovie, ktoré leží na východnom cípe Indonézie. Alorské súostrovie je romantické zákutie na rozhraní Indického oceánu a Pacifiku. Na hlavnom a najväčšom ostrove Alor sa ešte pred päťdesiatimi rokmi poriadali ľudožrútske orgie a muži sa tu dodnes neoženia, kým po predkoch nezdedia mýtický bronzový bubon moko. Okrem samotného Aloru navštívime aj okolité miniatúrne ostrovčeky, ktoré sú dostatočne veľké presne pre jednu dedinu. Ich obyvatelia sa musia zaobísť nielen bez elektriny, ale často dovážajú aj pitnú vodu. Obživu om poskytuje krištáľovo čisté more, ktoré brázdia na lodiach ručne vytesaných z kmeňov stromov. Dennodenne sa len s okuliarmi z bambusových stoniek ponárajú do najsilnejších morských prúdov na svete, aby s harpúnami v rukách po dlhé minúty hľadali skromný úlovok v nedotknutých koralových záhradách. Spolu s nimi nahliadneme do najkrajších podmorských lokalít sveta. A našej pozornosti samozrejme neunikla ani miestna kultúra, ktorá si vďaka izolácii celého súostrovia udržala až do dnešných dní svoj unikátny charakter. Miestne ženy tam napríklad tkajú látky so vzormi, o ktorých pôvode sa dodnes vedú spory aj vo vedeckých kruhoch. Na ostrove Pantar nám zasa dedinčania predvedú, ako sa celý deň a noc okolo posvätného stromu tančí mystický tanec lego-lego.
Desať ostrovov uprostred Atlantického oceánu na pol cesty medzi Afrikou a Amerikou - v minulosti jedno z najväčších prekladísk otrokov, dnes jeden z tzv. posledných rajov. Kapverdy ale nie sú len kilometre piesočných pláží a blankytne modré more. Konajú sa tam nádherné karnevaly, môžete podniknúť výstup na činnú sopku, prejsť sa po kávových plantážach a pozrieť sa, ako sa z cukrovej trstiny vyrába grog. Večer si potom v miestnej krčme môžete vypočuť, ako znie hudobný nástroj quavakino. Ďalšou zvláštnosťou je izolovaná dedinka Rebelados, kde ľudia majú nielen svoje vlastné náboženstvo, ale aj špecifický maliarsky štýl.
Gibraltar je tzv. zámořským územím Spojeného království. Nachází se na jihu Pyrenejského poloostrova a je obklopen Španělskem. Místní obyvatelé nicméně v referendu už dvakrát připojení ke Španělsku odmítli. Díky pestré směsici obyvatel mezi níž dominují Angličané, Maročané, Španělé, Portugalci a Malťané, má Gibraltar ještě kosmopolitnější ráz než Londýn. Je to vidět na Main street lemované domy s výrazně španělskými architektonickými rysy, ale i na stavbách či palácích, které nesou pečeť britského koloniálního stylu. Anglický vliv je tu velmi zřejmý. Policisté mají vysoké „bobíkovské" helmy, telefonní budky vypadají jako ty v Londýně. Úředním jazykem je angličtina. Platí se gibraltarskou librou a v hospodách se popíjí pinty piva. Na Gibraltaru se také nachází jediná evropská kolonie opic. Místní obyvatelé je velmi hýčkají, mimo jiné i kvůli legendě, která tvrdí, že Gibraltar bude britský, dokud zde opice budou žít. Následkem až přemírné péče jsou ale opice k lidem značně drzé. Při návštěvě Gibraltaru se jim nemůžete vyhnout. Je tu tak málo místa, že letištní dráha se tu dokonce kříží s běžnou silnicí. Křižovatku přitom řídí běžný semafor.
Přímo pod východními srázy čtyřtisícových And se nachází vstupní brána do bolívijské nížinné džungle - záhadný kraj Los Yungas, plný komárů, strakatých papoušků, zlata a koky. Území porostlé bujnou džunglí protínají divoké řeky, jejichž břehy obývá jak indiánské obyvatelstvo z kmene Aymará, tak i míšenci a nejrůznější přistěhovalci. Enklávy černých "afrobolivijců" - potomků afrických otroků, které sem v šestnáctém století dopravili Španělé - se dodnes živí tak, jak jim kolonizátoři určili - pěstováním koky na plantážích. Místní lidé ani bolívijská vláda na tom nevidí nic špatného - koka se žvýká, z koky se louhuje odvar, koka se dokonce používá při výrobě chleba a slouží i jako lék proti výškové nemoci v náhorních oblastech Bolívie. Ovšem mezinárodní společenství předpokládá, že právě Los Yungas jedním z center jihoamerické výroby kokainu. Množství bouřících řek, jejichž kalné toky spadají do amazonského povodí, však láká i jiné podnikavce. Na nevykolíkovaných pozemcích, v lagunách mělkých řečišť a ve skalních jeskyních, pokoušejí své štěstí stovky hledačů zlata; ať už na vlastní pěst nebo ve zlatokopeckých spolcích. Unikátní bohatství fauny a flóry v dramatických skalních kulisách křižují krkolomné cesty - necesty, plazící se po strmých srázech a vysokými soutěskami. Právě chybějící dopravní infrastruktura, pro níž se hodí výstižné pojmenování Camino de la Muerte - Cesta smrti, činí nepřehledný kraj velmi obtížně dostupným. Právě to možná po druhé světové válce přilákalo do dvou hlavních obcí Yungasu - Coroica a Chulumaní - desítky německých válečných uprchlíků. Jejich děti a vnoučata jsou v současnosti vlivnými obchodníky s kávou, majiteli zapadlých hotýlků i ochránci přírody a budovatelé přírodních rezervací.
Tunisko je tradičním cílem českých turistů. Většinou ale zůstávají jen za branami hotelových komplexů. Kdo navštívil Kartágo? Kdo ví, že Kairouan patří mezi čtyři posvátná islámská města světa? Že v městě El Jem stojí antický amfiteátr, po římském koloseu druhý největší na světě? Jen málokdo se také podíval k solným jezerům či do pouštních oáz. A právě tam se vypravíme v dalším pokračování cyklu Na cestě. Přijmeme pozvání na tradiční svatbu a seznámíme se s velbloudáři. Zúčastníme se sklizně pomerančů a ochutnáme nejkvalitnější datle zvané "světlé prsty". Na arabských tržištích nás omámí vůně koření, zjistíme jak šít boty z velbloudí kůže zvané belghra, jak se tkají pravé vlněné koberce i typická pokrývka hlavy šešíja. Dozvíme se také, kde se nejen v Tunisku vzala vodní dýmka i kde se natáčela filmová Angelika.
Na rozdíl od většiny evropských metropolí, které vyznávají zběsilý životní rytmus, je v Lisabonu na prvním místě pohoda. Sluníčko a dobré víno přímo vyzývá, aby jeho obyvatelé podstatnou část svého volného času trávili v zahradních hospůdkách a parcích, případně na mořských plážích. I proto nevynecháme návštěvu oblíbeného zálivu Rio Tejo. Projdeme se také po nejdelším evropském mostě, který nese jméno slavného mořeplavce Vasca de Gamy, prohlédneme si gigantickou sochu Krista Krále i maurský hrad Castelo do Sao Jorge.
Podle pradávné legendy přivezl první obyvatele na místo zvané Lamalera v zálivu indonéského ostrova Lembata na svém hřbetě plejtvák obrovský. Tato ryba je také dodnes jediným mořským tvorem, kterého se zdejší rybáři neodváží zabít. Jejich způsob lovu se ovšem po dlouhá staletí nezměnil a se svými primitivními bambusovými harpunami se dodnes vrhají na hřbety obřích ryb z ručně vytesaných loděk. Na pozoru se před nimi musí mít vorvaň, rejnok či velký bílý žralok. Ve vleku svého úlovku nezřídka skončí stovky kilometrů od domova. Jejich nejčastější kořistí jsou nicméně delfíni. Z pohledu Evropana krutý lov je ve skutečnosti přirozeným bojem o přežití. Lovci z Lamalery svůj úlovek zpracují do posledního kousku. Maso je podle starých tradic spravedlivě rozděleno mezi vesničany, pro něž je často jediným zdrojem potravy. Během naší cesty uvidíte nejen unikátní způsob lovu, ale i tradiční pohanské rituály vzývající duchy předků a zvířat, stejně jako katolickou mši v místním prostém kostelíku vystavěném německými misionáři. Nahlédneme i do každodenního života vesničanů. A protože do Lamalery nevedou žádné civilizované cesty, ani pravidelné letecké linky, čeká nás navíc dobrodružné putovaní napříč sousedním ostrovem Flores a divokými vlnami Pacifiku.
Cesta po Galicii povede napříč staletími: v horách navštívíme místa starých keltských rituálů, uvidíme zapadat slunce nad dolmeny, místní lidé nás seznámí se středověkými tradicemi pověr a legend, které jsou však stále živé, projedeme kolem moderních budov známých architektů a zasurfujeme si na nejlepších vlnách v celém Španělsku. Galicie je oproti zbytku Španělska neskutečně zelená, to zejména na jaře a krajina tady vytváří nádherné scenérie. Kaňony obrovských řek, nekonečné lány lesů, horské hřebeny, kde se pasou divocí koně nebo skalnaté útesy, čnící nad bouřícím Atlantikem při západu slunce, to všechno vzbuzuje respekt a nadšení z dosud turismem a průmyslem nezničeného kouta Evropy. Občas si tam můžete připadat skutečně jako ve středověku: kamenné domy, rozpadající se hradby, vesničané, co nabízí čerstvě upečené placky, všudypřítomné sýpky na kukuřici nebo pallos, okrouhlé jednoduché stavby v nichž ještě donedávna žily celé rodiny.
Půl roku panuje drsná zima, léto se po Kysuce jen proběhne. Přesto je tenhle hornatý slovenský kus země vyhledávaným cílem turistů. A to především kvůli krásné a neporušené přírodě, ve které můžete najít třeba unikátní pískovcové koule. Folklor tam navíc není jen nějakou zakonzervovanou vzpomínkou a tamní obyvatelé nevynechají jedinou příležitost, aby si oblékli do tradičních krojů. Mezi muži tak dodnes přežilo drátenické umění jejich dědů a otců. A nevymizela ani tradiční kysucká pohostinnost. U žádných dveří vám neodmítnou skromné jídlo a pití.
I přes malou rozlohu, která se blíží zhruba Moravě, nabízí Belize svým návštěvníkům neuvěřitelné množství různých zážitků. Milovníci potápění a vodních sportů si zde díky stovkám ostrůvků a křišťálově čisté vodě budou připadat jako v ráji. Jen o pár kilometrů dál pak obdivovatele nedotknuté přírody čekají tisíce hektarů neporušeného deštného pralesa, vodopády a největší jeskynní systém na světě. Stejně jako příroda je pestré i místní obyvatelstvo Belize. Ačkoliv zde žije pouze 300 000 lidí, populaci tvoří hned několik velmi rozdílných etnických skupin. Největší jsou tzv. Garifunas, což je unikátní etnikum, jehož kulturní poselství je dokonce zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Jedná se o míšence mayských indiánů a afrických otroků, jejichž kultury splynuly ve velmi zajímavý mix. Žijí tu samozřejmě i přímí potomci afrických otroků i Mayů, španělských kolonizátorů, britských pirátů a zapomenout nesmíme ani na Menonity, příslušníky orotodoxní protestantské komunity.
Nejvýše položené splavné jezero na světě leží na hranicích Bolívie a Peru v téměř čtyřtisícové nadmořské výšce. Lidé žijící kolem mystického jezera dodnes uctívají především dávné kulty svých předků. Ve vesnických školách jsou legendy běžnou součástí výuky. V současnosti ale leckteré rituály dostaly novodobý ráz. Například před obří katedrálu ve městě Copacabana se každou neděli dopoledne sjíždějí automobilisté z celé oblasti, aby si nechali požehnat svá vozidla. Duchovní centrum oblasti je ostrov Slunce - Isla del Sol, místo bájného zrození prvních Inků. Dodnes tu přežilo umění stavby legendárních rákosových člunů. Nesmíte z něj - stejně jako z jiné lodi - do jezera spadnout. Nikdo vám totiž z vody nepomůže. Od této chvíle je váš osud pouze v rukách bohyně Pachamamy.
Velkou část černomořského poloostrova tvoří step, potom se začnou zvedat vysoké hory, které prudce padají do moře. Na Krymu žije velká směsice obyvatel. Vedle Ukrajinců jsou to Rusové, Tataři, Němci, Estonci, Poláci a také Češi? Ve vesnici Lobanovo (dříve Bohemka) a Alexandrovka žijí potomci přistěhovalců, kteří na své české kořeny rozhodně nezapomněli. Nahlédneme ovšem také do kuchyně krymských Tatarů, kde nám paní domu naservíruje výbornou kávu s tanečním doprovodem. V Sevastopolu, dříve zakázaném městě, uvidíme odpočívat lodě a ponorky obávané Černomořské flotily. V Jaltě se podíváme do míst, kde se rozhodovalo o poválečném rozdělení Evropy. Ochutnáme slavné massandrovské víno a zjistíme, jak dnes vypadá známý pionýrský tábor Artěk. Prohlédneme si ve skále vytesaný pravoslavný klášter i chánský palác v Bachčisaraji. Do Čufut Kale se vydáme za Karaimy - židovskými kočovníky, kteří neuznávali Talmud, ale četli tóry, uctívali slunce a uznávali jak proroka Mohameda, tak Ježíše Krista.
Při pohledu z výšky připomíná tahle řecká prefektura ruku se třemi prsty, na které se každé léto vydávají tisíce českých turistů. Kromě lehátek a slunečníků ale nabízejí tři poloostrovy také rázovitou i romantickou krajinu, kde můžete narazit na osamělé stádo ovcí nebo si vychutnat nádherný pohled na horu Athos. Vykopávky ve známe krápníkové jeskyni v Petralóně dokládají, že na Chalkidiki žili lidé už před sto tisíci lety, zatímco městečko Afitos je zase známé svou pirátskou minulostí. A na závěr si odskočíme do Soluně, druhého největšího řeckého města. Leží sice za hranicemi Chalkidiki, ale jeho byzantské památky by bylo hříchem vynechat.
První díl speciálního letního putování po Čechách a po Moravě s moderátorskou dvojicí Jiří Bartoška a Miroslav Donutil. Před mnoha miliony let se v oblasti dnešního Českého Švýcarska rozprostíralo mělké moře. A právě z jeho dna se po opadnutí vody zrodil podivuhodný svět pískovcových skalních věží, mostů a bran. Loďkou se projedeme nejen v pověstných soutěskách v okolí Hřenska, ale i po Labi, na jehož březích v průběhu staletí vyrostlo město Děčín, nad kterým se tyčí nejvyšší česká stolová hora s kamennou rozhlednou. Navštívíme zříceninu mlýna v romantickém kaňonu říčky Kamenice, kde s králem Miroslavem našla útočiště tehdy už polepšená pyšná princezna. A také hrad Šaunštejn, odkud se kdysi vyráželo na loupeživé výpravy do Lužice a do Saska. I my zaskočíme k německým sousedům, ale jen pro obrázky divů, které příroda a lidé vytvořili za našimi hranicemi.
Lidé tam žijí folklorem, pestrou historií i rozmanitými krásami kraje, ke kterému neodmyslitelně patří i výborné víno a pálenka. I když se pod starobylým hradem Buchlov kosí zámecké louky, mají sekáči kromě písně na rtech i "pohotovostní" decovku na krku. Snad nejznámější folklorní slavností na Dolňácku je ovšem vlčnovská Jízda králů, na kterou rodina budoucího panovníka vynakládá nemalé prostředky. Pak zamíříme do Bílých Karpat, kde má devět obcí tu čest nazývat se Horňáckem. Starosta jedné z nich nám vysvětlí, co je příčinou horňácké hrdosti. Zvenku i zevnitř prozkoumáme typické místní domky. V kuželovském větrném mlýně se naučíme tkát na starém tkalcovském stavu a prohlédneme si bustu Jožky Kubíka, asi jedinou sochu Roma na území Čech, Moravy a Slezska.
Žižkova mohyla nedaleko Sudoměře připomíná chrabré a lstivé vítězství husitských vojsk. V úspěšné bitvě sehrál důležitou roli místní rybník. Na Písecku se vůbec točí všechno kolem vody. V obci Kestřany na zlatonosné Otavě se třeba scházejí partičky zlatokopů. Dnes už jen pro zábavu, ale kdysi to i tady byla regulérní živnost. Také legendami opředený hrad Zvíkov je ze všech stran obklopen vodou a na nedalekém zvíkovském mostě je zase nejvyhlášenější místo pro bungee jumping u nás. Hausbóty už možná mají časy své největší slávy za sebou, ale jejich majitelé, kteří kotví na Orlické přehradě, na své plovoucí chatky nedají dopustit. Stejně tak asi kníže Schwarzenberg na svůj kouzelný zámek Orlík. Luxus funkcionalistických vil u přehradní nádrže si v uzavřené rekreační zóně užívala i komunistická smetánka. A s vodou koneckonců souvisí i soutěž dobrovolných hasičských sborů.
Pískovcová skalní města, čedičové vrchy zachumlané do smrkových porostů, gotické tvrze, romantické zámky i roubené chaloupky. Na našem území můžeme objevit spoustu krásných míst, ale jen oblast v trojúhelníku mezi Mnichovým Hradištěm, Železným Brodem a Jičínem se oficiálně honosí titulem Český ráj. Jeho srdcem je Turnov, kde se vyrábějí šperky z ohnivých granátů. K tradičním dovednostem patří i modelování skleněných figurek v Železném Brodě, který jsme navštívili v době konání tradičního jarmarku. Mistrovství starých tesařů jsme zase obdivovali v živém skanzenu lidové architektury ve Vesci u Sobotky, stejně jako úsilí osamělého sochaře Václava Kopice, který u Kacanov vytvořil celou skalní galerii. V Rovensku pod Troskami jsme se zaposlouchali do zvonění tzv. rebelantských zvonů, v Jičíně navštívili Rumcajse a v Dětenicích nefalšovanou středověkou krčmu.
Haná je známa svou pohostinností, ale hanáčtině je občas složité porozumět. Pohádka o králi Ječmínkovi v podání pravověrného Hanáka je proto svérázným zážitkem. S místním folklorem se zase seznámíme na nefalšované hanácké svatbě a pak už si vydáme na hrad Bouzov, na kterém se natáčela nejedna filmová pohádka. Odtud se spustíme do Javoříčských jeskyní s nádhernými krápníky a unikátní "záclonou", která svítí červeně, přestože ji ozařuje bílé světlo. V Lošticích po čichu najdeme výrobnu pověstných tvarůžků a také řezbáře, který celý život pracuje na neobvyklém betlémě. A nemůžeme vynechat ani výborné mešní víno v Arcibiskupských sklepech kousek od krásných kroměřížských zahrad.
Pro svoji polohu uprostřed hustě osídlené krajiny, drsnou, ale zachovalou přírodou s čistými bystřinami a jezery, je Šumava často nazývána zelenými plícemi Evropy. Najdeme to dokonce i nefalšovaný kus pralesa, který je však před návštěvníky pro jistotu chráněn pevným plotem. Stejně jako původní porosty mizí ze Šumavy i sklářská tradice. Dříve tu bývala huť takřka na každém kroku, dnes už je většinou připomínají jen názvy osad. Spousta mistrovských děl se zachovala alespoň v muzejních sbírkách v Lenoře. Tady ke sklárně patřila i pec na chleba. Dnes ho tu jednou za měsíc peče pro místní fajnšmekry a pro turisty Augustýn Sobotovič. K historickým exponátům naštěstí patří i zbytek železné opony na Bučině. Mnohem romantičtější časy připomínají tzv. umrlčí prkna, která leccos vypovídají o drsném šumavském životě.
Lesy bez konce, sluncem prozářené louky, modré hory, lidová architektura, stráně vonící jalovcem a borůvčím - to je tvář Valašska, rázovité oblasti na severovýchodě České republiky. Beskydy s vynikajícími podmínkami pro turistiku. Pustevny na Radhošti, Lysá hora nebo Soláň. Proslulý je také valašský skanzen v Rožnově pod Radhoštěm a řada zajímavých míst v podhůří, třeba Kopřivnice s muzeem historických automobilů Tatra. Půvaby Beskyd si můžete vychutnat i nad místními specialitami, které by vždy měla doprovázet pravá valašská slivovice.
Když se řekne Plzeň, snad úplně každý dodá pivo. Proto během našeho putování nemůžeme vynechat největší pivnici v Česku, ochutnávku piva vařeného podle starověké receptury a také zjistíme, že v pivu se dá i koupat. V regionu ale najdeme i řadu známých památek. Jednou z nich je Rabí, nejrozsáhlejší hradní zřícenina na našem území. Ve Starých Plasech zase stojí nejstarší celistvě dochovaná architektonická památka. Po stopách minulosti půjdeme rovněž nejen v proslulých klatovských katakombách, ale v i těch méně známých plzeňských. Navštívíme pravěké obludy i největšího evropského fešáka, který přebývá v plzeňské zoo. A Dožická traktoriáda dokazuje, že se v tomhle kraji umí jeho obyvatelé i dobře pobavit.
Vydržel mohutné vlny mocenských bojů, ničivé cyklony, povodně i bratrovražednou občanskou válku. Mosambik je poněkud zanedbaná africká perla, která teď vstává z popela. Třeba proto se park Limpopo nedávno připojil ke Krugrovu národnímu parku v sousední Jihoafrické republice, aby se tam snadněji přesunula a vysadila divoká zvířata, která byla během válečných let téměř vyhubena. Pracovitost místních obyvatel je zárukou, že se jim to skutečně brzy podaří. Důkazem budiž tempo s jakým se na horkém africkém slunci suší cihly na stavbu nových hotelů, či nasazení místních rybářů.
Algarve patří k nejoblíbenějším turistickým destinacím v Evropě. Cizince přitahovalo už od pradávna. Před třemi tisíci lety sem obchodní zájmy přivedly fénické obchodníky a Římané se zde později usídlili na celá čtyři století. Během jejich nadvlády v Algarve pevně zakořenila nejen vinná réva a obilí, ale také latina, která dala základ moderní portugalštině. Nejvýraznější stopy ovšem v Algarve zanechali Arabové, kteří ho ovládali pět století. Pak se karta obrátila a Algarve posloužilo jako základna pro výpravy portugalských mořeplavců. I když objevitelské úspěchy patří minulosti, obyvatelé Algarve dodnes dokazují, že znají moře lépe než kdokoliv jiný a stále ho využívají jako hlavní zdroj obživy. A nejde přitom jen o turistický ruch. Ve filmu uvidíte místní rybáře a jejich tradičního pomocníka, vodního psa Cao de água Portugues, plemeno vyšlechtěné právě v Algarve. Tento vynikající plavec má na tlapkách plovací blány a při lovu ryb se dokáže ponořit až do hloubky tří metrů. V minulosti to byl zdatný pomocník, který dokázal vytáhnout z vody upuštěné předměty a nejednomu rybáři zachránil život. Kromě rybolovu ovšem dokáží obyvatelé Algarve využít i další možnosti, které moře skýtá. Společně se podíváme, jak se při odlivu z obnaženého dna sbírají mušle compeilha, navštívíme přílivový mlýn a také odhalíme, proč právě z Algarve pochází jedna z nejkvalitnějších solí na světa s poetickým názvem Fleur de Sel, neboli solné květy.
Oděsa, perla na pobřeží Černého moře nebo také město-hrdina druhé světové války s bezpočtem pomníků, památníků a pamětních desek. Místní na válečná utrpení nezapomněli, stejně jako komunisté v průvodech vzpomínají na zlaté sovětské časy. Ke zlatému fondu světové kinematografie zase patří oděské schodiště, na kterém se natáčela slavná scéna Ejznštejnova filmu Křižník Potěmkin. Vždy platilo, že nejméně polovinu obyvatel města živí moře. De facto to platí také o jeho slepých ramenech, kde má bahno blahodárné účinky na nemoci kloubů. Zlý jazykové ovšem tvrdí, že ta druhá polovina Oděsanů si dnes vydělává na obrovském kontejnerovém tržišti. Žije tu prý na 130 různých národností a nechybí mezi nimi ani česká komunita.
Tyrkysové moře, bílé písečné pláže, palmové háje - to je typická představa Karibiku. A právě takový je Svatý Vincenc, Grenadiny i Svatá Lucie - ostrovy a ostrůvky rozsypané jako korálky v pásmu Malých Antil. Ráj pro jachtaře i potápěče. K vidění je toho však mnohem více. Třeba nebezpečná sopka La Soufriere, lázně vybudované francouzským králem Ludvíkem XVI. či výhonek chlebovníku, který je spojen s jedním z největších námořních dobrodružství a vzpourou na lodi Bounty. A zajímavým zážitkem pro uši je zase návštěva koncertu steelbandu, tedy kapely, která dokáže vyloudit neuvěřitelné melodie na soupravu pánví a pánviček.
Rozeklané skály a nedotčená příroda, v níž můžete dodnes najít místa, kam cesty nevedou. Ta divočina k návštěvě přímo vybízí. A nejsou to jen zbytky pravěkých pralesů, které stojí za vidění. Místa s historií zlata a krve, slavná Garden Route i podmořské hlubiny, v nichž se můžete tváří v tvář setkat s bílým i tygřím žralokem. Na oba jsme měli při naší cestě štěstí, stejně jako na největšího tvora oceánu, kterého jednou do roku vytvoří miliony migrujících sardinek. Pohybovali jsme se ale i po souši, navštívili Stolovou horu, Durban, zlatokopecký skanzen i magický památník Voortrekker.
Jihofrancouzský region nabízí až nečekané množství zážitků i překvapení. Jedním z nich je fakt, že v něm najdete nejenom azurové moře, ale i lyžařská střediska. A pověstná riviéra? Tak za tu vděčí Francouzi Angličanům, kteří se uvědomili, že zima ve středomoří je mnohem příjemnější než na hrdém Albionu. Na to si však turisté i filmové hvězdy procházející po pověstném červeném koberci při festivalu v Cannes už sotva vzpomenou. Provence je provoněna levandulí, najdeme tam nejhlubší evropský kaňon a vedle zachovalých středověkých vesniček i římské památky, jimž vévodí akvadukt Pont du Gard. Při návštěvě nelze vynechat Avignon s jeho velkolepým divadelním festivalem, ani nedaleké věhlasné vinice Châteauneuf du Pape. A až v Marseille uvidíte kluky prohánět mičudu, možná jste právě na plácku, na kterém dělal první fotbalové krůčky Zinedine Zidane.
Bajkal je nejstarší, nejhlubší a po Kaspickém moři druhé největší jezero na světě. Jeho jméno údajně znamená "bohaté na ryby", ale rybáři tu s láskou vzpomínají na zlaté sovětské časy. Ve svobodném Rusku naopak zažívá své vzkříšení buddhistická víra a také turistika. Městečko Listvajnka láká do nových hotelů novou generaci ruských boháčů a pomáhá jim k tomu i asfaltová silnice s pozoruhodnou historii. Dále navštívíme skanzen Talcy, projedeme se po transsibiřské magistrále, v Ulan Ude si prohlédneme největší hlavu na světě a nakonec zavítáme na místa, kde žil český přírodovědec Zenon Francevič Svatoš.
Krajina Andalusie je proměnlivá jako mraky, které se nad ní prohánějí. Najdete tu hory, zelené ráje i polopouště. Nad vším se vznáší sláva, jejíž základy položili Římané, v islámském duchu ji úspěšně rozvíjeli Arabové a následně dotvořili a dotvářejí křesťané. Během cesty po jakékoliv španělské provincie není možné vynechat koridu, vinný sklípek a fiestu. V Andalusii k tomu nemůžete minout světoznámou Alhambru, Rondu, kde se odehrává část slavného Hemingwayova románu "Komu zvoní hrana?" a Sierra Nevadu, kde se v horské větru sušší proslulé vepřové kýty.
Goa je nejzvláštnějším spolkovým státem Indie. Směsice náboženství, ojedinělá kultura a nádherná příroda vytvořily z nejmenšího indického státu vyhledávaný cíl všech cestovatelů nejen díky nádherným plážím. Zatímco všude jinde v Indii zanechala stopu britská kolonizace, v Goa kralovali Portugalci. A zdaleka tady po sobě nezanechali jen portugalštinu, která je tu stále jedním z úředních jazyků. V šedesátých letech minulého století objevili Goa hippies a se členy jejich bývalých komunit - dnes v pokročilém důchodovém věku - se stále můžete potkat hlavně na úchvatném nočním bleším trhu v Anjuně. Právě tam lze ochutnat i věhlasnou pálenku feni, kterou si i otrlí pijani raději ředí limonádou.
Centrem bohaté a rozpínavé říše zvané Thrákie bylo před více než 2000 let území dnešního Bulharska. Zdobené hrobky stále vydávají nové a unikátní poklady a spousta jich stále nepochybně čeká na své objevitele. Bulharští archeologové totiž nemají na výzkum dost peněz. Do země míří na dovolenou každoročně víc než dva miliony turistů. Většinou ale znají jen úzký pruh pláží. Nedotčené velehory, obří podzemní vodopád nebo krásná jezera jsou jen zlomkem toho, co jim tato balkánská země může nabídnout. V turisty zatím neobjeveném vnitrozemí lidé vyrábí dřevěné uhlí na export pro většinu západní Evropy nebo pěstují růže pro výrobu známých parfémů. Na odlehlých místech v horách ale také doutnají národnostní spory mezi Bulhary a etnickými Turky. Jejich spory se odráží i v plánovaném rozvoji zimních středisek. Z obyvatelů několika vesnic se tak stali nejzarytější ekologičtí aktivisté, kteří chtějí panenskost Rodopských hor zachovat i pro příští generace. Chudá, ale hrdá země má ještě spoustu tajemství, která stojí za prozkoumání.
Bilád as-Súdán, nebo-li Země černých lidí. Tak se v arabštině říkalo oblasti, do které náleží dnešní Mali. Původně šlo o jedno z center vzniku zemědělství, dnes však většinu území sužuje sucho a stále postupující Sahara. Na naší cestě navštívíme čtyři různé kmeny, z nichž nejzajímavější jsou nepochybně Dogoni. Pozornost přitahují nejen umístěním svých vesnic, ale i velmi komplikovným náboženským systémem, propracovanou kosmogonií, výjimečnými řezbářskými dovednostmi a v neposlední řadě i zvěstmi o znalosti Siria B - hvězdy, která je lidskému oku skryta.
Mrtvé moře bylo dlouho považováno za ďábelské místo. Už jen proto, že přes něj nepřelétávali žádní ptáci. Právě tato pověst z něj na druhé straně učinila ideální místo pro politické uprchlíky. Dočasný ukryt zde našel král David, Jan Křtitel i Ježíš Kristus. Blahodárné účinky Mrtvého moře a rozvoj turistiky přichází až s Brity a ve dvacátých letech minulého století. Dnes má však lidská činnost na tenhle přírodní fenomén devastující vliv, hladina klesá každý rok o jeden metr. Rozjíždí se však program na jeho záchranu. Pouští je na jihu Izraele najdete dostatek. My se vydáme Negevskou pouští, kterou už kdysi s nákladem koření putovali Nabatejci. Později se tam dokonce usadili a pomocí důmyslného zavodňovacího systému vybudovali vinice, které fungují dodnes.
Hlavním městem Mali je Bamako. Stará západoafrická civilizace ovšem preferovala jiná místa na středním toku řeky Niger. Dávnou slávu sice už téměř smazal nemilosrdný čas, ale třeba v ospalém městečku Djenné dodnes stojí vedle pár desítek dekorativních domů i mešita, která se pyšní titulem největší hliněná stavba na světě. Město Mopti je zase přezdíváno africkými Benátkami a s těmi evropskými má řadu styčných rysů - leží na ostrovech, řeší problém s odpadem i častými záplavami. Cestu po středním toku Nigeru zakončíme v Timbuktu, v jednom z bývalých center světové vzdělanosti, které se ovšem dnes stalo takřka synonymem pro vyjádření "konce světa" nebo něčeho neexistujícího. Dávno už totiž nebojuje s náporem studentů a vzdělanců, ale s postupující Saharou a častými povstáními bojovného kmene Tuaregů.
V severním Maďarsku se nachází hned několik "nej". Jsou tu nejvyšší hory i nejmenší maďarská vesnice, která je sice skanzenem zapsaným na seznam světových památek UNESCO, ale se stálými obyvateli. Ve zdejších vinných sklepích zraje slavné tokajské víno a pod zemí je i rozsáhlý krápníkový labyrint, unikátní v tom, že se nachází na území dvou států. Vstoupíte v Maďarsku a vystoupíte na Slovensku. Zdaleka to však není jediná zdejší geologická zajímavost. Při návštěvě Maďarska nelze pochopitelně vynechat návštěvu lázní, ani pravý cigánský čardáš.
Náhorní plošina Altiplano leží v jihozápadní části Bolívie a je obydlena převážně indiánským obyvatelstvem – Kečuánci a Aymary. Na pozadí ohromujících přírodních krás nehostinného kraje vedou drsný život, ve kterém se snoubí španělský vliv katolické víry s tradičními pohanskými zvyky. Nádherně to ilustruje karneval La Diablada, který je unikátní přehlídkou indiánských kostýmů ve jménu uctění Panny Socavónské. Oblast je málo osídlená, ale Potosí bylo kdysi jedním z nejlidnatějších měst světa. Pod horou Cerro Rico se totiž těžilo stříbro. Dávno už po něm není taková poptávka, ale způsob těžby se od středověku změnil jen málo a pod zem se stále vydávají i děti. To jim však nebrání svádět oblíbené vodní bitvy. U největšího solného jezera na světě zase stojí architektonický unikát – hotel postavený ze solných cihel a vybavený solným nábytkem.
Azory sa skladajú z dvanástich ostrovov sopečného pôvodu, z ktorých len deväť je osídlených. Jedným z nich je Flores, ktorý je zároveň najzápadnejším miestom starého kontinentu. Vedľa vulkanických pohorí ostrovom dominujú gejzíry hortenzií, ibiškov, azaliek a rododendronov a v pôde presýtenej sopečným popolom sa darí aj lávovému vínu. Na ostrove Sao Miguel sa zasa nachádzajú jediné čajové plantáže celej Európy. Ak by vás však botanika nudila, môžete zostúpiť do vnútra sopky Algar do Carvao a v unikátnych podzemných chodbách si užiť aj trochu pekelnej atmosféry. Iný adrenalínový zážitok poskytujú slávnosti portugalskej tourady na ostrove Teceira, kde sa do mestských ulíc vypustí stádo agresívnych býkov. Miestna podoba býčích zápasov sa však od známeho behu býkov San Fermin ulicami severošpanielskej Pamplony značne líši. Azorská "tourada a corda" je zápas s býkom na povraze, ktorý si však v nebezpečnosti so svojou španielskou podobou nijako nezadá.
Krakov je třetím největším polským městem, ale nádherná historická architektura a množství univerzit ho přímo předurčují k titulu polské kulturní metropole. Každou celou hodinu se nad městem rozezní hlas trubky, který skončí jako by někdo přestřihl pásek. To vše na památku dávné smrti trubače, který se do poslední chvíle snažil varovat své město před tatarským útokem. Krakov se pyšní řadou překrásných kostelů a teď k nim přibyl ještě jeden zcela nový, vystavěný na počest papeže Jana Pavla II. Nejkurióznější svatyni ovšem najdeme pár kilometrů od Krakova ve starém solném dole. Na pravidelnou nedělní mši je tu třeba spustit se do hloubky přes 300 metrů. A vydáme se i na výlet do Zakopaného, polského centra zimních radovánek a unikátní architektury.
Tuniský klenot zložený zo slnečných lúčov, priezračných morských vĺn a zlatistého piesku púští. Tak romanticky môžu vidieť krajinu okolo Gabeského zálivu básnici, ale aj turisti, ktorí mieria hlavne na ostrov Djerba. Okrem očakávaných stredovekých pamiatok sa tam však dá prekvapivo naraziť i na centrum africkej židovskej komunity. Oveľa menej je známy ostrov Kerkennah, ktorý vďaka pokojnej atmosfére vyhľadávajú na rekreáciu sami Tunisania. Príslušníci Petrovho cechu sa tam môžu poučiť o zaujímavom spôsobe rybárčenia i originálnom love chobotníc. Na africkej pevnine sa potom vydáme na prieskum hornatej púšte v okolí mesta Tataouine, kde sa stretneme s čistokrvnými Berbermi. Navštívime ich obydlia vytesané do skál a všeličo sa dozvieme aj o kmeňových svadobných rituáloch. V oáze v okolí mesta Gabes budeme žasnúť, ako dômyselne dokážu Tunisania pestovať plodiny uprostred piesočných plání.
V minulosti obyvatelé Alsaska měnili své občanství i pětkrát za život. Dnes naštěstí krveprolití v nekonečných německo-francouzských válkách připomínají už jen pomníky v místech velkých bitev a neobvyklá hustota hradů, zatímco alsaská metropole Štrasburk se stala nejen symbolem usmíření obou velmocí, ale i budování nové Evropy. Na francouzském území ovšem zůstal kus německé duše, což v čase vánočním znamená, že do některých rodin nosí dárky Ježíšek, zatímco do jiných Pere Noël. Dárky si však mohou společně vybrat na slavných vánočních trzích v Colmaru. O prolínání kultur svědčí i paradox, že i když Alsasko patří k hlavním francouzským oblastem pěstování vína, nikde jinde ve Francii se nevypije tolik piva jako tady.
Jeruzalem je posvätným miestom pre tri hlavné monoteistické náboženstvá - islam, judaizmus a kresťanstvo. Súčasne je však aj miestom, kde sa zrodili najväčšie problémy súčasného sveta. Ak by ste hľadali najnázornejšiu ukážku pre výraz Genius loci, potom práve Jeruzalem je ideálnym príkladom. Najväčší duchovný náboj nájdete v židovskej štvrti Mea Šearim, ktorá evokuje atmosféru pražského židovského ghetta v dobe jeho najväčšej slávy. V miestnych kníhkupectvách narazíme na 200-ročné knihy o Golemovi a v uliciach stretneme Židov náhliacich sa na nákup modlitebných predmetov pre sviatky Sukot. Prekvapenie nás čaká aj pri Múre nárekov, ktorý sa v období osláv Simchat Torah premieňa na obrí tanečný parket. Nevynecháme ani Boží hrob na Golgote. Pravdepodobne budete prekvapení, aké tajomstvá skrýva. Napokon prenikneme hlboko k základom starovekého Jeruzalemu a prejdeme sa po pôvodnom dláždení, po ktorom možno kráčal aj Ježiš Kristus.
Rozlehlý Texas dodnes propojuje romantickou minulost v podobě kovbojů, kteří na průmyslový sever Spojených států hnali tisícihlavá stáda krav s nejdelšími rohy na světě, s blahobytem z bohatých nalezišť ropy a zemního plynu. Cestou napříč druhým největším státem USA můžete navštívit třeba ranč Southfork, kde se natáčela seriálová klasika Dallas. Přijíždějí sem tisíce turistů, aby i po letech mohli nahlédnout třeba do ložnice Ewingových. Náměstí Dealey Plaza ve skutečném Dallasu se zase hemží vykladači spikleneckých teorií o atentátu na prezidenta Kennedyho. Navíc pro našince je v Texasu těžké nenarazit na české stopy. Živá je hlavně sokolská tradice, u pumpy si můžete koupit „kolatchky" a české kořeny nezapře třeba ani degustátor na vinicích v okolí hlavního města Austinu.
Bůh prý nejdříve stvořil Mauricius a teprve pak se jeho obrazem inspiroval při stvoření ráje. Tak to alespoň po návštěvě ostrova, ležícího v srdci Indického oceánu, napsal slavný americký spisovatel Mark Twain. Právě tenhle slogan naláká každý rok k návštěvě mnoho turistů, kteří většinu času tráví v tyrkysově zbarveném moři nebo na procházkách bohatou přírodou. Nejslavnější květinou ostrova je obří leknín, který prý na vodě udrží i malé dítě. Tuto zvláštní rostlinu můžete na ostrově spatřit dodnes. Stejně jako filatelistickou ikonu Modrého mauricia. Pták dodo alias blboun nejapný sice také patří k symbolům země, ale poslední živý exemplář tu byl naposledy spatřen začátkem osmnáctého století.
Na severu náhorní plošiny Altiplano budeme počítat stromy. Moc jich tam sice neroste, ale přesto dost na to, aby hledači pokladů zbytečně nemarnili čas pátráním po dvou tunách stříbrných koloniálních mincí, které tu údajně zakopali vojáci poražené armády po klíčové bitvě bolivijské občanské války. Hlavně se však budeme věnovat velikonočnímu karnevalovému reji zvanému podle zahajovacího tance ďáblů La Diablada. Všeobecné veselí v závěrečný den vrcholí drsnou vodní válkou. Na Altiplanu navštívíme i dva hřbitovy a uvidíte, že mezi nebožtíky může být docela veselo, zatímco na místě posledního odpočinku železničních souprav člověk jen těžko potlačuje slzy.
Jižní Tyrolsko neboli Südtirol či Alto Adige představuje úžasnou směsici rakouské pečlivosti a středomořského temperamentu. Svérázní horalé nepovažují sami sebe ani za Rakušany, ani za Italy, ale prostě za Jihotyrolany. V nejhlubších údolích Dolomit se dokonce ještě stále mluví ladinštinou, tedy jazykem prapůvodních obyvatel zdejších hor, které dnes představují ráj vyznavačů všech možných i nemožných zimních radovánek. V poněkud řidším vzduchu nadmořské výšky nad tisíc metrů projedeme region křížem krážem. Zastavíme se i v pravěké vesnici, jakou kdysi obýval slavný lovec Ötzi. V Brixenu se vydáme po stopách nedobrovolného pobytu Karla Havlíčka Borovského a v Meranu se zastavíme na svérázné lázeňské proceduře. Vinná lázeň se sklenkou místního vína či koupel v ovčí vlně vycházejí ze zdejších selských tradic.
Zanzibar je jméno pro dva velké a spoustu malých ostrovů. Pro cestovatele ze všech koutů Indického oceánu však byl symbolem Zanzibaru vždy jen hlavní ostrov Unguja se starým Kamenným městem dnešního Zanzibar City. Dodnes se tu zachovala kosmopolitní atmosféra, kterou v současnosti vytvářejí rozjuchané evropské turistky, zahalené muslimské dívky, podmračení masajští bojovníci i uhlazení indičtí obchodníci. Na moři se místní rybáři potkávají s vyznavači kitingu či s potápěči u nádherných korálových útesů. Město kdysi zbohatlo na obchodu s kořením a trzích s otroky. Na pochmurnou historii dodnes narazíte třeba při zkoumání symboliky vstupních dveří u zanzibarských domů. Říká se, že v celém městě nenajdete dvoje stejné. Na farmách ve vnitrozemí se stále ve velkém pěstuje hřebíček, muškátové oříšky, vanilka, skořice, pepř a další druhý koření, které celý ostrov prosycují neodolatelnou vůní.
Barbuda dostala své jméno podle "vousatých" lišejníků - barbas, které dříve zdobily kmeny tamních palem. Kmeny sloužily k výrobě tradičních loďek a z generace na generaci děděné umění dnes jako jeden z mála ovládá rybář John. Přestože má ostrov klasickou karibskou fasádu, příliš turistů sem nezavitá. Na chybějící hotelové infrastruktuře už se ale pracuje. Půldruhé tisícovky obyvatel zatím žije poklidný život, ve kterém jsou nejdůležitější událostí týdne nedělní dostihy, o kterých se mluví až do další neděle. Mezitím lidé poslouchají rozhlasovou stanici, která sídlí v domě svého jediného zaměstnance a zároveň moderátora Odrika Samuela. A jen občas někdo zavítá do restaurace U strýčka Daddyho, která je nefalšovanou hospodou na mýtince.
Přestože na Maltu je nejblíže ze Sicílie, dýchá z tohoto středomořského ostrova spíše britská atmosféra reprezentovaná třeba i červenými telefonními budkami. Mnohem dříve však u tamních břehů ztroskotal apoštol Pavel a právě "fiesta" na počest tohoto světce je každoroční velkolepou událostí, která svou veselostí nemá daleko ke karnevalu. Naopak v běžném životě se 350 000 obyvatel drží pevně křesťanských zásad - rozvody či potraty nejsou tolerovány. I když každé ráno vyrážejí na moře rybářské bárky a tamní pěstitelé se snaží zkřížit pomeranč s citronem, většina lidí žije z turistického průmyslu. Vedle pohodové atmosféry (zločinnost je na Maltě věcí téměř neznámou) a krásného koupání v blankytných středomořských vodách, nabízí ostrov i spoustu zachovalých památek. A nejde zdaleka jen o ty středověké. Megalitické chrámy Hagar Qim a Mnajdra jsou na seznamu UNESCO a nad tajemnými kolejemi v pískovcových kvádrech si dodnes lámou hlavu vědci i záhadologové z celého světa.
Hranice Burkiny Faso jako by vypadla z filmu Tři veteráni. Ihned je zřejmé, že vjíždíte do jedné z nejchudších zemí na planetě. Přijetí je však vlídné. Je znát, že zemi už se dlouhá léta vyhýbají násilnosti, které sužují jiné africké státy. I v zapadlých vesnicích tak fungují školy - a to nejen pro děti, ale také pro dospělé. Lidé se snaží i v primitivních podmínkách vyrábět deky, postele nebo svatební a pohřební rohože z palmových listů. Zručná pletařka se kvůli tomu ovšem musí spustit hluboko pod zem, neboť na povrchu by listy příliš rychle vyschly. Rybáři na jezeře Balé zase nahazují sítě z vratkých rákosových plavidel, zatímco o kus dál se v poklidu koupe hroší rodinka. A lidé si dokáží najít čas i na oslavy, při které se každá vesnice za zvuků bubnů a balofonů prezentuje vlastní taneční kreací.
Ostrovu se přezdívá „zelený“, pokrýval jej totiž hustý les, díky kterému se Pemba odlišovala od svých ostrovních bratříčků – Zanzibaru a Mafie. Stromy časem zmizely, přezdívka zůstala. A podobné je to i s pěstováním hřebíčku, před jehož charakteristickou vůní není téměř úniku. Nejslavnější období již pominulo, ale stále představuje důležitou vývozní plodinu a tím pádem i obživu svahilských obyvatel. I přes blankytné vlny Indického oceánu a nádherné korálové útesy, je zde totiž turismus pojmem téměř neznámým.
Ve „věčném městě“ se vrátíme do vánoční atmosféry, kdy je slavné náměstí piazza Navonna plné čarodějnic, které obdarovávají děti. Podobně jako náš Mikuláš jsou vybaveny dvěma druhy punčošek – pro hodné děti v nich mají sladkosti, pro ty zlobivé uhlí. V tyto dny také v Římě ožívají sochy a kritizují obecné společenské nešvary i mocné. Po svátcích však nastává všední den a s ním i divoký silniční provoz, do něhož se většina Italů pouští teprve po ranním kapučínu. Nejlepší prý dělají v kavárně Svatý Eustach a jeho tajemství údajně spočívá v kvalitě mléka. Jen dobrá snídaně zajistí, že vydržíte exkurzi po bezpočtu římských památek.
Senegal je známý především jako cílová země slavné motoristické rallye. Letos se však vítězové na břehu Růžového jezera nedekorovali. Tato vodní plocha je často nazývána senegalským Mrtvým mořem. Je totiž napájena průsaky z Atlantského oceánu, ale koncentrace soli je nižší a tak se tu nějaké formy života vyskytují. Turistický průmysl zatím Senegal příliš nezasáhl. Na plážích je poloprázdno, poblíž opalujících se Evropanů odpočívají krávy a ještě o kousek dál zejí kilometry jemného bělostného písku prázdnotou. Pro vnímavého cestovatele však země nabízí spoustu nádherných zážitků, ať už jde o pozorování divokých zvířat, hrnčířské umění ve vesničce Umurkure, unikátní kolonii patrových domků z dusané hlíny v Diembéringu nebo stavbu tradičních rybářských lodí v Casamance.
Největší australské město má dvě tváře - výstavní a boháčskou, ale také studentskou a živelnou. Vzájemně se prolínají a doplňují a tvoří neopakovatelný celek. Obyvatelům Sydney si říká "Sydneysiders" a mají jednu společnou vlastnost - nenechají si sáhnout na svůj volný čas. O víkendových piknicích na Bronte Beach je pak jedno, zda jste boháč nebo máte v kapse poslední dolar. "Sydneysiders" jsou pyšní na budovu své opery a také na přístavní most, kterému přezdívají ramínko. Nemusíte se na něj jen dívat. Můžete také vyfasovat takřka horolezeckou výbavu a prohlédnout si technický skvost pěkně zblízka. Na cestě po Sydney navštívíme rovněž tamní čínskou čtvrt, projedeme se monorailem a budeme se pídit o původu kraulařského stylu.
Tichý i Atlantský oceán omývají břehy země, která je o něco menší než Česká republika. Nabízí však přenádhernou přírodu a spoustu zajímavých zážitků. Jedním z nich může být třeba návštěva kmene Bribri, kde se dělá čokoláda ještě podle starých aztéckých receptů. Nebo setkání s mužem, který si dobře rozumí se zvířaty a do vody klidně vleze i s krokodýlem. Na banánové plantáži zase uvidíme lidské lokomotivy a zjistíme, že oblíbená tropická pochoutka rozhodně neroste v rajské zahradě. I proto se bývalý Pražák Tomáš snaží vzkřísit tradiční model kostarického zemědělství. Kovboje nikdo křísit nemusí, na slavnosti to umějí pořádně rozjet a s koněm dokáží i zatančit.
Cestu po kanadské provincii Ontario odstartujeme na ostrovech Manitoulin a Georgina, kde se obyvatelé během dlouhé zimy neobejdou bez sněžných skútrů, resp. vznášedel, které pro ně zajišťují hlavní spojení s pevninou. Své slavné kanoe vyměnili za moderní dopravní prostředky také indiáni z kmene Chippewa. Zamíříme i do malého městečka Brantford, kde světlo světa spatřil vynález jménem telefon a poprvé také fenomenální hokejista Wayne Gretzky. Navštívíme i kanadská velkoměsta - tepající multikulturní megapolis Toronto i poněkud konzervativní Ottawu plnou vládních úředníků a muzeí. Vůbec nejnavštěvovanějším místem celé Kanady jsou však Niagarské vodopády. Turisté se tam nejezdí jen kochat přírodním skvostem, ale také utratit peníze v kasinech. V noci se totiž městečko promění v malé Las Vegas.
Jezero Atitlán leží v Guatemale a je považováno za jedno z nejkrásnějších a nejpozoruhodnějších míst celé střední Ameriky. Průzračné hlubiny dosahují úctyhodných tří set čtyřiceti metrů. Vodní hladinu obklopují magické sopečné kužely. Většina obyvatel žijících u Atitlánu je indiánského původu a v jejich skromném životě se mísí mayské tradice s křesťanstvím, které sem přinesli španělští dobyvatelé. Je typické, že šamanský obřad se odehrává třeba v jeskyni pojmenované po svatém Michaelovi. Jedním z hlavních zemědělských produktů je tady káva, která má díky vysokohorskému klimatu a sopečnému podloží opravdu znamenitou chuť.
Centrální část nejlidnatějšího australského státu je různorodou farmářskou oblastí. Navštívíme nekonečné bavlníkové plantáže, vinice se 150letou tradicí, malou rodinou farmu, kde se pěstují oříšky Macadamia a kterou kdysi založil český emigrant. Většina přistěhovalců se ovšem vrhla na hledání opálů. Naleziště navštívíme s panem Krkoškou, původem z Brna, který - jak sám říká - už "nemajnuje". S Australany se pak pobavíme na oblíbeném rodeu i závodech kozích spřežení. A na závěr vláčkem s parní lokomotivou vyšplháme do neprudšího kopce v Modrých horách.
Druhá nejmenší kanadská provincie nabízí divokou přírodu a jedno světové "nej". Největší odliv a příliv, při kterém by se pod mořskou hladinu hravě schoval i čtyřpatrový dům. Původní indiánští obyvatelé těchto končin připisovali odpovědnost za tento fascinující jev obrovské velrybě plácající ocasní ploutví, kdesi ve vlnách Atlantského oceánu. Z Evropy dorazili jako první Francouzi a svůj nový domov pojmenovali Akádie. Původ názvu je dodnes hádankou. Nové území si nakonec vybojovali Britové a dali mu i nové jméno. S indiány z kmene Mikmaků si připomeneme jejich vyhlášené košíkářské umění, vydáme se na lov humrů a v Halifaxu se staneme svědky netradičního měření času.
Gambie je nejmenším státem afrického kontinentu. Evropští kolonizátoři ho vyprojektovali jako nudličku kolem řeky. Možná už tehdy bylo cestování po ní rozhodně příjemnější než po současných silnících, které často připomínají tankodrom. Při oslavách výročí nezávislosti si zase nelze nevzpomenout na naše komunistické prvomájové průvody. Navštívíme muslimskou školu i křesťanský hřbitov. Vyznavači obou náboženství tu žijí v mírumilovné symbióze. Potkáme se s českým bigbeatovým bubeníkem, který má dnes největší obchod s oblečením v Gambii. Zjistíme, že podle tradice se dvojčatům v této zemi dávají zásadně jména Adam a Eva a vůbec nezáleží na tom, zda to nejsou třeba zrovna dvě holčičky. Ochutnáme gambijskou specialitu, zdržíme se u záhadných kamenných kruhů a na kus řeči se zastavíme s loupači buráků.
Pod souhrnným názvem Jeseníky se skrývá hned několik majestátných hor a podhůří, kde leží i půvabná historická městečka. V tomto severomoravském koutu objevíme i nečekané množství technických památek. Jedním z nich je unikátní muzeum papíru s jeho ruční manufakturou. Na Dlouhých stráních zase najdeme novodobý unikát v podobě přečerpávající vodní elektrárny s největší reversní vodní turbínou v Evropě. Nevynecháme samozřejmě návštěvu slavných lázní, seznámíme se s lavinovými psy i s někdejším štajgrem zlatorudných dolů.
Krušné hory se táhnou podél celé severozápadní hranice s Německem. Tvoří souvislé horské pásmo v délce sto třiceti kilometrů. Dříve šedivá krajina s pahýly stromů se dnes nadechuje k novému životu, ale stále tak trochu vzpomíná na dobu, kdy se krajem od rána do noci ozývalo cinkání hornických špičáků. Pozůstatky hornictví v Krušnohoří naleznete doslova na každém kroku. My se však zastavíme také v rukavičkářské dílně, u jáchymovských léčivých bublinek a gigantických hudebních nástrojů v Kraslicích
Krajem krásným, lidu tichého a nářečí měkkého, jak by máslo krájel. Tak popsal severovýchodní cíp Moravy nejslavnější lašský rodák Leoš Janáček. Kdysi chudý zemědělský kraj opanoval koncem devatenáctého století těžký průmysl: Ve světě hop nejvíce proslavily automobily Tatra, jehož historické i novodobé modely jsou k vidění v kopřivnickém muzeu. Město Štramberk je zase známé cukrovím slazeným medem a ochuceným tajemnou směsí koření. Těší se ochranné známce Evropské unie a jmenuje se Štramberské uši jako připomínka jedné válečné lsti.
Chodsko vyniká nářečím, obyčeji, bohatými kroji, kulinářskými specialitami i rázovitými osobnostmi. K nim bezpochyby patří domažlický ponocný Roman Holub, ale také třeba starosta Klenčí Karel Smutný s jeho pozoruhodnou teorií o vzniku Skotska. V kuchyni paní Kustové nahlédneme do tajemství "luxusnější" verze chodských koláčů. Zastavíme se u glorietu, který připomíná slavnou domažlickou bitvu-nebitvu. Zavzpomínáme také na odbojného Kozinu a pokusíme se najít odpověď na otázku, proč chodští dudáci na rozdíl od skotských do nástroje nefoukají.
Mostecko patří rozlohou k nejmenším, ale zároveň k nelidnatějším regionům v České republice. Jeho dominantou je hrad Hněvín, kde byl vězněn i slavný magistr Kelly. Ten zlověstně prorokoval městu, že lehne v prachu a ohni. Jeho věštbu komunisté svým způsobem vyplnili. Měsíční a industriální krajina však v sobě skrývá jistý bizarní půvab a spoustu zajímavostí. K nim patří třeba vinice vybudované na rekultivovaném území, přesun kostela Nanebevzetí Panny Marie či unikátní Koldům. Navštívíme doly, výrobce tradičních dřevěných hraček, litvínovskou hokejovou líheň i nechvalně proslulé sídliště Chánov.
Údolím nedaleko Třebenic protéká bájná řeka Modla a dle pověsti právě kráčela kněžna Libuše vstříc oráči Přemyslovi. Je to jen jedna z mnoha starých bájí, které jsou umístěny do tohoto kraje, jemuž tvarem královské koruny vévodí hrad Hazmburk. Na zajímavou architekturu si potrpěl i bohatý mešťan Jan Mráz, který si na střeše svého litoměřického domu nechal postavit věž ve tvaru kalichu. V Zubnicích se potkáme s panem Ledvinkou, který se snaží zachraňovat tamní romantické roubenky, zatímco pod vrcholky Oblíků a Rané nás přivítají dovádiví syslíci. Panuje tu téměř středomořské klima, proto se tu daří některým nezvyklým rostlinným společenstvím. To vše dohromady vytváří zvláštní magii, o které snad nejvíc ví malíř Dan Richter.
Lednicko-valtický areál je území sevřené mezi řekou Dyjí, Pálavou a hranicí s Rakouskem. Jeho dvěma centry jsou Valtice a Lednice známé hlavně svými zámky a parky. Mezi nimi se ovšem nachází přírodní park, který patří k největším příkladům komponované krajiny nejen v rámci Evropy, ale na celém světě. Uprostřed hlubokých hvozdů se z ničeho nic objeví chrámové sloupořadí či triumfální oblouk, na hřebenech zase narazíte na kolonádu. Upravené viniční tratě se střídají s rybníky plnými vodního ptactva. Není divu, že Lednicko-valtický areál byl v roce 1996 zařazen na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Kokořínsko je jedním z nejčlenitějších a zároveň i nejmalebnějších území v Čechách. Není divu, že se stalo pravým rájem chalupářů, milovníků přírody a také umělců. Karla Hynka Máchu doslova fascinovaly zdejší "polomené hory". Ostatně, kde jinde najdete hory, do nichž sestupujete z krajiny ploché jako stůl? Ozdobené navíc pískovcovými pokličkami, ve kterých někdo může vidět zkamenělé dámy s klobouky, jiný pouhou selektivní erozi. Nelze pominout ani zdejší gotické šperky v podobě Kokořína, Bezdězu či tajemného hradu Houska, kde se prý Máchovi zjevil přelud dívky, která mu zvláštní kamerou ukázala svět budoucnosti.
Poušť Gobi tvoří z větší části vlastně suchá polotravnatá step. Poušť se rozkládá na úpatí Altajských hor v nadmořské výšce 1500 metrů nad mořem. V roce 1975 zde byla vyhlášena Velká rezervace Gobi, která se stala čtvrtou největší přírodní rezervací na světě. Jde o nejsevernější místo na světě, kde můžete potkat velblouda, ale také bílé leopardy, gazely a ovce. Uprostřed pouště se nachází městečko Dalandzadgad, ovšem na kočovníky s jejich jurtami můžete narazit prakticky po celé Gobi. Topí sušeným trusem, vyrábějí ovčí sýr, po večerech popíjejí zkvašené kobylí mléko kumis a vyprávějí o mýtickém Olgoji chorchojovi či pouštním muži Almazovi.
Když Francouzi začali na konci 16. století osídlovat Severní Ameriku, nikdo netušil, že jediným francouzsky hovořícím územím bude o několik set let později pouze Québek. Zjistíme, jak se žilo osadníkům v panenské přírodě, co je sem přivedlo a jak jejich potomci oslavují již čtyřsté výročí založení svého hlavního města. Po řece Sagenay, která teče fjordem obklopeným hlubokými lesy, se dostaneme až do zálivu Svatého Vavřince, kde se podíváme na velryby. V městské rezervaci navštívíme indiánský kmen Hurónů a v podniku rodiny Perron se dozvíme, jak se vyrábí sýr pro místní specialitu "poutine". A samozřejmě zavítáme i do Montrealu, velkoměsta, kde se mísí řeči, barvy i vůně celého světa.
Města v Porýní-Falcku svědčí o pohnuté historii. Na mnoha místech se nalézají relikty z doby keltské i římské, ale také dobře zachované skvostné památníky z pozdějších časů. Rozjímavé vinařské osady na Rýně a Mosele, idylické vesnice ve vulkanické oblasti Eifel a města s moderním fluidem jako Mohuč a Worms každoročně přitahují tisíce nadšených návštěvníků. Zvláště oblíbené je údolí řeky Mosely mezi Koblenzem a Trevírem. Romantickou říční krajinu obdivovali už staří Římané a Keltové. Na příkrých svazích nad řekou zasadili první révu. Břidlicové podloží dodává vínům typickou jemnou minerální příchuť.
Addu je nejjižněji položený atol Malediv, jediný ležící po rovníkem. Tady začala islamizace ostrovů a pozdější silná britská přítomnost zajistila místním kvalitní vzdělání. Díky tomu dnes zastávají významná místa po celém ostrovním soustátí. Jako na celých Maledivách, i na Addu se klade důraz na ekologii a šetrný přístup k oceánu. Nesmí se stavět z mořských korálů a tuňáci se loví jen pomocí prutů; sítě jsou tabu. Tvrdá pravidla platí i pro provoz turistických rezortů. Povinností je vlastní čistička, výrobna vody a kompletní recyklace veškerého odpadu včetně vývozu ke zpracování do Indie. Na Maledivách je nedostatek stromů a zvláštní status mají palmy. Každá má svého majitele a identifikační číslo. Dříve se z nich stavěly lodě, dnes se na stavbu dováží dříví z Malajsie. Nebo se využívá třeba laminát. Turistický ruch dnes obnovuje i tradiční profese, například výrobu střech z palmových listů. Palmy zpevňují pevninu, což je v případě atolů nutnost. Ale ani to neřeší budoucnost Malediv. Nejvyšší bod země leží pouhé dva metry nad mořem a tak jakékoliv klimatické změny mohou mít na budoucnost ostrova fatální dopad.
Kromě divoké krajiny láká skotské souostroví svou megalitickou minulostí. Pohled na prstenec více než pětimetrových kamenů je stejně uchvacující, jako na starověké sídliště Skara Brae, které bylo objevené jen náhodou poté, co velká bouře strhla část pobřeží. Na ostrovech vládne příjemná atmosféra, kterou vytvářejí hlavně romantické rybářské vesničky a stáda ovcí, popásající se na zelených kopcích. Žije tam ovšem i speciální plemeno, které se živí pouze mořskými řasami. Orkneje mají i jeden celosvětový primát. Mezi ostrovy existuje nejkratší pravidelné letecké spojení na světě. Pilot ani nestačí pořádně vzlétnout a za dvě minuty už přistává..
Někteří Mongolové říkají, že Ulánbátar je vředem na jinak zdravém těle Mongolska. Podivuhodná směs paneláků a tradičních jurt, mezi kterými stojí sochy Buddhy, Čingischána a Lenina jen podtrhují pitoresknost metropole a zároveň dotvářejí její nezaměnitelný půvab. Obyvatelé Ulánbátaru milují fotografování, o čemž svědčí desítky improvizovaných ateliérů na hlavním náměstí, kde se lidé nechávají zvěčnit v těch nejneuvěřitelnějších pozicích. Větší vzrušení prožívají snad jen během celonárodního svátku zvaného Nádam. Běhají se dostihy, zápasí, střílí lukem na terč, ale také se před zaplněným stadiónem cvrnkají kostičky na cíl.
Kanadskou provincii Alberta procestujeme doslova křížem krážem. A to jak zeměpisně, tak i časově. Podíváme se, jak se žije nefalšovaným kovbojům v rozlehlých prériích na východě a také jak slaví svůj největší svátek - Calgary Stampede. Zabubnujeme si a zatančíme spolu s příslušníky indiánského kmene Nakota Sú na jejich každoroční slavnosti Pow Wow. Objevíme krásy panenské přírody národního parku Banff ve Skalistých horách, nejstaršího kanadského parku vůbec. Zjistíme, jak se vysoko v horách kempuje a co nás tam čeká. Odkryjeme také dávnou minulost plnou dinosaurů u města Drumheller a pojedeme na nákupy do jednoho z největších obchodních center světa West Edmonton Mall.
Hluboké lesy, zelená údolí s křišťálově čistými ledovcovými jezery lákají k návštěvě země, kterou v době, kdy už celá Evropa přijala křesťanství, ještě obývala pohanská božstva. Dnes jsou Litevci naopak horlivými stoupenci Krista. Přesně v duchu jejich impulsivní povahy, kvůli které jsou často označováni jako Italové Severu. Jejich druhým náboženstvím je ovšem basketbal, což bylo v průběhu olympijského turnaje zvláště patrné. Kromě přírodních krás, nabízí Litva spoustu nečekaných zajímavostí. Mezi ně patří řezbářské umění, na které narazíte uprostřed přírody i na náměstích nebo třeba v unikátním muzeum čertů. V samotném centru barokního Vilniusu navštívíme svéráznou republiku s vlastní ústavou, do studených mořských vln se ponoříme s hledači jantaru a na Kurské kose se projdeme baltskou Saharou.
Dramatickou krajinu s tajemnými hrady obestírají tajemství, jimž vévodí legenda o lochnesské příšeře. Na břehu stejnojmenného jezera už celá léta žije v karavanu Steven Fowels. Smyslem jeho života je naděje, že se mu jednou splní sen a on bájnou Nessie spatří na vlastní oči. Skoty ve světě proslavila whisky a také dudy a kilty, které jsou často nespravedlivě nazývány sukněmi. Pokud něco takového vyslovíte před Skotem, riskujete pořádnou bouli. Kilty se šijí z tvrdé a nepromokavé látky zvané tartan. Podíváme se jak a z čeho se vyrábí. Navštívíme také palírnu, tradiční skotské hry a seznámíme se sympatickým kravským plemenem.
Cestopisný seriál, ktorým diváka sprevádzajú populárni českí herci Jiří Bartoška a Miroslav Donutil.
Původně železniční stanice uprostřed pustiny a stanový tábor, z kterého se během jednoho století stala jedna z nejvýznamnějších afrických metropolí. Základy keňského hlavního města spadají do konce 19. století, kdy vedle nedalekého potoka vzniklo železniční depo. Masajové potoku říkali Uaso nairobi (chladná voda), odtud dnešní název. Slavné časy železnice dnes připomíná muzeum, kde je vystaven i vlak, kterým přijížděla do Nairobi Meryl Streepová ve velkofilmu Vzpomínky na Afriku. Současná podoba města zahrnuje gigantické chudinské čtvrti, skládku ovládanou drogovými gangy i nádherné koloniální vily. Firma Baťa tu otevřela továrnu už ve třicátých letech, ale nejlevnější boty se zde vyrábějí z ojetých pneumatik a kupují na tržištích. Nairobi je město nespočtu sociálních problémů jako je přelidnění, kriminalita a špatné životní prostředí, přesto řada náznaků dává najevo, že se jednou může stát moderním centrem afrického kontinentu.
Víno, víno a zase víno - jako by se všechno v Moldavsku točilo jen kolem tohoto lahodného nápoje. Slaví se tu Den vína a ne náhodou se ve vinařství Milestii Mici nachází největší vinný sklep na světě. Dvě stě kilometrů chodeb a dva milióny uskladněných láhví! Ve vesničce Golubuje se potkáme s Ivanem Ivanovičem Laudou, předsedou spolku Novohrad, který povypráví a nelehkém životě na moldavském venkově. Ten ostře kontrastuje s okázalým hlavním městem Kišiněv, kde se zastavíme na pestré tržnici i na honosné svatbě. V Soroce zjistíme, jak také může vypadat ?cikánský tábor? a v Komratu zase navštívíme tureckou menšinu.
Svahilci obývají pobřežní pás východní Afriky od somálského až po mozambické území. Jde o muslimskou kulturu s africkým základem a se silnými vlivy indickými, perskými a arabskými. Období největšího rozkvětu zažila svahilská společnost v době obchodu s otroky, jejímž centrem byla Mombasa, dnes druhé největší keňské město. Původně tu stávala jen portugalská pevnost, jejíž vojáci skončili pohřbeni pod kmeny baobabů, aby křesťanské kříže neprovokovali muslimskou komunitu. Svahilci byli typickými obyvateli měst. Jedním z nich bylo i Gedi. V minulém století objevené rozvaliny vypovídají o jeho velikosti a významu, ale jeho zánik obestírá tajemství. I proto, že se o městě nedochovala jediná písemná zmínka. Na rozdíl třeba od Malindi, které je dnes oblíbeným místem italských návštěvníků, včetně těch, kteří prchají před zákonem. Na závěr naší cesty se vydáme na ostrov Lamu a do křivolakých uliček stejnojmenného hlavního města. Jezdí tu jen dvě auta – policejní a nákladní, veškerou další dopravu obstarávají chytří oslíci.
Biblické příběhy, antické památky, křižácké hrady – to je jen krátký výčet zajímavostí, které nabízí Jordánské hášimovské království. Od starověku tudy kráčely dramatické dějiny, ale dnes – v turbulentní atmosféře Blízkého východu – je Jordánsko relativně klidnou a rozhodně přátelskou oázou. Muslimská země bez předsudků přijímá poutníky, kteří chtějí navštívit místo, kde byl pokřtěn Ježíš a cizince v barech nechává holdovat jejich oblíbenému alkoholu. V poušti je ale lepší přijmout nezištné pozvání beduínů na šálek čaje. Koupel v Mrtvém moři je jedinečným zážitkem, kterému může konkurovat snad jen návštěva „ztraceného“ skalního města Petry.
Golanské výšiny jsou v očích Evropanů opředeny mnoha tajemstvími. I přesto, že jsou neodmyslitelně spojeny s válečnými konflikty mezi Izraelem a Sýrií, jedná se o místo s bohatou historií a překrásnou přírodou. Četné megalitické památky dokazují, že kořeny lidského osídlení sahají hluboko do minulosti. Své stopy zde zanechali i Římané, první křesťané a křižáci. Současné Golany jsou místem, kde se skvěle daří vínům, zemědělství a v neposlední řadě turistice. Volný čas zde s oblibou tráví hlavně Izraelci, kteří sem jezdí obdivovat neporušenou přírodu nebo lyžovat na nejvyšší Izraelskou horu Hermon s nadmořskou výškou 2224 metrů. Místo ale přitahuje také křesťanské poutníky, jež láká Galilejské jezero opředené biblickou mytologií. Neodmyslitelnou součástí Golan jsou také Drúzové – svérázné etnikum, které tvoří velkou část zdejšího obyvatelstva.
Režisér Petr Horký se spolu se zkušeným polárníkem Miroslavem Jakešem vydal dobýt severní pól. Během dvanácti dnů urazili 150 kilometrů v drsných podmínkách, kdy se jim navíc pohyblivý cíl cesty často vzdaloval. Krajina na ledovci je poněkud monotematická, ale Longyearbean - hlavní město Špicberků a nezbytná zastávka všech polárníků, žije zcela plnohodnotným životem. Je tam univerzita, muzeum, obchody a také banka semen z celého světa. Dalším postupným cílem polárníků je ruská základna Barneo, která se každý rok musí znovu postavit. Když je dílo hotovo, je čas třeba i na polární maratón.
Wales se pyšní rozmanitou krajinou a pestrou kulturou s hluboce zakořeněnými keltskými obyčeji. Je to místo zádumčivé i veselé, moderní i staromilské, ale rozhodně plné pohodových lidí, kteří milují ragby a tradiční pouliční smaženou rybu s hranolkami. Po mostě slavného inženýra Thomase Telforda se vydáme na ostrov Angelsey, který kdysi býval útočištěm keltských čarodějů, zatímco dnes je známý hlavně díky vesničce „Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysili ogogogoch", jejíž jméno je nejdelším místopisným názvem na světě. Ve Walesu najdeme také údajně nejmenší i nejošklivější dům v celé Británii, který souvisí s dávnou tradicí tzv. domů jedné noci. Ten, kdo od soumraku do úsvitu dokázal postavit dům, mohl si pak nárokovat pozemek tak velký, jak daleko dokázal od prahu domu vrhnout sekeru.
Země jakoby uvězněná mezi Vietnamem a Thajskem odnesla v průběhu dějin všechny regionální hrůzy včetně těch, které se jí vůbec netýkaly. Víte třeba, že Laos byl nejbombardovanější zemí planety? Snad právě proto jedině tady můžete navštívit trh, který nabízí předměty vyrobené z amerických leteckých bomb a pum. Na severu země se ovšem také nachází jedna z největších záhad jihovýchodní Asie - planina posetá desítkami gigantických džbánů. Archeologové z celého světa nad nimi jen bezmocně krčí rameny. O jejich tvůrcích a smyslu není stále nic známo. Zato se ví, že nejoblíbenější značku tamního piva zakládal český sládek.
Zulie se rozkládá v nejzápadnější části Venezuely kolem ohromného jezera Maracaibo a na pobřeží Karibského moře. Zdrojem jejího bohatství však není voda, ale ropa. Obyvatelé Zulie byli ve venezuelských poměrech zvyklí na vysoký životní standard, který však v současnosti ničí inflace populistické vlády prezidenta Chaveze. Některé věci však zůstávají svaté ? láska k baseballu, který se hraje před desetitisícovými návštěvami i na plácku v té poslední vesnici. A také korida, jež je živým důkazem přetrvávajícího španělského vlivu. Země však původně patřila indiánským kmenům Guajira a Paraujaná, kteří stále obývají rákosová obydlí na kůlech zvaná "palafitos".
Švýcarsko vyniká nejen největší koncentrací finančníků na světě, ale také nejvyššími evropskými vrcholky. I do výšky téměř čtyř kilometrů se můžete pohodlně dostat unikátním vláčkem, neboli zubačkou. Rázem se tak ocitnete na nejvýše položeném evropském nádraží a také v ledové jeskyni v útrobách hory Jungfrau. Alpská železnice však drží ještě jeden rekord, kterým je trať s nejprudším stoupáním na světě. V údolí se zase daří pověstným švýcarským dobrotám. Při výrobě cukrovinek překvapivě často narazíte na netradiční surovinu, kterou jsou kaštany. Za národní švýcarské jídlo ovšem platí sýrové fondue - pokrm se zajímavou historií.
Provincie El Quiché s jejím hlavním městem Chichicastenango je jedním z legendárních míst kultury mayských indiánů v Guatemale. Uprostřed neporušené přírody, jejichž perlou jsou věhlasné vodopády, si obyvatelé dodnes uchovali letité zvyky, ať už jde o rodinnou hierarchii, bylinkářské zdravotnictví či indiánskou saunu. Ani příchod křesťanských misionářů nic nezměnil na provozování šamanských rituálů, které k životu v Chichicastenangu neodmyslitelně patří. Přesto jedenadvacáté století vnáší do společnosti nové prvky, jakým je třeba vysílání indiánského rádia.
Ostrov nabízí na celém svém území nepřeberné množství přírodních krás a historických zajímavostí. Hlavním cílem většiny turistů jsou pochopitelně hřejivé vlny Indického oceánu, ale my se tentokrát vydáme z hlavního města Colomba do horských partií, kde se pěstuje vyhlášený cejlonský čaj. Dalším významným zemědělským artiklem je kokos. Za ořechy se však často musí i do desetimetrové výšky, proto si majitelé plantáží v době sklizně najímají speciální party. Kokos je také základem všech místních omáček, což vám zase potvrdí každá kuchařka. Zastavíme se také na údajně nejkrásnějším golfovém hřišti v Asii a navštívíme zápas v kriketu, který je nejpopulárnějším sportem ostrova. Jeho hráči jsou ideálem tamních žen. Nejen sňatek s idolem ovšem musí na Srí Lance doporučit tvůrce horoskopů.
Andské předhůří na severu Venezuely žije v pravidelném rytmu udávaném střídáním období dešťů. V říjnu každoročně přestane pršet a nádherná lesnatá oblast plná rozbouřených vodopádů ožívá. Začíná sezóna ananasů, opravují se zničené silnice a spadlé mosty, na pláccích vypukají baseballové turnaje. Lidé ve vnitrozemí v oblasti Churuguary budují tradiční obydlí bahareque z bláta a klád, která doslova uplácávají z jílovité hmoty smíchané se slámou. V kraji se daří rozmanité vegetaci, mimo jiné i malinkým banánům topocho. Pod úbočím hor se rozkládá metropole Santa Ana de Coro - hlavní město Falcónu a památka na první evropské osadníky. Historické jádro města je ozdobené klenoty španělské barokní architektury. Kousek za Corem leží přírodní zvláštnost - jediné venezuelské písečné duny, které prudce kontrastují se zelení všude kolem. Falcón se pyšní i krásným pobřežím s bílými plážemi a azurovou vodou.
Štábu pořadu Na cestě se nepodařilo objevit bájnou Atlantidu (jak by mohl napovídat název tohoto dílu), ale jen se tentokrát vydal na návštěvu jedné z osmnácti honduraských provincií. Nachází se přímo na karibském pobřeží a mezi její nepřehlédnutelnou skupinu obyvatel patří Garifunové. Potomci karibských indiánů a importovaných černošských otroků jsou známí svou muzikálností a tancem zvaným punta. Bez krouživých pohybů hýždí se pochopitelně nemohly obejít ani novoroční oslavy, které ovšem zdaleka nejsou tak temperamentní, jak by se dalo v Karibiku očekávat.
Země milionů slonů - tak mnozí cestovatelé říkají "poslední klidné zemi naší planety". Tentokrát prozkoumáme její jižní část a hlavně provincii Champasak, která patří k nejzajímavějším oblastem celého Laosu. Provázeni líně tekoucím Mekongem zamíříme do starobylého obchodního střediska Pakse. Dále se vydáme k mechem zarostlým balvanům tajemného chrámu Wat Phu Champasak a dorazíme i na čarokrásné ostrovy Si Phan Don. Vynikající kávu a čaj si vychutnáme na mystické náhorní plošině Bolaven. Navštívíme vesnickou svatbu, zahrajeme si fotbal s ratanovým míčem a nocovat budeme v pralesních domech. Cestovatelské útrapy pak budou vykoupeny pohledem na jedny z nejúchvatnějších vodopádů světa.
Ostrovy ve východní části Indonésie díky své izolované poloze dodnes zdárně odolávají vlivům civilizace. Ostrované na Sabu zdárně odolávali až do druhé poloviny minulého století křesťanství a přesto, že rakouský misionář Franz Lekner zde udělal pořádný kus práce, jeho ovečky se neváhají po nedělní mši oddávat pohanským tancům a obětním rituálům, aby si zajistili přízeň duchů a hojnou úrodu. Tu zde v největší míře obstarávají lontarové palmy, jejichž šťáva má takové nutriční hodnoty, že tři stromy dokáží uživit celou rodinu, aniž by musela jíst cokoliv jiného. A když palma doslouží, její dřevo se použije na stavbu domů, z listů se upletou košíky a když na to přijde, tak si z nich můžete ubalit i voňavou cigaretku okořeněnou hřebíčkem. Životadárnou moc těchto stromů poznal na vlastní kůži i mořeplavec Thomas Cook, který zde přistál po dlouhé cestě z Francouzské Polynésie, aby doplnil zásoby. K jeho velkému překvapení nakonec zachránilo posádce lodi život několik sudů naplněných právě palmovou šťávou. Cook byl prvním Evropanem, který přinesl o životě na Sabu seriózní informace a i když od jeho návštěvy uplynulo takřka 350 let, lidé zde dodnes používají stejné postupy sklizně a zpracování Lontaru, jaké popsal ve svých zápiscích. Během naší cesty nebudeme ovšem jenom šplhat po palmách, ale poodhalíme i tajemství rituálních tanců, které mají zaručit bohatou úrodu, navštívíme svéráznou mši rakouského misionáře, vyrazíme na lov chobotnic, projdeme se mezi posvátnými oltáři pohanských božstev a v neposlední řadě pronikneme do tajů ručně tkaných látek, k jejichž barvení se používají extrakty z kořenů, listů i roztodivných bobulí zdejších stromů. Mnohá dobrodružství nás pak čekají i během samotného cestování, protože způsob dopravy je na Sabu více než svérázný.
"Země zcela jiná než všechny, které znáte," vyznal se z obdivu k Barmě slavný spisovatel Rudyard Kipling. Momentálně to bohužel platí i v negativním slova smyslu, neboť tenhle krásný kout světa, kde lidé cizincům říkají hosté, už dlouhá léta dusí vláda vojenské junty. V kontrastu s velkolepou historií a nádhernou přírodou je ale současná chudoba a technologická zaostalost svědectvím devastujícího vlivu vládnoucích generálů na barmské hospodářství. Na krásu starých pagod a Buddhových soch obalených zlatými lístečky věřících to však nic nemění. Stejně tak i venkovský život na jezeře Inle plyne svým neměnným tempem. Mezi plovoucími políčky můžete nadále spatřit loďky s podivuhodným pohonem nožního veslování, v dílnách se vyrábějí slunečníky z bambusu a stromové kůry a balí se tu i věhlasná barmská cigára. V posledním královském městě Mandalaji je zase zážitkem návštěva trhu s drahými kameny i setkání s komediální skupinou Kníratí bratři, kterým vojenský režim dovoluje vystupovat jen v provizorním divadélku v jejich vlastním domě.
Provincie Matanzas se rozkládá ve středozápadní části ostrova Kuby. Její pobřeží oblévají na severu vody Mexického zálivu a na jihu Karibské moře. V provincii leží světoznámé letovisko Varadero - čtyřicet kilometrů dlouhá pevninská kosa, která je vyhledávaným cílem turistů. Ti oceňují zejména dlouhou písčitou pláž, korálové útesy, vodní kanály i moderní hotely. Varadero je ovšem spojeno i s dramatickou historií. Nachází se tam Zátoka sviní - záliv, kde se vylodili v ruce 1961 kubánští exulanti s cílem svrhnout komunistický režim. Castrova armáda invazi odrazila i díky českým zbraním a slavné vítězství dodnes připomínají dobová kulometná hnízda i propagandistické billboardy. Stejnojmenné hlavní město provincie je plné mostů, z nichž některé pocházejí z 19 století, tedy z doby největšího rozkvětu. Dnes lidé v Matanzasu žijí poklidným životem. Zatímco ženy se scházejí při nákupech na tržnici, muži hrají odpoledne na ulici domino a děti baseball. Nejoblíbenější zábavou ovšem jsou nelegální kohoutí zápasy.
Jeden den v roce se se západem slunce promění města po celé Srí Lance v nekonečný průvod barev, světel, kostýmů, zvířat a bohatě zdobených alegorických vozů. Slaví se svátek Pója neboli Perahera. Tisíce tanečníků, polykačů ohně a lidí v kostýmech se královsky baví a současně vzdávají úctu Buddhovi. Po zábavě však přichází všední den. Zemědělci se vrátí na pole a lopotí se třeba na rýžových polích. Právě tato plodina je základním zdrojem obživy ostrovanů. Od sadby je sklizni uplynou jen dva měsíce, ale Srí Lanka je domovem i prokazatelně nejstaršího stromu na světě. Země vůbec oplývá nádhernou přírodou, kde můžete na vlastní oči spatřit třeba leoparda. Skutečnou raritou je ovšem svérázný způsob rybolovu.
Argentinskou oblast Mendoza v podhůří andských vrcholů proslavilo víno. "Mendocinos" udržují vinařskou tradici po staletí a vrcholem každého roku je přirozeně sklizeň. Během prvního březnového týdne, tedy na jižní polokouli na začátku podzimu, se koná Fiesta de la Vendimia. Kromě symbolického vyjádření díků za sklizeň jsou hlavními body oslav představení v amfiteátru Franka Romera Daye a samozřejmě volba královny vinobraní. Na bulvárech hlavního města hledí tváře dívek snad z každé výlohy a v novinách vycházejí jejich profily. Zatímco v nížině panuje vinařský ruch, rozlehlá horská oblast Mendozy je z větší části docela pustá. Život zde téměř ustrnul po nedávném zrušení železnice, která oblast spojovala s chilskou metropolí Santiago de Chile. Transandská železnice vedla napříč horami, po kamenitých úbočích horských velikánů, mizela v mnoha tunelech a překonávala hluboké rokle na montovaných můstcích. Byla nejen tepnou hor, ale i unikátní dopravní stavbou svého druhu. Také proto dnes usilují různé spolky o její záchranu a znovuuvedení do provozu. Veškerá přeprava zboží se nyní odbývá na korbách nákladních vozů a horské vesnice se následkem toho postupně vylidňují. Místní je opouštějí a na jejich místo nastupuje turistický průmysl. Rozmáhá se především horolezectví a trekking, přičemž hlavní trasy kopírují bývalou železnici. Zvláštní skalní útvar Puente del Inca - přírodní most pnoucí se přes řeku Las Cuevas - láká do hor návštěvníky z celé Jižní Ameriky. Ovšem hlavním magnetem je hora Aconcagua. Nejvyšší vrchol obou Amerik tyčící se do bezmála 7000 metrů nad mořem. Protože hora je schůdná i vysokohorskými turisty, snaží se jí ročně zdolat okolo 3500 lidí. Nával novodobých dobyvatelů ze všech končin světa většinou ponechává bez povšimnutí malý hřbitůvek v ústraní cesty k hoře, kde odpočívají ti z méně šťastných vyzyvatelů.
Rovinatá planina maďarské puszty se rozkládá mezi Dunajem a východní hranicí země. V krajině protkané vahadlovými studnami se uchovala typická podoba usedlostí, prastaré druhy domácího zvířectva i evropské druhy ptáků vyskytujících se výhradně v tomto regionu. Život obyvatel v okolí jezera Tisza i stejnojmenné řeky byl od kolébky do hrobu spjat s vodou. Rodili se v chaloupkách na "kuřích nožkách" a byli pochováváni pod náhrobkem ve tvaru člunu, který jim měl usnadnit cestu na "druhý břeh". Dnes dává obyvatelům pusty obživu hlavně termální voda. Dříve bez užitku vyvěrající prameny z nitra země změnil lázeňský průmysl ve zlatou žílu maďarského hospodářství. Cestování tímto krajem je i velkým gurmánským zážitkem, který skýtá například sumčí paprikáš, lahodně ostrá čabajka či sladkosti ve druhé nejstarší maďarské cukrárně. O skvělém vínu ani nemluvě..
Havana byla na začátku padesátých let minulého století jedním z nejelegantnějších měst západní polokoule. Její někdejší krása dýchá na návštěvníky dodnes i přes to, že se po padesáti letech Castrova socialismu téměř rozpadá před očima. Život v Havaně se tak odehrává v kulisách omšelých paláců, mezi kterými se prohánějí bachratá americká auta pocházející z dob jejího největšího rozkvětu. Havaně vévodí stará koloniální pevnost El Morro, která byla opěrným bodem španělských kolonistů v Mexickém zálivu. Ještě před třiceti lety ovšem sloužila jako obávaný kriminál pro nepřátele socialismu. Dnes se v jejích ochozech procházejí turisté. Naproti přes zátoku se táhne do dálky známé nábřeží Malecón, místo dostaveníček všech Havaňanů, němý svědek jejich osudů i velkých historických událostí. Dominantami centra města jsou budova Kapitolu a stará katedrála. V těsném sousedství svatostánku se nachází proslulý bar La Bodeguita del Medio, kam chodil americký spisovatel Ernst Hemingway, stejně jako do nedaleké restaurace El Floridita. Kubánský bílý rum, který v obou barech teče proudem, se vyrábí z cukrové třtiny. Plantáže s touto typickou kubánskou plodinou zabírají obrovskou plochu v okolí města Artemisa, jež leží na západním okraji provincie Havana, jen několik desítek kilometrů od hlavního města. Taktéž jen pár desítek kilometrů od Havany, jen opačným směrem, na východ, leží pláž Santa María del Mar, jedna z nejkrásnějších pláží na Kubě. Protipólem havanského centra plného turistů i malebných pláží je chudá přístavní čtvrť La Regla ležící na protějším břehu zátoky. Zde narazíme ještě dnes na pomník Vladimíra Iljiče Lenina, ale především na tajné náboženské rituály, již pocházejí z Afriky a které na Kubu přivezli a po staletí si je uchovali černí otroci. Do čtvrti La Regla se lze nejsnáze dostat lodí. Typickým dopravním prostředkem v Havaně jsou ovšem stará americká auta. Těch jezdí po městě stovky a většina z nich slouží místní hromadné dopravě jako kolektivní taxíky. Do jedné t
Argentinská oblast Córdoba se rozkládá uprostřed druhé největší jihoamerické země. Ve stejnojmenné metropoli žije skoro 1,5 milionu lidí. Starobylé město založili španělští kolonizátoři v roce 1573. V těch dobách bylo centrem vzdělanosti a obchodu celého regionu a také dnes je jedním z hlavních univerzitních měst Argentiny. Nachází se tam 15 vysokých škol, do nichž dochází na deset tisíc studentů. A ti mají večer na výběr z řady skvělých restaurací. Způsoby argentinského stolování zaslouží velkou pozornost a leckoho možná překvapí, že slavné steaky se nekoření a k jejich úpravě se používá pouze sůl. A stejně udivující je fakt, že po pastvinách v okolí Córdoby pobíhá čím dále tím méně hovězího skotu, který nahrazuje pěstování sóji. Naopak stále velkou popularitu si udržuje koňské pólo.
Většina turistů, kteří míří do Indonésie skončí na Bali, aniž by tušili, že dál na východ se rozkládá zapomenuté území s kulturou stejně unikátní jako je ta balijská. Ostrov Sumba, který je od Bali vzdálený pouhou půl hodinu letu, zůstával po dlouhá staletí stranou zájmu místních vládců i kolonizátorů. Díky tomu se zde rozvinula velmi svérázná náboženská tradice a kultura, která dodnes vzdoruje i vlivům moderní civilizace. Každodenní život a práce se na Sumbě stále řídí podle zásad animistické víry Marapu. Ať už jde o sázení rýže nebo starověké bojové rituály, jejichž součástí jsou i lidské oběti, vše je podřízeno tomu, aby byla zachována přízeň předků. Jen oni mohou totiž v společně s duchy a božstvy zajistit dobrou úrodu a šťastný život na ostrově. A nejde přitom jen o nějaký abstraktní duchovní systém. Na každém kroku se můžete setkat s obřími kamennými hrobkami, stády buvolů určených pro obětní obřady nebo ženami, které při sázení rýže tančí a zpívají duchům, aby zajistili pro ně a jejich rodiny bohatou úrodu. Bez příslušné oběti a komunikace s předky se zde dokonce neobejde ani stavba nového domu. Ještě před tím, než jsou položeny základy, musí se stavitel nejdřív dotázat duchů, zda je místo, kde rozhodl stavět, vhodné. Duchovní náboj zde dokonce nepostrádají ani oblíbené neřesti, jako je třeba žvýkání betelových ořechů. I když jde o zlozvyk, který prokazatelné poškozuje lidské zdraví stejně jako kouření, na Sumbě ho považují za nezbytný prostředek k posílení míru.
Krkonoše jsou naším nejvyšším a nejdrsnějším pohořím. Čtyřiapadesát vrcholů je vyšších než tisíc metrů a sníh tu leží i šest měsíců z roku. Všemu vévodí Sněžka a my se nevydáme jen na její vrchol, ale i do jejího nitra, z něhož se těžilo železo, měď a arzén, který využívaly jako čeřidlo zdejší sklárny. S botaničkou Petrou Šťastnou se vypravíme k Labské boudě, kde roste jeřáb sudetský, a poté navštívíme obdobu novodobé archy Noemovy na Špicberkách - zahradu ohrožených krkonošských druhů rostlin ve Vrchlabí. Ve Špindlerově Mlýně oslavíme příchod nového roku, v Rokytnici zažijeme Pašeráckej vejkend a potkáme se s Martinem Roubalem, který pokračuje v tradici budování roubených chalup.
Gorolsko je oblast v nejvýchodnějším cípu České republiky mezi Třincem, polskou a slovenskou hranicí. Na beskydských stráních se tu v klidu popásají ovečky, které sem kdysi zavedli Valaši, zatímco v hlubokých hvozdech tu můžete ještě stále natrefit na vlka, rysa a dokonce i na medvěda. Dávno před lítými šelmami tu ovšem byly záhadné kamenné koule, z nichž některé mají v průměru až pět metrů a váží i třicet tun. Jejich původ nedokázala spolehlivě objasnit ani moderní věda. I proto se jim nejčastěji říká zkamenělá dinosauří vejce. Tajemství obestírá i poklad, který měl v pralese zvaném Mionší ukrýt i se svou závětí legendární beskydský zbojník Ondráš. Jeho podobizna se sice nedochovala, ale představu si každý může udělat alespoň podle figurek mistra řezbáře z Mostů u Jablunkova. Hora Velká Čantoryje je zase opředena legendou, kvůli které se jí také říká slezský Blaník. I tady dřímá vojsko o síle tří set plně vyzbrojených rytířů. Jejich spánek neruší ani turisté mířící na soukromou rozhlednu pana Lubojackého.
Bílé vápencové pohoří zdvihající se z jihomoravské roviny působí jako pravěký ještě povalující se v krajině. Kdysi se tu také proháněli mamuti, o pár tisíc let později tu tábořili římské legie, díky kterým se sem dostalo i víno. Minerály z vápencového podloží a dostatek slunce mu dodávají nezaměnitelnou chuť, což s gustem zjišťují návštěvníci zdejších sklípků. Vedle toho si užívají i zdejší zachovalé přírody a historických památek, kterými oplývá město Mikulov. Parné dny je také možné příjemně strávit u moravského moře, které tu v sedmdesátých letech bylo vybudováno na úkor unikátního lužního lesa.
Nejsevernější české pohoří bylo nazváno podle řeky Jizery, která pramení na svazích Smrku, nejvyššího vrcholu české části hor. Do hlubokých lesů se dříve odvážili leda tak uhlíři a ptáčníci. Teprve ve třináctém století přicházeli na pozvání krále Přemysla Otakara II. osadníci z okolních zemí, aby pusté oblasti pozvedli. Jednou ze zvláštností dokreslujících nelehký život obyvatel Jizerských hor je velké množství kamenných pomníčků či dřevěných křížů, které většinou připomínají místo, kde se udála nějaká nešťastná událost. Jde o vzpomínky na dřevorubce zabité padajícím stromem, rozmačkané při svážení dřeva na saních, oběti vražd, loupeží a také pomníky lesníků a pytláků zabitých ve vzájemných přestřelkách. Dalším fenoménem jsou rozhledny – Štěpánka, Nisanka, Frýdlantská vyhlídka, ale turisté míří i za bizarní nádhernou skalních útvarů, které se staly druhým domovem horolezců. Podíváme se také za pomalu umírajícími tradicemi sklářů a výrobců bižuterie. Zastavíme se na faře, v pekařství i v ateliéru pana Komňackého, který na plátno zachycuje život a krásu Jizerských hor.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na kamenitá políčka Bílých Karpat, za černou panenkou Marií žítkovských bohyní a na fašank za šavlovým tancem i ochutnávkou žmolkovice. Kopanice jsou nejmenší a nejchudší oblastí moravského Slovácka. Krásná, ale kamenitá krajina Bílých Karpat jejím obyvatelům umožňovala obhospodařovat pole jen s motykou. Odtud Kopanice, kde úroda nikdy nebyla valná. Proto se Kopaničáři nemohli se svými bohatými sousedy z úrodného Dolňácka nikdy rovnat. Kraj je to poměrně chudý i dnes, ovšem nikoliv na tradice. Návštěva Kopanic během Velikonoc, červencových slavností či zimního masopustu, kdy je k vidění i unikátní šavlový tanec, je toho nejlepším důkazem. Magie krajiny má i své lidské ztělesnění v podobě tzv. žítkovských bohyní, které dokázaly ochránit před uřknutím, léčit s pomocí bylin, ale třeba i najít ukradené věci a spolehlivě poradit v partnerských vztazích.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem bublající a kouřící krajinou na místo, kde zasedal první parlament, na vikingský festival a za historií zakletou v notách Říká se, že na Islandu vlastně nemají počasí, ale pouze jeho ukázky. A když se vám ukázka nelíbí, stačí jen chvíli počkat a počasí se změní. Pravda, většinou k horšímu... Seznámení s nejobydlenější části ostrovního státu začneme na vikingském festivalu plném obskurních disciplín - třeba taháním za uši, což je prý opravdová zkouška bolesti. Unikátní a pro Island typický je i dvojhlasný zpěv, který prý v křesťanských kostelech kdysi nahrazoval absenci varhan. Islandština příliš neobohatila světové jazyky, ale slovo gejzír patří mezi výjimky. Pravidelnou krásu výstřiků vařící vody směrem k obloze je ostatně možné si na Islandu užít měrou vrchovatou. Stejně jako sopek, které Vily Knudsen začal spolu se svým otce dokumentovat už v padesátých letech minulého století. Na filmových pásech shromáždil unikátní svědectví.
Na rozdíl od hustěji zalidněných okolních zemí žije v Zambii relativně málo obyvatel. Plocha zhruba desetkrát větší než Česká republika je domovem jedenácti miliónů lidí. Právě díky řídkému osídlení se tu naopak daří divoké zvěři, v pustině kolem řeky Luangwa žije zcela svobodně. Na devíti tisících kilometrech čtverečních panují nedotčené přírodní podmínky a zákony divočiny, v níž úřadují králové šelem – lvi. Život v Zambii charakterizují dva základní rozdíly – městský život se od života v buši liší především v tom, že zatímco venkov zcela vystačí s vlastními zdroji, ve městech jsou lidé odkázáni na nákup základních potravin. Přesto se i tady lidé stahují do měst – je to vidět hlavně v údajně nejrychleji rostoucí subsaharské metropoli Lusace. Dále proti proudu Zambezi, na hranici mezi jižní Zambií a Zimbabwe, se nacházejí jedny z největších světových vodopádů. Voda se zde řítí ze stodvacetimetrové výšky do úzké čedičové rokle. Vodopády – dnes jeden ze sedmi přírodních divů světa – objevil 16. listopadu 1855 skotský cestovatel David Livingstone a nazval je na počest britské královny Viktorie, přestože už jméno měly. Místní obyvatelé jim dodnes říkají Mosi-oa-Tunya (Hřmící kouř). V roce 1875 je prozkoumal také proslulý český cestovatel Emil Holub, který je i autorem jejich první mapy.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem za svatojánskými ohni, na návštěvu oživlého sovětského kriminálu, nejsevernější vinicí a nejmenším národem na světě Západní oblast Lotyšska, jejíž pobřeží se dotýká jak Baltského moře, tak Rižského zálivu se nazývá Kurzemsko. Návštěvníkům nabízí dvě tváře. Tu průmyslovou reprezentují nezamrzající přístavní města Liepaja a Ventspils, zatímco hluboké lesy na severu skrývají různá překvapení. Třeba romantické vesnice obývané posledními zbytky Livů, nejmenšího národa na světě, ale také stáda divokých koní nebo někdejší unikátní sovětský špionážní satelit. Všechny kurzemské zajímavosti však blednou během letního slunovratu, kdy se po celém kraji rozhoří svatojánské ohně a lidé až do rozbřesku slaví.
Viti Levu je největší ze 322 ostrovů tvořících Fidži. Jeho název také znamená Velké Fidži. Ještě v devatenáctém století se tu na obětním kameni u městečka Sigatoka porcovali nepřátelští bojovníci, což změnila až britská kolonizace a s ní spojené přijetí křesťanství domorodými obyvateli. S Brity přišli na ostrovy indičtí dělníci a také ragby, které je dnes suverénně největší vášní Fidžijců. Konkuruje mu snad jen popíjení lehce narkotického nápoje yaqona, který si dopřávají účastníci opulentních fidžijských svateb. Jednu takovou jsme navštívili ve městě Lautoka. V hornatém a zalesněném středu ostrova najdeme jednu z nejkrásnějších místních vesniček, kde prozíravý náčelník kdysi rozhodl, že všichni musí bydlet v tradičních obydlích zvaných bure. Sousedé se jim smáli a veseli stavěli z betonu a vlnitého plechu. Dnes jsou bure vyhledávaným cílem zahraničních návštěvníků a vesnice - na rozdíl od jiných - prosperuje. Většina turistů si však přijíždí užívat hlavně bílých pláží s kokosovými palmami a podmořských krás korálových útesů, tedy tradičních atributů tichomořského ráje.
Procházku po jednom z nejmladších států začneme na středomořském pobřeží, kde se nachází přístavní město Kotor, perla jihoevropské architektury zapsaná na prestižním seznamu světového dědictví UNESCO. Město je tvořeno charakteristickou středověkou sítí úzkých uliček a nepravidelných náměstí s nádhernými kostely a paláci v románském, gotickém, renesančním i barokním slohu. Kotor je ovšem i místem se snad největším výskytem koček na metr čtvereční a také centrum nejpopulárnějšího černohorského sportu - vodního póla. Mnohem klidněji plyne život na březích Skadarského jezera, největší sladkovodní plochy na Balkáně. Hnízdy tu desítky druhů ptactva, včetně posledních pelikánů evropských. Přítoky lemují tisíce leknínů, na ostrovech se nachází staré kláštery i vězení. Na přírodu žehrají jen rybáři, úlovky prý nejsou žádná sláva. Mnohem lépe se daří pěstitelům vína a výrobcům nejlepší černohorské šunky. Výjimečnou chuť "pršutu" z vesničky Njeguši prý dodává vítr.
Kdysi uprostřed ostrova nikdo trvale nežil, vyhnanství do vnitrozemí bylo jednou z forem trestu a otázka přežití sázkou do loterie. V nehostinném kraji se však postupně začalo farmařit a dnes ho brázdí i turisté, obdivující drsně svéraznou krásu islandské přírody. Dominují v ní sopky a voda. Nepřehlédnutelné jsou zvláště vodopády. Jsou jich tisíce a mezi nimi Detifoss, nejmohutnější vodní stěna v Evropě. Krajina kolem Duhových hor je díky barevným sopečným horninám pastvou pro oči a potok protékající přes stále ještě teplé lávové pole má ideální teplotu ke koupání. Odsud není daleko k sopce Krafla - malé učebnici vulkanických jevů. Bahenní sopky, výrony sirných par, stále kouřící lávová pole... Jako by ale zdejší obyvatele už po staletí před sopkami někdo chránil. Svědčí o tom i základy starého kostela - lávový proud se kdysi zastavil jen 10 metrů před ním. Lidé se také naučili sopečnou energii využívat. Třeba k originálnímu způsobu pečení chleba.
Uzoučká zemička ve tvaru žížaly ležící mezi Mozambikem, Zambií a Tanzánií je vlastně jen pobřežím kolem třetího největšího afrického jezera Malawi. Jeho jméno zná snad každý akvarista na světě, neboť většina sladkovodních rybiček roztroušených po celé zeměkouli pochází právě z tohoto jezera, které je domovem zhruba 500 rybích druhů. Dalšími významnými exportními artikly jsou tabák a čaj. Přesto Malawi patří k nejchudším zemím světa. Má však tři hlavní města - to současné, bývalé koloniální a obchodní. Mluví se tam čtyřiceti domorodými jazyky, ale tím úředním je angličtina. Kromě ní spojuje obyvatele i láska k fotbalu. Turisté nepřejíždějí zrovna v hojném počtu a všichni míří do Národního parku Liwonde v povodí stejnojmenné řeky. Čistě statisticky tam každých dvacet metrů potkají hrocha.
Ai piedi del monte - tedy na úpatí hor se rozkládá Piemonte, největší pevninský italský region, který rozlohou předčí pouze ostrovní Sicílie. Převážně hornatá krajina skrývá mnohé přírodní a historické půvaby, jimž vévodí turínská metropole. Biella je zase textilním a módním srdce Apeninského poloostrova, což mu vyneslo primát nejbohatšího italského města. Obyvatelé Piemonte se dokáží skvěle bavit a zdaleka to nemusí být jen, když hraje Juventus fotbalový zápas. Lidové slavnosti mají různé podoby - od jízdy traktorů, přes festival jídla až po závody na neosedlaných koních.
Věnec zhruba padesáti ostrovů a ostrůvků leží ztracený v Karibském moři (asi šedesát mil východně od Portorika) a se svými bělostnými plážemi a všudypřítomným šustěním plachet naplňuje klasickou představu exotického ráje. A to především pro bohaté. Řada ostrovů je soukromých a také na těch "veřejných" se nacházejí téměř výhradně špičkové hotely a luxusní usedlosti. Jedna z nich prý patří i českému miliardáři Petru Kellnerovi. Nejkrásnějším příkladem karibské bezstarostnosti je Soggy Dollar Bar, tedy bar, kde se platí tzv. promočenými dolary. Prostě vyhodíte kotvu, skočíte do vody a doplavete si pro drink. Půvab spočívá i v tom, že mezi mokrými návštěvníky se stírají sociální rozdíly. Stejně jako při podmořské prohlídce nádherných korálových útesů.
Dunajská delta je nejrozsáhlejším, nejbohatším a nejvýznamnějším mokřadních ekosystémem Evropy. Život tu bují doslova na každém centimetru a bez plavidla se tady člověk neobejde. Dokonce i děti cestují do školy na pramici. A když zmeškají přívoz, mají zaděláno na pořádný malér. Mnohem bezstarostnější život vede kolonie bílých pelikánů. Starosti jim nastanou jen před zimní cestou do Afriky, kdy starší generace učí mláďata létat ve formaci. Když se tisícihlavé hejno vydá na daleký let, místní obyvatelé si oddechnou. Pelikáni je alespoň na nějakou dobu přestanou okrádat o rybí úlovky. Na břehu se také setkáme s folklorním souborem starověrců, navštívíme tajemnou kryptu i tradiční pohřeb rumunského rybáře.
Drtivá většina Fidžijců věří, že stvořitelem jejich rajské země je bůh zvaný Degei. Má podobu obrovského hada a sídlí v jeskyni v pohoří Nakauvadra. Na této víře pranic nezměnila ani důsledná snaha obrátit domorodé obyvatelstvo na křesťanství. Respekt si zachovávají stará božstva i Ježíš Kristus. Křesťanské rituály jsou ostatně často zakončeny pitím tradičního a halucinogenního nápoje zvaného kava. Jeho základem jsou usušené kořeny pepřovníku opojného a konzumuje se převážně z kokosových misek. Ve vesničce Lovoni navštívíme britskou aristokratku Joannu, která vyměnila pohodlí západní civilizace za chýši bez elektřiny. Kvůli svému manželovi a dětem se dokonce naučila péct i v podzemní "troubě" lovo. Z panenské přírody se spustíme i do hlavního fidžijského města, které jako jediné místo na celém tichomořském souostroví zná slovo - kriminalita.
Černá hora je zemí dvou tváří. Proti typicky turistickému středomořskému pobřeží stojí v kontrastu řídce obydlený a málo známý muslimský sever. Vysoké hory, hluboké kaňony projdeme ve společnosti pastevců, kteří se se svými stády vydávají i na půlroční vycházku. Výsledkem je pak mimo jiné i kajmak - skvělý ovčí sýr, vedle něhož nemůže na stole chybět ani pověstná láhev rakije. Prožijeme tu i dva nejvýznamnější muslimské svátky - Ramadán a Svátek obětí, kdy je maso z rituálně obětovaných beranů rozdáno potřebným.
Palmy, bílé pláže, azurové vlny Indického oceánu... Réunion dokonale splňuje atributy exotického ostrovního ráje, ale zdaleka není jen ke koupání. Rozeklaná údolí ve vnitrozemí ostrova nabízejí úžasné přírodní scenérie i kreolskou architekturu, kterou si musíte zasloužit dlouhých pochodem dramatickou krajinou. Tu má na svědomí vulkanický původ ostrova, jež stále tvaruje jedna z nejaktivnějších sopek naší planety. V roce 1977 se však zachovala milosrdně k tamnímu kostelu, když se lávový proud těsně před ním rozdělil. Místní křesťané to považují za zázrak. A stejný div by se asi odehrál, kdyby někdo objevil zlatý poklad, který údajně před svou smrtí na ostrově ukryl pirát Oliver La Bus Levasseur. Kořist prý pocházela hlavně z portugalské lodi La Vierge de Cap. Kromě luxusní turistické nabídky je současným pravým pokladem Réunionu vanilka, za jejíž vůní se skrývá nečekaně složitý pěstitelský proces. Pálení rumu, pletení košíků z palmových listů je ve srovnání s tím dětskou hrou. Návštěva Réunionu bude výjimečná i tím, že Jiří Bartoška s Miroslavem Donutilem protentokrát vystoupí ze svých moderátorských rolí a provedou diváky České televize tímto úžasným ostrovem osobně.
Šampaňské prý vzniklo omylem. Víno nejdříve kvasilo sudu, a poté znovu v láhvi, což byla chyba, kterou se "vynálezce" šumivého vína mnich Dom Perignon snažil odstranit. Naštěstí se mu to nepodařilo... Dnes je šampaňské fenoménem a také hlavním turistickým lákadlem této francouzské oblasti. Postup výroby prozkoumáme ze všech možných úhlů a navíc zavítáme do baru, kde se servíruje jen a výhradně tento lahodný nápoj. K tomu pak přidáme i návštěvu restaurace, kde zase s pomocí šampaňského vytvářejí zajímavé kulinářské kreace. K nim patří i lanýže, které na umělých plantážích vyhledávají speciálně cvičení psi. Potravou ducha zase bude exkurze do remešské katedrály, kde byli korunováni téměř všichni francouzští králové. A vydáme se i po stopách věhlasného impresionisty Pierra-Augusta Renoira, který v Champagne vytvořil řadu úchvatných krajinomaleb.
Bamján je jednou z třiceti čtyř afghánských provincií a patří k relativním oázám klidu ve válkou zbídačené zemi. Oblast Band-e-Amir je dokonce pro obyvatele nepříliš vzdáleného Kábulu častým výletním místem. Ve výšce 3 000 metrů nad mořem se tu nachází kaskáda šesti tyrkysových jezer částečně propojených vodopády. Bamján obývají převážně Hazárové, kteří bývají považováni za potomky Čingischána, jehož vojska se krajem prohnala začátkem třináctého století. Nejen kvůli svým mongoloidním rysům, ale hlavně kvůli příklonu k liberálnější šíitské větvi islámu, tu nikdy neměli jednoduchý život. Dominantní a sunnitští Paštůnové se o nich vyjadřují jako o těch, "kteří pojídají myši, mají placaté nosy a jsou jen oslíci nesoucí náklad". Snad právě proto Hazárové mnohem přívětivěji přijímají cizince, na které byli zvyklí už od dob, kdy tudy procházela Hedvábná stezka. A v genech jim nepochybně zůstala i klidná buddhistická minulost Bamjánu, jehož symbolem byly po staletí obří sochy Buddhů, po nichž dnes už bohužel zbyly jen prázdné skalní výklenky.
Kantábrie náleží k tak zvanému "zelenému Španělsku" - nevelkému území na severu země bohatém na vodní toky, lesy a louky. Zatímco v přímořské části Kantábrie skomírá rybářské řemeslo na úbytě a někdejší mořští vlci se nostalgicky sdružují ve folklorních pěveckých spolcích, horská část si stále uchovává cosi ze starých zlatých časů. Viditelná je především tradice tzv. rurálních sportů se spoustou bizarních disciplín, mezi které patří třeba skok o bidle, kosení trávy na čas či tahání bandasek na mléko. Jedno však má celá Kantábrie společné - vášeň pro kuželky. V pouličních kamenných dvorcích i v moderních kuželníkových hernách se tam pod vedením zapálených otců učí koulet snad každý malý kluk.
Ceuta i Melilla sice leží na severoafrickém pobřeží, ale jsou nedílnou součástí Španělského království, což do značné míry komplikuje vztahy s muslimským Marokem. V obou městech navíc nežijí pouze Španělé, Arabové a Berbeři z pohoří Rif, ale také početné komunity židů a španělských "gitanos". Soužití těchto čtyř kultur teoreticky tvoří velmi třaskavou směs. Ovšem pouze teoreticky. Prakticky spolu tamní obyvatelé vycházejí takřka vzorově a zvláště při partičce domina se na náboženství a původ nehledí. Dobrou ilustrací vzájemného respektu byly i nedávné vánoční svátky, kdy si křesťané zdobí palmy, zatímco pro muslimy a židy je oslava narození spasitele jen dalším všedním dnem. A křesťané zase jen s přirozeným zájem pozorují, kterak muslimskou svatbu slaví ženy a muži odděleně.
Pandžšír je nejmladší ze 34 afghánských provincií a obývají ji především Tádžikové. V minulosti neklidná provincie byla zmítána různými válečnými konflikty. Místní obyvatelé však kladli tuhý odpor. Pandžšírští partyzáni se v čele s hrdinou Ahmadem Šáhem Masúdem postavili jak Rusům, tak později i Talibům. Dnes je v Pandžšíru relativní klid. O to více však vystupují na povrch drsné podmínky života ve vyprahlé a během zimy zase promrzlé krajině. Veškerý život v provincii se odehrává na březích stejnojmenné řeky, která pramení vysoko v zasněžených horách a vytváří široké Pandžšírské údolí. Její proud pohání kamenný mlýn i vodní elektrárnu na dolním toku. Ta ale pracuje pouze čtyři hodiny denně. V hlavním městě Bazaraku je tržiště s dobytkem a ovcemi. Na Svátek oběti zde lidé nakupují berany a telata. Rituální svátek se úzkostlivě dodržuje podle přesně stanovených pravidel. Muslimové jím vyjadřují lidskou sounáležitost a spojení s přírodou. Na pláních Pandžšíru se pěstuje afghánský národní sport buzkaši. Spočívá v přetahování jezdců na koních o ovci, telátko nebo o kozu. Hraje se systémem všichni proti všem a vítězí v ní ten, kdo přes snahu ostatních s ovcí pod koněm dojede do určeného cíle.
První doložená zmínka o arménském národu je z pera Hérodotova, kdy jejich příchod do údolí Araratu a okolí jezera Van datuje mezi 9. a 7. století před Kristem. I když byli pod stálým tlakem okolních říší, stala se Arménie díky působení svatého Řehoře v roce 301 první zemí na světě, kde bylo státním náboženstvím křesťanství. Do dnešních dnů se k Arménské ortodoxní apoštolské církvi hlásí více než 90 procent obyvatel. K této nezvyklé formě křesťanství se hlásili i věrozvěsti Cyril a Metoděj. V hornaté zemi je ohromné množství klášterů a náboženských staveb všeho druhu. Řecký vliv dokazuje překvapivě dobře zachovaný antický chrám v Garni, který jako jediný přežil křesťanskou očistu od pohanských svatyň. Mezi nejzajímavější křesťanská místa patří klášter v Tatevu. Tam je také pohřben svatý Řehoř Iluminátor, první hlava arménské církve. Již od dávných dob je Arménie proslulá pěstováním vína, které se v šikovných rukách umí proměnit ve světově proslulý koňak. Jeden z nich nese název Ararat. Ararat ovšem není jen nápoj, ale také více než pět tisíc metrů vysoká hora na dohled od hlavního města Jerevanu. Kolébka Arménů je sice doslova za rohem, ale není na arménském území. Každý Armén sice doufá v její navrácení, ale vzhledem k těžce zatíženým vztahům s Turky, je zřejmě jakákoli dohoda nemožná.
Severo-srbská autonomní oblast Vojvodina byla jako nejúrodnější část Srbska od dávných dob příslovečným jablkem sváru. Značný význam jí přikládali již Římané, kteří zde založili slavné město Sirmium (dnes Sremska Mitrovica), které se stalo rodištěm hned desítky římských císařů. S příchodem Slovanů se začíná vařit mnohonárodnostní guláš, který okořenila i nadvláda Osmanské říše. Islámské obyvatelstvo ale bylo odsunuto a jeho místo postupně zaplňovali kolonisté ze všech koutů habsburské monarchie, včetně Čech. A právě do života české (ale i slovenské menšiny) nahlédneme v době pravoslavných Vánoc, které díky posunu v juliánském kalendáři připadají v současné době až na náš tříkrálový svátek.
Chaco je rozlehlé území mezi řekami Rio Paraguay a Rio Pilcomayo. Tvoří sice značnou část Paraguaje, ale obyvatelé se tam počítají téměř na prstech. Letní teploty, které během léta ve stínu běžně vyšplhají až na čtyřicítku, také byly přijatelné jen pro pár původních indiánských kmenů. Jejich domovem byl neprostupný prales a bohatá zvířecí společnost. Teprve ve třicátých letech minulého století začali do Chaca přicházet mennonité. Skupiny evropských novokřtěnců založily statky, postavily kostely a rozjely obchod. Spolu německými a brazilskými imigranty tvoří páteř rozvoje regionu. Paraguajci i rozmanité indiánské kmeny se postupem času stali plně závislí na osídlencích a ztratili většinu svých kulturních tradic.
Napadlo vás někdy, co se děje ve slavném letovisku, když zimní slunovrat zkrátí dny, hotely zavřou své brány, pláže se vylidní a na vrcholky hor se začnou místo zlatých paprsků hřejivého jižního slunce snášet sněhové vločky? Pokud ano, nabízíme vám naprosto unikátní pohled na největší řecký ostrov uprostřed zimy. Nahlédneme pod turistické pozlátko a poodhalíme skutečný život Kréťanů. Nejdříve náš čeká nefalšovaná atmosféra řeckého karnevalu, v jehož průvodu tančí za doprovodu hudebních skupin na alegorických vozech deset tisíc masek. A pak návštěva takové malé svatby s osmi stovkami hostů... Zastavíme se na obřadu i na oslavě, kde pochopitelně nemůže chybět tradiční tanec nevěsty či zpěv ženichovy družiny. Zima na Krétě ale nejsou jen radovánky, posedávání v tavernách a nabírání síly na novou turistickou sezonu. Je to také čas sklizně oliv a lisování oleje.
O Benátkách již bylo napsáno nesčetně knih, básní a hudebních skladeb. Perla středověké Evropy je zasazena do oslnivého jasu laguny a pokrývá na 118 ostrůvků. Cynik by řekl, že za jejich vznikem stojí něco jako předchůdce utečeneckého tábora. Do bahna a močálů byli zahnáni obyvatelé rozpadající se Římské říše již kolem roku 421. Benátčané si však z provizoria udělali přednost. Už v ranném středověku se prosazují jako jedineční námořníci i obchodníci a jejich republika se nakonec stala hegemonem východní části Středozemního moře. Zdatný obchodník ví, že značnou část svého výdělku musí investovat do propagace. Naštěstí v době největšího rozkvětu Benátek si jeho obyvatelé zvolili jako svou reklamu umělecká díla. Díky bohatství a osvícenosti Benátčanů se nám zachovaly skvosty nejuznávanějších malířů, sochařů a stavitelů. Benátky jsou překrásným městem a jejich půvab ještě více vynikne v době konání karnevalu, kdy se mumraj masek nejpodivnějších tvarů a barev mísí s milióny návštěvníků ze všech koutů světa. Drahokam na laguně je ale ohrožen. Mnohé z domů se propadají do mořské vody a nenávratně mizí z povrchu zemského.
V největší provincií jižního Thajska se mísí vlivy buddhismu a islámu, ale lidé tu žijí v harmonii a vzájemném respektu. Ne nadarmo tak kdysi král Vajiravudh pojmenoval současné hlavní město Surat Thani, což v překladu znamená město dobrých lidí. Převážná většina života se tu odehrává na vodě. Moře je hlavním zdrojem obživy, ale vnitrozemí je protkáno sítí kanálů, které slouží jako dopravní a obchodní tepny. Manufaktura na výrobu a opravu člunů tak skýtá stabilní a perspektivní zaměstnání. Na venkově si zase lidí dokázali zjednodušit práci při sběru kokosových ořechů. Sami už do korun majestátních palem nešplhají, ale pro kokosy posílají opice. Ty se ovšem předtím musí vycvičit ve speciálním tréninkovém centru. Místní obyvatelé jsou neobyčejně hraví. Muži milují zdejší obdobu nohejbalu zvanou takraw, případně utrácejí těžce vydělané peníze při sázkách na kohoutích zápasech či na tradičních boxerských utkáních.
Přestože má Auckland má podobnou rozlohu jako třeba Londýn, je to nejřídčeji osídlené velkoměsto na světě. Na ospalé poměry Nového Zélandu se možná jedná o pulsující metropoli, ale v porovnání se zbytkem světa se nabízí spíše pojmenování provinční. Několik "nej" ale Aucklandu upřít nelze. Jde o největší polynéské město a také nejvýchodněji položené velkoměsto. S trochou nadsázky by se dalo říct, že zatímco místní finančníci počítají své výdělky, burza na Wall street se teprve probouzí. Snad i to je důvod, proč v určitých ohledech je Auckland a s ním i celý Nový Zéland v lecčems napřed. Právě tady totiž poprvé vyšly k volebním urnám i ženy. Boj za práva slabších a účast v nejrůznějších dobrovolných prospěšných spolcích (od starosti o imigranty až po členství v záchranářských četách) patří k dobrému bontonu Novozélanďanů.
Asunción - plným názvem La Muy Noble y Leal Ciudad de Nuestra Senora Santa María de la Asunción - byl založen Španěly na podmáčených březích široké řeky Paraguay roku 1537. A je tudíž jedním z nejstarších měst jihoamerickém kontinentě; dokonce se mu přezdívalo - podobně jako naší metropoli - "matka měst". Přesto tady památek na dávné koloniální doby moc nezbývá. Na kontrasty "velkého" Asunciónu ze stejnojmenného kopce shlíží bronzová socha indiánského původního zdejšího náčelníka Lambaré. A vidí, jak se lidé z úrodného venkova čím dále tím častěji s vidinou snazší obživy stěhují do města, které nabobtnalo už na třímilionovou metropoli. Podle rodáků v něm ovšem "není zadarmo nic než vzduch". Naděje přistěhovalců z venkova tak často končívají v ohromných ghettech, jako je to na asunciónském Centrálním smetišti. Nepsané zákony slumu jim umožňují žít "na smetí a ze smetí" - pokud se podřídí organizovanému systému odvozu tříděného odpadu. Díky boomu obchodního, průmyslového i turistického zájmu o mocné sousedy ? Brazílii a Argentinu, leží Paraguay jaksi stranou zájmu. Léta pravicové diktatury Alfreda Stroessnera sice zemi na dlouho poznamenala, ale jsou pryč. Přesto se dodnes, více než dvacet let po jeho pádu, hovoří o "stínu moci" nedávno zesnulého generála německého původu. V Asunciónu jeho éru už nepřipomíná ani oslavná kovová socha, kterou rozřezali na malé kousky a umístili jako memento pod betonovou krychli symbolicky drtící diktátorovy ostatky.
Ostrov Gran Canaria je nejrozmanitější z celého kanárského souostroví a proto bývá někdy nazýván ostrovem tří kontinentů. Duny s pískem navátým z africké Sahary se střídají se zelenými "evropskými" údolími a divokými skalnatými kaňony připomínající americký Grand Canon. Původními obyvateli ostrova byli Guanchové, kteří žili v jeskyních. A tato tradice přetrvala až do dnešních dnů, i když interiéry skalních bytů vůbec jeskyně nepřipomínají. Jsou vybaveny veškerými moderními vymoženostmi a paní María Dolores upoutaná na vozík má tu svou dokonce upravenou jako bezbariérovou. Ve vesnici Artenara mají ve skále vytesaný i skromný kostel. To katedrála ve městě Las Palmas je patřičně honosná, k čemuž přispívají i sochy psů. Podle legendy to byli právě psi, kteří hlídali celý ostrov a nakonec dali (podle latinského canis) i název celému kanárskému souostroví.
Queensland je druhým největším australským státem s rozlohou 1 730 000 kilometrů čtverečních a rozkládá se v severovýchodní části kontinentu. Zasahuje do různých podnebných pásem - od tropického severu až po mírný jih a pusté a suché vnitrozemí. Délka pobřeží včetně břehů všech ostrovů a ostrůvků čítá téměř deset tisíc kilometrů. Mnohé z nich jsou chráněné Velkým bariérovým útesem, který je největší a nejvýznamnější soustavou korálových útesů na světě. Při našem putování nás čeká nejen podmořský svět, ale i národní parky, šarmantní města, odlehlé zemědělské ranče, deštné pralesy a více než dva a půl tisíce kilometrů asfaltových a prašných cest.
Zátoka hojnosti ? - tak ji pojmenoval kapitán James Cook, který do ní v roce 1769 vplul na palubě lodi Endeavour a byl ohromen množstvím na první pohled prosperujících maorských osad. Původní obyvatelé Nového Zélandu sice dnes tvoří pouhých patnáct procent jeho současné populace, ale zato budou hlavním objektem zájmu dnešního putování. Podíváme se třeba na přípravu jídel v geotermální ?troubě? a na oblíbenou kratochvíli zvanou koulená.
Provincie Santiago de Cuba leží ve východní části ostrova Kuby. Právě zde se začaly psát dějiny španělského dobývání Latinské Ameriky a opět v těchto končinách se ?říše, nad níž Slunce nezapadá? o tři sta let později definitivně rozpadla. Kraj je proslulý krásnou přírodou, bohatou historii a složitou současností, stejně jako ojedinělou kulturou ? zejména hudbou. V horách Sierra Maestra se vydáme po stopách partyzánů, kteří právě odtamtud před padesáti lety pod velením Fidela Castra zahájili vítězné revoluční tažení. Honáci krav ve východní části provincie nám zase ukážou, jak dostat vzpurnou krávu na korbu náklaďáku. Poslechneme si i tradiční kubánskou hudbu a nahlédneme do nečekaně zaplněné katedrály během velikonočních oslav.
Almaty leží na jihovýchodě Kazachstánu na úpatí šestého největšího pohoří světa Ťan-šan. Potýká se tedy s nemožností rozšiřování teritoria. Koncem devadesátých let minulého století tam propukla stavební horečka, kterou chtěl prezident země zastavit, aby se město úplně nezničilo. Založil tedy nové hlavní město Astana. Almaty tak sice přestalo být mozkem státu, ale nadále zůstává s 1,3 miliónu obyvatel největším kazašským městem a také kulturním i obchodním centrem. Starému městu vévodí zbytky kozácké pevnosti Vernyj, kterou obklíčily ultramoderní paláce financované převážně z těžebního průmyslu. Navštívíme dostihy na neosedlaných koních, oblíbená noční místa zlaté kazašské mládeže i šachové kluby válečných veteránů.
Voda hraje v životě Nizozemského království možná zásadnější roli než v jinde v Evropě. Už název sám napovídá, že země je tam jaksi níže, tedy níže než mořská hladina. Ale právě volný přístup k moři kdysi udělal z Nizozemska koloniální velmoc. Možná už od středověku tak místní obyvatelé mají v krvi stavění lodí, které má dnes podobu velké vášně pro rekonstrukce historických plavidel. Kromě moře, které v souvislosti s globálním oteplováním ohrožuje samu existenci tohoto evropského království, je země protkána i soustavou kanálů, po nichž proplujeme dvěma nizozemskými provinciemi - Severním a Jižním Holandskem. Zastavíme se na kus řeči se zvedači mostů, rybáři, tuleními doktory i čističi kanálů. V Amsterodamu navštívíme lidi, kteří si za svůj trvalý příbytek zvolili hausbót. Na břehu se setkáme s pěstiteli tulipánů a zajdeme také na květinovou burzu.
Ve východních provinciích Demokratické republiky Kongo probíhá už přes deset let válečný konflikt. Jde o jednu z nejzapomenutějších válek na světě. Ačkoliv už má na svědomí skoro pět milionů životů, světová média si jí příliš nevšímají. I ve válečné zóně však lidé žijí obyčejný život s každodenními radostmi a starostmi. Rybáři se svými sítěmi vyrážejí na jezero za skromným úlovkem, ženy si nemohou odepřít návštěvu kadeřnictví a děti chodí do školy, která po "posledním zvonění" funguje jako krejčovská dílna. Řadě obyvatel zachraňují holou existenci všudypřítomné palmy, z jejichž ořechů se vyrábí olej i víno, které se popíjí po konzumaci tradičního konžského pokrmu jménem fufu. S těžký životem ostře kontrastuje krása horského deštného pralesa, který je ještě stále domovem několika desítek gorilích rodin. Zato maličké Pygmeje už válka z pralesa vyhnala. Původně lovci a sběrači tak jsou přinuceni učit se po boku bantuských kmenů hospodařit.
Nigde je zapadlá provincie v centrální Anatolii ve střední části Turecka. Zemědělská oblast žije svým poklidným životem muslimského venkova, který sklouží převážně jako bramborová zásobárna sedmdesátimiliónové země. Na severu se nacházejí bizarní útvary skalnaté Kappadokie, které připomínají obrovské kamenné kapuce a jsou hlavní atrakcí regionu. Turisté se ovšem musí připravit na zvláštní krajovou specialitu, kterou je pozdrav dvojím sražením hlav ne nepodobný dvojitému francouzskému polibku. Na důkaz přátelství se muži dotýkají spánky, což při troše vřelosti může mít za následek pořádné boule.
Jen málokterý kraj v sobě snoubí tolik historie, přírody, tradic i moderního životního stylu jako západní Maďarsko. Jméno Panonie dostal už přede dvěma tisíci lety, kde se kolem dunajských břehů začaly rozmísťovat římské posádky. Základy kamenných domů a cest ostatně tuto dobu stále připomínají. Pro české turisty z doby reálného socialismu je však Panonie spojená především s největším evropským sladkovodním jezerem. Řada z nich se dnes sice k Balatonu vrací, ale tisíce jiných dávají přednost pobytu ve zdejších lázních. Těm vévodí Hévíz se svým unikátním termálním jezerem, které i v zimním období oplývá teplotou jižních moří. Panonie je dobrým cílem i pro stále se rozmáhající gastroturistiku. Kdo neochutnal haláslé, neví, co je rybí polévka. Tamní kuchyně se pochopitelně neobejde bez papriky a tajemství vyhlášené maďarské přísady stojí určitě za prozkoumání.
Pro žádného jiného živočicha lidé nebyli ochotni přizpůsobit krajinu tolik, jako pro kapra. Jihočeský šupináč je hlavní postavou Třeboňska. Právě kvůli kaprům byla už ve středověku vystavěna rybniční soustava, která i v době moderních technologií dokonale funguje. Zmapujeme tedy rybí chov, výlov, průmyslové zpracování a navrch přidáme setkání s pytlákem. Na Třeboňsku se pochopitelně všechno točí kolem ryb – pronikly dokonce na kostelní kazatelnu i blatský kroj. Navštívíme většinu tamních historických skvostů, uvedeme na pravou míru nevalnou pověst Petra Voka z Rožmberku, seznámíme se s pravým lázeňským švihákem a dozvíme se, co jsou to borky.
Hanácké Slovácko je folklorních oblastí, která je - jak napovídá jméno - přechodem mezi Slováckem a Hanou. Lidová kultura v tomto regionu prošla po roce 1989 nebývalou renesancí, jejímž tahounem byla především mladá generace. Díky ní se tak obnovil i hodový tanec zavádka, kdy čtvrtobraty a výpony tanečníků zdůrazňují slavnostní náladu. Zatímco jinde se na kroje vyšívá, na hanáckém Slovácku se malují stuhy, díky nimž je třeba hned jasné, který mládec je už ženatý a který teprve nevěstu hledá. V regionu se nacházejí věhlasné templářské sklepy i skromné vrbické sklípky budované v sedmi patrech nad sebou. To ve vinařském kraji nepřekvapí. Nejníže položený lyžařský vlek ve střední Evropě však ano.
Bohatá a slavná, i když někdy také pořádně krutá, je historie Karlovarského kraje. V okamžiku, kdy kůň císaře Karla IV. klopýtl v tůňce horké minerální vody, započal rozvoj slavných lázní, které dnes zná bez nadsázky celý svět. Nejprve si prohlédneme ze zamračeného Klínovce kraj střežící západní hranici naší země, abychom ho následně křížem krážem prozkoumali. V Jáchymově najdeme památný zdroj paprsků madame Curie i kolébku amerického dolaru, v Lokti starodávný strážní hrad, v Chebu místo skonu Albrechta z Valdštejna a v Bečově vzácný poklad svatého Maura. Vydáme se i za tajemstvím zdraví, prýštícího z hlubin země. V rezervaci Soos se vrátíme do období třetihor, zjistíme, jak byly založeny Mariánské Lázně, proč Lázně Kynžvart patří dětem, proč je maskotem Františkových lázní čurající chlapeček a proč Karlovy Vary hlídá právě kamzík. Nezapomeneme na oplatky, sklo, porcelán a nahlédneme i do jedinečného kabinetu kuriozit. Hornické město Sokolov – kdysi smutné – prošlo šokující proměnou. Nebezpečný výlet do časů husitských válek zažijeme v Bochově. Karlovarsko skrývající ve svých hlubinách ty nejcennější poklady, dokáže být snivé, tajemné, ale i vesele hravé. O tom vás ostatně přesvědčí i návštěva proslulého Mezinárodního karlovarského filmového festivalu, do jehož zákulisí vás pozve ten nejpovolanější – jeho prezident Jiří Bartoška.
Ve středověku se v Říčanech nacházel hrad, z kterého ovšem Husité nechali pro budoucí generace jen trosky. Stejný osud pak postihl i celé prosperující městečko během třicetileté války. Dnes jsou Říčany především oblíbeným pražským satelitem se zdravým životním prostředím a věhlasným ragbyovým týmem. A také leží na západním okraji turistického regiónu Ladův kraj. Tvůrce kocoura Mikeše pocházel z nedalekých Hrusic, kde stojí za návštěvu nejen jeho malé muzeum, ale i rázovitá hospůdka U Sejků vyzdobená mistrovými ilustracemi. Během putování po Říčansku se spustíme do sázavských kaňonů, kde se ve Zlenicích potkáme s partou nadšenců, kteří se snaží obnovit kdysi významný tamní hrad. Zahradami zámku ve Štiříně nás provede bývalý ředitel pražské botanické zahrady prof. Václav Větvička a v ondřejovské observatoři se setkáme s celosvětově proslulými hledači meteoritů.
Strážnice je známa především svým folklorním slavnostmi, ale přímo v jejím centru pod náměstím se skrývá třeba pozoruhodné vinařství Luďka Notára. Rozsáhlý sklep plný archivních skvostů je ozdoben neméně pozoruhodnými výtvory majitelova bratra, včetně vodního perpetua mobile. Jen o kousek dál se nachází jedna z posledních modrotiskových dílen v Čechách a na Moravě. František Joch stále drží prapor rodinné tradice kdysi tolik populární potiskovací metody. Ludmila Kočišová se zase roky věnuje výrobě figurek z kukuřičného šustí.
Kraj na Novobystřické vrchovině jihovýchodně od Jindřichova Hradce se téměř vylidnil během poválečného odsunu Němců a následného vybudování pohraničního pásma. Železná opona sice padla, ale sychravé počasí a dlouhé zimy jsou příčinou řídkého osídlení dodnes. Možná i díky tomu se v České Kanadě zachovala krásná příroda, protkaná jen sítí klikatých silniček a romantické úzkorozchodné železnice. S restitucemi se vrátili drobní hospodáři, kteří chovají stádečka koz nebo hovězího dobytka. Skot spásá trávu na nádherných loukách a pomáhá tím udržovat krajinu, která nijak netrpí ani těžbou dřeva. To se dříve zpracovávalo v Peníkově na unikátní vodní pile. Místní lidé však chodí do lesa hlavně na sběr hub a borůvek. Po ránu se už tradičně vydávají celé důmyslně maskované rodiny do komářího reje na ?svá? tajná místa. Ačkoli tu lesní zvěř i dnes žije volně, v poslední době se obnovují také rozsáhlé obory, po nichž se na velkých pastvinách prohánějí stádečka jelenů, ale i muflonů, daňků a bizonů. Na pomezním hradě Landštejně se zase zabydleli sokolníci. V době před podzimní loveckou sezónou trénují v hradním příkopě dvě desítky dravců přímo před zraky návštěvníků. Cvičí orly, krkavce, rarohy i obtížně komunikující sovu pálenou ? jednoho z vůbec nejumanutějších ptáků. Renesanční klenot ? pohraniční městečko Slavonice ? oslavilo letos za zvuku řízné dačické dechovky 750 let své písemně doložené existence. Obě městská náměstí plná domů s fasádami ze sgrafitových psaníček jsou nádherně opravená a tak je radost nahlížet do mázhauzů a obdivovat skvostné stropní vějíře sklípkové klenby.
Sedmiříčí je historická oblast na jihovýchodě Kazachstánu, která je považována za kolébku kazašského národa. Právě zde byly nalezeny ostatky tzv. Zlatého muže - bojovníka pohřbeného s velkolepou a drahocennou výzbrojí. Zlé jazyky tvrdí, že byly objeveny zcela náhodou pod opilým traktoristou, který nedobrovolně opustil orající stroj. Nicméně regulérní archeologický výzkum datoval nález do 4. století před naším letopočtem. Nejmalebnějším místem Sedmiříčí je bezpochyby kaňon Čaryn vytvořený stejnojmennou řekou do jinak fádní stepi. Voda si tam pohrála se skalisky a zformovala bizarní útvary připomínající hradní zříceniny. O kopci nedaleko vesničky Ungirtas zase stará derviška Bifatima tvrdí, že se tu setkává kosmická a zemská energie. Kdo věří a vstoupí, bude zbaven všech zdravotních neduhů.
Nejzápadnější výběžek Kuby je proslulý hlavně tabákem. Sklízí se téměř po celý rok a ze zdejších odrůd se balí ty nejvoňavější doutníky, které pak látají díry v děravé státní kase. I když je v této úrodné provincii povoleno soukromé farmaření, jde veškerý zisk vládě. Nic z toho se však nevrací do nádherných koloniálních budov, které jsou k vidění snad ve všech tamních městečkách. O vápencové homole zvané mogoty se naštěstí stará příroda sama. Kolmé stěny stěžují přístup na vrcholy, kde se tak udržuje jedinečná flóra i fauna. Místo bylo obydleno už v předkolumbovských dobách a domorodé kmeny měly v jeskyních své svatyně. Novodobým kubánským náboženstvím je ovšem domino, které se stalo takřka národní hrou. A máloco mrzí Kubánce tak, jako právě porážka v dominu.
Podle legendy je z nejvyšší hory ostrova Man vidět pět království - Manské, Skotské, Anglické, Irské, Waleské a království nebeské. Na kopci Tynwald zase jednou za rok zasedá pod širým nebem parlament. Byl založen v roce 979 a řadí se tak nejdéle nepřetržitě fungujícímu zákonodárnému sboru na světě. Pro motoristické fanoušky je ovšem ostrov znám především díky prestižními motocyklovému závodu se smutným primátem - během své více než stoleté existence si vyžádal 227 obětí... Jinak ale je tzv. britské korunní závislé území příjemným a klidným místem k životu a nabízí turistům spoustu roztodivných zajímavostí.
Země nekonečné tajgy a plná potoků, řek a jezer. Kdysi ji vládli Karelové, kteří měli kulturně a jazykově nejblíže k Finům a Estonců. V průběhu staletí ale převládl ruský živel a sovětský režim nakonec zemi vyrval z kořenů. Přesto lze stále objevit typické karelské vesnice, byť ve značně zuboženém stavu. Renesanci naopak zažívá pravoslavná církev. Důkazem toho je třeba mužský klášter na ostrově Valaam, kterému se po vzoru řeckého mnišského státu přezdívá Athos severu. V létě tam každý den míří na pět tisíc turistů a poutníků, kteří však nemají možnost navštívit ikonopiseckou dílnu, kde se třeba zrodily ikony pro úchvatný chrám Proměny Páně. Bělomořsko-baltský kanál je sice také unikátním dílem, ovšem postaveným z krve a utrpení vězňů prvních gulagů.
Berlínu se také říká New York Evropy. Nikoliv pro jeho rozlehlost, ale hlavně kvůli atmosféře naprosté svobody. Přitom ještě před dvaceti lety dělila město betonová zeď, která se stala smutným symbolem studené války. Teď se každý rok do německé metropole stěhují tisíce lidí ze všech koutů světa a vytváří tak multikulturní hrnec, ve kterém se míchají životní styly, zvyky i vůně. Přestože město zažívá neuvěřitelný stavební boom, oplývá i spoustou zeleně. A právě do rozlehlých parků míří o víkendu tisíce Berlíňanů. Třeba proto, aby si před tisícihlavým publikem vyzkoušeli pěvecké dovednosti. Večer pak nabízí zábavu bezpočet různých klubů všeho druhu. Berlín prostě umí žít!
Oblast severovýchodního Slovenska oplývá nebývalou přírodní krásou, v jejímž středu stojí Šarišský hrad. Tedy spíše jeho riuny, z kterých se parta dobrovolníků pomalu snaží zrekonstruovat kdysi mohutné sídlo. K charakteristickým a architektonicky vzácným památkám kraje patří dřevěné kostelíky. Jedním z nejstarších je Hervartov, postavený na přelomu patnáctého a šestnáctého století. O něco málo později se za Prešovem začala těžit kamenná sůl a důl Solivar sloužil až do roku 1970, kdy se z něj stalo muzeum. Městečko Sabinov zase proslavil oskarový film Obchod na korze, Medzilaborce malíř Andy Warhol a Dukelský průsmyk druhá světová válka.
Na nejsevernějším území Velké Británie mají nejen nejseverněji položený britský pivovar, který vaří produkci pro nepočetné ostrovní obyvatelstvo, ale také vtipně vyzdobenou zastávku. Mladý student ji vymaloval, aby své mladší sestře zpříjemnil čekání na školní autobus. Nakonec se ze zastávky stala turistická atrakce. Většinu lidí ovšem živí hlavně rybářský průmysl. Evropská unie totiž stanovila omezenou dobu pro to, kolik času mohou rybářská plavidla strávit na moři. Vzhledem k tomu se řada z nich rozhodne vyložit náklad právě na Shetlandech. Proto tam také byla zřízena aukční síň, kde se čerstvé ryby draží. V drsných severských podmínkách a při nedostatku dřeva už Vikingové řešili problém s vytápění svých příbytků. A nakonec jim posloužila rašelina, kterou se v tamních krbech stále topí. U nich místní ženy za dlouhých zimních večerů pletou pověstné shetlandské svetry.
Do druhého největšího evropského jezera ústí 58 řek a zdobí ho 1369 ostrovů. Na jeho břehu se nachází Petrozavodsk, hlavní město Karelské republiky, které založil car Petr I. A jako z jeho doby působí i dvě dřevěné brigantiny, které pro potěchu návštěvníků třistatisícového města brázdí vlny jezera. Jinak je ovšem zdejší loďařský průmysl v troskách. Zato ve vesnici Kosmozero to žije. Kouřící samovary, místní krasavice, folklórní vystoupení i vesnické hry. Světský život se obnovuje rychleji než víra. Své o tom ví otec Vladimír, který do zapomenutých vesniček Zaoneží přináší slovo Boží. Z bývalých kostelů zbyly většinou jen ruiny, které dříve sloužily jako mládežnické kluby, hasičárny nebo sklady brambor. Vydáme se také na pouť za tzv. čertovým kamenem zvaným šungit. To podle karelské vesničky, kde byl poprvé objeven. Neprůsvitná černá hornina umí čistit vodu a připisují se jí léčivé a hojivé účinky.
Říká se jí ?země tisíců jezer?, ale ve skutečnosti jsou jich jen asi dva tisíce. Oblast na severovýchodě Polska je známou rekreační oblastí, do které prý alespoň jednou v životě zavítal každý Polák. Podmínky pro jachting či rybaření jsou tam vskutku ideální, i když na bezpočet ostrovů a ostrůvků už ochránci přírody vstup raději zakázali. Renesanci naopak zažívají málem zapomenutá řemesla. Důvodem je samozřejmě vidina přivýdělku v době ekonomické krize. Nejrozšířenější je tkaní koberců a látek. Není přitom bez zajímavosti, že zatímco na jiných místech Polska jsou látky hojně zdobené (často i zlatou nití), v Mazurech pestré vzory k vidění nejsou. Oblast totiž byla baštou puritánského protestantismu. Černý klobouk je tak ozdoben jen nenápadnou mašlí, která musí být také černá. S jídlem je to ale právě naopak. Zatímco se říká, že tradičním polským pokrmem je zelí se zelí, kuchařka Graždyna nám předvede, že v Mazurech tomu tak rozhodně není. Navštívíme i jeden ze dvou posledních funkční vysunovacích mostů v Evropě a Boyenskou pevnost, někdejší pruskou základnu.
Město Marrákeš je jedním z nejstarších a nejslavnějších sídel celé severozápadní Afriky a také marockým regiónem, ve kterém se snoubí tradiční arabský svět s životem horských berberských kmenů. Ti se kromě chovu ovcí či koz, pěstování kukuřice a datlí stále věnují tradičním řemeslům, jakými jsou třeba tkaní koberců a výroba nepálených cihel. Z nich pak vznikají nádherné stavby. Nejznámější je Ait Benhaddou ? červená pevnost, kde proběhla část natáčení velkofilmu Lawrence z Arábie. Jedním z největších zážitků jsou pro každého zahraničního návštěvníka trhy na náměstí Jemaâ El Fna. Vystupují tam hudebníci ?ganoua? s ocelovými nástroji podobnými kastanětám a s berberskými bubny. Náměstí je ale hlavně jednou obrovskou restaurací pod širým nebem, kde se v mobilních kuchyních nabízejí všemožné arabské i berberské speciality.
Ještě před padesáti lety stály na území dnešního emirátu Dubaj palmové chýše a beduínské stany. Pak byla objevena naleziště ropy. Začátkem letošního roku byla v Dubaji dokončena nejvyšší budova světa... Za pouhé půlstoletí skočila Dubaj ze středověku rovnou do 21. století. A nejen to. Z pouštního písku povstalo jedno z nejluxusnějších míst na této planetě, které svými projekty ohromuje celý svět. Nejvyšší mrakodrap, nejluxusnější hotel, umělé ostrovy, krytá sjezdovka, lední plochy, vodní parky... To vše v místech, kde nemilosrdné slunce kdysi vysílalo žhavé paprsky na žluté moře písku. Dubaj je také rájem pro všechny milovníky nakupování, kteří si tam jezdí užívat vůni orientu i výhodné ceny v obchodech světových značek.
Když se řekne Transylvánie, každému se okamžitě vybaví legenda a krvelačném hraběti Drákulovi. Anglický spisovatel Bram Stoker mu vymyslel "trvalé bydliště" na hradě Bran, za což mu dnes obyvatelé okolních vesnic a městeček blahořečí. Upíří legenda přitahuje turisty z celého světa, kterým vůbec nevadí, že jim místní servírují rajčatový džus pod názvem oblíbený Drákulův nápoj. Pro chudý kraj je celosvětově známý upír vítaným zdrojem příjmů. Malebná vesnička Viscri by mohla mít vystaráno zase díky opevněnému kostelu, který UNESCO zařadila na seznam významných památek. Místo toho se ale cizinci daleko více zajímají, který že to dům zakoupil britský princ Charles.
Budapešť je jako stánek s lahůdkami, v němž si každý vybere podle své chuti. Maďarská metropole vznikla sloučením dvou měst ? Pešti a Starého Budína. Zatímco o Praze se mluví jako o nejkrásnějším městě Evropy, Budapešť se honosí titulem nejhezčího velkoměsta. Dominuje mu budova maďarského parlamentu, který byl vybudován v neogotickém slohu a částečnou inspirací mu byl jeho londýnský kolega. Neobarokní budova Széchényiho lázní v sobě zase ukrývá jeden z největších lázeňských komplexů v Evropě. Už od roku 1876 si tam lidé z celého světa jezdí léčit nemocné klouby i další choroby spojené s pohybovým ústrojím. Budapešť ale není jen skanzenem překrásných památek, ale živou pulsující metropolí se spoustou divadel, kaváren a restaurací. Mezi nejvyhlášenější patří brasserie Karpatia, kde ke konzumaci známých maďarských lahůdek vyhrává nefalšovaná cikánská kapela.
Provincie Guelmim leží na jižní hranici Maroka a její stejnojmennému hlavnímu městu se vždy přezdívalo "brána Sahary". Stálo totiž na křižovatce, kudy putovaly karavany z marockých měst na severu přes poušť až do zemí rovníkové Afriky. Ani v 21. století karavany zcela nezmizely. I proto se ve městě stále koná největší velbloudí trh v celém Maroku. Velbloudy si dnes ovšem kupují i lidé z horských nebo zemědělských regiónů, kterým slouží jako kultovní zvířata. Nesmí chybět na žádné významné oslavě, ale často také skončí v hrnci.
Střední Čína je jedna z nejúrodnějších a nejobydlenějších oblastí velké země. Zahrnuje průmyslová velkoměsta i místa s poklidným vesnickým rázem. Její jižní části vévodí Dlouhá řeka, podél které leží velká města, včetně Nan-ťingu. Bez nadsázky se dá říci, že vývoj Číny ve 20. století se vlastně odehrál tady. Nankingský masakr dodnes kalí vztahy mezi Čínou a Japonskem, z Nan-ťingu startovala na "Dlouhý pochod" vojska předsedy Maa. Navzdory svému významu si celá oblast zachovává své kouzlo, především na vesnicích, kde je ještě šance narazit na opravdovou, moderní dobou nezkaženou Čínu.
Mystický ostrov Lanzarote je relativně málo známou severní výspou Kanárských ostrovů. Leží pouhých 118km od pobřeží jižního Maroka, ale více než 1000km od Evropy. Tvoří tak jakousi zeměpisnou i kulturní křižovatku mezi starým kontinentem, Afrikou a Jižní Amerikou. Většinu ostrova pokrývá poušť charakteristické červenohnědé barvy, tvořená lávovými vyvřelinami. Ze všech Kanárských ostrovů bylo Lanzarote pravděpodobně obydleno jako první, už kolem roku 1100 př. n. l. se zde usídlili Féničané. První zmínky o ostrově přináší ve svém díle Historia naturalis římský válečník a filosof Plinius starší.
Nejzápadnější výspa kontinentální Francie je známa především díky mystickým i tajuplným keltským památkám. Kouzelník Merlin tu údajně žil a je pochován v lese Brocéliande, kde král Artuš spolu s rytíři kulatého stolu hledal ztracený Svatý grál. Tolik legendy. Po celém regionu se však nacházejí dolmeny a menhiry, které keltskou minulost připomínají skutečně hmatatelně. Nejznámější megalitická památka se nachází v Carnacu, kde stojí na tři tisícovky menhirů ve vyrovnaných řadách a nikdo nedokáže s jistotou vysvětlit proč. Přestože Bretaň má dlouholetou vinařskou i pivní historii, nejoblíbenějším tamním nápojem je cider - zkvašený jablečný mošt s mírným obsahem alkoholu. Pije se hlavně na slavnostech Fest Noz, které mají sice středověký nádech, ale jejich tradice se datuje jen do padesátých let minulého století.
Seychelská republika se rozkládá celkem na 115 ostrovech, jen 33 z nich je ovšem obydlených. Necelých sto tisíc stálých obyvatel živí především luxusní turistická klientela, ale také vývoz ryb a koření. Symbolem země je palma seychelská s obřími plody, které váží až 20 kilogramů a připomínají dámské pozadí. Typickým místním tvorem je želva obrovská. Tihle třistakiloví „drobečci“ našli útočiště hlavně na atolu Aldabra. Husté pralesy jsou zase domovem celé řady vzácných tropických rostlin.
Vrátna dolina je považovaná za perlu Malé Fatry. Šťavnaté louky se střídají s hlubokými lesy, horské štíty ční nad úzkými soutěskami zdobených kamennými sochami, kterým voda a vítr vtiskly za tisíce let neuvěřitelné tvary. Všechny krásy slovenské přírody jako by byly vtěsnány do jedné doliny. A k tomu ještě slavná zbojnická legenda. Po Juraji Jánošíkovi je pojmenováno kdeco ? přírodní útvary, folklórní slavnosti i jídla. Dokonce i jeho rodná osada se jmenuje Jánošíkovci. Pastevci si sice už dávno nezpříjemňují den hraním na fujaru, ale jinak ve Vrátné dolině platí ? co Slovák, to muzikant. Snad každý tamní obyvatel je členem nějakého hudebního spolku. Na své si však přijdou i gurmáni. Právě v této oblasti Slovenska se prý ?narodily? halušky, pirohy i sýrové korbáčky, které dobré hospodyňky dodnes "šúľajú" doslova na koleně..
Rozlohou největší a z hlediska přírody i kultury nejrozmanitější z Baleárských ostrovů. I když má dnes Mallorca největší příjmy z cestovního ruchu a zaměstnává v tomto oboru nejvíce svých obyvatel, mnohé z původních tradic a způsobu obživy přetrvalo. Stále tu jezdí „pomerančový expres“ - starý vlak, který ze zemědělské oblasti sváží nejen pomeranče, ale i mandle, hrozny či olivy. K tradičním výrobkům ostrova patří také umělé perly, keramika a foukané sklo. Správní středisko celého souostroví Palma de Mallorca dělá čest svému jménu, neboť z palmového dřeva i listí se vyrábí kdeco – od tašek přes boty až po praky.
Název Götaland pochází z nejstaršího územního rozdělení Skandinávie a jméno mu dal kmen Gótů. Podle severské mytologie patřil k tomuto národu i bájný hrdina Béowulf - přemožitel obra Grendela, požírajícího lid norského království. Pouť západním Götalandem začneme v jeho administrativním, kulturním a průmyslovém centru - v Göteborgu, druhém největším městu švédského království. Západní pobřeží však nabízí i úchvatné přírodní scenérie a atmosféru malebných rybářských městeček. Jedním z nich je Smogen, kde se na místním trhu údajně prodávají nejlepší krevety z celého Švédska. Cestu zakončíme v univerzitním městečku Boras. Navštívíme třídu textilního designu a dozvíme se, jak funguje jeden z nejkvalitnějších vzdělávacích a výzkumných systémů na světě.
V hlubinách věků žhavé magma dva až tři kilometry pod hladinou prorazilo dno Tyrrhénského moře a po dalších miliónech roků vystoupily z vody vrcholky několika sopek. Tak vznikly Liparské ostrovy. Nedaleko severního břehu Sicílie se nachází jedno z nejexotičtějších míst starého kontinentu – vulkanická krajina se subtropickou vegetací uprostřed modrého moře. S ostrůvky je spojena plejáda mytických postav, mezi něž patří božský kovář Hefaistos, bůh větrů Eolos, jednooký obr Polyfemos i třeba zkázonosné Scylla a Charybda v Messinském průlivu. Dlouhou dobu sloužily ostrovy jako trestanecká kolonie a byly místem, kde žili psanci a vyhnanci. Od sedmdesátých let minulého století jsou jednou z nejnavštěvovanějších atrakcí jižní Itálie a turismus se tam stal hlavním zdrojem příjmů. Při návštěvě nelze vynechat především ostrov Stromboli, kde lze z bezpečné vzdálenosti pozorovat řádění druhé nejaktivnější evropské sopky.
Buganda je království dvaapadesáti klanů kmene Baganda a rozkládá se na jihu Ugandy. Bylo obnoveno v roce 1993, ale nemá žádnou reálnou moc. Kabaka (král) však usiluje o federativní uspořádání. Obyvatelé Bugandy ve vzájemné komunikaci zásadně nespěchají a zdvořilosti vždy předcházejí praktické části, která je pak doprovázena intonačně zajímavými zvuky coby výrazy souhlasu a pochopení. V kraji je také zvykem, aby muž měl více manželek. Nežije však s nimi pod jednou střechou, ale každé věnuje jen část svého času. Přestože muži často žijí ve velmi nuzných podmínkách, je téměř rarita potkat někoho neupraveného. Lidé tam mají největší obavu z toho, že na ně bude seslán zlý duch. V takovém případě pak musí vyhledat šamana, který za naturální platbu zlého ducha vyžene.
Hararsko je jedním z devíti etiopských regionů. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že většina tamních obyvatel žije ve městech, především v Hararu. Významné centrum islámu v minulosti chránily mohutné hradby, kterými nesměl projít žádný křesťan. Ve druhé polovině devatenáctého století, kdy se tu usadil jako obchodník s kávou a se zbraněmi prokletý básník Arthur Rimbaud, však už toto segregační pravidlo neplatilo. Tamní trhy ovšem dodnes mají nádech starých časů. Specifická je i současná doprava, které vládnou bílo-modré motorové tříkolky. Za malý poplatek vás dovezou kamkoliv. Třeba i za město, kde se samozřejmě pěstuje nejtypičtější tamní plodina - čat. Jejími účinky se rádi nechávají omámit snad všechny etiopské generace.
Guantánamo zná většina lidí jako americkou základnu a vězení. Ve skutečnosti je to ovšem nejvýchodnější provincie Kuby, jejíž malou část využívají od roku 1902 na základě mezinárodní smlouvy USA. Castrův režim sice proti základně ostře vystupuje, zároveň ale z ní má od Američanů velké příjmy. Na ospalém koloniálním městečku Baracoa to ovšem vidět není. Možní i díky tomu má unikátní atmosféru, která je jakousi směsicí García Márquezova magického realismu a Castrova reálného socialismu. Najdeme tu třeba jeden z nejstarších dochovaných kostelů v Latinské Americe. Na Kubě se ovšem konají i jiné než křesťanské rituály - duben je měsíc kultury a tak Baracoou pochodují učitelé, studenti a zaměstnanci místní knihovny a kulturního domu, aby manifestovali svoji věrnost revoluci. Pochod ovšem připomíná spíš karneval s bubny a trubkami, do kterého se nějakým nedopatřením dostaly i portréty Fidela Castra. Před příchodem Evropanů patřila tato země indiánům z kmene Tainů, kteří měli na stolové hoře El Yunque obřadní místo. Dnes je součástí divokého přírodního parku. Pod horou pěstují místní zemědělci kakao, ze kterého se vyrábí v závodu Ernesta Che Guevary čokoláda. V mělkých mořských vodách zase rybáři loví mušle a korýše. Někteří ovšem vyplouvají na polorozpadlých loďkách na riskantní lov žraloků.
Graubünden je sice největším švýcarským kantonem, ale jeho vysoké hory a hluboká údolí jsou jen řídce osídleny. Zato se tu nacházejí známá lyžařská střediska jako Davos, St. Moritz či Arosa. Není proto divu, že právě tady se vyrábějí i lyže na míru. Graubünden však nabízí mnohem více než jen zimní radovánky. V městečku Müstair například najdeme benediktinský klášter s freskami z osmého století. Vesnička Guarda zase nabízí pohled na původní způsob života včetně pohanských rituálů. Ostatně ani výroba tradičního sýra či pověstných alpských rohů nedoznala v průběhu staletí výrazných změn.
Když Kryštof Kolumbus 4. května 1494 přistál u břehů Jamajky, popsal ve svém palubním deníku nově objevený ostrov jako nejkrásnější, které kdy oči spatřily: "Hory a pevnina jako by se dotýkaly nebe... Všude je plno údolí, polí a plání." Snad i proto sem každoročně jezdil trávit zimu jistý Ian Fleming. Věnoval se tu psaní a pro svého hlavního hrdinu hledal to správně znělé jméno. Nakonec ho našel při pročítání encyklopedie o ptactvu Jamajky, jejímž autorem byl ornitolog James Bond. Tak se zrodil nejslavnější literární a filmový špión. Skutečně nejslavnějším jamajským rodákem je ovšem král reggae Bob Marley. Dnes už je bohužel možné navštívit jen jeho mauzoleum, ale na ostrově má stále mnoho následovníků. Stejně inspirující je pro jamajské kluky i sportovní ikona Usain Bolt, jehož rodina stále žije v malé horské vesnici.
Ještě v roce 1938 platilo "od Jasině do Aše republika je naše". Právě Jasině byla cílovou stanicí rychlíku z Prahy. Tehdy ještě ležela na území zvaném Podkarpatská Rus. Pak se však rychle měnili "majitelé" - nejdříve Maďaři, pak Sověti a dnes Ukrajinci. Nezměnila se však krása Karpat a příliš ani život většiny místních obyvatel. Huculové v horách stále kovají své stejnojmenné koně a občas si zahrají na dlouhou píšťalu zvanou trembita. Na vesnicích se konají i tradiční vepřové hody, jen jitrnice byste na nich hledali marně. Za to se tamním hospodyňkách nikdy nerozlepí klasické pirožky. V prostém kraji se nečekaně skrývá i jedno světové "nej" - městečko Kolomyja se pyšní muzeem kraslic s dvanácti tisíci exponáty!
"Váránasí je starší než historie, starší než tradice, starší dokonce než legendy a ještě dvakrát tak staré jako to všechno dohromady." Slova amerického spisovatele Marka Twaina snad nejlépe vystihují centrum severoindického státu Uttarpradéš. Lidé zde žili už před zhruba 5000 lety, což z Váránasí dělá jedno z nejdéle trvale osídlených měst na světě. Za svaté ho považují hinduisté, buddhisté i džinisté. Centrem života jsem tzv. gháty - kamenné schody, které vedou do posvátných vod řeky Gangy. Veletok sice připomíná gigantickou stoku, ale to nikterak nebrání miliónům lidí, aby v řece vykonávali rituální koupele. Dokonce se brání i výstavbě čističek.
"Podívaná tak nádherná, že se andělé ve svém letu musí omámeně dívat," tak popsal Viktoriiny vodopády skotský cestovatel David Livingstone. Na rozdíl od něj si budeme moci prohlédnout jeden z divů přírody i z ptačí perspektivy a podívat se také na adrenalinovou záležitost, kterou je nejvyšší nejvyšší komerční bungee jumping na světě. Náhorní plošina Matabele, která zaujímá většinu území Zimbabwe, však nabízí mnohem víc. Třeba pitoreskní krajinu Matopos se starými skalními kresbami zvířat, i když živočišná říše má stále i mnoho živých exponátů. Uvidíme souboje antilop, zebry, žirafy, pakoně i lvy odpočívající po opulentní hostině. Neméně zajímavá je i tamní flóra. Vedle akácií, baobabů je hojně rozšířená i Kigélie zpeřená, nebo-li salámovník. Za svou přezdívku vděčí obrovským plodům připomínajícím tuto masitou pochoutku. Podle domorodců neexistuje snad žádná nemoc, kterou by "salámy" neuměly léčit.
Oromsko je ze všech devíti etiopských regionálních států nejlidnatější a také největší. Většina obyvatel žije na venkově a jejich hlavní starostí je životodárná tekutina jménem voda. Té je v Etiopii nedostatek a tak se minimálně každý druhý rok kope nová studna. Jinak by nebylo čím zavlažovat políčka s miličkou habešskou, z jejíž mouky se pak pečou placky zvané indžara ? základ místního jídelníčku. Placka je nejen zároveň hlavním jídlem a přílohou, ale také talířem a příborem. Etiopie je plná záhadných míst a Oromsko není výjimkou. Poblíž vesničky Tiya se nachází šestatřicet menhirů, které jsou zařazeny na seznam památek UNESCO. Badatelům se doposud nepodařilo nejen rozluštit tajemné symboly na kamenných obrech, ale dokonce ani netuší, kdo a kdy přesně je tam vztyčil.
Korsika budí zdání, jako by někdo vyřízl kus Alp a posadil je do Středozemního moře. V některých místech se strmé útesy zdvihají z hladiny až do výšky 900 metrů a nejvyšší hora ostrova s názvem Monte Cintu končí na úctyhodných 2700 metrech. I dalších dvacet vrcholů ční nad hranici dvou kilometrů, kde sněhová nadílka uprostřed června není žádnou výjimkou. Horská údolí, jimiž protékají řeky, jsou každoročně cílem mnoha návštěvníků, i když - či snad právě proto, že vnitrozemí je poměrně drsné, pusté a neobydlené. Kamenitá krajina vždy komplikovala život zemědělců. Obyvatelé proto raději chovali domácí zvířata a spoléhali na dary moře. A když něco pěstovali, tak hlavně jedlé kaštany. Dvanáct stromů dokázalo po celý rok uživit jednu rodinu a plody živily i prasata. Korsičané melou kaštany na mouku a z ní poté vaří polundu, jakýsi knedlíky, který slouží jako příloha k masu. Korsika patří už téměř 250 let Francii a je jejím nechudším regionem. Hrubý domácí produkt tam dosahuje pouhých dvaceti procent francouzského průměru. Nejslavnějším korsickým rodákem je Napoleon Bonaparte - generál a posléze i císař, jemuž se podařilo dobýt téměř celou Evropu. Jeho rodný dům dodnes stojí i třeba s původním zařízením dětského pokoje malého Napoleonka.
Kalužská oblast se nachází v centrální části Východoevropské roviny necelých 200 km jihozápadně od Moskvy. Známá je především díky městu Obninsk, kde byla 27. června 1954 uvedena do provozu první jaderná elektrárna na světě. Kolem ní pak bylo vybudováno celé město, které se pyšní přívlastkem vědecké. Obninsk ale také bývá někdy nazýván městem v lese, či lesem ve městě. Duší oblasti je ovšem město Borovsk s tisícíletou tradicí. Před revolucí tu stálo 35 kostelů a chrámů, do kterých se teď pomalu vrací život. Připomínat bohatou historii a reflektovat současnost se snaží malíř Vladimír Ovčinikov. Místo pláten ovšem maluje na městské zdi. Jeho originální fresky se ne vždy setkávají s pochopením místních úřadů a podle umělcova tvrzení se dokonce jednou stalo, že do jeho obrazu naboural nepozorný řidič. Kresba totiž vytvářela iluzi pokračování ulice?
V jednom z nejmenších států je zároveň jedna z nejvyšších životních úrovní. Nesmírným štěstím Kuvajtu jsou obrovské zásoby ropy, jeho věčným prokletím nedostatek pitné vody. Každá rostlina, každá palma musí mít svůj vlastní zdroj vody. Právě rozsáhlý závlahový systém tu pomáhali budovat Češi. A to včetně gigantických vodárenských věží, které patří mezi kuvajtské dominanty. Tamní společnost je přísně hierarchizovaná. Na vrcholu stojí vládnoucí rod Sabáhů, který následuje manažerská třída ze starých obchodnických rodin. Střední třídu tvoří bývalí beduíni, kteří se usadili v Kuvajtu ve třicátých a čtyřicátých letech na počátku ropného byznysu. Následují Arabové ze sousedních zemí a na posledním místě jsou především asijští dělníci, kteří fungují jako svaly celé společnosti. I ti nejchudší obyvatelé však nemusejí klesat na mysli díky jinde nevídané podpoře z pokladnice štědrého panovníka.
Leinster je jednou ze čtyř irských provincií a ve svém znaku má zlatou harfu. Ta je také oficiálním emblémem Irské republiky, které je tak jediným státem, v jehož znaku je hudební nástroj. A nikoliv neprávem. Irové jsou nejen národem muzikantů, ale také tanečníků. Některé taneční soutěže mají atmosféru jako sportovní utkání. Ovšem i na hřišti si Irové potrpí na tradice. Hurling je jakousi kombinací hokeje, fotbalu a ragby a v této ostrovní zemi se hraje už tři tisíce let! Pro Iry je typická dobrá nálada, která prostupuje celou zemi hlavně během svátku svatého Patrika, kdy městy procházejí dlouhé průvody a hospody mají otevřeno až do ranního rozbřesku.
Veracruz de Ignacio de la Llave, zkráceně Veracruz, je jedním z jedenatřiceti Spojených států mexických. Na východě ho omývají vlny stejnojmenného zálivu, do kterého rovněž ústí řada řek. A právě tam se tradičním způsobem loví ustřice. Ty pak končí na talířích místních restaurací. A právě přípravou jídel z mořských plodů je veracruzská kuchyně proslulá. To ovšem španělský dobyvatel Hernán Cortéz netušil. Když před nějakými pěti stoletími dorazil k mexickým břehům, vydal se proti proudu řeky La Antigua. Asi pět kilometrů od ústí dodnes stojí conquistadorův dům. Kamenné ruiny jeho sídla jsou vůbec nejstarší "evropskou" stavbou na západní polokouli a zdejší kostelík prvním křesťanským svatostánkem. V nedaleké Zempoale se Cortéz setkal s vládcem Totonaků. S jejich pomocí pak porazil Aztéky, čímž byla otevřena cesta k ovládnutí Mexika. Málo známý kmen tak zásadně ovlivnil další osud celé Střední Ameriky. Totonakové španělskou kolonizaci přežili a dodnes mohou vítat příchod jara, byť slavnost má výrazně křesťanské rysy.
O Fesu se říká, že je jedním z mála středověkých měst současnosti. Už kolonizátoři z Francie začali marocké město památkově chránit, takže neprošlo modernizační proměnou a mnohá místa zůstala téměř nedotčena. Symbolem autenticity jsou tamní koželužny, kde se turisté se snítkou máty u nosu přesunou v čase o pár století zpátky. Starobylá ?medina? je plná obchodů, tržišť a restaurací. Všechny je nutné neustále zásobovat novým zbožím, ale uličky jsou příliš úzké a křivolaké, než aby do nich bylo možné vjet auty. Osvědčeným zásobovacím prostředkem tak zůstal oslí hřbet. Ještě v polovině dvacátého století žila ve Fesu velká židovská komunita. Většina jejích členů už odešla do země zaslíbené, ale pár rodin uprostřed muslimského moře stále zůstalo. Stejně jako tradice pěstování vína, kterou do Maroka přinesli francouzští kolonizátoři.
Procházku po jižní části karibského ostrova začneme na slavnosti Maroonů - potomků afrických otroků, kteří uprchli do hornatého vnitrozemí a společně s původním kmenem Arawaků dlouhá léta vedli boj s anglickými kolonizátory. Uhájili si nejen svobodu, ale také jazyk, hudbu, tanec, náboženské rituály a znalost léčivých rostlin. Svébytné tradice teď zařadilo UNESCO na prestižní seznam nehmotného dědictví lidstva. Do novodobé jamajské historie už se stihl nesmazatelně zapsat Usain Bolt - nejrychlejší muž planety. Vypravíme se do vesničky, kde vyrůstal a chodil do školy. Navštívíme i vyhlášené kávové plantáže, na bambusovém voru sjedeme jednu z četných jamajských řek a o reggae si popovídáme s Prezidentem Brownem, jedním z nejpopulárnějších hudebníků tohoto žánru.
Už staří Keltové těžili na nalezištích v Halleinu a Duerrenberg sůl, která se stala zdrojem jejich bohatství. Šlo o surovinu tak významnou, že nakonec dala jméno celé oblasti, která je dnes jednou z devíti spolkových zemí Rakouska. Jejím centrem je Salzburg s obrovským hradním komplexem Hohensalzburg. Město není jen plné památek, ale stále se v něm něco děje. My jsme měli štěstí na velikonoční trhy, festival jídla Eat & Meet a Solnohradské bienále. Navštívíme také důl na minerál fluorit s krásným českým názvem kazivec, jediné naleziště smaragdů v Evropě a vyrazíme do kopců, kde eroze vytvořila bezpočet podivuhodných kreací.
V dobách největšího rozmachu aragonské říše v polovině patnáctého století drželi její králové podstatnou část Středomoří, včetně Neapole, Sicílie a Sardinie. Pak se však začal realizovat projekt "Španělsko" a v roce 1516 Karel V. sjednotil Kastilii a Aragonii do jediného království. I tak si ale Aragonie ještě další dvě století držela autonomii, která byla před třiatřiceti lety obnovena. Státoprávní změny však neměly žádný vliv na udržení tradic. To platí zvláště pro úrodné nížiny řeky Ebry, kde se nachází región Dolní Aragonie. Spektakulární podívanou jsou především velikonoční svátky, které vrcholí na Velký pátek průvody bubeníků. Muži v rouchách, extatické bubnování do noci a do úmoru jsou připomínkou zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Uctívaný dům - tak z ní jeden z možných překladů jména Zimbabwe, jejíž střední část se rozkládá v nadmořské výšce kolem 1 000 metrů na náhorní plošině Matabele. Díky tomu bylo vždy tamní klima mnohem snesitelnější pro bílé farmáře, kteří dlouhá léta táhli celou ekonomiku země. V roce 2000 však prezident Mugabe prosadil novou ústavu a s ní spojenou pozemkovou reformu, která de facto vedla jen k vyhnání a ochodu bílé menšiny. Nastal totální rozvrat ekonomiky, z kterého se Zimbabwe velmi pomalu vzpamatovává. Téměř vše, co se vypěstuje, se i vyváží. Před hladomorem zachraňují místní obyvatele nově vysázené kukuřičné lány. Z mouky se pak vaří sadza ? něco mezi kaší a rozvařenými knedlíky. S trochou oleje a koření se hmota bez chuti a bez zápachu promění v poměrně dobré a vydatné jídlo.
První doložené osídlení Kyjeva se datuje do pátého století našeho letopočtu, ovšem starobylost hlavního ukrajinského města nejvíce symbolizuje Kyjevskopečerská lávra ? pravoslavný klášterní komplex, který byl založen roku 1051. Dnes se v něm mj. nachází věhlasná restaurátorská dílna, kde se renovují ikony nejen z Ukrajiny, ale třeba i z Kanady. Nepřehlédnutelnou dominantou města je šedesátimetrová socha Matka - vlast, pod kterou se nachází Muzuem Velké vlastenecké války. Pro Kyjevany stále velmi živé téma, neboť ?Děň pobědy? je autentickým celonárodním svátkem s vojenskou přehlídkou a válečnými veterány.
Region Isán zabírá celou třetinu území Thajského království. Nemá však přístup k moři a tak jeho více než dvacet milionů obyvatel živí skromná políčka s rýží, tabákem, kaučukem, cukrovou třtinou či maniokem. K jejich obdělávání už lidé používají traktory, ale rodiny nadále chovají vodní buvoli jako symboly společenského postavení. Jižní část Isánu má společnou hranici s Kambodžou a historicky tak byla ovlivňována khmerskou kulturou. Jedním z nejvýznamnějších svátků v provincii je Raketový festival, který se jinde v Thajsku neslaví. Tři dny nevázaného veselí vrcholí vystřelováním podomácku vyrobených raket. Některé jsou i pět metrů velké a vyletí do výšky několika kilometrů. Obyvatelé tak chtějí probudit Boha deště, který má velmi suchému regiónu přinést vydatnou vláhu a tím zajistit hojnou úrodu.
Když se řeknou Pardubice, každý hned doplní - perník. Sladká pochoutka město proslavila, ale zvýšený kalorický příjem se na domorodcích projevil snad jen zvýšenou láskou ke sportu. Martinec, Janecký, Hašek - to je jen pár ikon, které dal světu pardubický hokej. Pak je tu slavné dostihové závodiště s Taxisových příkopem, plochá dráha s její Zlatou přilbou a v neposlední řadě nové a do značné míry unikátní golfové hřiště, které vyrostlo z popela Opatovické elektrárny. Celosvětovou proslulost získalo Pardubicko díky semtexu, mnohem více pozornosti by si přitom zasloužili architektonické skvosty tamního rodáka Josef Gočára či starokladrubští koně.
Chráněná krajinná oblast je nedílnou součástí horské hradby, lemující a vytvářející přirozené hranice české kotliny. Po staletí se tu střetával německý živel se slovanským, reprezentovaným Čechy a Poláky. Po druhé světové válce však byla většina německého obyvatelstva odsunuta. Na tuto dramatickou dobu zavzpomínáme s místním všeumělem panem Jehličkou, který se sice k odsunu dobrovolně hlásil, ale opakovaně byl ze seznamu vyškrtnut. Kraji dala jméno Divoká Orlice, kterou na jaře - jak jinak - musí vodáci otevřít. Řeka napájí přehradu Pastviny, po které se projedeme v motorovém člunu pana hrázného. Navštívíme také romantický pivovar v Rychnově i podzemní komplex Hanička, který byl součástí pevnostní linie vybudované po celé délce hraničního hřbetu Orlických hor.
Na půl cesty mezi Prahou a Plzní se nachází dobrovolný svazek dvanácti obcí zvaný mikroregion Zbirožsko. Dominantou kraje je zámek Zbiroh, původně jeden z nejstarších českých šlechtických hradů. Podle legendy ho založil Zbyněk Zajíc z Valdeka, který při jednom z honů se svou družinou zabloudil. Už po soumraku našli místo k přenocování, kde je ráno čekalo překvapení ? všude kolem se válely jelení parohy. Zbyněk je dal sesbírat a rozhodl se na tomto místě postavit hrad. A právě sbírání parohů mu dalo jméno - Zbiroh. O sedm století později tu Alfons Mucha stvořil své nejslavnější dílo, kterým je Slovanská epopej. Lidový malíř pan Lasák se sice mistrovu věhlasu rovnat nemůže, ale zato s nezměrným entusiasmem stále dokola maluje jediný a pro Zbiroh tolik typický motiv ? jeleny..
Boskovickou brázdu v povodí řeky Svitavy vymezuje Českomoravská vysočina a Drahanské vrchoviny. Malebná údolí se střídají se zalesněnými kopci, kde často narazíte na více či méně zachovalá šlechtická sídla, z nichž mnohá byla v průběhu staletí přebudována z kamenných hradů na komfortní zámky. Centrem regiónu je městečko Boskovice se stejnojmenným hradem, který podle pověsti vystavěl jistý ptáčník Velen. Legenda se pak mírně liší, kde že se tak přesně mělo stát, ale první pán hradu si prostě jednoho dne ukopl palec a zvolal: ?Nebudu již chodit bosko více!? Historici však název hradu i města odvozují spíše od jména Bosko, nebo-li Bošek. Hrad je v současné době v majetku rodiny Mensdorff - Pouilly. Z původně mohutné stavby se dochovalo torzo hradního paláce nabízející impozantní výhled do zdejší malebné krajiny. Technickou zajímavost představuje 26 metrů hluboká studna poháněná dřevěným šlapacím kolem, jediným funkčním v Česku.
Region Lipenska je území, obklopující Lipenské jezero a horní tok Vltavy podél státní hranice s Rakouskem a Bavorskem. Býval to vždy spíše chudší podhorský kraj s úhlednými políčky a šikovnými řemeslníky ? o co chudší, o to malebnější. Právě tak ho ve svých dílech popisuje rodák z Horní Plané a významný rakouský spisovatel devatenáctého století Adalbert Stifter. Morovou ránu dostal región po druhé světové válce v podobě odsunu německého obyvatelstva, které nahradili vesměs málo vzdělaní "zlatokopové". Stavba železné opony a tuhý režim v příhraničním pásmu dokonaly dílo zkázy - zaniklo na osmdesát vesnic a vesniček. Novou naději přinesla až Lipenská přehrada, díky které se v oblasti zrodil turistický ruch. Právě na něj Lipensko sází i dnes.
Malebný, ale tak trochu zapomenutý kraj se nachází na severovýchodě České republiky a je jakoby zakousnutý do polského území. Lákadlem pro turisty jsou především Adršpašsko-teplické skály a Broumovské stěny, které nabízejí hlavně krásné výhledy do okolní krajiny. Naproti tomu "Adr" je tajemným skalním městem se stovkami pískovcových věží. Místy, která jsou před veřejností skryta, nás provede Václav Bruckner, dlouholetý správce, který si také zapsal řadu horolezeckých prvovýstupů na tamní věže. Na parkovišti před vstupem do Adršpašských skal stojí třímetrová "eiffelovka" postavená z Merkuru. Upozorňuje, že v nedaleké Polici nad Metují se tahle legendární stavebnice nejen vyrábí, ale má tam i své muzeum. A nabízí opravdové skvosty - třeba Wichterleho prototyp odlévacího zařízení na kontaktní čočky.
Mladoboleslavsko je dnes především škodovka. Kde byl dříve kravín, je dnes sklad autodílů, kde se dříve oralo, stojí fabrika na výfuky... Návštěvu moderní továrny samozřejmě nevynecháme, ale podíváme se také za pradědečky dnešních vozů a na trať rallye, která pochopitelně nemůže v tomto kraji chybět. Mladá Boleslav má však i svou historickou tvář, kterou prozkoumáme s archeology, kteří právě bádají na rozkopaném Staroměstském náměstí. Navštívíme Anenskou pouť, Valdštejnské slavnosti a také se podíváme za málem zapomenutým uměním pletení z orobince, které po staletí bylo pro tento región typické.
Kraj, kde - jak praví staré pořekadlo - končí chleba a začíná kamení. Telčsko se totiž nachází na jižní části Českomoravské vrchoviny a zahrnuje 46 sídel se 14 000 obyvateli. Většina z nich žije ve městě Telči, které si honosí přezdívkou renesanční perla a jako takové bylo zapsáno i na prestižní seznam památek pod ochranou UNESCO. V Mrákotíně zase najdeme známé žulové lomy, odkud pochází obelisk vztyčený na nádvoří Pražského hradu. A jsou tam i další zajímavá místa - letovisko Dobrá Voda, Nová Říše s rozsáhlým premonstrátským klášterem či Stará Říše, působiště filozofa a myslitele Josefa Floriána, který vydal prvotní díla Franze Kafky.
Znojemsko bylo osídleno již ve starší době kamenné, což archeologové v roce 2007 doložili nálezem unikátní Mašovické Hedviky - sedm tisíc let staré půlmetrové sochy. Větší se ve střední Evropě nenašla. Později se ze Znojemska stalo hraniční území. Proto tu hrady a tvrze rostly jako houby po dešti. V průběhu staletí se pak většinou měnily na komfortnější zámky. Z období studené války tu však jako memento zůstala i část linie železné opony. Región je převážně zemědělský - daří se tu meruňkám i broskvím, ale největší věhlas si vedle vína získal pěstování okurek. To zavedl už v šestnáctém století opat Jiří II. z Louckého kláštera. Projdeme se znojemským podzemím, s napoleonskými vojáky otevřeme tamní vinné sklípky a lodí se projedeme Národním parkem Podyjí.
Je to největší sbírka vesnic z celého světa - řekl o Brooklynu populární americký moderátor a žurnalista Alistair Cook. S 2,5 mil. lidí je nejhustěji obydlenou čtvrtí New Yorku. A také nejbarevnější. Přistěhovalci ze všech koutů světa si přivezli kus své kultury, náboženství a společenských zvyků, které si neustále udržují a naplňují tak starodávné krédo své městské části - v jednotě je síla. Brooklyn patří hlavně umělcům, intelektuálům a drobným obchodníkům. Stačí se jen projít po stanicích metra a můžete objevit novou hudební hvězdu. Staré továrny a sklady byly v posledních letech přebudovány na galerie a roztodivné kluby, ve kterých pulsuje pověstný noční život. Známý americký písničkář Sufjan Stevens prohlásil, že Brooklyn nelze definovat. A to je prý na něm to krásné. Není o jedné věci, pro každého se tam něco najde.
Město andělů, věčné a nádherné sídlo boha Indry, vznešené město, kde je uloženo devět skvostných drahokamů, královské město s mnoha velkolepými paláci a stavbami, věčné město, kde sídlí bohové a má svůj domov bůh Krišna, město stvořené bohem Višnuem. Tak zní oficiální a ceremoniální jméno hlavního města Thajského království. Zkráceně se mu již od roku 1782 říká Krung Thep, tedy Město andělů. Přesto ho celý zbytek světa zná pod jménem Bangkok, což byl název původní osady, která se za poslední dvě století vyvinula v jednu z největších světových megapolí. Tentokrát v ní zažijeme oslavy Nového roku, které připomínají vodní válku. V čínské čtvrti navštívíme dílnu, kde se vyrábějí nádoby z týkové dřeva a pak se naobědváme v rodinné restauraci u paní Urai. Ta prý vlastní recept na nejlepší čínskou kachnu v celém Bangkoku. Projedeme se pověstným tuk tukem a večer zavítáme do nechvalně vyhlášené čtvrti červených luceren.
San Francisco se nachází na západním pobřeží Spojených států a je ze tří stran obklopeno vodou. V Sanfranciském zálivu leží ještě Oakland, Berkley a San José - všechna tato čtyři propojená města tvoří více než šestimiliónovou aglomeraci. San Francisko je považováno za nejkrásnější město Spojených států. Rozkládá se na padesáti kopcích, díky kterým žádný pohled na město není fádní. Pro svou liberální atmosféru si ho po druhé světové válce zamilovali umělci a bohémové. Není tak vůbec náhoda, že třeba hnutí za společenské zrovnoprávnění homosexuálů se zrodilo právě tam. K San Francisku nedomyslitelně patří také historická tramvaj, most Golden Bay, Čínská čtvrť a bývalá věznice Alcatraz.
Za hradbou Lužických hor začíná Sasko. Návštěvníka však přivítají dvojjazyčné cedule ? v němčině a srbštině. Tady se rozkládá Horní Lužice, kde si slovanské kmeny dokázaly ve stínu německého živlu udržet svébytnou kulturu. Hlavně o velikonočních svátcích se sem sjíždějí tisíce turistů, aby mohli na vlastní oči vidět unikátní jezdecké procesí, které od farnosti k farnosti nese zvěst o Kristově zmrtvýchvstání. Především na vesnicích jsou stálé živé i další rozličné křesťanské obřady jako třeba svěcení jídla, ohně, kočiček, líbání kříže a používání velkopáteční vody. Cestou po Horní Lužici nás však budou zajímat nejen staré slovanské tradice, ale i současný život na česko-německo-polském trojmezí.
Indiáni z kmene Lenapů tomuto území kdysi říkali Manna - Hata - ostrov plný kopců. Reliéf krajiny se však v průběhu let ztratil pod tunami asfaltu a železobetonu, z kterého vyrostlo obchodní, finanční a kulturní centrum nejen Spojených států amerických, ale i celého světa. Manhattan je sice rozlohou nejmenší z pěti newyorských čtvrtí, ovšem nejhustěji obydlenou. A to lidmi doslova ze všech koutů světa. Symbolem města se staly mrakodrapy. V letech 1890-1973 nejvyšší budova světa stála vždy právě na Manhattanu. Rekordní zápisy si sice přestěhovaly na jiné kontinenty, ale v pestrosti života se snad žádná jiná světová metropole nemůže s New Yorkem měřit.
Na jih od hlavního města Kišiněva se směrem k rumunským hranicím táhnou nedozírné lány vinohradů, které dávají obživu podstatné části Moldavanů. Převážná většina vína jde na export, možná i proto, že místní svůj zájem takřka přesně rozdělují mezi víno, pivo a lihoviny. Každopádně Moldavsko drží světový primát ve spotřebě alkoholu na obyvatele (mimochodem, těsně před Českou republikou). V oblasti Milestii Mici se také nachází největší vinný sklep na světě. Má neuvěřitelných 340 kilometrů chodeb, z nichž je však přístupná pouze třetina. V nich se nachází na dva miliony lahví vína. Navštívíme i věhlasné výrobce houslí, starobylé kláštery a Gagauzany, kteří patří mezi turkické národy a dokázali si udržet svébytnou kulturu.
Souostroví Vesterály se rozkládá asi dvě stě kilometrů za polárním kruhem nedaleko severozápadního pobřeží Norska. Díky teplému Golfskému proudu je však tamní klima mnohem příjemnější než by mohla poloha ostrovů naznačovat. Uhlazené kopečky se tak na jaře obarví do pestré palety lučního kvítí, z rozeklaných útesů se nad mořskou hladinu rozletí čerstvě narozená ptáčata a v užaslém turistovi navodí pocit, že právě objevil ztracený ráj. Právě turistika se vedle tradičního rybolovu čím dál tím více stává zdrojem obživy místních obyvatel. Ti si samozřejmě i za polárním kruhem užívají všech výhod, které jim civilizačně rozvinuté Norsko může nabídnout. Obydlené ostrovy jsou dnes už například propojené sítí mostů a tunelů.
Putování po severní části největšího thajského regionu zahájíme na březích řeky Mekongu u laoských hranic. Kdysi zaostalé městečko Chiang Khan zažívá nebývalý rozkvět. A to nejen díky příhraničnímu obchodu, ale hlavně kvůli zájmu turistů, kteří začínají objevovat pitoreskního ducha křivolakých uliček a dřevených domků. Cestu do regionu je možné spojit i s návštěvou rozmanité pahorkatiny Erawanského národního parku a známé hinduistické svatyně. Zážitkem však může být i setkání s pouličními umělci - na požádání postaví provizorní pódium a rozjedou velkolepou karaoke show, do které dokáží zapojit desítky náhodných kolemjdoucích.
Jméno jedné z padesáti španělských provincií a jejího stejnojmenného hlavního města pochází ze spojení aragonských slov tor (býk) a uel (hvězda). Pověst praví, že družina krále Alfonse II. Aragonského kdysi pronásledovala divokého býka, nad kterým se vznášela hvězda. A při té příležitosti dobyla muslimskou pevnost, z níž pak povstalo město Teruel. Není proto divu, že hlavní náměstí dnes zdobí socha malého býčka. Každým rokem je středobodem slavnosti Panuelico, během které vybraný hospodský spolek uváže býčkovi na jeho šíji červený šátek. Víno teče proudem a rozdováděný dav v červencovém vedru uvitá i spršky vody z okolních balkónů. Legrace však končí ve chvíli, kdy do ulic vtrhnou skuteční býci. Jsou sice vedeni na provaze, ale ten je dostatečně dlouhý, aby se rozzuřené zvíře vypořádalo s některými přespříliš odvážnými jedinci. I přes řadu zranění a protestů ochránců zvířat však místní nedají na svoji tradiční fiestu dopustit.
Na území o velikosti Středočeského kraje se potkávají úrodné vinařské nížiny, vysoké kavkazské štíty i suché stepi a polopoušť. A stejně jako je rozmanitá krajina tohoto východogruzínského regiónu, je pestré i místní obyvatelstvo a jeho tradice. Vždyť třeba křesťanství v zemi zakořenilo už ve 4. století. Nejstarší dochované kláštery v Kachetii jsou sice mnohem mladší, ale to nic neubírá na jejich věhlasu. V Alaverdi se každoročně na konci září koná pouť u příležitosti založení kláštera. A není to jen náboženská slavnost - historicky se pojí také se svátkem sklizně a vinobraním. Přijíždějí sem celé rodiny a pořádají v okolí kláštera bujaré pikniky - opékají maso, popíjejí čaču a víno, zpívají, tančí... Hostina má přitom pevný řád, na který dohlíží tzv. tamada, jakýsi vedoucí stolu. Kdysi prý král vydal dekret, kterým si vyhradil právo předsedat u každého stolu. Protože však nemohl být všude, volil se jeho zástupce - tamada. K jeho povinnostem patří i pronášení složitých a barvitých přípitků.
Poutními místy se to ve svaté zemi pochopitelně jenom hemží. Kostel Proměnění Páně a františkánský klášter postavené v místech, kde Ježíš promlouval k Mojžíšovi a Eliášovi, navštěvují křesťané z celého světa. Pro cestovatele z Česka má poněkud výjimečný význam. Stojí totiž na hoře Tabor. Jméno se tuze zalíbilo Husitům a dalo tak název i jihočeskému městu. Turisté ze Španělska se zase podrobují hromadnému křtu v řece Jordán. Ne vždy se ale podaří. Celý se ponořit do nevábně vyhlížejícího toku chce notnou dávku odvahy. Severněji, na břehu Galilejského jezera leží mnoho kibuců - soběstačných komunit, kde se společně hospodařilo. Mladé už tento model příliš neoslovuje, dochází dokonce k privatizaci kibuců.
Kajmanské ostrovy leží v západním Karibiku a jsou tvořeny ostrovy Grand Cayman, Cayman Brac a Little Cayman. Byly objeveny roku 1503 Kryštofem Kolumbem při jeho poslední plavbě do Nového světa. A protože posádka se setkala hlavně s velkým množstvím želv, dostalo souostroví jméno Las Tortugas (Želví). Téměř o století později se kolem plavil anglický korzár Francis Drake. Ten se zase setkal s velkými ještěry a podle nich tedy území pojmenoval ? Kajmanské ostrovy. A pranic mu nevadilo, že nešlo o krokodýly, ale o leguány. Jako by tenhle historický omyl předznamenal lehce bizarní současnost, kdy na ostrovech má sídle mnohem více firem, než kolik je skutečných obyvatel. Ti si ale nestěžují ? žijí totiž ve dvojnásobném ráji ? karibském i daňovém.
Podkarpatská Rus byl v letech 1919 - 1939 název jedné ze čtyř samosprávných zemí bývalého Československa. Dnes toto území patří Ukrajině a rozkládá se na něm Zakarpatská oblast. I po více než sedmdesáti letech jsou tam stále patrné české stopy ? třeba v podobě litinových kanálů s pražským znakem. Občas někde vykoukne český nápis, busta prezident, ale nejzajímavější jsou dobové architektonické památky a samozřejmě vzpomínky posledních pamětníků. A to třeba i na rok 1968, kdy byl ve městě Kamenice dva dny internován Alexander Dubček. Podkarpatská Rus je ale v současném českém vnímání hlavně romantickou krajinou, po které se proháněl Nikola Šuhaj loupežník.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem tentokrát v roli skutečných průvodců na představení vodního loutkového divadla, pohřební tryznu a karaoke ve vietnamském stylu.
Je o málo větší než Morava, ale přesto je největším ostrovem Středozemního moře. A také spolu s Řeckem kolébkou evropské civilizace. Ve starověku patřila ke strategicky nejdůležitějším oblastem. Kontrolovat Sicílii znamenalo vládnout Středomoří. Věděli to Řekové, Féničané, Římané, Arabové, Normané, Francouzi i Španělé ? ti všichni se tam vystřídali u moci. A také po sobě zanechali dědictví, z kterého dnes současní obyvatelé těží v podobě turistického ruchu. Obrovská koncentrace památek v kombinaci s teplým a čistým mořem sem každoročně přivede davy návštěvníků z celého světa. Ty sem láká i dnes už poněkud zromantizovaná představa o rejdišti mafiánských bossů nebo jeden z nejaktivnějších vulkánů ? Etna. Její erupce dokážou být smrtící, ale její úpatí přitom patří k nejúrodnějším oblastem ostrova. Pěstují se tam třeba olivy i skvělé sicilské víno.
Ustupující tma prozradila tušené siluety antilop, které vzápětí zahalil ranní opar. Jakmile se však do něj pořádně opřou sluneční paprsky, mlha mizí a začíná pravá rovníková výheň. Na scénu přicházejí červení sloni... Tak může vypadat ráno v keňském národním parku Tsavo nebo scéna z filmu Vzpomínky na Afriku, který jako jeden z prvních hollywoodských trháků zprostředkoval dokonalé okouzlení černým kontinentem. Jižní Keňu filmaři navštěvují rádi. Michael Douglas tam v 90. letech pobíhal s puškou coby neohrožený lovec dvojice zabijáckých lvů, kteří likvidovali dělníky při stavbě železnice. Dnes v těchto místech stojí mešita, jejíž příběh je sám o sobě filmovým námětem. Při návštěvě masajské vesnice zase nelze nevzpomenout na filmovou adaptaci Bílé Masajky. Keňa však není jen zemí zaslíbenou pro filmové štáby, žije si svým vlastním rytmem a rituály. To dokládá například účast na pravé africké bubnovačce či návštěva v ordinaci svérázného šamana a v lese, co sám léčí.
Svanetie je oblast rozkládající se vysoko v horách Kavkazu. Jde o nejodlehlejší, ale také prý nejkrásnější a podle mnohých nejsvéráznější provincií Gruzie. Není divu. Horské štíty tamní obyvatele po staletí chránily před tureckými, mongolskými, perskými či ruskými dobyvateli, ale také je izolovaly od okolního světa. Z horských vesniček vede do hlavního města Mestie jediná silnice a když na Kavkaze trochu zasněží, zprovozní se často až s jarním táním. Prezident Michail Saakašvili se však v roce 2010 rozhodl, že ze Svanetie vytvoří turistický zázrak - horské středisko podle alpských vzorů. První vlaštovkou je lyžařský areál Hatsvali - Zuruldi, staví se hotely i další infrastruktura. Do odlehlé Svanetie tak rychle proniká moderní svět..
Barcelona je jedním z nejatraktivnějších míst pro život z celé Evropy. Prastaré čtvrti, architektonická moderna z přelomu 19. a 20. století v čele s Gaudího unikátními stavbami. K tomu katalánská hudba, mořské pláže, středomořská gastronomie, zajímavé kluby a samozřejmě - nejlepší fotbalový tým. V době naší návštěvy místní FC porazila odvěkého rivala z Madridu a fanoušci v ulicích váítězství nad Realem řádně oslavili. Během vánočních svátků se stánky se suvenýry zaplní postavičkami v charakteristickém podřepu s obnaženým pozadím. Říká se jim "caganers", mají dlouhou historii a neobejde se bez nich snad žádný katalánský betlém. O Gaudího chrámu Sagrada Familia se mluví jako o poslední velké svatyni křesťanství. Impozantní pohled sice kazí stavební jeřáby, ale ty zároveň vzbuzují optimismus, že velkolepý chrám bude podle současných plánů v roce 2026 konečně dokončen. Mělo by se tak stát 144 let od zahájení stavby.
Kérala je malý svazový stát na jihu Indie s bohatou historií a kulturou. Vymyká se však téměř 99 procentní gramotností a nejnižší mírou korupce. A rozhodně také patří mezi nejkrásnější. Jeho území je protkáno sítí vodních kanálů, které napájí nejen množství řek, ale také vzedmutá mořská hladina během přílivu. Vznikl tak dokonalý ekologický a ekonomický systém, kolem kterého se tradiční život tamních obyvatel mění jen velmi zvolna. Týká se to třeba rybolovu, který byl vynalezen v severní Číně v dobách mongolského chána Kublaje. K obsluze a vyvažování sítě zavěšené na bambusových a týkových kůlech jsou zapotřebí minimálně čtyři muži. Komplikovaný způsob rybolovu pomalu mizí. Na rozdíl třeba od tradičního tanečního dramatu Kathakali, které se zrodilo v sedmnáctém století právě v Kérale. V průběhu staletí se gesta stala rafinovanější, rytmický doprovod preciznější a masky propracovanější. Na jevišti se také čím dále tím častěji objevují nová témata.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem srbskými horami i podhůřím za tradicemi pravoslavných Vánoc, převozníkem na Západní Moravě, do sklípku i na sjezdovky.
Hlavní město Ekvádoru leží na náhorní plošině Tierra mezi dvěma vulkanickými hřbety ve výšce téměř tři tisíce metrů nad mořem, což z něj po bolivijském La Pazu dělá druhé nejvýše položené hlavní město na světě. Jméno dostalo po původních obyvatelích kmene Quito, ale španělští kolonizátoři už ho v roce 1534 dobili jako hlavní město incké říše. Bylo to však hořké vítězství, neboť po smrti krále Atahualpy a při vědomí neodvratné porážky rozkázal generál Rumiňahui srovnat město se zemí. Z inckého období se tedy žádné památky nedochovaly, ale honosná koloniální architektura vynesla Quitu v roce 1978 zápis na prestižní seznam UNESCO. Dnes se počet obyvatel blíží ke dvěma miliónům, město se dělí na staré a nové a představuje dva odlišné světy. Mnohem zajímavější je pochopitelně stará část, kterou však sužuje značná kriminalita. Ta je dána tíživou sociální situací, neboť Ekvádor je nejchudší z andských zemí.
Togo je taková malá "nudle" v Západní Africe, táhnoucí se od Guinejského zálivu směrem na sever k Burkině Faso. Je tam úrodná půda, dobré klimatické podmínky, sedm miliónů pracovitých obyvatel, ale přesto Togo patří k nejméně rozvinutým zemím kontinentu. Má za sebou klasickou africkou minulost - od otrokářství, přes kolonizaci, až po nepříliš vydařené období nezávislosti pod relativně umírněnou diktaturou. Na rozdíl od okolních zemí bylo Togo původně německou kolonií a po první světové válce se v nově zrozeném Československu vedla polemika, zda bychom neměli Němce nahradit. V té době už ovšem měli území dávno "zarezervované" Francouzi...
Provincie Surin je v celém Thajském království proslavená hlavně díky slonům - tradičnímu symbolu země. Každoročně se tam také koná sloní festival, kde krotitelé se svými gigantickými svěřenci předvádějí neuvěřitelné kousky. Zaplněný stadión byl tentokrát svědkem fotbalového zápasu i historické show, během které si diváci mohou připomenout, že slon nebyl jen pomocník člověka na těžkou práci, ale i první "tank" na bitevním poli. V Surinu mají svůj festival i třeba úhoři, kteří žijí na rýžových polích. Se sklizní tak přichází zároveň výlov a hned vzápětí kulinářské hody. Podél neklidné hranice s Kambodžou se staneme svědky obřadu ve starobylém khmerském chrámu a rituálů provázejících thajskou svatbu.
Jižní Austrálie je nejsušší a nejméně úrodný australský stát. V poměru k celkové rozloze má nejvíce tzv. outbacku. Obrovské pouštní oblasti se suchými křovinami a solná pánev tvoří osmdesát procent státu. Nehostinné místo bylo postupně osídlováno hlavně hledači opálů, které sem dodnes táhne sen o životním objevu. Před spalujícím sluncem se snažili ukrýt pod zem, kde budovali nejen své příbytky, ale také třeba kostely. V ostrém kontrastu s vyprahlým severem je úrodný jihovýchod - oblast kolem řeky Murray. Místo plné borovicových lesů, sadů, olivových hájů a také vinic, na kterých se rodí i věhlasné červené Grange.
Atacama je nejsušší pouští světa. Táhne se tisíc kilometrů podél pobřeží Tichého oceánu od jižní hranice Peru až k centrálnímu Chile. Místy se zakusuje hluboko do pevniny, kde se krajina vzdouvá až do výšky pěti kilometrů. V Atacamě se nacházejí oblasti, kde stovky let nespadla ani kapka deště. Přitom tam žije téměř milion lidí. Důvodem je množství nerostných surovin. Obrovská naleziště železné a měděné rudy se stala významným artiklem této nehostinné oblasti, která se ovšem těší také největšímu počtu bezoblačných dní. Právě proto se tam usídlila Evropská jižní observatoř, jejíž přístroje jsou jedněmi z nejdokonalejších očí do vesmíru.
Když roce 1493 objevil Kryštof Kolumbus na severovýchodě Malých Antil skupinu ostrovů, zdálo se mu, že je ani nemůže spočítat. Vzpomněl si prý tehdy na středověkou legendu o jedenácti tisících křesťanských pannách, které ve čtvrtém století povraždili Hunové. A právě proto ostrovy pojmenoval Islas Vírgenes ? Panenské. Španělé se tam však nikdy neusadili. A tak o více než 150 let později obsadili nekolonizovaný ostrov St. Thomas Dánové a založili tam osadu, kterou pojmenovali podle své královny Charlotte Amalie. Během první světové války koupily ostrovy ze strategických důvodů Spojené státy americké. Zaplatily za ně 25 miliónů dolarů ve zlatě.
Mys Komorin je jednou z nejoblíbenějších turistických destinací v Indii. V drtivé většině však jde o domácí návštěvníky, zahraniční cestovatelé jsou v menšině. Především za úsvitu je nejjižnější cíp indického poloostrova obsypán lidmi, kteří čekají na východ slunce v místech, kde se setkávají vody Arabského moře, Bengálského zálivu a Indického oceánu. Ze stejného bodu pak mohou pozorovat i západ slunce, což je v nulové nadmořské výšce poměrně unikátní příležitost. Místo miloval mahátma Gándhí. Část jeho popela byla ostatně v tamních vodách rozptýlena a dnes tu také stojí jeho muzeum. Jde však pouze o jednu ze zajímavých staveb, které jsou na mysu k vidění.
Starověká říše s chudým i mladým obyvatelstvem a spoustou vůní. Třeba známého kampotského pepře, který hraje všemi barvami ? zelenou, modrou, červenou i bílou, což je barevný pepř bez slupky. Provoněná je i malá dílnička, ve které od úsvitu do soumraku vyrábí rodina aromatické tyčinky. Zvláště napilno má před buddhistickým svátkem Meak Bochea. V den třetího úplňku v roce jsou mniši obdarováváni takovým množstvím potravinových darů, že si musí najímat nosiče... Během cesty po západní Kambodže se zastavíme i v brusičské dílně, u řezbáře a na khmérské svatbě.
Tasmánie je nejen jediným australským ostrovním státem, ale je zároveň i státem nejmenším a v porovnání s kontinentální Austrálií zde žije jen velmi málo obyvatel. Ostrov leží 250 km jižně od australské pevniny, uprostřed bouřlivých vod oceánu. Díky izolaci si uchoval původní koloniální ráz a ušetřena byla i většina tasmánské divočiny, dnes celosvětově obdivovaná, unikátní a chráněná. Asi třetinu celého území tvoří národní parky, eukalyptové lesy a deštné pralesy. Ve všech propagačních materiálech se píše, že zde žijí jedni z nejpřátelštějších lidí na světě - a uvádí se to možná proto, aby se navždy zapomněla a překonala temná minulost. Tasmánie byla trestaneckou kolonií a během divokého osídlování místní zcela vyvraždili původní obyvatele - způsobem, který lze nazvat genocidou.
Dnes je tu jen poušť, ale jehlanovité pyramidy připomínají, že kdysi dávno místo obývala prosperující starověká civilizace. Pyramidy v Súdánu sice nejsou tak ohromující jako ty egyptské, ale za to jich na malé prostoru napočítáte přes dvě stě. Za vzestupem říše Kúš byla její poloha na křižovatce obchodních cest směřujících podél Nilu k Rudému moři. Vykopávky z přelomu letopočtu odhalily rozlehlé bulváry, chrámy i přístaviště. Mělo tam žít až 25 000 lidí. Dnes je tzv. Merojský ostrov jen královstvím písku a všeobjímající africké chudoby.
Údolí Baliem je horský kraj porostlý neprostupnou džunglí, přerušovaný špičatými skalnatými hřebeny. Za nimi nespoutaná divočina ustoupí krajině zelených obdělávaných terasovitých políček oplocených ratanovými ploty. Údolí Baliem leží ve vnitrozemí ostrova Papua na indonéském území a je považováno za jedno z nejkrásnějších na světě. Ještě donedávna byli Daniové, zdejší nejpočetnější kmen, obávanými lovci lebek. Tu dobu však dnes připomíná už jen sporé oblečení tamních obyvatel. Muži nosí pouze dlouhé tenké koteky (chránič penisu vyrobený z lahvovníku) a ženy sukénky upletené z rostlinných vláken zdobené slámou. Civilizace však nezadržitelně postupuje a tak tradiční ?oděv? už řada Daniů vyměnila z trička, šortky či sukénky.
Jen málokde v Evropě ještě najdete kraj, kde by lidé poměrně běžně chodili v tradičním krojovém oblečení. V Maramureši tomu tak je. Starosvětskou atmosféru této rumunské župy dotvářejí dřevěné kostely, z nichž osm je zapsáno na seznamu kulturního dědictví UNESCO. I když kolem hlavního města Baia Mare funguje těžařský průmysl, jde převážně o zemědělskou oblast, kde také nefalšovaní bačové každý rok na jaře vyhánějí svá stohlavá stáda do maramurešských kopců. Děje se tak většinou v období kolem pravoslavných velikonočních oslav, které jsou v Maramureši vysoce autentickým zážitkem.
Tradiční a krásné, moderní a bohaté i chudé a divoké ? všechny tyto tváře nabízí Mexiko, hlavní město Spojených států mexických. A není divu, vždyť v celé metropolitní oblasti žije na dvacet miliónů lidí! Na centrálním náměstí Zócalo velkoryse vybudovaném španělskými dobyvateli dnes tančí potomci původních obyvatel pro potěchu turistů. Ale stačí projet pár uliček a rázem se můžete ocitnout v bohémské čtvrti plné muzikantů, kde stojí i modrý domeček, ve kterém kdysi tvořila slavná malířka Frida Kahlo. V Mexiku můžete potkat vyznavače kultu Svaté smrti, fanoušky amerického wrestlingu s komikovými prvky i pašijový průvod, na který shlížejí nedaleké monumentální aztécké pyramidy.
Prefektura Kanagawa je jednou ze 47 prefektur Japonska. Nachází se v regionu Kantó na ostrově Honšú. Je vklíněná mezi úpatí hory Fudži na severozápadě, Tichý oceán na jihu a Tokijskou zátoku na východě. Zatímco západ je poměrně hornatý s patrnou vulkanickou minulostí, rovinatý východ pokrývají městské aglomerace. Těm vládne Jokohama, druhé největší japonské město s největším přístavem v zemi. Dvě třetiny obyvatel prefektury žijí právě v této kosmopolitní megapoly.
Území známé jako East End se rozkládá na východ od Londýnské zdi v City na severním břehu Temže. Středobodem multikulturní oblasti je Whitechapel Road, kde nedaleko od sebe najdeme redakci nejstaršího anarchistického časopisu Freedom Press, Východolondýnskou synagogu a největší ze všech londýnských mešit. Známou ulici Brick Lane zase spisovatel Salman Rushdie popsal jako "domov nejlepších curry restaurací, filištinů a pokrytců". Dnes už je také ale domovem alternativních galerií, které fungují jako startovní pozice pro mladé umělce, snažící se mezi tvrdou konkurencí protlačit na výsluní.
Leticia je nejjižnější samosprávná oblast Kolumbie se stejnojmenným hlavním městem, které je zároveň metropolí departamentu Amazonas. Do Leticie se lze dostat letadlem nebo lodí. Jediná silnice, která z města vede, končí po dvaadvaceti kilometrech uprostřed amazonského pralesa a je vzpomínkou na sedmdesátá léta minulého století, kdy oblast zcela ovládaly drogové kartely. Silnici tehdy budovaly jako bezpečnější "obchodní" trasu. Drogoví bossové však svůj boj s vládou nakonec prohráli, ale s jejich odchodem uvadla i místní ekonomika. Kolumbijské úřady se dnes Leticii snaží propagovat jako turistický región, ve kterém lze zažít pravé amazonské dobrodružství.
Italská autonomní provincie se z celých tří čtvrtin rozkládá v tisícimetrové nadmořské výšce a je poseta stovkami malých horských jezer. Na jižní hranici regionu se rozkládá také Lago di Garda. Je vklíněno mezi hory a budí dojem norského fjordu. Sytě modrou vodu jezera obklopuje bohatá středozemní vegetace. Citrónovníky, olivovníky, oleandry, agave a palmy působí až absurdně v pásmu zasněžených horských hřebenů. Tato oblast má však své mikroklima díky bohatému masivu Dolomit, který ji chrání před severními větry. Hlavní město provincie je svázané s českou historií nejen znakem svatováclavské orlice, ale i odkazem biskupa Jiřího z Lichtenštejna a také třeba důsledky tzv. Tridentského koncilu.
Jindřichův Hradec je historické město v Křemešnické vrchovině na březích řeky Nežárky a rybníku Vajgar. Město vyrostlo z původní osady, která se rozkládala v okolí hradu, povýšena na město byla roku. 1293. Na starší slovanské hradiště navázal vrcholně středověký Nový hrad, prvně zmiňovaný v kronikách počátkem třináctého století jako sídlo Jindřicha z Vítkovce. Městu se později sice vyhnuli husité i třicetileté války, ale škody po požárech postupně ubíraly městu na významu. V 19. století však nabralo druhý dech a v roce 1887 měl Jindřichův Hradec dokonce jako první město v Čechách veřejné elektrické osvětlení. Současný komplex budov hradu a zámku v Jindřichově Hradci je po Pražském hradu a zámku v Českém Krumlově třetím nejrozsáhlejším památkovým objektem v České republice. Rozkládá se na ploše větší než tři hektary v 320 místnostech je uloženo na deset tisíc uměleckých předmětů. Zámek Červená Lhota se sice jindřichohradeckému komplexu velikostí rovnat nemůže, ale nikde jinde v České republice nenatočili filmaři tolik pohádek jako právě tady. Jde však jen o jednu z velkého množství zajímavostí, které přímo vybízejí k návštěva Jindřichova Hradce a jeho okolí.
Pohoří Beskyd je jednou z nejlépe zachovalých přírodních oblastí na našem území. Po letech se tam znovu usídlili i velcí predátoři – vlk, rys a medvěd. Mohutný masiv Moravskoslezských Beskyd je významným rozvodím. Voda z řeky Bečvy končí svou pouť v Černém moři a řeka Ostravice je jedním z přítoků Odry, která se zase vlévá do Baltu. Pravou divočinu však naleznete spíše na březích menších toků, třeba ve skalách malenovického kotle, kde říčka Satina vyhloubila tajemnou soutěsku. Beskydy jsou domovem svérázných Valachů, jejichž původ byl ještě donedávna zdrojem badatelských rozepří. Jejich lidová architektura vytváří jedny z nejzachovalejších celků v naší zemi a ty nejkrásnější stavby jsou navíc umístěny pěkně pohromadě v rozsáhlém skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Na cestě působivou krajinou pozornosti kamer neunikla ani výroba tradičních štramberských uší, které chutnají výtečně, i když je třeba se vyrovnat s poněkud krutou legendou o jejich vzniku, ani daleké výhledy z pokořené Lysé hory.
V hlubokém středověku obýval území na samé dnešní česko-rakouské hranici slovanský kmen Vitorazů, pojmenovaný podle svého knížete Vitorada. Ten nechal v devátém století postavit na horním toku Lužnice hrad. Tak byla zaznamenána první písemná zmínka o Vitorazsku. V oblasti však postupně převládl německý živel a po smrti Přemysla Otakara II. se území stalo součástí Dolních Rakous. Po osmi stoletích se část kraje v roce 1920 na základě Saint-Germainské smlouvy vrátila znovu do slovanských rukou, tedy do nově vzniklého Československa.
Plzeňský kraj vyplňuje z větší části mírně zvlněná krajina s názvem Plzeňská pahorkatina. Ze všech stran je chráněna vyššími pohořími, která zachytí srážkové mraky. Plzeňsko proto patří k nejsušším regionům. Na jihu sousedí Plzeňská pahorkatina se Šumavou, na východě s pohořím Brdy a se Středočeskou pahorkatinou, na západě přechází v Český les a severní stranu lemují Doupovské hory se Slavkovským lesem. Krajina je členitá a nedosahuje vysoké nadmořské výšky. Nejvyšším vrcholem je Palcíř (725 metrů). Řeky vytvořily hluboká údolí a nedaleko Plzně se spojují a tvoří Berounku. Na území se rozkládají četné vodní plochy ? v údolí Mže přehradní nádrž Hracholusky, České údolí na Radbuze nebo Bolevecké rybníky.
Podhorácko se nachází severozápadně (Nedvědicko, Tišnovsko, Velkobítešsko) a jihozápadně (Třebíčsko, Náměšťsko, Hrotovicko, Moravskobudějovicko) od Brna a převážně zasahuje do dnešního kraje Vysočina. Výrazná lidová kultura tam ustoupila z každodenního života dříve než ve východomoravských regionech, ale v posledních letech se ji obyvatelé snaží obnovovat, minimálně alespoň tak, že pořádají dříve tradiční hody. Podhorácká kultura je úzce spojena s horáckou, která vždy byla odvozena od vrchovinského charakteru území bohatého na kámen a dřevo, avšak s chudou zemědělskou půdou.
Gotický královský hrad Bezděz na východě, zřícenina Starého Berštejna na západě, zámek Houska na jihu a ralská hradní zřícenina na severu ? tvoří čtyři dominanty vymezující Máchův kraj. Jeho srdcem jsou však Doksy s Máchovým jezerem a také Dubá, která je výchozím bodem do úžasné krajiny s názvem Dubské Švýcarsko. V celé oblasti, jak lze ostatně předpokládat, narazíte na zakladatele moderní české poezie. Na Máchově jezeře ho třeba připomíná flotila lodí s názvy Máj, Hynek, Jarmila; jen místo Viléma tu vodní hladinu brázdí Racek? Mnohem více než oblíbená rekreační oblast, vyhovují básníkově rozervané duši mokřady Swamp, kde se kromě výskytu ohrožených ptačích druhů, každé ráno otvírají slunci i mohutné květy leknínu bělostného.
Ostravsko je, řečeno s místními klasiky, „kraj razovitý, gde se žije po našimu“. Město i jeho okolí je úzce s těžkým průmyslem a hlavně s těžbou uhlí, kterou však už dnes připomínají jen nečinné důlní věže a názvy zastávek městské hromadné dopravy. Kde jinde tedy hledat největší hornický skanzen v České republice… Nabízí nejen těžební technologie, ale také možnost sfárat pod zem, byť je pár metrů. Přestože se uhlí v Ostravě už netěží, některé havířské tradice přetrvaly dodnes ? jedním, z nejpůvabnějších je tzv. skok přes kůži. Životní styl města se ovšem postupně mění. Sláva Stodolní ulice je sice na ústupu, zato však roste popularita všemožných kaváren a kavárniček. Ostraváci si totiž potrpí na dortíčky…
Nenápadný půvab, osamělá krása – to jsou jedny z nejčastějších charakteristik poměrně málo známých Železných hor. Přitom ze žádného místa České republiky sem není daleko. Encyklopedista by řekl, že jde o plochou vrchovinu s trojúhelníkovým půdorysem protaženou od jihovýchodu k severozápadu zhruba mezi Ždírcem nad Doubravou, Skutčí a Týncem nad Labem. Nejvyšším bodem je Vestec s 668 metry, které dokládají, že ve skutečnosti jde o vrchovinu. Z geologického hlediska patří toto území k nejsložitějším a také nejpestřejším. Na relativně malé ploše se vyskytuje přes sto druhů hornin! Zlato a železnou rudu zde ostatně těžili už Keltové, díky kterým mají Železné hory své jméno.
Srdcem oblasti je Vodní nádrž Vranov, která vznikla díky stavbě přehrady ve třicátých letech minulého století. Přehrada slouží vedle energetických a vodárenských úkolů i k rekreaci a díky okolnímu teplému klimatu bývá nazývána Moravským Jadranem. Vyhledávají ho nejen rekreanti, ale třeba také rybáři, které lákají tamní kapitální sumci. Vranovsko je bohaté na historické památky ? skvostný je zejména barokně přestavený stejnojmenný zámek s monumentálním sálem předků. Vynechat nelze ani návštěvu gotického hradu Bítova s unikátní zbrojnicí a hradní zoo, kterou založil poslední šlechtický majitel.
Puerto Escondido je vyhledávaným přímořským regiónem ve státě Oaxaca na jihu Mexika. V češtině jméno znamená „ukrytý přístav“ a název souvisí se starou pirátskou legendou. Místní rybáři stejně jako ve středověku vyrážejí na moře za obživou na vratkých bárkách. Společně s delfíny je dnes doprovázejí ještě surfaři a potápěči. Masovou turistikou však Puerto Escondido zasaženo není. Jako místo dovolené ho vyhledávají spíš movitější Mexičané, zahraniční návštěvníky tam lákají hlavně mangrovové porosty, které jsou domovem mnoha druhů mimořádně vzácných vodních ptáků.
Izmir je město v západním Turecku na pobřeží Egejského moře. Má čtyři miliony obyvatel, evropského ducha a je správním střediskem stejnojmenné provincie. Nacházejí se tu skvosty antického světa, jakým je třeba slavné město Efes i se zbytky jednoho z divů světa – Artemidina chrámu. Na Slavičím kopci stojí nenápadný domek, ve kterém na sklonku svého života bydlela Panna Marie, matka Ježíše Krista. Hory jsou poseté malebnými vesničkami, ve kterých se pěstuje víno, zatímco nižší polohy jsou vyhrazené olivovým hájům.
Stát Viktoria leží na jihovýchodním cípu Austrálie a jméno dostal po britské panovnici. Je to nejzelenější a zároveň nejprůmyslovější stát celého kontinentu. Jeho rozloha je sice na australské poměry poměrně malá, ale zato má ze všech států má nejvyšší hustotu obyvatelstva ? žije tam zhruba pět milionů lidí, tedy přibližně čtvrtina celé australské populace. A z toho sedmdesát procent obývá hlavní město Melbourne. Metropole tak výrazně diktuje tempo celému území.
Rostovská oblast je jednou z oblastí Ruské federace. Rozprostírá se na jihu evropské části země na dolním toku řeky Don u jeho ústí do Azovského moře. Nízký sklon terénu je tam příčinou velmi pomalého toku, což dalo vzniknout pojmenování Tichý Don. Stejnojmenný román Michaila Šolochova se pak stal jedním z nejvýznamnějších prozaických děl sovětské literatury a jeho autor za něj dokonce byl v roce 1965 odměněn Nobelovou cenou. Odehrává se v prostředí donských kozáků během první světové války a bolševické revoluce. Právě kozácké téma je pro Rostovskou oblast typické a stále živé..
V roce 1821 založili Egypťané na soutoku Modrého a Bílého Nilu vojenský tábor, z kterého se za pouhých 13 let stalo hlavní súdánské město. Úrodný soutok dal posléze vzniknout hned dalším dvěma městům – Umdurmánu a Severnímu Chartúmu, kterému se arabsky říká Bahrí – Severní. Mosty postavené v posledních desetiletích spojily tři původně nezávislé osady v jeden celek se sedmi milióny obyvatel. Súdán sice stále patří mezi nejchudší země na světě, ale poměrně nedávno objevená ropná naleziště mu dávají slušné vyhlídky do budoucnosti.
Jihošvýcarský kanton Wallis je místem samých ?nej? ? největší počet čtyřtisícových vrcholků v Alpách, nejvyšší hora Švýcarska, nejvýše položené metro na světě, nejvyšší přehradní hráz v Evropě, nejluxusnější horská střediska jakými jsou třeba Crans Montana, Saas Fee nebo Zermatt. Do posledně jmenovaného se ale třeba běžným autem už nepodíváte, vjezd je povolen pouze elektromobilům. Zdravé životní prostředí si místní obyvatelé chrání nejen kvůli turistickému ruchu, ale také kvůli zemědělství. Pod zasněženými štíty hor se vyrábějí nejen pověstné švýcarské sýry, ale také výborné víno a další produkty. Přestože ve sněžném skupenství je v kantonu vody dostatek, v tekutém se některým údolím nedostává. Proto obyvatelé už ve středověku vybudovali unikátní systém zavlažovacích kanálů zvaných sounen.
Iquitos je největším městem bez silničního spojení na světě. Půlmiliónu obyvatel a kolem jen nekonečný amazonský prales? Nachází se na severovýchodě Peru a dá se tam, samozřejmě přiletět, případně připlout po největším jihoamerickém veletoku. Původně jezuitská misijní osada se rozrostla díky kaučukové horečce. Jedněm přinesla nesmírné bohatství, jiným nesmírné utrpení. Současné Iquitos je ? jak sami Peruánci říkají ? bláznivým městem. Snoubí se v něm indiánské mýty s drsnou povahou španělských dobyvatelů a kosmopolitními vlivy dobrodruhů ze všech koutů světa, kteří sem přicházeli a stále přicházejí za vidinou nového, lepšího života.
Kalmycká republika se nachází na jihovýchodní výspě Ruské federace a je jediným evropským regionem s převahou buddhistů. Kočovní Kalmyci byli kdysi vyhnáni z Číny a byli utlačováni za carského Ruska i stalinského SSSR. Vzhledem k tomu vítali za druhé světové války německé vojáky jako své osvoboditele. Tím si vysloužili deportaci na Sibiř, odkud jim byl v padesátých letech povolen návrat. Od dob ?perestrojky? se Kalmyci postupně vracejí ke svým kořenům. Velikost Kalmycka je srovnatelná s Českou republikou. Obývá ho však pouhých 300 tisíc obyvatel, z toho téměř polovina žije v hlavním městě Elistě.
Severoekvádorská provincie se nazývá podle stejnojmenného vulkánu. Přestože se rozkládá v nadmořské výšce kolem dvou a půl tisíce metrů, rovníkové klima dělá z Imbabury velmi příjemné místo pro život. Většina z 350 000 obyvatel se sice hlásí ke křesťanství, ale předkolumbovské rituály zdaleka nejsou zapomenuty. Šaman z městečka Otavalo třeba chodí čtyřikrát do roka čerpat energii z posvátného stromu lechero, kterému místní obyvatelé vždy přisuzovali magické vlastnosti. Otavalo je pověstné svými trhy, které se konají každou sobotu a to již několik staletí!
Selamat datang di Papua barat – vítejte v indonéské provincii Západní Papua. Tichomořské území dlouhá léta patřilo Holandské východní Indii. Avšak v roce 1952 Nizozemci uznali právo Papuánců na sebeurčení a všechno směřovalo k vytvoření nového nezávislého státu. Jenže pak na území Západní Papuy vznesla své požadavky Indonésie. Po sporném a zřejmě zmanipulovaném referendu v roce 1969 indonéská vláda nechala území obsadit a dodnes tam udržuje početné vojenské a policejní síly. Skryté genocidě původního obyvatelstva už padlo za oběť více než sto tisíc domorodců. Na zániku tradičního způsobu života původních kmenů se však nejvíce podepsal indonéský přesídlovací program. Moderní civilizace na ostrov vstoupila bez zaklepání a rychle se dere i hluboko do vnitrozemí. Z Jayapury, někdejšího malého koloniálního centra Holandia, je dnes relativně hektické hlavní město nejvýchodnější indonéské provincie. Ostrov Biak naproti tomu stále patří k nemalebnějším a turistickým ruchem nejméně poznamenaným koutům světa. Většinu jeho území pokrývá neprostupný tropický prales a původní obyvatelé žijí spíše v malých odlehlých komunitách.
Údolí řeky Douro patří k nejpůvabnějším a přitom turisticky ne právě nejnavštěvovanějším částem Portugalska. Nádherné zelené svahy vinic, kde se pěstují hrozny pro slavné portské, tradiční vinařství, přehradní nádrže s lodními výletníky, ale také Sabrosa – rodiště slavného mořeplavce Fernaa Magalhaese ? to vše nabízí tato kopcovitá krajina. Cesta vína i řeky končí v podivuhodně krásném městě Portu s vinnými sklepy všech slavných značek portského a s přístavními doky, kde se konají proslulé party portugalské zlaté mládeže.
V celém Mexiku byste jen těžko hledali další oblast, kde lidé tak rádi slaví a udržují tradice jako v Oaxace – malebném jihomexickém státě. A je jedno, zda jde o zvyky zděděné po indiánských předcích nebo svátky křesťanské, které se v průběhu staletí zajímavým způsobem promísily. Hlavní město provincie má nádherně zachovalé historické centrum, právem zapsané na seznamu památek UNESCO. Vévodí mu katedrála Nanebevzetí Panny Marie, kterou Španělé stavěli přes dvě staletí. Oblast Centrálního údolí připomíná krajinu jako vystřiženou z amerického westernu. Donekonečna se táhnou lány agáve, z kterých se vyrábí špičkový oaxacký meskal.
Doněcká oblast je průmyslovým srdcem Ukrajiny. Téměř devět stovek podniků se tu zabývá těžbou zpracováním nerostných surovin. Není bez zajímavosti, že kmotrem průmyslové revoluce původně zaostalé venkovské oblasti je velšský podnikatel, kterému tento úkol svěřila carská rodina. Ve městě Doněck tak nezřídka můžete narazit na prvky viktoriánské architektury a také na kopce vytěžené hlušiny. Ve městě je stále v provozu třináct dolů a havíři tu poslední srpnový víkend mají svůj svátek. Ten se neobejde bez návštěvy hřbitova, kam se chodí vzpomínat na zesnulé kolegy.
Luzon je největším ostrovem Filipín a tvoří jejich severní cíp. Zatímco jižní a střední část ostrova s hlavním městem Manilou tvoří průmyslové a ekonomické centrum státu, těžko dostupné a hornaté vnitrozemí jeho severní části je zapadlou zemědělskou krajinou. Obývají ji specifické etnické skupiny, jejichž způsob života a metody pěstování rýže se za poslední dva tisíce let příliš nezměnil. Jiné je ale pobřeží severního Luzonu, kde zanechali výrazné stopy španělští kolonizátoři. Městečko Vigan by se tak klidně mohlo nacházet někde na pobřeží Pyrenejského poloostrova.
Španělské hlavní město patří k nejrušnějším, ale zároveň k nejpříjemnějším evropským velkoměstům. Centrum se vyznačuje širokými třídami se zelenými pruhy, velkými kruhovými náměstími a množstvím pompézních staveb, nejen renesančního stylu, ale i zcela hypermoderních mrakodrapů. Svátek patronky města Panny Marie Almudenské však dokazuje, že obyvatelé třímilionové metropole si potrpí na tradice. To se projevuje i v běžném dni, kdy řada z nich vyráží na oběd do restaurací, které servírují populárním madridskou specialitu cocido madrileno. Zajímavosti nabízí i bezprostřední okolí Madridu, kde se nachází třeba klášter a královský palác El Escorial, či starobylé torerské městečko Chinchón, dnes proslulé hlavně výrobou anýzovky.
Brazilská Tabatinga, kolumbijská Letícia a peruánské Iquitos – tři města, která rozděluje i pojí řeka Amazonka. Této oblasti se říká Tres fronteras, neboli trojmezí. Hraniční čáry jsou spíše záležitostí vojenských map, pro místní obyvatele nemají prakticky žádný význam. Jejich život určuje hlavně nálada řeky. Na každoroční záplavy jsou sice zvyklí, ale ty poslední předčily i vzpomínky pamětníků. Řada rodin se tak musela přestěhovat do domů svých známých, a pokud ze svých příbytků něco potřebují, musejí si pro to prostě doplavat.
Hel je 35 km dlouhý písečný poloostrov na severu Polska mezi bouřícím Baltským a klidným Malým mořem. Má podobu nekonečně dlouhé kosy. Je to vlastně pás dun, mezi jehož břehy se vejde jen úzká silnice, železniční jednokolejka a několik stromů, většinou jehličnanů. Poloostrov měří v některých místech pouhé dvě stovky metrů. Při větších mořských bouřích tak jeho nejužší části občas zmizí pod mořskou hladinou. Hel je v průměru široký zhruba 500 metrů, jen na svém konci se rozšiřuje do celých tří kilometrů.
Francouzská Polynésie je zámořské území Francie v Oceánii tvořené 118 ostrovy rozesetými po území velkém asi jako celá Evropa. Z České republiky dál cestovat už prostě nejde. Když se na planetu Zemi díváte z tohoto neobvyklého pohledu, uvidíte jen nekonečný oceán a v něm několik nepravidelně rozesetých drobných zrnek – vulkanických ostrovů a korálových atolů. Pevnina není v dohledu žádná. Polynéské ostrovy se seskupují do několika souostroví sopečného původu, která dohromady pokrývají oblast o rozměrech asi 2000 km ze západu na východ a 2400 km ze severu na jih. Ostrov Bora Bora je nejvýznamnějším zástupcem tzv. Závětrných ostrovů, které jsou součástí mnohem známějších Společenských ostrovů. Navštívíme však také ostrov Raiateia – kdysi nejdůležitější kultovní místo celé východní Polynésie, k němuž se na pirogách pravidelně sjížděli Polynésané z velké části Tichomoří. K hlavním zdrojům příjmů ostrova na rozdíl od ostrova Bora Bora nepatří turistika, ale produkce černých perel a vanilky. Přesto oblast přitahuje nezávislé cestovatele svými písečnými plážemi, blankytným mořem, korálovými útesy, ale i bujnou tropickou vegetací v neobydleném hornatém vnitrozemí.
Rok 794 se považuje za nejvýznamnější datum v japonské historii. V tomto roce založili obyvatelé ostrova Honšú s pomocí korejských přistěhovalců nové hlavní město a sídlo císaře Kammu. Bylo vystavěno podle čínského vzoru ve tvaru pravoúhelníků o délce 5 km a šířce 4,5 km, na absolutní symetrii se dbalo také při stavbě nejrůznějších čtvrtí. Všechny ulice a kanály za hradbami města tvořily pravý úhel, zatímco okolní malebné kopce byly považovány za přírodní opevnění. Na rozdíl od dalších japonských měst bylo Kjóto během druhé světové války ušetřeno spojeneckého bombardování. Díky tomu zůstalo zachováno na 1600 buddhistických chrámů, 400 šintoistických svatyní, skvostné paláce i pověstné zahrady.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na starověkou observatoř, za největším křížem na světě a neúplatnými hlídači ovčích stád.
Historie Ria de Janeira se začala psát začátkem šestnáctého století. A začala omylem... Když portugalský mořeplavec Gaspar de Lemos vplul do zátoky Guanabara, myslel si, že se nachází v ústí velké řeky. A protože byl zrovna měsíc leden, pojmenoval místo Lednová řeka – portugalsky Rio de Janeiro. Dnes je tato brazilská metropole jedním z mála měst, které se nachází na území národního parku. Jmenuje se Tijuca a její obyvatelé jsou vpravdě exotičtí: chřestýši, opice, tukani i papoušci. Snad proto je Rio městem, které mnozí nazývají rájem na světě. Ovšem neplatí to pro všechny... Čtvrtina ze šesti milionů obyvatel žije v chudinských čtvrtích – tzv. favelách. Nachází se ve všech částech města. Extrémní chudoba s extrémním bohatstvím se tu běžně vyskytuje vedle sebe.
Ostrov Elba má tvar prapodivné ryby a patří do Toskánského souostroví, které je jedním z největších národních parků v Evropě. Podle prastaré legendy vystoupila tyrrhenská Venuše z pěny mořských vln. Perla, která ji zdobila, se roztříštila a její drahocenné střepiny dopadly právě tam, kde se později vynořily ostrovy Elba, Gorgona, Capraia a další. Tak začíná stará báj o jednom z nejkrásnějších ostrovů Středozemního moře. Říkalo se mu také Aethalia – Jiskra. To podle ohně v tavících pecích, ve kterých již před třemi tisíci lety dovedli vyrobit železo staří Etruskové.
Přímo uprostřed Filipín leží souostroví Visayasy a přímo uprostřed Visayasů se nacházejí ty Střední. Jsou jedněmi ze sedmnácti administrativních regionů země a dělí se na další čtyři provincie: Bohol, Cebu, Negros Oriental a Siquijor. Pokud se sečte rozloha všech jednotlivých ostrovů, vyjde číslo jen o málo větší než to, kterým se pyšní největší z českých krajů. Avšak všudypřítomné moře prodlužuje vzdálenosti, díky kterým je každý ostrov jiný a také něčím jiným zajímavý. Třeba uprostřed ostrova Bohol se tyčí vtipně vypadající travou porostlé kopce, které čas od času zhnědnou a vypadají jako kopečky čokolády. Existují dvě legendy o jejich původu: buď jsou to slzy zhrzeného obra nebo se jedná o výsledek narušené střevní peristaltiky obřího buvola carabao. Ať je pravdivá kterákoli z nich, na úchvatné podívané to nic nemění. Čokoládové hory jsou jedním ze symbolů Boholu i celého regionu.
Panama je známá především díky průplavu, který spojuje Atlantský oceán s oceánem Tichým. Osmdesát kilometrů dlouhý umělý kanál je mimořádně přitažlivým místem nejen díky obrovským tankerům a nákladním lodím, které míjejí břehy porostlé tropickou vegetací, zdymadlům a dalších technickým zařízením. V pralesích a na lagunách, které kanál obklopují, žije celá řada vzácných živočichů - krokodýlů, opic, leguánů a dravých i vodních ptáků. Průplav je také hlavním zdrojem rostoucího bohatství této malé středoamerické země. V žádné jiné metropoli v regionu není taková hustota nejmodernějších mrakodrapů, jako v Ciudad de Panamá. Na druhou stranu je ale hlavní město i typickým latinskoamerickým městem se starými oprýskanými koloniálními budovami. Nádherným místem pro odpočinek obyvatel hlavního města je rybářský ostrov Rabova. Kdo by ale chtěl v Panamě v polovině února odpočívat? Vždyť je přece karneval. Ten v Panamě se slaví pět dní a nocí a je druhým největším na světě - hned po brazilském Rio de Janeiru.
Krkonoše jsou naše nejvyšší hory, ale téměř jedna jejich třetina se nachází v Polsku. Kdysi šlo o jednolitý kraj, pro který hranice nic neznamenaly. Za komunismu tomu ovšem tak nebylo, staré vazby se nicméně pomalu obnovují a jejich symbolem je železní trať z Kořenova přes Harrachov do Jakušic a Sklářské Poruby, resp. Szklarske Poreby. Motoráček tu začal jezdit v roce 2010, po dlouhých pětašedesáti letech. I na polské straně stijí lyžařská střediska a tradiční řemesla pomalu vytlačuje turistický průmysl. Z minulosti se tu však dochovalo mnoho architektonických perel a zvídavý cestoval také ocení řadu zajímavých muzeí.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do kolébky surfingu za malým kosmetickým zázrakem, tancem v parlamentu a na ruskou plachetnici. Ostrov Tahiti je co do rozlohy zdaleka největším ostrovem Francouzské Polynésie. Odhaduje se, že byl osidlován v letech 300 - 800 n.l. Půda spolu s rybařením poskytovala pro nově příchozí dostatek obživy. První Evropané popisovali Tahiti jako ráj na zemi, kde žijí muži a ženy nevinně, daleko od zkažené civilizace. Zároveň však na ostrov „importovali" alkohol, prostituci a všemožné nemoci, které zdecimovaly původní obyvatelstvo. Dnes je Tahiti především turistickou destinací, ale také produkuje vanilku, olej monoi a hlavně známé černé perly.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do vietnamského města lampionů, vesnice plné keramiků a Mramorových hor.
Na jihu Finska při pobřeží Finského zálivu leží Jižní Finsko. Je to bývalý kraj, který existoval mezi lety 1997 až 2009. Území samozřejmě stále vévodí hlavní město Helsinky – aglomerace s miliónem obyvatel, kteří milují rybaření. A to i v třeskuté zimě. Hodiny vydrží sedět na zamrzlé hladině a čekat na úlovek. Prokřehlá těla pak regenerují v saunách. Navštívíme prestižní Suomen Saunaseura – klub, jehož členy jsou finští politici, špičkoví manažeři či slavní lidé. Kdyby klub existoval již v devatenáctém století, určitě by mezi prominenty patřil i uznávaný básník Johan Ludvig Runeberg, autor slov finské hymny. V den výročí jeho narození vyvěšují Finové nejen vlajky, ale pečou i speciální Runebergovy koláčky.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na Ukrajinu a do Rumunska za českými stopami, za černou keramikou, biblickými komiksy a do „opilého" kostela.
Region Wellington se stejnojmenným hlavním městem se nachází na jižním cípu Severního ostrova Nového Zélandu. Tento ostrov nesl kdysi maurské pojmenování ? Země dlouhého bílého mraku. Název se později vžil a je synonymem pro celý Nový Zéland. Město Wellington bylo založeno v roce 1840 britskými osadníky. Dnes v něm a jeho okolí žije na půl miliónu lidí. Společnost jim, dělají rozeklané kopce, které se svažují do pobřežní nížiny s množstvím klidných zátok.
Tento brazilský region se rozkládá na území o rozloze velkém jako Francie. Bohatá historie a geografické uspořádání s pohořím dosahujícím takřka tří tisíc metrů nabízí zcela jiný pohled na Brazílii, než jen optikou pláží a bezstarostného života. Těžilo se tu zlato i diamanty. Krajem každý den brouzdají amatérští hledači a věří, že se jim podaří najít věhlasný ?císařský? topaz. Právě díky těžbě nerostů región bohatl, o čem svědčí třeba výstavnost kostelů ve městě Ouro Preto, které je zapsané na prestižním seznamu UNESCO.
Provincie Kolón leží v Panamě a jmenuje se po svém objeviteli Krystóbalu Kolónovi, tedy Kryštofu Kolumbovi. Legenda praví, že když uviděl nádhernou zátoku, kde se blankytné vody Karibského moře zakusují do pobřeží porostlého palmami a tropickými pralesy, nadšeně zvolal: ?Založíme zde město a bude se jmenovat Portobello ? Krásný přístav. A tak se i stalo. Španělé si byli dobře vědomi strategického významu místa a tak zde postavili ve své době nedobytné námořní pevnosti se stovkami kanónů, na kterých si vylámal zuby i hrozný pirát Francis Drake. Postupem doby však význam města upadal. Obchodníci a majitelé latifundií postupně odešli do provincií na jihu a západě Panamy a v ospalém městečku dnes žijí jen potomci někdejších otroků. To mu však dodává specifickou atmosféru. Provincie však nabízí mnoho dalších zajímavostí.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do české vesnice na honduraském ostrově, za Černou perlou Karibiku a umělcem, který tvoří z darů moře (Premiéra)Ostrov Roatán se nachází v Karibském moři a je nejrozlehlejším ze všech honduraských ostrovů. První zmínka o něm se datuje k roku 1502, kdy sem dorazil Kryštof Kolumbus při jeho čtvrté a poslední cestě na nový kontinent. Ve středověku pak Roatán sloužil pro obtížný přístup k pobřeží přes mohutné korálové útesy jako úkryt pro anglické, francouzské a holandské piráty. Ještě před deseti lety nevedla přes ostrov ani asfaltka a jezdilo se zde leda na koních. A samozřejmě na lodičkách. Vodní taxi tu ostatně funguje dodnes. Za posledních deset se však Roatán změnil více než za pět století svého objevení Evropany. I tak ale stále zůstává jedním z posledních málo dotčených karibských rájů.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do hlavního města motorek na české pivo, nudle míru a návštěvu vodního divadla.
Západní Namibie je zemí nečekaných kontrastů. Nabízí atraktivní přírodní scenérie, bohatou historii, ale také velkou prázdnotu, což je výstižný překlad názvu pouště Namib. Stále se zde můžete setkat s překvapivě silným německým vlivem, dědictvím koloniální éry. Díky nesmírnému surovinovému bohatství, především těžbě diamantů, jde o jednu z nejbohatších zemí Afriky. A také o nejméně obydlenou zemi černého kontinentu.
Ostrov Moorea je vzdálen pouhých 17 kilometrů severovýchodně od Tahiti, přičemž tyto dva polynéské ostrovy odděluje průliv hluboký místy až 1500 m. Moorea má rozlohu 134 km2 a žije na ní okolo 16 tisíc obyvatel. Jeho severní pobřeží výrazně profilují dva zaříznuté zálivy Opunohu a Cookův záliv, kde klidnou hladinu čeří hřbety delfínů. Profil celého ostrova působí velmi divoce a charakterizují ho rozeklané ostré skalnaté vrcholy porostlé tropickým pralesem – obrázek jako z Jurského parku.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na masopustní rej, za voraři i nejstarší vinnou révou na světě. Ve východním cípu Slovinska mezi hranicemi Rakouska, Maďarska a Chorvatska se nachází malebné území, jímž protéká řeka Dráva. Podle ní dostala celá oblast i jméno. Jejím centrem je historické město Maribor. Mírně zvlněná krajina přechází na západě do pohoří Pohorje, které z jihu i ze severu obklopují mírné kopečky, na kterých se pěstuje vinná réva. A právě vínem je Podravsko vyhlášené.
Cestu po jedné ze španělských provincií zahájíme v městečku Dénia. Po většinu roku žije bývalá rybářská osada poklidným životem, nicméně v polovině července, na Den nejsvětější krve Páně, ji z ospalé atmosféry vytrhne Fiesta Mayor. Na hlavní třídu vyjedou alegorické vozy s místními krasavicemi v kostýmech valencijských měšťanek z osmnáctého století, jímž se zde říká el traje de falleras. Každá správná oslava ve Španělsku se ovšem nemůže obejít bez býčích zápasů. V Dénii však mají poněkud kuriózní podobu. Korida se odehrává na městské pláži a cílem není býky skolit, ale přinutit je ke skoku do moře. I když od této podívané není snadné odtrhnout oči, vydali jsme se objevovat i další zajímavosti provincie. V jejím hlavním městě se stejným jménem jsme ani tak neobdivovali bezpočet jejích památek, ale spíše působivou moderní architekturu, která připomíná spíše dalekou budoucnost. V přímořském městečku Peniscola naopak upoutaly naší pozornost tradiční zářivě bílé domy a naše putování skončilo ve starobylém městě Elx, které proslulo nejen archeologickými nálezy, ale i nevídanou kulisou dvou set tisíc palem, jež se v takové koncentraci nenacházejí nikde jinde v Evropě.
Ve Svazijsku jsou dva typy krajiny – hory na západě a savany na východě. Ačkoli je Svazijsko jednou z nejmenších zemí afrického kontinentu, nabízí několik přírodních klenotů, především významnou populaci ohrožených nosorožců. Ale žijí tam samozřejmě i zebry, žirafy, antilopy, sloni i lvi. Zemi vládne král – jediný absolutní monarcha Afriky Mswati III. Motto mladého nezávislého státu zní: Jsme silní, jsme záhadní, sami se schováme.
Dobrudža je historickým územím rozkládajícím se na východě Balkánského polostrova. Sever tradičně patřil Rumunsku, zatímco o jižní část se Rumuni přetahovali s Bulhary. Tzv. Craiovská smlouva nakonec Jižní Dobrudžu přisoudila v roce 1940 Bulharsku, pro které se území stalo díky úrodné půdě pověstnou obilnicí. Dnes jsou však hlavní pěstovanou plodinou slunečnice. Semínka, případně už vylisovaný olej, se z přístavu Balčik vyvážejí do různých koutů světa. Černomořské pobřeží naopak slouží zdejšímu hospodářství pěstírnami slávek jedlých, které jako vyhlášená pochoutka končí na talířích místních restaurací. Kromě nekončící zástavby prosperujících letovisek zde stále narazíte na řadu romantických míst, jakým je třeba mys Kaliakra, k němuž se váže řada legend. Hlavním centrem pobřeží je živé přístavní město Varna, které leží jen pár kilometrů od hranic Dobrudže a je zajímavé působištěm řady Čechů, kteří do této části Bulharska zamířili po osvobození země od nadvlády Osmanů. Městský zahradník Antonín Novák založil zdejší rozlehlý Přímořský park a bratři Suchardové zde položili základy moderní bulharské archeologie.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem za sobími lidmi, jeleními kameny a na stepní festival (Premiéra)Krajina severozápadního Mongolska je protipólem všech stereotypních představ o této rozlehlé zemi. Žádné vyprahlé stepi a nekonečné roviny zde nenajdeme. Centrem oblasti je modravé jezero Chövsgöl obklopené třítisícovými vrcholy. Fauna i flóra tu už přechází v tajgu, a Bajkal je coby kamenem dohodil. Jezero předurčuje život místních, dává pitnou vodu a ryby. Okolní lesy poskytují dřevo, které je ve zbytku Mongolska nedostatkovým zbožím. Rovnováha krásné přírody je ale i zde velmi křehká a život kočovníků je tradičně uzpůsoben dokonalému soužití člověka s přírodou. Kvůli drsným podmínkám, které tu panují v zimě, se musí všeho, co krajina poskytuje, využít - nic nesmí přijít nazmar.
Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do panamské provincie na květinový tanec, za pěstiteli kávy a šamanem, který léčí cigaretovým kouřem.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do horských kurdských vesnic, za vášnivými hráči domina a na ochutnávku nejslanějšího sýru.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na papuánskou zabíjačku, tancovačku zvanou sing sing a za posedlostí žvýkáním betelu Provincie Madang leží na severu Papuy Nové Guineji a hovoří se v ní 173 jazyky. Asi jako kdyby se v Kolíne mluvilo úplně jinak než třeba v nedalekém Českém Brodu... Hluboká údolí, prales, divoké řeky, nepřátelští sousedé... Z těchto důvodů se lidé z jednoho kmene ze své vesnice příliš nevzdalovali a tak se skoro v každém údolíčku a na každém ostrově vyvinul vlastní jazyk i trochu odlišné náboženské představy a zvyky. Na konci devatenáctého století byla Papua německou kolonií, ale boje za druhé světové války všechny viditelné koloniální stopy vymazaly. Jen výraz „gemejn" – Germán je v místní zjednodušené angličtině dodnes synonymem pro lháře a podvodníka. Právě tzv. pidžin angličtina je hlavním společným dorozumívacím jazykem obyvatel celého státu i provincie.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po stopách lesothosaura, na africkou sjezdovku a velkolepou oslavu královských narozenin.
Zlatiborský okres se nachází na západě Srbka a jméno dostal podle borovicových hájů, jejichž jehličí se ve slunci zlatavě leskne. Oblé kopečky střídají skaliska a malebný kraj si oblíbili především domácí turisté. Lákají je tam nízké ceny, čerstvý vzduch a také pověstný pršut, který se ve vesničce Mačkat vyrábí snad v každém domě. Trávu na zlatiborských pohořích spásají kravky a mlékárenská cisterna každé ráno objíždí farmáře a vykupuje čerstvě nadojené mléko. V domácnostech ho však zbývá stále dost pro výrobu lahodného sýra.
Sever největšího hrabství v Anglii vyniká dech beroucími přírodními scenériemi, starobylými městy a historickými událostmi. „Dějiny Yorku jsou dějinami celé Anglie", řekl král Jiří VI. Město založili Římané, po nich přišli Anglo-Sasové, Vikingové a Normané. V 15. století se tu odehrála válka mezi rody Yorků a Lancasterů,. známá jako Válka růží. York Minster je největší gotickou katedrálou v severní Evropě. Středověkou atmosféru dokreslují úzké, křivolaké uličky v centru.Údolí v Národním park Yorkshire Dales doplňuje drsná krajina vápencových kopců. Ze stanic Settle do Carlisle vede snad nejkrásnější železniční trať v celé Anglii,. Pastviny a políčka lemují tisíce kilometrů dlouhé suché kamenné zdi, o něž farmáři stále pečují. Norh York Moors, to jsou vřesoviště, ruiny prastarých klášterů, nebo mystická krajina Rosedale s pozůstatky starých vypalovacích pecí, zbylých po dolech na těžbu železné rudy. Na pobřeží Severního Yorkshiru se dají stále najít rybářské vesnice, nenarušené cestovním ruchem. Přístavní město Whitby se zříceninou opatství a domy s červenými střechami vypadá stále tak, jak jej na konci 19. století popsal Bram Stoker, autor Draculy.
Západní Mongolsko je snad nejbarvitějším regionem celé země. Krajina se tu od rozlehlých pastvin na jihu přelévá v polopoušť a pak šplhá až k nejvyšším vrcholkům Altaje trvale pokrytým sněhem. Altaj je téměř dva tisíce kilometrů dlouhý pás pohoří sahajícího od Sibiře až po poušť Gobi. Jeho geologická struktura je i vzhledem k rozloze velmi složitá a láká i české geology, kteří nám ukáží stopy prvohorních živočichů a také to, že nad moderními metodami výzkumu stále vítězí rýžování. V údolích můžeme spatřit velbloudy, o kousek výš žijí medvědi a vlci. Vedle Mongolů oblast obývá především početná skupina Kazachů, kteří hovoří vlastním jazykem a vyznávají islám. Najdeme tu stará pohanská obětiště, buddhistické chrámy i mešity. O kazašských lovcích, kteří dodnes při lovu používají cvičené orly, se ve svém cestopise zmínil už Marco Polo.
Huelva je jednou z osmi provincií Andalusie, autonomního společenství na jihu Španělska. Omývají ji vlny Atlantiku a ze severu chrání pohoří Sierra Morena. Na zdánlivě nekonečných pastvinách se prohánějí stáda jelenů, skotu a polodivokých iberských koní. V městečku El Rocío jsou ostatně koně stále tím nejrozšířenějším dopravním prostředkem. Stojí celé na písku a nenajdete tam ani metr asfaltu. Vždy 19. srpna se tam koná velká náboženská pouť. Na začátku 19. století okupovala Huelvu vojska Napoleona Bonaparta. Když v roce 1810 Francouzi po letech z těchto končin nečekaně odtáhli, místní obyvatelé to považovali za zázrak. Děkovali za to sošce Panny Marii z Rocía a na její počest přesně před dvěma sty lety, v roce 1813, poprvé vykonali náboženskou pouť. Tradice přetrvala a dnes je spojena i s koňským festivalem.
Pantelleria je nejjižnějším italským ostrovem. Nachází se 85 kilometrů od Sicílie a stejně vzdálená je i od tuniských břehů. Žije tam necelých osm tisíc obyvatel a své letní sídlo tu má také známý modní návrhář Giorgio Armani. Pro Pantellerii jsou typické stavby o čtvercové základně, postavené výhradně z opracovaných lávových kamenů s kopulovitou bílou střechou. Výborně odráží sluneční paprsky a pokud čas od času zaprší, je dešťová voda ze střechy odváděna systémem kanálků do podzemní cisterny. Dnes slouží hlavně k zavlažování zahrad. Pantelleria je vyhlášena nejen vynikajícím vínem Moscato di Pantelleria, ale také vynikajícími potápěčskými lokalitami.
Mezi drsnými liniemi této krétské krajiny objeví člověk hluboký cit a jemnost, které by zde nikdo netušil – v roklích chráněných před větrem voní citronovníky a pomerančovníky a v dálce z nekonečného moře tryská nevýslovná poezie. Tak popsal Krétu Nikos Kazantzakis, řecký spisovatel a básník a také nejslavnější rodák z tohoto středomořského ostrova. Historie a ráz krajiny po staletí utvářely charakter hrdých Kréťanů, jež Kazantzakis otiskl do svého nejslavnějšího literárního hrdiny Alexise Zorbase. Kréta nabízí od všeho trochu – nádherné moře, divoké hory, historické památky i skvělou kuchyni. Miroslav Donutil vás tentokrát provede východní částí ostrova v roli skutečného průvodce.
Tarma je jednou ze správních provincií peruánských centrálních And. Jméno oblasti, která se nachází ve výšce kolem tří tisíc metrů nad mořem, dal kmen Tarma, jehož stopy se ztrácejí v minulosti stejně jako rozvaliny jejich starodávného sídla v travinách velehorského úbočí. Inckých památek zůstalo v oblasti přeci jen více. Snad proto, že stavby lépe odolávaly častým zemětřesením, která zničila i většinu prvních staveb po španělském vpádu.
Sever Ugandy je jednou z nejchudších a nejproblematičtějších oblastí subsaharské Afriky. Téměř dvě dekády byl sužován Armádou Božího odporu – povstaleckou skupinou, která usilovala o zřízení křesťanského teokratického státu. Rebelové však podepsali s vládou příměří, které směřuje k definitivnímu ukončení tohoto dlouhého konfliktu. Dnes na hlavních tazích vybírají „mýtné" namísto povstalců tlupy paviánů. Naštěstí se spokojí jen se zbytky jídla, které jim z okýnka odhodí šoféři. Silnice jsou po válce v zuboženém stavu a není nouze o nehody, které zastaví provoz v celém kraji i na celý den. Pro kmen Karamadžů se toho však mnoho nezměnilo. Jde o pastevecké etnikum příbuzné s Masaji či Surmy. Jejich tváře a často i celé tělo zdobí skarifikace. Ugandská vláda se snaží je násilně oblékat a odzbrojovat. Daleko od civilizace žijí poslední Karamadžové v tradičních vesnicích ukrytých za neprostupnou hradbou z větví trnitých akácií. Do vesnice se vstupuje nízkým otvorem v hradbě, většinou doslova po čtyřech. Velkým problémem oblasti je nedostatek vody. Tu vesničané nosí často i několik kilometrů z děr vyhloubených do dna vyschlého říčního koryta.
V roce 1588 ztroskotala u francouzského pobřeží španělská válečná fregata El Calvador. Skále, na které skončila, se začalo říkat Calvados a posléze tak byla pojmenována celá oblast v Dolní Normandii. Dnes je Calvados jedním z 83 francouzských departamentů. Jeho název vyvolává libou představu jablečné pálenky. Ostatně tento stále převážně zemědělský kraj je doslova protkán jabloňovými sady.
Ostrov Martinik leží v Malých Antilách na jihovýchodě Karibiku. Jako součást Francie patří k několika málo zaoceánským oblastem, které spadající pod Evropskou Unii. Martinik má temnou koloniální minulost. Většinu dnešních obyvatel tvoří potomci otroků násilně sem přivlečených z Afriky. Místní kultura je tedy směsicí evropských a afrických vlivů. Hlavním městem je Fort-de-France, které během masopustního období ožívá každou neděli karnevalovým veselím. Ještě před stoletím bylo ale důležitějším městem Saint-Pierre, které bylo smeteno z povrchu zemského výbuchem sopky Mount Pelée o síle, která se rovnala explozi několika pum v Hirošimě. Zkázu prý přežil jediný člověk, trestanec zavřený v hluboké kobce, který pak do konce života předváděl své popáleniny v jednom americkém cirkuse. Ostrov je proslulý svými banány a také rumem. Místní rum, takzvaný zemědělský, je jediný na světě, který se vyrábí přímo z třtinové šťávy.
Chicago má řadu přezdívek. Říká se mu třeba Větrné město, protože leží na břehu Michiganského jezera odkud to pořádně fouká. Místní ale mají raději název Město v zahradě, odkazující na množství parků. Chicago je třetím nejlidnatějším městem a již od svého oficiálního založení v roce 1837 také významným dopravním uzlem. Megapoli protínají všechny důležité železniční tratě a svůj začátek (či konec) tu měla také slavná Route 66, někdejší páteř amerického dálničního systému. Chicago je obrovským tavícím kotlem národů z celého světa českou menšinu nevyjímaje. Na počátku dvacátého století tam žilo přes sto tisíc krajanů, což z něj v té době dělalo třetí největší město s českou populací hned po Praze a Vídni. České stopy jsou ostatně v Chicagu stále velmi viditelné.
Makedonské moře – tak nazývají obyvatelé vnitrozemské Makedonie své největší jezero. Honosí se celou řadou „nej". Jeho stáří se odhaduje na 3 – 4 miliony let a z tohoto pohledu se řadí do společnosti světoznámých jezer jakými jsou třeba Tanganyika nebo Titicaca. Ohridské jezero je celé obklopeno horami. Horské štíty společně s jedinečnou tmavě modrou barvou vodní hladiny vytvářejí jedinečnou scenérii. Tu ještě umocňuje množství historických památek na březích jezera, včetně antických. Za byzantské éry bylo město Ohrid proslulé svými kostely, bylo jich totiž 365 – na každý den v roce jeden.
Na území mexického státu Chiapas se před patnácti sty lety rozkládalo jedno z center mayské říše, o jehož bohatství a kulturní vyspělosti dodnes svědčí pyramidy v Palenque. Indiáni dnes tvoří většinu obyvatel tohoto chudého horského regionu. Lakandonci, jejichž počet se dnes odhaduje na pouhých devět set osob, a kteří se po staletí odmítají mísit s okolními etniky, jsou podle antropologů posledními přímými potomky bájných Mayů. Jejich „příbuzní" z kmene Tzeltalů propojili dávné tradice s křesťanskými zvyky, a tak vznikl barvami hýřící divoký karneval, jímž oslavují začátek masopustu. Lakandonci, Tzeltalové i skvělí řemeslníci Tzotzilové se ale v poslední době stále častěji stěhují do města San Crisóbal de las Casas, kde hledají lepší obživu, ovšem současně s tím se rozmělňuje jejich osobitá kultura. Naštěstí se v koloniálním sídle nachází dost těch, kteří se snaží kulturní rozmanitost chiapaského regionu uržet a dále rozvíjet.
Rangún sice už deset let není hlavním městem Myanmaru, ale přirozeným centrem někdejší Barmy zůstal dodnes. Rangún má své syrové kouzlo a může lákat návštěvníky, co vyhledávají masovým turismem nedotčené oblasti. Nenabízí „shopping" ani rozjuchaný noční život, ale o to větším zážitkem mohou být třeba oslavy nového lunárního roku v Čínské čtvrti. Po rozednění nelze vynechat návštěvu Šweitigoumské pagody, která údajně ve svých základech ukrývá osm Buddhových vlasů a je nejsvětějším poutním místem v celém Myanmaru.
Julské Alpy překračují slovinsko-italské hranice, ale z větší části se nacházejí na území Slovinska, kde také pohoří vévodí téměř 3000 metrů vysoký Triglav. Slovinci jsou na něj patřičně pyšní. Jeho tři vrcholy symbolizují nebe, zemi a podzemní říši a není se tak co divit, že Triglav pronikl na státní znak i vlajku. Je nepsaným národním pravidlem, že alespoň jednou za život by měl každý Slovinec stanout na vrcholu Triglavu. To k jezeru Bled vede mnohem pohodlnější cesta a speciálně vyráběné loďky vás pak převezou i na jediný přírodní ostrov ve Slovinsku, na kterém stojí barokní kostel se zvonem přání.
Rwanda má na Afriku nezvyklý krajinný reliéf a často se jí proto přezdívá „Země tisíce kopců". Většinu země skutečně tvoří nekonečné hory protkané jezery s nadmořskou výškou kolem dvou tisíc metrů. Ideální prostředí pro pěstování čaje a kávy, které patří mezi nejprestižnější vývozní artikly. Po krvavé občanské válce, jež na společnosti stále leží jako temný stín, se vláda pomocí ambiciózních projektů snaží udělat z Rwandy nejmodernější stát černého kontinentu. Na ulicích neuvidíte žádné odpadky a do země je pod hrozbou přísných pokut zakázáno dovážet třeba i obyčejné igelitové sáčky.
Tam, kde se andské hřebeny svažují k amazonské nížině, leží peruánská provincie Chanchamayo. Název ji dala řeka stejného jména. Od pradávna byl tento kraj domovem indiánských kmenů, zejména Ašaninků, život kterých se začal zásadně proměňovat s příchodem španělských misionářů. Dnes vyznávají víru v Ježíše Krista, ale zároveň si uchovali mnoho z tradic svých předků. Koncem devatenáctého století přišli do oblasti hledat štěstí a obživu nejchudší obyvatelé z Tyrolska. Městečko Pozuzo tak skoro vypadá, jako kdyby sem bylo přemístěno z Alp.
Mandalaj bylo nazýváno středem vesmíru, ovšem hvězda tohoto města svítila velmi krátce. Král Mindon Min ho založil v roce 1857 a vzápětí z něj udělal své sídlo, poslední sídlo barmského království. Za necelých třicet let obsadili zemi Britové a ti jako centrum nové kolonie vybrali Rangún. Dnes je Mandalaj hlavním městem stejnojmenné provincie státu Myanmar a staré časy připomíná jen neuvěřitelné množství starobylých památek. Jejich symbolem je Bagan, místo s největším výskytem pagod na čtvereční kilometr. Bylo jich tu vystavěno více než pět tisíc, ale méně než polovina se dochovala do současnosti.
„Svatá panenko Marie Guadeloupská, konečně země na obzoru!" zvolal prý lodní důstojník během Kolumbovy druhé cesty do Ameriky. A právě podle slavné sošky panny Marie z kláštera ve Španělsku dal velký mořeplavec v1493 ostrovu jméno Guadeloupe. Tvar ostrova připomíná motýla a jeho západnímu křídlu vévodí hory pokryté bujnými tropickými lesy. V sedmnáctém století začaly ostrov kolonizovat francouzské zámořské společnosti a postupně tu zaváděly pěstování exotických plodin. Jednou z nich byla i káva. Traduje se, že zdejší plantáže vzešly z jediné rostlinky pocházející ze skleníků samotného krále Ludvíka XV, velkého ctitele kávy. Stejně jako sousední Martinik, leží i Guadeloupe v Malých Antilách a jako součást Francie patří k několika málo zaoceánským oblastem, které spadají pod Evropskou Unii.
„Krajina, která jako by vypadla z obrazu Hieronyma Boshe," tak kdysi výstižně popsal krajinu v západní Ugandě rakouský cestovatel Heinrich Harrer. Právě tady se východoafrická savana mění v nekonečný deštný prales. Přestože se tam pod zemí ukrývají bohatá ložiska mědi, zlata, kobaltu a wolframu, život místních obyvatel je stále závislý na tradičním zemědělství. Pro turisty jsou samozřejmě stále tou největší atrakcí přírodní parky. Třeba ve vodách kanálu Kazinga žije pravděpodobně nejpočetnější světová populace hrochů.
Mexický stát Yucatán je známý především díky mayskému areálu Chichen Itzá. Na poloostrově se ale nachází obrovské množství dalších archeologických areálů. Převládající živou kulturou je ovšem dnes na Yucatánu kultura kreolská. Především ve vnitrozemí se místní kreolové i indiáni věnují výrobě keramiky a zpracování henequénu, tedy druhu agáve, z jejichž vláken se vyrábí známé houpací sítě (hamacas), ale také boty či prostírání. Dužina zase slouží k produkci marmelády a také se z ní pálí alkohol. Přírodním unikátem Yucatánu jsou vodní jeskyně Cenoty.
Hrabství Cornwall se rozkládá na jihozápadním cípu Anglie. Pustá a divoká krajina je lemována rozmanitým pobřežím s rybářskými vesnicemi. Území je domovinou cornwallského národa, považovaného vědci za jeden ze šesti keltských kmenů. Podle keltských tradic také každoročně v městečku Padstow vítají jaro svérázným festivalem zvaným Obby Oss. Důležitým obdobím byla pro Cornwall těžba mědi. Bohatla z ní celá oblast. Poslední důl byl ovšem uzavřen v roce 1998. Industriální stavby byly zapsány na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO a jsou dnes vyhledávaným turistickým cílem. A právě turistika tvoří významný zdroj příjmů pro jinak jednu z nejchudších oblastí Spojeného království.
Šumadija je jedním z okresů v centrálním Srbsku, ale také etnografická oblast, jejíž historické hranice sahají až do Bělehradu k soutoku Sávy a Dunaje. Krajovým centrem je město Kragujevac, kdysi centrum vzdělanosti nově se rodícího srbského státu. Na vrchu Oplenac se zase nachází hrobka královského rodu Karađorđevićů. V Šumadaji také leží vesnička Guča, kde se každoročně koná nejdivočejší hudební festival na světě. Tak ho alespoň charakterizoval trumpetový mág Miles Davis. Dragačevské svolání trumpetistů je nekonečná týdenní párty za zvuků tzv. srbského „dechna".
Rattanakiri je jednou z nejméně rozvinutých kambodžských provincií. Na území o velikosti Středočeského kraje žije sotva 150 000 obyvatel, většina z nich v malých vesnicích, kde praktikují pravěký model zemědělství ve stylu „kácej a vypal". Především v horských částech provincie byste marně hledali buddhistické svatyně. Tamní lidé pořád věří v moc přírodních duchů a udržují svébytné, byť mnohdy velmi kuriózní tradice. Z části neprobádaná džungle patří divoké zvěři, i když stále větší prostor dostávají těžaři a kaučukové plantáže.
Oblast Manggaraj se rozkládá převážně v západní části indonéského ostrova Flores. Jméno dostala podle kmene Manggarajů, který si stále udržuje svou jedinečnou kulturu plnou legend, mystiky a barvitých rituálů. Vnitrozemí Manggaraje je díky divoké sopečné minulosti převážně hornaté a porostlé hustým deštným pralesem. Krajina je to sice těžko dostupná, ale zato velmi úrodná. Zelenina se tady sklízí prakticky nepřetržitě a rýže plodí třikrát do roka. Zdejší pole nabízejí skutečně ohromující podívanou. Součástí Manggaraje je i Komodské souostroví – jeden ze sedmi přírodních divů světa a domov obřích ještěrů, kteří jsou přímými potomky dinosaurů.
Rozova dolina je 120 kilometrů dlouhé údolí ve středním Bulharsku při jižním úpatí pohoří Stara Planina. Již od starověku se zde pěstuje speciální druh růží, z nichž se získává růžový olej, který se následně využívá ve farmaceutickém průmyslu, ale hlavně při výrobě kosmetiky a parfémů. Právě z Údolí růží pochází až 70 procent celosvětové produkce růžového oleje. Sklizeň se provádí zásadně ručně a provází ji festival Pětilisté růže.
Z vesmíru vypadá oblast jako obrovská čárka za větou s devíti mohutnými žilami, v nichž koluje míza zvaná Mekong. Vietnamci říkají deltě „miska rýže", neboť právě tady se vypěstuje polovina základní asijské potraviny. Se vzmáhajícím se hospodářstvím sice přibývá cest a mostů, ale většina života se stále odehrává na vodě, včetně všudypřítomného obchodování. Je těžko uvěřitelným paradoxem, že většina obyvatel delty jsou neplavci.
Než se nespočetné přítoky nejdelší řeky na světě vlinou do amazonské pánve, musí překonat poslední vrcholky And, které se příkře svažují do rozpálené a vlhké džungle. A právě tady si svou cestu razí řeka Rio Pichis. Na levém břehu má krajinu zvlněnou jak had, na pravém už typickou amazonskou nížinu. Území dříve obývali jen indiánské kmeny a některá místa tu nejsou dodnes zmapována. Třeba vodopády Katarata de Bajoz odhalila teprve před pár lety při cvičení peruánská armáda. Jak domorodci říkají: džungle svá tajemství ráda vydává pomalu.
Vanuatu znamená v překladu „Náš domov" nebo „Naše země". Toto melanéské souostroví tvoří zhruba 83 ostrovů a ostrůvků seskupených do tvaru písmene Y. Je domovem pro zhruba čtvrt miliónu obyvatel. Historie před příchodem kolonizátorů je nejasná. Prvním Evropanem byl Portugalec Pedro Fernandes de Queirós ve španělských službách. Ten se vylodil v roce 1606 na ostrově Espiritu Santo. Pak si dali Evropané pauzu až do roku 1768, kdy souostroví znovu objevil Francouz Louis Antoine de Bougainville. Po něm přijel v roce 1774 všudybyl James Cook. Od roku 1980 je Vanuatu samostatnou republikou.
Město Cartagena s římským amfiteátrem bylo založeno Kartáginci již ve třetím století př. n. l. Své stopy zde zanechali i dávní Féničané, kteří sem přivezli speciální odrůdu vína, již zde pěstují dodnes. Středověké městečko Caravaca usiluje o to, aby její svátky Nejsvětějšího kříže a koňské závody, kdy jezdci nesedí v sedle, ale běží vedle koně, byly zapsány na seznam nehmotného světového dědictví UNESCO. Sportovní potápěči zcela jistě ocení průzračnou vodu a hejna mořských ryb u letoviska Águilas. Pláž jen o pár desítek kilometrů dál na východ lidé ovšem vyhledávají ze zcela opačných důvodů – na dně mělké zakalené laguny leží bahno s mimořádnými léčebnými účinky.
Ostrov Skye leží na východním pobřeží Skotska a je nejznámějším a zároveň také nejnavštěvovanějším místem severní Británie. Podle magazínu National Geografic byl dokonce zvolen jako čtvrtý nejzajímavější ostrov na světě. A má co nabídnout. Na prvním místě jsou to samozřejmě přírodní scenérie – divoké pobřeží a oceán, pohoří, řeky a vodopády. Dále má bohatou historii, kterou prozrazují hrady rozeseté v krajině.
Indonéský ostrov Jáva se se rozkládá na tektonicky aktivním území, které nese příznačné označení "ohnivý kruh". Právě tady se totiž z hlubin země mezi kontinentálními deskami prodírají na povrch mocné vulkanické síly. Ostrovní stát je doslova pokrytý sopkami a 127 z nich je stále aktivních. V indonéštině se jim poeticky říká Gunung Api neboli ohnivá hora. Místní obyvatelé se s těmito majestátními velikány naučili žít a zároveň z nich učinili nedílnou součást své bohaté mytologie. Sopky nejsou pro Indonésany jen smrtící hrozbou, ale v různých obměnách je vnímají spíše jako sídlo bohů, démonů a předků. Ohnivé hory berou jako přirozenou sílu, která může nejen zabíjet, ale také poskytovat bohatý zdroj obživy. Sopečný popel a láva jsou zdrojem velmi úrodné půdy a kolem vrcholů vulkánů se zase zachytávají mraky, zdroj cenné vláhy.
Pobřeží provincie Antsiranana, nejsevernějšího cípu ostrova Madagaskar, je záludně členité. Klidné zátoky s překrásnými opuštěnými plážemi střídají rozeklané útesy bičované divokým příbojem. Pro svoji nepřístupnost býval Madagaskar označován jako „konec světa". Díky jeho izolaci se tu stále můžeme setkat s neuvěřitelným přírodním bohatstvím i tradičním způsobem života zdejších obyvatel. Dnešní Malgašané jsou potomky indonéských národů, kteří sem asi před dvěma tisíci lety dokázali doplout na jednoduchých malých plavidlech. Teprve později se začali mísit s novými obyvateli přicházejícími z Afriky. Živobytí většině ostrovanů zajišťuje samozřejmě rybolov, ale také zemědělství, třeba pěstování manioku a rýže. Mimochodem, ve spotřebě rýže překonávají Malgašané i asijské země.
Šalomounovy ostrovy se nacházejí v jižním Tichém oceánu severovýchodně od Austrálie. Více než tisícovka ostrovů a ostrůvků je od roku 1978 konstituční monarchií, jejíž hlavou je britská královna zastoupená generálním guvernérem. Ostrovy byly obydleny již před zhruba 30 000 lety, ale pro Evropu je objevil španělský navigátor Álvaro de Mendańa de Neira roku 1568. A právě on je pojmenoval podle zámožného biblického krále Šalomouna. Domníval se totiž, že ostrovy oplývají velikým bohatstvím. Budoucnost však jeho předpoklad nepotvrdila. I když byla později objevena zlatonosná naleziště, největším současným bohatstvím ostrovů je neporušená příroda – pozemská i podmořská.
Největší provincie západního Thajska je neopakovatelným spojením přírodních krás, duchovních i architektonických památek a naprosto speciálních turistických atrakcí. Jednoduše – cestovatelská delikatesa. Národní park Erawan oplývá neuvěřitelnou sbírkou vodopádů, mezi nimiž vyniká ohromující sedmistupňová kaskáda. Podél hranic s Myanmarem se zajímavým způsobem prolíná kultura a životní styl Barmánců, Karenů a také Monů, kteří jsou spolu s Khméry považováni za nejstarší původní obyvatele jihovýchodní Asie. Do monské vesnice Waeng Ka vede snad nejdelší dřevěný most v Thajsku. A vynechat nelze návštěvu „železnice smrti". Při rychlostavbě strategického úseku zemřelo během druhé světové války přes sto tisíc zajatců a civilistů. Útrapy popisuje slavný román a jeho filmová podoba pod názvem Most přes řeku Kwai.
Pays de la Loire je jedním ze sedmadvaceti regiónů Francie. Nachází se na západě státu a zahrnuje několik historických oblastí, třeba jižní část Bretaně Anjou. Už z toho lze usoudit, že se jedná o mladý región, který vznikl z čistě administrativních důvodů. Pays de la Loire znamená v překladu země Loiry, tedy řeky, která dala novému území jméno. Proti jejímu proudu lze doplout i do Nantes, třistatisícového města a centra regiónu, který je znám svými krásnými zámky. Na dolním toku řeky se však nacházejí hlavně hrady. Nicméně Francouzi si pro oba typy sídel vystačí s jedním slovem – château.
Údolí Káthmándú se nachází v centrální části Nepálu a zahrnuje oblast tří kdysi samostatných měst, které se v průběhu staletí slily v trojměstí. Údolí je od nepaměti hlavním náboženským a kulturním středobodem země a bylo osídleno již v mladší době kamenné. Hlavní město Káthmándú je neuvěřitelné místo, které lze jen těžko popsat a vystihnout. Pro někoho architektonický zázrak, zjevení i osvícení, pro jiného město postavené na hromadě hnoje. Obé je pravda. Říká se, že vůně Káthmándú je jedinečná a nezaměnitelná.
Za komunistického režimu byla Albánie v dlouhodobé a naprosté izolaci. I proto dodnes není v širším povědomí jako klasická turistická destinace. Pro lehce dobrodružné povahy je to však spíše výhoda. Na takřka liduprázdných plážích Jónského moře si mohou vychutnat stejně blankytné vlny jako na nedalekém řeckém ostrově Korfu. I na jihu Albánie však pomalu rostou hotely a restaurace, které podávají zajímavé místní speciality. Od pobřeží je to jen kousek do hor, kde se stále žije podle letitých tradic.
Perla Thajska. Anebo oblast nejbouřlivějšího vegetariánského festivalu na světě. Tak se říká ostrovu Phuket. Obřady duchovní i fyzické očisty ve zdejších taoistických chrámech probíhají po devět dní, za účasti duchů devíti čínských císařů i dalších zemřelých, médií, i všech věřících. Účastní se obřadního svolávání duchů na Zem, vstupování duchů do médií, žehnání i rituálního propichování těl. Ceremoniál vrcholí velkým průvodem do centra města Phuket a gejzírem petard i rachejtlí. Přestože bouří, oslava života se nedotýká všech obyvatel ostrova – malí boxeři zápasí v ringu, buddhističtí mnichové se oddávají modlitbám na svém ostrůvku a muslimští kluci hrají fotbal na pontonovém hřišti.
Kde se pivo vaří, tam se dobře daří – toto staré české přísloví, platí i u našich západních sousedů. Bavoráci dokáží dobré pivo nejen uvařit, ale také si ho patřičně se vší parádou vychutnat. I když je Oktoberfest známý po celém světě, většinu jeho návštěvníků tvoří domácí, kteří se vyšňoří do tradičních krojů a se zarputilostí sobě vlastní oslavují zlatavý mok. Bavorsko je ovšem také zemí, kde se začíná zvedat alpský masív. K němu neodmyslitelně patří nejen slovutná horská střediska jako Garmisch-Partenkirchen, ale i bylinkáři a pastevci, kteří s příchodem podzimu svážejí stáda krav z alpských lučin po jezeře Königsee na svých lodích.
Kutch je největším krajem Indie na západním výběžku svazového státu Gujarat. Tato námořní brána do Indie byla dlouhé roky pod významným vlivem Persie a Arábie. I dnes zde stále žije početná muslimská populace, která tvoří asi 30 % zdejšího obyvatelstva. Námořní význam oblasti s výstavbou jiných přístavů na západě Indie vymizel, ale ve městě Mandvi se dodnes staví tradiční dřevěné obří námořní lodě, které pak dopravují zboží mezi Indií, Arabským poloostrovem a východní Afrikou. Jen plachty nahradily moderní motory. Stavba jedné lodi trvá až dva roky a dřevo se na ni dováží z Malajsie. Pobřeží kolem Mandvi je také rájem pro milovníky množství ptáků, kteří zde přezimují, hlavně plameňáci a pelikáni. Městská pláž připomíná zábavní park a o víkendech je oblíbeným místem odpočinku pro Indy z měst. Hinduisté uctívají na 330 milionů bohů, my se zúčastníme oslavy narozenin jedné z bohyň, která je důležitá právě pro zdejší obyvatele. Navštívíme také džinistický chrám, který se podobá cukrovému dortu, anebo Maharadžův palác, postavený před sto lety, který zase připomíná křesťanský kostel. Kutch je oblast bohatá na řemesla, zejména na tkalce a zlatníky. Tradice však velmi rychle vytlačuje moderní doba, Gujarat je dnes nejbohatším státem Indie s nejrychleji se rozvíjející ekonomikou.
Jih Makedonie navštívíme v době lednových oslav pravoslavných Vánoc a Nového roku. Pravoslavné Vánoce začínají po setmění 6. ledna. Lidé přicházejí na náves a za přítomnosti kněze, který pronáší modlitby a posvěcuje chleba, zapalují vatru. Oslavy pokračují tradičním tancem „oro" a zábavou. 7. ledna brzy ráno se chodí koledovat a představíme zvyky, které to v Makedonii obnáší. Vedle návštěvy oslav pravoslavného obyvatelstva se ale vypravíme také za zdejšími vyznavači Koránu u města Prilep, kde objevíme tureckou mešitu ještě z dob Osmanské říše. A také se na jihu slunné Makedonie v pohoří Kožuf necháme překvapit sněhem. Pohoří je totiž přirozenou bariérou teplému vzduchu proudícímu od Středozemního a Egejského moře a stalo se oblíbenou destinací makedonských milovníků lyžování. Na makedonském venkově objevíme pěstitele tabáku a stihneme i pravoslavné novoroční oslavy, které podle našeho gregoriánského kalendáře připadají na 14. leden.
Apulie (italsky Puglie) je chudý region na jihu Itálie, který si ovšem zachoval celou řadu tradic ovlivněných bohatou historií. Vystřídala se zde celá řada vládců a s nimi i kultur. "Podpatek jezdecké boty", omývaný z jedné strany Jónským a z druhé Jaderským mořem, byl po vodě snadno dostupný, a tak se zde nájezdníci zvesela střídali. Divoká historie je patrná na každém kroku – Španělé se například podepsali na barokním městě Lecce, zatímco řecká opevnění jsou dodnes vidět v přístavu Taranto, které bylo za jejich nadvlády i hlavním městem. Historie je tady dobře ilustrovatelná na četných památkách, přičemž vše začíná už v neolitických dobách. Například menhirové pole v Lecce je největším v celé Evropě.
Téměř dvoumilionové hlavní město Malajsie Kuala Lumpur bylo založeno kolem roku 1860 v dobách britské kolonizace. Růst a prosperita metropole ležící u soutoku řek Klang a Gombak jsou neodmyslitelně spojené s čínskými obchodními zájmy. Tradiční architektura i koloniální viktoriánská zástavba se zde postupně propojuje s tou nejmodernější, mísí se zde několik národností, náboženství i architektonických stylů. Vedle mešit a buddhistických či indických chrámů, ale i kostelů se zde rozrůstá například Čínská čtvrť anebo čtvrť zvaná Malá Indie. Moderní a obchodní svět se v Kuala Lumpur snoubí s tím tradičním, mimořádné současné stavby zde nalézáme dokonce i mezi mrakodrapy, například futuristické Petronas Twin Towers, které patří k nejvyšším budovám světa. A to vše jen nedaleko neprostupné tropické džungle.
Tajemné království Mustang, ležící mezi Nepálem a Čínou v obklopení osmitisícových himálajských vrcholů, se po letité izolaci před ostatním světem pomalu otevírá. První informace o Mustangu přinesl až v 70. letech minulého století francouzský cestovatel Michel Peissel. Obyvatelé nepřístupného území izolovaného himálajskými velikány se v minulosti dokázali ubránit i dobře vycvičeným válečným Gurkhům. Zároveň tudy vedly důležité obchodní cesty, kudy proudily zejména tibetské karavany se solí z náhorních jezer. To vše napomohlo tomuto království zachovat si nezávislost a suverenitu. Na území o rozloze cca 1000 km2 žije několik tisíc lidí převážně tibetské národnosti. Lidé si zde stále uchovávají své původní tradice. Žijí přirozeným způsobem života bez moderních technologií, chléb pečou na starých parabolách pouze s využitím slunce. Pěstují pohanku, k jídlu si nejčastěji připravují tradiční pokrm tsampa nebo dal bath, které vaří na ohni a k jeho rozdělávání jim slouží suchý zvířecí trus. Kulturní i společenský život se zde soustředí kolem buddhistických klášterů.
Paláce, barvy a poušť. Právě poušť Thar zabírá většinu plochy největšího indického státu, a proto se mu také přezdívá „pouštní stát". Název, v překladu „země králů", odkazuje na minulost celého území. Mnohé z honosných paláců a pevností jsou zařazeny na seznam památek UNESCO. Růžové město Džaipur je nejen hlavním městem celé provincie, ale také vedle Tadž Mahalu a Dillí jedním ze zastavení tzv. zlatého trojúhelníku, tedy třech často navštěvovaných míst Indie. Mezi hlavní zastavení při putování po Rajastánu patří např. Puškar, pro hinduisty důležité poutní místo, kde ve vodách jezera provádějí stovky věřících denně své rituální koupele. K dalším zastávkám patří Džodpur, modré město, anebo pouštní pevnost Jaisalmer. Pradávná minulost se zde snoubí s přítomným životem, reprezentovaným třeba motocyklovou legendou Royal Enfield, nejstarší motocyklovou značkou na světě. Také Enfield má zde svůj poutní chrám.
Kastilie a León leží na území někdejšího království Leónu a Staré Kastilie a z hlediska rozlohy jde dnes o největší španělský region. Ze dvou třetin ho vyplňuje náhorní plošina, kterou téměř ze všech stran obklopují hory. Do pustých rovin je zde zasazena řada nádherných měst. K jednomu z nejzajímavějších patří například univerzitní Salamanca, kterou v roce 1988 vyhlásilo UNESCO světovým kulturním dědictvím. Kastilii a León představíme také s jejich světskými i náboženskými tradicemi, a to právě v období velikonočních svátků. K nejokázalejším oslavám, zejména ve městě Zamora, patří tzv. romerías, tedy velikonoční průvody mužů v kapucích. Vedle městského života se ale seznámíme i se zvyky na venkově, spojené hlavně s chovem ovcí a koz a výrobou místních pověstných sýrů.
Pouštní království na Arabském poloostrově, které nebylo nikdy kolonizováno Evropou, si dnes většina lidí spojuje především s ropou. Pro muslimy je ale toto území spojeno zejména se slavnou historií a hlavně se jménem proroka Mohameda a dvěma nejsvatějšími městy islámu, Mekkou a Medinou. V Mekkce se totiž v roce 570 našeho letopočtu narodil prorok Mohamed a do Mediny odešel roku 622. Toto datum bylo také přijato za počátek muslimského letopočtu. Saúdská Arábie je islámská absolutní monarchie v čele s králem. Na území asirské provincie žije přes dva a půl milionu obyvatel, většinou potomků obchodníků, kteří se zde usadili před více jak dvěma tisíci lety. Společnost je zde postavena na pokrevních svazcích, základem jsou rody, klany a kmeny. Mohutné pohoří Asír se vypíná tři tisíce metrů nad Rudé moře a tvoří přirozenou hradbu chránící Arabský poloostrov od západu. V kraji se zachovaly v původní podobě tajemné kamenné hrady a nedobytné vesnice. Saúdskou Arábii provází pověst nejuzavřenější země světa, žijící podle dávných tradic a zákonů. Přesto i zde jsou k vidění neobvyklé prvky moderního světa, které boří řadu předsudků, jež k místním obyvatelům chová mnoho Evropanů.
Yungas, tedy přechodná oblast mezi suchou vysočinou a vlhkými nížinami, představuje v této části Bolívie teplé místo s vydatnými srážkami, které svědčí mimo jiné pěstování tropického ovoce nebo tabáku či rozvoji včelařství. Farmáři v okolí Chulumani zakládají pole například s kávou nebo banány, ale zvlášť v posledních letech je tento kraj čím dál více proslulý pěstováním kontroverzní plodiny koky. Její produkci prý podporovali za druhé světové války i nacističtí pohlaváři, kteří zde podněcovali výrobu kokainu pro německou armádu. Po válce pak mnozí z nich při hledání nového útočiště na jihoamerickém kontinentě končili právě v Bolívii a v okolí Chulumani zvlášť. Současné obyvatelstvo, zejména chudí lidé na venkově, kteří se živí hlavně zemědělstvím, jsou převážně indiáni anebo míšenci. Chulumani je však také známým centrem afrobolívijské kultury.
V minulosti se vyvíjela Vídeň jako významné kulturní i politické středisko mnohonárodnostní říše. Na její pestrosti se podílely i přistěhovalecké vlny v minulém a předminulém století. Dodržování a prolínání tradic různých evropských národností je zde patrné zejména o vánočních svátcích. Příkladnou přehlídku představují slavné vídeňské vánoční trhy, které vznikly už před sedmi stoletími. Jejich původním záměrem bylo zásobovat obyvatelstvo před zimou dostatkem potravin. Tento účel se již sice v dnešní době proměnil, ale svou atmosférou, vůní punče, pečených kaštanů, ovoce v čokoládě a jiných dobrot získávají vídeňské trhy mezinárodní věhlas i dnes. Pověstné jsou však i další vídeňské zvyky a tradice, například slavné bály a plesy. Navštívíme prestižní Taneční školu Elmayer, kde se připravují předtančení k nejreprezentativnějším plesům ve Vídni. Fenoménem jsou také vídeňské kavárny. Navštívíme Café Central, architektonický skvost a známé diskusní místo vídeňských intelektuálů, kam chodíval třeba básník Peter Altenberg, architekt Adolf Loose či revolucionář Lev Trockij. Vídeň je zároveň městem muzeí či divadel. A pokud se zájemcům nepodaří sehnat lístky například do Vídeňské státní opery, mohou vybraná představení sledovat i z ulice, kam se přenášejí na obří obrazovku.
Hejaz byl do vzniku Saúdské Arábie samostatným knížectvím. Nejvýznamnějšími městy Hejazu je Jedda, Mekka a Medína. Jedda znamená v překladu babička, název odpovídá legendě, podle níž zde prý leží hrob lidské pramatky Evy. Jde o kosmopolitní moderní město, bránu, přes kterou proudí poutníci do Mekky, a to jak z místního přístavu, tak i z letiště. Stará čtvrť města byla v roce 2014 zapsána na seznam památek UNESCO. Ve slavné Mekce se podíváme ke Kaabě, nejposvátnějšímu místu islámu. Seznámíme se s tím, jak probíhají modlitby v hlavní mešitě, ale poznáme i život beduínů v poušti, anebo atraktivní místa v Rudém moři, která jsou vyhledávána potápěči.
Bolivijské Andy jsou v podstatě náhorní plošinou, ohraničenou vysokými horskými hřbety. Navštívíme úpatí nejvyšší hory Cordillera Real, Ilimani. Lidé na zdejším venkově žijí spíš v malých společenstvích, pěstují si jen to, co sami spotřebují, a některé ženy zhotovují keramiku nebo tkají látky, aby si přivydělaly. Navštívíme farmu s chovem lam a seznámíme se s výrobou produktů z jejich srsti. Dozvíme se o příbězích a legendách i tradičním životě v bolivijských horských vesnicích a také budeme obdivovat masky v průvodu nejslavnějšího bolivijského karnevalu, který se každoročně koná pod vrcholky majestátních hor ve městě Oruro. Setkáme se horníky z měděných dolů v Corocoro a navštívíme také Rurrenabarque, druhou stranu Cordillera Real, kde krajina velehor klesá přes horskou džungli do oblasti nedozírné Amazonie a kde se vyprahlá země mění v bujnou krajinu řek, pralesů a pamp.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po místech Chorvatska, která mohou i zcestovalého diváka překvapit. Dnes navštívíme méně známou část Chorvatska, která se rozkládá mezi Karlobagem a mysem Zečevo. Přírodní podmínky severu a jihu oblasti spolu ostře kontrastují. Jsou zde liduprázdné skalnaté pustiny, ale i přívětivá letoviska. Uvidíme monstrózní přírodní masivy, vodopády, ale i města s historickými památkami, kde se moderní život potkává s minulostí. Nezapomeneme ani na chorvatskou gastronomii s vyhlášenými rybími restauracemi, výrobou sýrů a pršutu.
Penang je malajský ostrovní stát, jehož metropolí je město George Town, v jehož uličkách najdeme čilý obchodní ruch i koloniální architekturu. Historicky jsou tu doma Malajci, ale většinou tu žijí Číňani. Typické je pouliční vaření lahůdek přímo před očima, barevné dorty a dřevěné štíty obchůdků. Řemeslníka, který tyto štíty ze dřeva vydlabává, navštívíme v jeho dílně. Uvidíme také výrobu vonných tyčinek a ovocný sad uprostřed džungle. Chatrče na molech na pobřeží dnes patří ke kulturnímu dědictví UNESCO.
Začneme v Bernu, kde divoká řeka Aare unáší nadšené plavce napříč celým hlavním městem. Podíváme se, jak šlape místní orloj, i do nedalekého bytu Alberta Einsteina a také na Zlobra, co žere malé děti. Krásy Bernských Alp uvedou vodopády v Lauterbrunnen, o kterých už Goethe psal. Nedaleko tyčí se Schilthorn, dějiště filmu Ve službách jejího veličenstva, jediné bondovky s Georgem Lazenbym. Jiná ikona, Sherlock Holmes nás čeká v Meiringenu, kde také místní borci předvedou tradiční švýcarský zápas schwingen. Na Schynige Platte je Alpská botanická zahrada i krásný výhled na svatou trojici – Jungfrau, Eiger a Münch. Ve skanzenu Ballenberg předvede pohádkový dědeček kolotoč, který jistý Švýcar provozoval před 100 lety v Praze.
Severní Nigérie je známá spíše jako oblast sužovaná teroristickou organizací Boko haram, my však navštívíme malý domorodý emirát Daura a jeho krále Umara, který nosí turban se symbolem královského majestátu, připomínající oslí uši krále Lávry. Emirát Daura jako by vypadl ze známé pohádky Tři veteráni. Město Kano bylo po staletí obchodní křižovatkou a je tomu tak dodnes. Jde o hlavní město buráků, protože vyváží do světa nejvíce podzemnice olejné. Podíváme se také na muslimskou svatbu, kde se bude dohadovat cena za nevěstu.
Krajina na Rujáně je sice podobná té naší, ale za lány s obilím šumí moře. Nachází se tu čtyři a půl kilometrů dlouhý rekreační objekt Prora, který nechal postavit Hitler a také luxusní lázeňské město Binz. Na plážích je stále populární nudismus i legendární proutěné koše. Prohlédneme si také město Stralsund a jeho památky i město Sassnitz, odkud vyjíždějí lodě do Švédska.
Chrámový komplex Angkor je nejznámější a nejrozsáhlejší historická památka asijské Kambodže. Kdysi tu bylo největší město světa. Světoznámá silueta nejzachovalejšího chrámu Angkor Wat dala podobu kambodžské vlajce. Angkor však nejsou jen mystické stavby a historické místo, v oblasti dodnes žijí starousedlíci. Ať jde o mnichy, přebývající v dosahu chrámů, kam si místní stále chodí pro požehnání, anebo o farmáře, hospodařící na rýžových polích, lotosových či hmyzích farmách, či o vesničany, kteří vyrábějí tradičním způsobem rýžové nudle nebo vonné tyčinky. Tanec apsar anebo nový cirkus, i to je současnost zřejmě nejkrásnější oblasti Kambodže.
Češi si pobřeží Bulharska velmi oblíbili, ale v tomto díle cyklu uvidíte mnoho zajímavosti, které jste možná neznali. Víte, že Černé moře vzniklo přírodní katastrofou? Dostaneme se i k teoriím, proč se mu říká právě Černé. Dále narazíme na bahnem pomazané turisty v Burgasu, na oblíbené letovisko Primorsko i na městečko Nesebar s úzkými uličkami lemovanými kupeckými domky. Uvidíme i ostrůvek neglobalizovaného Balkánu, ovčín, kde se zastavil čas. Stavby postavené jen z hrubě opracovaných kmenů, střechy z rákosu. Vyrábějí tu domácí jogurt, ze kterého si v letních vedrech připravují tarator, což je bulharská specialita, studená polévka z jogurtu, nakrájené okurky a česneku.
Hlavní město Abuja je na africké poměry překvapivě moderní, bylo postaveno v sedmdesátých letech na zelené louce. Podíváme se na sídla nigerijských multimiliardářů, ale i do slumů na okraji města. Abuja je na africké poměry nezvyklé město a nezvyklí jsou i jeho obyvatelé, například místní umělkyně, vyrábějící obrazy z nedopalků cigaret. Čas od času spáchá ve městě atentát teroristická organizace Boko haram, ale bezpečnostní situace se zlepšuje a svůj podíl na tom má i speciální výcvik bezpečnostních složek vedený evropským instruktorem.
Mystické město Luang Prabang v Laosu je posledním útočištěm snílků na světě. V této horské oblasti se žije tradičním kmenovým životem, který je spjatý s řekou Mekong. Čas se tu dokonale zastavil. Nejen proto, že laoská infrastruktura poněkud zaspala dobu, ale i proto, že se obyvatelé drží svých starých hodnot: buddhistické víry a smyslu pro obyčejný život bez zákrut a stresů.
V tomto rozpáleném kraji začíná sběr hroznů z celé Francie nejdříve. Už v polovině srpna. Hrozny se totiž doslova koupaly ve sluneční lázni. Dokonce zde existuje místo, které se pyšní titulem nejslunnější místo Francie. Jde o vesnici Eus, která leží na jednom z pyrenejských svahů. Slunce tu svítí i neuvěřitelných 350 dnů v roce. Díky slunným dnům je kraj zajímavý i pro solárníky. Solární pec v Mont-Louis je přístupná veřejnosti. Člověk se tu cítí, jako v románu Julese Verna. V krajině pod východními Pyrenejemi se potkává francouzská kultura s katalánskou. Katalánci žertem říkají, že tady žijí na malém ostrůvku v zemi Asterixově. Možná i proto o sobě dávají tolik vědět. Všude vyvěšují své vlajky a často pořádají tancovačku ryze katalánského tance sardana. Lidé se při něm drží za ruce a tančí v kruhu, který symbolizuje rovnost a bratrství. Když protáhnou tělo, zasednou ke stolu. Většinou si objednají boles de picolat. Typické katalánské jídlo. Kulaté karbanátky ze dvou až tří druhu masa. Ovšem gastronomickou zvláštnosti i specialitou kraje jsou šneci na dřevěném uhlí.
Dnes navštívíme ekvádorskou provincii Manabí, která se nachází na pobřeží Tichého oceánu pod vrcholy And. Je to oblast divoké přírody i tropického zemědělství, nádherných pláží i rybářských vesnic. Na svazích nad Pacifikem se pěstují banány či kakao, slavný exportní artikl Ekvádoru. Oblast je proslulá výrobou tradičních sombrer, nejkvalitnějších slamáků na světě, vyráběných ze slámy paja toquilla, jejichž cena se šplhá do tisíců dolarů. Suchý tropický prales v létě dostojí svému jménu a vypadá jako hromada klestí na zátop, kromě zelených kmenů majestátních stromů Ceibo. Ale i v létě prší, to prý klepe na dveře El Nino, klimatický fenomén, kterého se tu všichni bojí.
Hlavní hřeben Himálaje vede napříč několika indickými svazovými státy. Kamera nás zavede na severozápad Indie, do Himachal Pradeshe, Ladakhu a Kašmíru, mohutné horské oblasti s fascinujícími scenériemi, kde vedle sebe žijí desítky etnických skupin. Z převážně hinduistických oblastí jižního Himachal Pradéše se podíváme do někdejšího buddhistického království Ladakh, tzv. Malý Tibet, které si zachovalo do značné míry svou původní tvář, putování skončíme v kašmírském Šrínagáru. Podíváme se do hinduistického i do buddhistického kláštera, na úpatí hory Tiger hill, kde před pár lety svedla Indie s Pákistánem krvavou bitvu o jednu z pouhých dvou pozemních přístupových oblastí do Ladakhu, na plovoucí market ve Šrínagaru, nebo na vojenského instruktora, lezoucího po skalách se zavázanýma očima. Skutečnými hrdiny indického Himálaje jsou ale silničáři, udržující jediné přístupové komunikace ve sjízdném stavu, jde totiž o tektonickou oblast s častými sesuvy. A také řidiči barevných kouřících kamionů, kteří zásobují odlehlé oblasti Indie vším, od paliva po ovoce.
Historická část Velké Británie, zvaná East Anglia se nachází na východ od Londýna a tvoří ji hrabství Cambridgeshire, Suffolk, Norfolk a část Essexu.V univerzitním městě Cambridge se podíváme do zákulisí tradičního veslařského klubu. Silné emoce probouzí v příchozích katedrála v nedalekém městečku Ely. Její rozměry dělají i na nevěřící hluboký dojem.Pobřeží Suffolku dominuje největší kontejnerový přístav na ostrovech, Felixstowe. Malebným a trochu ospalým rybářským vesničkám se zcela vymyká pohádkový Thorpeness, rodiště Petra Pana, s podivuhodným Domem v oblacích.V oblíbeném letovisku Great Yarmouth navštívíme chrtí závody. Tamní stadion slaví letos sedmdesátiny! Odtud vyrazíme do The Broads, přírodní perly Norfolku, krajiny mokřadů, slatin a kanálů, které lidé vybudovali již ve středověku. Vrcholem naší cesty bude velkolepé přírodní představení v přírodní rezervaci Snettisham. Při odlivu moře ustupuje až několik kilometrů. Tisíce brodivých ptáků loví z bažinatého dna potravu. V momentě přílivu se ptáci zvedají a v mohutných hejnech odlétají pryč.
Sorata je město vysoko v Andách na severovýchod od hlavního města La Pazu. Horské masivy se svažují z pásma ledovců až do tropů. Jsou tam zlaté doly i staré kamenné vesnice. V okolí Soraty najdeme i tradiční zápasy bolivijských hospodyň. V horách se pasou lamy a ovce. A k nalezení tu jsou i prastaré památky dávných inckých civilizací.
Dnešní cesta povede po plavebním kanálu Midi, který nás zavede také na jednu z největších pevností na světě, Carcassonne. Ve Francii byl 25. srpna velký svátek, oslavy svatého Ludvíka, který se tu slaví mnoho dní. Svatý Ludvík je nejen patronem Paříže, ale i dalších francouzských měst, například města Sete, kam se také podíváme. Se svatoludvíkovskou tradicí je tady spjatý souboj rytířů na loďkách. Celá jižní Francie je největším vinařským regionem světa, proto nepřekvapí, že se budeme věnovat i vínu. Namísto mechanizace kypří vinice mula a poctivý hnůj z místních zdrojů nahradil chemii. Cibule se tu zase pěstuje dokonce i v Národním parku Cévennes. Je to jediný park ve Francii, kde lidé žijí i v nejpřísněji chráněném pásmu. A jde to, protože ve zdejších horách praktikují filozofii udržitelného rozvoje bez filozofování. Skoro kolem každého stavení je několik terasovitých políček. Zbudovali je povětšinou dědové nebo otcové současných pěstitelů. Cevenneská cibule se používá například pro přípravu škeblí po námořnicku. Pro nás exotika, pro místní všední jídlo, které je hotové za pár minut. Stačí jen cibule, česnek, víno, trocha mouky a samozřejmě škeble.
Miroslav Donutil nás zavede za rybáři na největším balkánském jezeře. Navštívíme také albánské hory, přesněji Theth a Valbonu. V Albánii se lidé řídili prastarým zákonem, který uznával i krevní mstu. O té se dozvíme více v Thethu, jehož dominantou je věž, která chránila vraha až do vyřešení sporu. Naopak ve Valboně se dostaneme do domu místních postarších manželů, kteří nám ukáží svůj způsob života. Zatímco do Thethu je nutné projet velmi nekvalitní a nebezpečné silnicí, které se někdy přezdívá cesta smrti, při cestě do Valbony je možno využít trajektu po vodní nádrži Koman. O Komanu se říká, že je to jedna z nejhezčích vodních cest v Evropě. Národní hrdina všech Albánců se jmenoval Skanderbeg. O něm si řekneme více v Krujë. V hlavním městě Tirana se setkáme s bývalým diplomatem, který nás vyvede z jednoho rozšířeného omylu. Mauzoleum ve tvaru pyramidy si totiž nenechal postavit bývalý diktátor Hodža, ale strana, která chtěla manifestovat, že Hodžův odkaz tu bude navždy. Dnes je to prázdné a rozpadající se mauzoleum.
Kraj Basilicatu na mapě najdeme na nártu boty, kterou tvar země připomíná. Z velké části zabírají krajinu hory s divokou přírodou, na jihu je však moře, takže jsou tu i překrásné pláže. Ale také starobylá města ve skalách, milí obyvatelé a tradičně výborná italská kuchyně.
Chimborazo, vyhaslá sopka se sněhovou čepicí, je nejvyšší horou Ekvádoru a tyčí se nad všemi domy i poli v okolí. V hlubokých údolích And už od nepaměti vedly stezky a cesty, kterými se do hor dostávali lidé. Inkové si zde postavili Chrám slunce, španělští kolonizátoři magické město Cuenca a nezávislí Ekvádorci slavnou železnici. Pod Chimborazem navštívíme městečko Salinas, kdysi chudou vesničku a dnes prosperující komunitu, kde vyrábějí nejlepší sýry Ekvádoru, předou nitě na světoznámé hamaky, pletou svetry či vaří sůl. U laguny Ozogoche se koná každoroční festival, oslava tažných ptáků, kteří z neznámých příčin padají do hlubin jezera a ve vodě umírají. Lidé na jejich počest zpívají písně, tancují a skáčou do ledové vody, aby získali sílu na další rok.
Dvě třetiny obyvatel provincie Kapsko v Jihoafrické republice žijí v metropolitní oblasti Kapského Města. Město je plné historie, jsou tam tradiční tržiště i supermoderní obchodní centra, mrakodrapy i barevné domky muslimské čtvrti. A Stolová hora patří mezi jeden z nových divů světa. Do Evropy se z Jihoafrické republiky dovážejí výborná vína. Tradice pěstování vína v této oblasti sahá až do 16. století a my do jednoho vinařství zavítáme. Město Simon's Town je zase významnou námořní základnou, hned za ním leží pláž, kde žijí kapští tučňáci. Kromě tučňáků uvidíme i kolonii lachtanů, hnízdící mořské ptáky, ale i damana, nejbližšího příbuzného slona, který však vypadá jako velký hlodavec.
Země na severovýchodu Evropy je jednou z nejtajemnějších zemí našeho kontinentu. Mimochodem Bělorusové toho o nás vědí mnohem více, než my o nich. Patrně proto, že oni k nám cestují, zatímco my do Běloruska nikoliv. A pokud přece jen, co nás tam překvapí? Že Minsk je velmi moderní a čisté město, ale ulice se jmenují po Leninovi nebo Marxovi. Že na ulicích vidíte sochy sovětských státníků a že tady existuje stále úřad KGB. A co nepřekvapí? Třeba silný vztah k Brestské pevnosti, jejíž obrana je hrdou vzpomínkou na první dny druhé světové války. Ve městě Hrodna nepřekvapí obliba hokeje, protože tam sídlí úspěšný hokejový tým, který trénuje český trenér Miloš Holaň. Také nepřekvapí, že na západě Běloruska jsou chloubou zubři evropští. Tito lesní obři obývají Bělověžský park v počtu pěti set kusů. A už vůbec nepřekvapí, že obyčejní Bělorusové jsou přátelští lidé. Pokud vás pozvou na večeři, přílohou budou dozajista brambory. Národním jídlem jsou tady draniki, tedy bramboráky. Na rozdíl od nás, ale přidávají do těsta rozstrouhanou cibuli.
Nedali byste si čokoládu? V Belgii určitě dostanete chuť. Jen v historickém centru Brugg pralinky lákají z několika desítek výloh čokoládoven. Neodoláte! Ale který krámek vybrat? Jděte pouze tam, kde pralinky sami vyrábějí a v zákulisí se míhají cukráři. Zajděte také do nejstarší belgické hospody. Vývěsní štít hlásá, že byla založena roku 1515. Turisti jsou vítáni, ale hostinec dodnes patří štamgastům. Naštěstí. Jsou pohodově upovídaní a určitě se od nich mnoho dozvíte. Třeba, že k cestě podél pobřeží stačí nastoupit do tramvaje. S délkou 68 kilometrů nejdelší linka na světě. Vede od francouzských až po nizozemské hranice. Ovšem vyplatí se vystoupit v Ostende. Po ránu je tam docela živo. Rybáři vyrážejí za úlovkem. Doufají, že v sítích uvízne také flundra obecná, kterou pak prodají na místním trhu. Nejklidněji je na pobřežní kolonádě. Zdobí ji Královská galerie typická svým podloubím. Moře s plážemi hned vedle. Je zarážející, že i po sto letech od Velké války vám místní radí, abyste se vydali na flanderská pole. Ten malý kousek země poblíž města Yper totiž působí hodně depresivně. Kolem silnice válečné hřbitovy, jenž popouzejí k úvahám o nesmyslnosti válečné mašinérie. Každý večer, ale opravdu každý, i o Vánocích nebo na Silvestra, tu vzdávají hold padlým vojákům. Pro kus optimismu a za něčím milým se vydejte do Centra krajek (Kantcentrum) v Bruggách. Každé odpoledne ve tři hodiny tam pořádají kurs šití krajky. Stoprocentně se tam setkáte s paní Germainou, místní krajkářskou legendou. S milou rutinou a především neuvěřitelnou rychlostí si pohrává s několika desítkami paliček. Krajky vyšívá už přes osmdesát let!
Tokijská aglomerace, nacházející se na východním pobřeží ostrova Honšú, je jednou z největších na světě. Tokio je s třinácti miliony obyvatel ve dne v noci velmi rušnou metropolí a přesto je velmi čisté a organizované. Také v souvislosti s letními Olympijskými hrami 2020 ustupuje jeho klasická tvář neúprosné modernizaci a město tím přichází o jedno z podmanivých kouzel. Ale i v Tokiu ještě existují místa, kde se jakoby zastavil čas.
Dnes se vypravíme do nefalšované africké divočiny. Malé Dračí hory je pohoří dlouhé tisíc kilometrů. najdeme zde mohutné vodopády i vodou vymleté zvláštní útvary, podobné zkamenělým vírům. Dají se okukovat z efektně vybudovaných dřevěných můstků, táhnoucích se nad každým zajímavým místem. Krugerův národní park je nejnavštěvovanější a nejznámější přírodní zajímavost Jižní Afriky. Jméno dostal po búrském politikovi Paulu Krugerovi. Je to vlastně malý stát, rozlohou srovnatelný s Walesem nebo Izraelem.
Dlouhá nudlička nejrozvinutější země Jižní Ameriky se vejde jen mezi pobřeží Pacifiku a pásmo vysokých And. I tak je ale Chile krásnou zemí, její střední část je naplněním snů, které mnohdy Evropan považuje za nesplnitelné. Ráno si můžete zalyžovat ve vysokohorském středisku, v poledne ochutnat unikátní víno přímo z vinice a večer se koupat v moři. Toto všechno v jedné z nejbezpečnějších zemí tohoto kontinentu.
Pláže, pláže, pláže. Ostrovy, ostrovy, ostrovy. Poetická zákoutí, mnohde ještě nedotčená příroda. Vítejte v Sihanoukville, nejvýznamnějším letovisku Kambodže, kam jezdí místní za odpočinkem a kde turisté končí svoji kambodžskou trasu. Poezie nechybí Sihanoukville ani v názvu, jméno podědilo po milovaném kambodžském králi Norodomu Sihanoukovi. Jmenuje se po něm nejen město, ale i celá přímořská provincie s džunglí, mangrovy, podvodním světem a nejkrásnějšími západy slunce nad mořem.
Savojské Alpy jsou nejznámější částí Alp, najdeme je převážně ve Francii. Hora Mont Blanc je nejvyšší horou Evropy. Navštívíme také největší lyžařský areál světa Tři údolí. Půvabné městečko Annecy s vodními kanály je jedna ze vstupních alpských bran. Zdejší bleší trh je prý jeden z nejmalebnějších z celé Francie. Nejznámější savojské druhy sýrů jsou reblochon a racklette. Ten první má zajímavou historii, ten druhý nezvyklý způsob konzumace. Město Chambery s hradem je sídelní město Savojů, jednoho z nejstarších šlechtických rodů, který dal i jméno celému kraji.
Město Puerto Viejo bylo kdysi důležitým přístavem, z kterého se do světa vyváželo exotické ovoce. Dnes už přístav neexistuje a z města se stala vyhledávaná destinace pro hledače pozemského ráje. Prolíná se tu indiánská i afrokaribská kultura a usazují se tady i lidé z Evropy, kteří sem přicházejí za životem plným exotiky. Kdosi spočítal, že se v oblasti nachází až sedmdesát národností. Kromě Karibského moře je velkým lákadlem i suchozemská příroda s původním tropickým deštným pralesem, jedním z nejzachovalejších v celé Kostarice.
Vydáme se do jednoho z nejkrásnějších měst Evropy. Hlavnímu městu Skotů dominuje hrad na čedičové skále, kde budeme svědky tradiční ceremonie výstřelu z děla. Na procházce po starém městě se podíváme na fenomén camera obscura, nahlédneme do muzea whisky nebo do bytu ze 17. století. Nezapomeneme ani na slavný hřbitov Greyfriars, který inspiroval mnoho spisovatelů, mezi nimi i autorku Harryho Pottera, J. K. Rowlingovou. Společně s místními oslavíme narozeniny skotského barda Roberta Burnse. Pak vyšplháme na vyhaslou sopku Arturovo sedlo i na pahorek Calton Hill, bulváry nového města projedeme zbrusu novou tramvají. U ikonického mostu Forth Rail Bridge si zaplaveme s otužilci a také ochutnáme jednu skotskou specialitu.
Jestli vám někdy někdo bude tvrdit, že zná jednoznačné řešení záhad Velikonočního ostrova, můžete si být jisti, že je to lhář. Ostrov pojmenovaný podle dne, kdy jej holandský mořeplavec Jacob Roggeveen roku 1722 objevil, je těch záhad plný. Legendární norský mořeplavec, antropolog a objevitel Thor Heyerdahl zde spolu se svým stejnojmenným synem bádal a zpopularizoval zdejší mystéria. Právě díky jejich expedici Aku aku zná podivuhodné sochy Moai spousta lidí na celém světě, určitě jste je někdy viděli i vy. Ale tušili jste, jak jsou zdejší muži galantní k ženám a proč je to místo doslova zaslíbené pro něžné pohlaví? Co se tu jí a co se tu pěstuje? Jak se tančí na místních tancovačkách? A proč má zdejší královna krásy ráda Prachatice?
Atlas je nejvyšším pohořím severní Afriky, tvoří ho tři rovnoběžné hlavní masivy oddělující úrodnou krajinu Maroka od největší pouště světa Sahary. My se podíváme do Vysokého Atlasu a Antiatlasu. Oblast Atlasu je pestrou křižovatkou prostředí a krajin, ale i kultur a ras. Žije zde původní berberské obyvatelstvo, Arabové, Židé, ale i černoši, kteří sem byli zavlečeni na konci sedmnáctého století otrokáři ze Súdánu. Seznámíme se s folklorem potomků někdejších otroků, s jejich tancem a hudebními nástroji. Pohoří Atlas zadržuje strážky, takže nepřekvapí, že jsou vrcholy hlavního hřebene v zimě pokryté sněhem. Podíváme se do frekventovaného lyžařského střediska Oukaimeden, plného dovádějících Maročanů, kterým sice lyžování a sáňkování zrovna moc nejde, ale na radosti ze sněhu jim to nic neubere. Severní strana pohoří Atlas je úrodná. V podhůří se pěstuje ovoce a zelenina, ve vyšších polohách olivovníky a arganie, z jejichž plodů se vyrábí vzácný arganový olej. Antiatlas tvoří nárazníkové pásmo Sahary. Je bohatý na minerály a zkameněliny. Podíváme se, v jak těžkých podmínkách se v podzemí těží baryt, jedna z klíčových surovin používaných při výrobě autoskel. Oblast Antiatlasu je bohatá na oázy a hliněné hrady. Navštívíme jeden z nich v údolí řeky Draa, abychom se seznámili s nezvyklou architekturou rodinných hradů, ale i s tradičním způsobem výroby koberců, pečením chleba, nebo s francouzskou malířkou, která vyměnila život v Evropě za poušť.
Kostarika se nachází u dvou oceánů – Pacifiku a Atlantiku, s množstvím sopek a původního pralesa je jednou z nejrozmanitějších zemí na světě. Armádu tam nemají, takže vláda hodně ušetří a zbyde jí na projekty, které rozvíjejí zemi. Možná i proto je Kostarika jednou z nejbohatších zemí latinskoamerického kontinentu. Je také nejvýznamnějším vývozcem ananasu na světě.
Hlavní město Kolumbie se od devadesátých let, kdy bylo považováno za jednu z nejnebezpečnějších destinací na světě, změnilo k nepoznání. Město, které bylo ještě v devadesátých letech ovládané drogovými kartely, je dnes jedním z nejrychleji rostoucích center obchodu a kultury Jižní Ameriky. Odhadem přes milion obyvatel z osmi milionové metropole, sice stále žije v chudinských čtvrtích, takzvaných favelách, nicméně policie drží město pevně v rukou. Starosta Enrique Penalosa začal v Bogotě mnoha moderními změnami v oblasti dopravy a urbanismu. Bogota má vypracovanou síť cyklostezek a městských autobusů. O proslulých, několika hodinových zácpách se tak řidičům už dnes může naštěstí jen zdát. Mrakodrapy rostou jako houby po dešti a město spolupracuje s místními street artisty, kteří oživují šedé a zničené prostory kolem rozvleklých dálnic. V pořadu se setkáte se street artistkou Mile, šéfem policie v nechvalně známé čtvrti Ciudad Bolívar nebo s Jairem Eduardem, který vyrábí městská kola z netradičního materiálu, z bambusu.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po provincii na severu Španělska.
Myanmarské jezero Inle je stát ve státě. Se svými lidmi, etnickými Inthy, žije v symbióze, dává jim bohatost bláta na zpevnění půdy pod nohama i pod vesnicemi, mnoho ryb k obživě, vodní rostliny ke zpevňování speciálních plovoucích políček. Inthové své jezero neopouštějí, vyrůstají na něm nové generace stříbrotepců, lotosových tkalců, rybářů, pádlujících velmi speciálním jezerním stylem. Z vody vyrůstají nové domy, voda odnáší loďky na vodní trhy i nebožtíky na poslední cestu.
Hornatý ostrov Kjúšú je považován za kolébku japonské civilizace, hora Aso je největší aktivní sopka v Japonsku. Neustálá přítomnost tektonických aktivit se projevuje přítomností mnoha horkých pramenů, ale také nebezpečím zemětřesení.
Filipínský ostrov Palawan bývá označován za ráj světa. Najdeme tu nejen krásné pláže, ale i unikátní korálové útvary. Ostrovem protéká nejdelší známá podzemní řeka, která ústí přímo do moře.
Na cestě po severní Kolumbii navštívíme kávovou farmu v regionu Mesas de Los Santos, kde se káva vyrábí tradičním způsobem. Vyváží se hlavně do USA, Evropy a Japonska. Kolumbijci totiž paradoxně dávají přednost rozpustné kávě. Dále se podíváme do města Medellin, kde se narodil král kolumbijské narkomafie Pablo Escobar. Escobar patřil k nejbohatším lidem na světě, ale i jeho zákon ho nakonec dohnal. Uvidíme, co se stalo s luxusním domem, který postavil pro svou rodinu, s jeho haciendou, nebo se sbírkou starých automobilů. Nakonec se zaměříme na rozvoj turistického ruchu v této zemi, která ještě před nedávnem byla povážována za velmi nebezpečnou. Svůj názor na vliv turistického ruchu na místní obyvatele nám sdělí také Manuel z původního kmene Kogi.
Největší švýcarské a zároveň i francouzské jezero o ploše téměř 600 kilometrů čtverečních uchvátí nádhernými scenériemi i kulturní rozmanitostí. Ženeva, sídlo OSN a dalších mezinárodních organizací překvapí ležérním způsobem života i kosmopolitním charakterem. Podíváme se do hodinářské dílny, kde starý mistr vyrábí nástěnné hodiny do firem i domácností po celém světě. Majitel legendárního hotelu Beau Rivage, před kterým zavraždili císařovnu Sissi, zavzpomíná na návštěvy prezidentů Masaryka či Havla. Zavítáme i za hráči obřích venkovních šachů. Lausanne je další půvabné město na břehu jezera. Jako jediné ve Švýcarsku má metro a sídlí tam Mezinárodní olympijský výbor. Zavítáme do katedrály, kde na unikátní varhany zahraje mistr Vaucher. Varhany byly postaveny teprve v roce 2003, přímo na míru lausannské katedrály. Nádherné vinice v oblasti Lavaux připsalo UNESCO na seznam kulturního dědictví. Pojem švýcarské víno zní nejen českým uším poněkud zvláštně, ale rozhodně se není čeho bát. Zavítáme i na francouzský břeh jezera nazývaného též Lac Leman. Historická část městečka Yvoir má sice jen asi čtyři ulice, zato dokonale fotogenické. Letovisko Montreaux, obklopené alpskými vrcholy, se proslavilo jazzovým festivalem, ale také rockovým hitem Smoke on the Water od skupiny Deep Purple. Vedle jiných hvězd popu a rocku se v Montreaux zabydlel Freddie Mercury. Bronzová socha na promenádě u jezera pochází z dílny české sochařky Ireny Sedlecké. Tajemnost hradu Chillon zase inspirovala anglického básníka lorda Byrona k básni Vězeň Chillonský. Jen nedaleko leží město Vevey, kde žila ikona filmu dvacátého století Charlie Chaplin. Nedávné otevření muzea Chaplin's World je letošní událostí číslo jedna!
Hornatý ostrov Kalymnos v Egejském moři proslul ve světě především mořskými houbami. I proto se ve zdejších rodinách po generace předává potápěčský skafandr, i když zdejší hlubiny jsou zrádné a nebezpečné. Mnoho ostrovanů se z nich již na denní světlo nevrátilo, nicméně ostatní muže podmořské houbaření neodradilo, jelikož na vyprahlém vápencovém ostrově šlo mnohdy o jediné živobytí. Dnes je Kalymnos rájem turistů, kteří si stejně jako zdejší malebné zátoky užívají vyhlášených horolezeckých lokalit a také stále silných místních tradic. I díky nim jsme se na Kalymnos vydali v období pravoslavných Velikonoc, kdy zde ožívá řada staletých zvyků. Ty se neomezují jen na bohoslužby v závratném množství zdejších kostelíků, ale zahrnují i slavnostní přípravu velikonočního jehněte, ťukání červenými vajíčky, odpalování dynamitu a samozřejmě tradiční tanec na podporu neohrožených lovců mořských hub.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do ještě nedávno uzavřené části Barmy... Dnes zavítáme do oblasti, kde žije mnoho kmenů, odedávna bojujících za nezávislost. Jsou to kmeny, které nepoznaly svět a které svět ještě neviděl. Netopýří ženy, potomci draka a labutě, animisti, kteří věří na duchy a každoročně pořádají obřad pro hojnost, stejně jako proměňují svůj cípek země ve spáleniště, aby provzdušnili půdu a mohli lépe vysázovat plodiny. Lidé, kteří vědí, že víra je třeba a že smrt je součástí života. A obojí dokážou náležitě oslavit.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem za největším evropským sletem čarodějnic, parní lokomotivou na vrchol tajemné hory Brocken a v plastovém kokpitu mezi sběratele trabantů.
S Miroslavem Donutilem a Jiřím Bartoškou za nespoutanou přírodou, výstavištěm tureckých památek i balkánským životním stylem... Nedávnou válkou tu nejsou zasažené jen památky, ale i atmosféra zdejších vztahů mezi Srby a Albánci. V Prištině, hlavním městě Kosova žije velké množství etnických skupin. Ve městě Peja se seznámíme s tvorbou albánských čepiček, koberců z ovčí vlny a vyjedeme si na koni do Prokletých hor, kde uvidíme vodopád Bílý Drin a v kaňonu navštívíme i jeskyni princezny, kde později meditovali mniši z nedalekého kláštera. Pak se vydáme na pevnost Terandu z roku 1079, v kostele nám místní farář vysvětlí, jak to bylo s krvavými boji v zemi.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po hlavním městě Alžírska, jedinečné mozaice kultur... Alžír je významný přístav s více než dvěma miliony obyvatel. Město je též přezdíváno jako Bílý Alžír, tento název získalo díky bílým zdím domů, které se z kopců v okolí města svažují až ke břehu Středozemního moře. Hlavní město a jeho přístav tvořily po staletí předmostí k Evropě. Na přelomu století vznikly dokonce městské čtvrti evropského typu.
Národním sportem Litvy je basketbal. Je obdivuhodné, co třímilionový národ v košíkové dokázal. Ale rodinným sportem Litevců je sběr jantaru. Taková oblíbená dovolenková kratochvíle. Samozřejmě výhradně na pobřeží Baltského moře, na západní pláži Kurské kosy. Pokud zrovna děcka nebo rodiče nic nenajdou, vydají se do Galerie jantaru ve vesnici Nida. Kromě šperků je tam k vidění obří, bezmála čtyřkilový jantar. Naproti Kurské kose, jen přes záliv, se rozprostírá delta Němenu. Loďka je tam nezbytností, protože řeka se roztřepí do čtyřiceti ramen a navíc, přes hlavní tok Němenu nestojí v deltě jediný most. Překážel by jarnímu pohybu ker a dost možná by ho stejně nakonec smetly. Hlavní město Vilnius je barevné jako podzimní listí. Úzké uličky a malé dvorky s pavlačemi střídají vznosné kostely a paláce. Před prezidentským palácem se každého 6. července konají oslavy připomínající korunovaci krále Mindaugase (1253). V tento den, v devět večer zpívají všichni Litevci hymnu. Ať jsou zrovna v Americe, v Austrálii nebo kdesi v zapadlé hospůdce v Litvě. Litevci jsou totiž na svou zemi a její bohatou historii velmi hrdí. Zejména na období Litevského velkoknížectví, které ve středověku sahalo až k břehům Černého moře.
V tomto dílu cyklu budeme putovat po stopách dobrodružných zlatokopů nedotčenou, divokou přírodou. Yukon je kanadské území, které sousedí s Aljaškou. Značnou část území a povodí stejnojmenné řeky tvoří Yukonská pahorkatina na severní části Skalistých hor. Legendárním městem zlaté horečky je Dawson City, kde je kopie srubu Jacka Londona i hrob našeho cestovatele a spisovatele Jana Eskymo Wenzla. Později se hlavním městem Yukonu stal Whitehorse, kde nyní žije většina obyvatel území.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem za chodci po bažinách, do útrob nejdéle sloužící ponorky světa a na ostrov, kde Estonci tráví víkendy... Na Estonsku je nejkrásnější nálada. Pro Čechy exotická. V období příchodu léta se slunce po západu schová jen pár stupňů za obzor a zemi ovládnou bílé noci. Rudé červánky obarví nebe, ale z borových lesů se plazí bílá mlha. Scenérie, která stojí za záběr. Mimochodem dá se natáčet i o půlnoci. Třeba oslava letního slunovratu. Estonci ho prožívají většinou pospolu. Tancují za doprovodu harmoniky a večer zapalují vatry. Hoří po celé zemi. Nejpopulárnější oslava je na ostrově Saaremaa. Tento největší z estonských ostrovů je oblíbenou víkendovou destinací po celý rok. Známý svými výbornými sýry, silným pivem a lázeňskými procedurami. Místní si dělají lázně doma, protože součástí skoro každého zdejšího stavení je sauna. V Estonsku je prý víc saun než lidí. Občas totiž mívají sauny dvě, finskou a parní. Malá země na severovýchodě Evropy je z pětiny pokrytá mokřady. Tyto tiché, melancholické, ale i zrádné kouty přírody bývají často cílem turistů. Nechodí po chodníčcích, ale vstoupí takříkajíc do bláta. Opravdoví milovníci přírody tráví v močálech i více dnů. Na okraji blat bývají suché přístřešky pro nocování. Tallinn je skromnou a příjemnou metropolí s čistým vzduchem. Mimochodem nejčistším ze všech evropských hlavních měst. Zaujme rozmanitostí architektonických stylů, protože v historii byl sedmkrát okupovaný a každý uzurpátor tu zanechal stopu v architektuře. Samozřejmě, na paneláky z časů Sovětů nikdo zvědavý není, ale gotické nebo pravoslavné kostely za prohlídku stojí. Ve městě si nelze nepovšimnout specializovaných obchodů s lihovinami. Místní podnikatelé těží z více či méně přísných prohibičních zákonů ve skandinávských zemích. Bujaré výlety na estonských plavidlech do Helsinek nebo Stockholmu jsou pověstné.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po největším státě USA... Obrovské vzdálenosti a téměř žádné silnice, to vyžaduje alternativní dopravní prostředky. Jedním z nich je parní vlak ze Skagway, který už před sto lety začal dopravovat nově příchozí zlatokopy z přístavu do vnitrozemí. Dnes parní souprava vozí do Bílého průsmyku turisty, ale okolní příroda je stále stejně drsná a krásná, stejně jako samotný vlak. Velké vzdálenosti na Aljašce už tradičně překonávají psí spřežení. Podíváme se na místo, kde dožívají vysloužilí zápřahoví psi. Pak se vydáme se na lov malým hydroplánem, který pilotuje pouze jedenáctiletá slečna. Někdejší zlatokopecká obec Chitina je dnes rájem pro rybáře. Zdejší řeka je bohatá na nejkvalitnější lososy na světě. Podíváme se na speciální kola k jejich lovu i na rybáře, kteří je chytají ručně do sítí. Navštívíme také nejkrásnější místa divočiny centrální Aljašky, zejména Národní park Denali a pohoří Alaska range. Základem příjmů Aljašky je ropa. Ropovod vede divočinou napříč celou Aljaškou ze severu až na jih do přístavu Valdez. V přístavu Valdez uvidíme lvouny a tuleně, jak se krmí obrovským množstvím lososů, kteří sem, na místo svého zrodu, připluli po letech zemřít. Doslova se válejí v moři rybích těl. Druhé největší město Aljašky, Fairbanks, je stejně ospalé, jako ostatní místní města. Jednou ročně se zde ale koná benefiční Ples opery.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po nejrozmanitější části Spojených arabských emirátů... Emirát Ras al -Khaimah se pyšní horami na severu, krásnými písečnými plážemi na západě a rozsáhlými pouštěmi na východě. Vedle nádherných přírodních scenérií nahlédneme do historie země v archeologickém nalezišti Shimal. Navštívíme největší svatostánek Spojených arabských emirátů – mešitu šejka Zayeda. Při práci uvidíme nebojácné arabské sokolníky a dozvíme se, jak se trénují ti nejlepší dostihoví velbloudi.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem z nejmodernějšího letiště na kontinentu mezi frankfurtské mrakodrapy a z hradu Frankenstein, kde řádí zombie, do muzea s knihami starými pět set let.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem za sluncem a plážemi střední Dalmácie, skvělým vínem i tradičními recepty. Po místech, kudy kráčela historie a kde se natáčel seriál Hra o trůny...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem zavítáme ke slavnému majáku z Verneova románu Maják na konci světa, podíváme se na nejjižnější železnici světa a uvidíme mohutné patagonské ledovce... Ushuaia je hlavním městem Ohňové země, ale i ostrovů jižního Atlantiku a argentinského antarktického teritoria. Zároveň jde o proklamované nejjižnější město světa s nejjižnější silnicí. Alespoň tak to tvrdí všechny bedekry a oficiální stránky Argentiny. Realita je samozřejmě jiná, protože Antarktida nikomu nepatří a jihoatlantické ostrovy jsou obsazené odnepaměti Brity. Ani s tím nejjižnějším městem to není až tak úplně pravda, protože hned naprosti přes kanál Beagle leží chilské město Puerto Williams. Oficiální nejjižnější silnice, kam se vozí davy turistů není jejjižnější, ale je blízko města a tedy snadno dostupná. No a na té skutečně nejjižnější v podstatě žádného turistu nepotkáte, protož to sem má z ruky. Jde tedy o konec světa, který se pyšní něčím, co nemá, ale nemá to vůbec zapotřebí, protože jde o kraj zajímavý a půvabný.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem za burgundskými vinaři, kteří si nekonkurují, a do útrob kdysi největší stavby v západní Evropě. O Burgundsku je nutné hovořit v minulém čase. Nejzářivější časy prožívalo v dobách Burgundského velkovévodství, v letech 843–1477. V novodobých francouzských dějinách zastřešovalo Burgundsko už jen čtyři departmenty a od roku 2016 bylo sloučeno se sousedním regionem v celek zvaný Burgundsko-Franché-Comté. Přesto na název „Burgundsko" stále slyší nejen Francouzi, ale i zahraniční turisté. Především kvůli vínu. Východní část Burgundska je nejprestižnějším vinařským krajem ve Francii. Mimochodem z padesáti nejlepších, či spíše nejdražších vín z celého světa, bývají každoročně tři čtvrtiny právě odsud.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po tajemném hrabství na jihozápadě Anglie, kde se podle pověsti nacházel bájný ostrov Avalon, poslední útočiště legendárního krále Artuše. Zavedeme vás do tajemného hrabství jihozápadní Anglie, kde podle legendy putoval mladý Ježíš a kde mohl být i bájný Avalon, místo, kam převezli zraněného krále Artuše, obránce Britů. V Glastonbury Abbey prý leží pochován i se svou ženou Guinévrou. Samotné Glastonbury je pak svět sám pro sebe, kde na hlavní třídě místo mobilů prodávají kouzelnické hůlky. Mimo jiné zavítáme i do městečka Wells s nádhernou katedrálou a uličkou středověkých domků Vicar's Close. Exmoorskému národnímu parku dominují nekonečná vřesoviště, na kterých se pasou polodivocí poníci. Návštěva Somersetu by nebyla úplná bez ochutnávky sýru čedar a koupele v termálních lázních v půvabném městě Bath.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po Saltě, hlavním městě stejnojmenné argentinské provincie ležící na úpatí And a sahající do jejich nitra až k chilské hranici, do výše kolem šesti tisíc metrů nad mořem. Salta je hlavní město stejnojmenné argentinské provincie, ležící na úpatí And a sahající do jejich nitra až k chilské hranici, do výše kolem šesti tisíc metrů nad mořem. Ve městě Salta se narodil generál Guimes, který vedl místní gauče do boje za nezávislost na Španělsku. Byl posléze i prvním místním guvernérem. Ve městě je silný náboženský vliv, poslední údajné zjevení Panny Marie proběhlo prý teprve před několika lety. Severní Argentina je směsice indiánských a evropských vlivů, což se odráží zejména na městské architektuře. Údolí kolem města Cafayate se pyšní zvláštním mikroklimatem, které umožňuje i v poměrně velké nadmořské výšce pěstovat údajně nejkvalitnější vína jižní Ameriky. Ideální k vínu je místní kozí sýr. Campo Quijano je podhorské městečko si potrpí na tradice spojené s gauči, pastevci na koních. Jednou ročně tady probíhá volba paisany – krajanky. Nejde jen o půvab, ale i o znalosti kraje, folklóru a tance. Uvidíme průvod s alegorickými vozy, průvod gaučů na koních a ukázky jejich umění, od poslušnosti koní po rodeo.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do lesa, kde dodnes pomáhají ardenští koně, do muzea za mušketami, které používali Francouzi i Američané, za smečkou vlků do Bilstain, na festival polévek a na místa, která připomínají příběhy 2. světové války. Název Ardeny vznikl pravděpodobně z keltského slova ard, tedy vysoký. Zdejší pahorkatina výškou neohromí, zato překvapí drsným klimatem. Naráží tu do sebe přímořské a kontinentální počasí. Krom léta není o plískanice a nízké teploty nouze. S rozlohou více než jeden milion hektarů převážně zalesněné plochy zasahuje do tří zemí. Je to neúrodný kraj, kde se usazovali jen pastevci, těžaři rudy a dřevorubci.Při těžbě dřeva dodnes pomáhají ardenští koně. Místní plemeno, které pro pracovitost chválil už Julius Caesar. Do Arden přicházeli i zbrojaři. Zlákal je sem pobídkou daňových úlev Ludvík XIV. Ve francouzském městě Charleville (dnes Charleville-Mézieres) se kdysi vyráběly muškety. Slavné charlevillské muškety používala francouzská armáda i Američané bojující za nezávislost proti Britům. Zbraně si lze prohlédnout ve zdejším muzeu. Místní tradice zbrojařství je pozoruhodná. Obzvlášť uvážíme-li, že se rozvinula v kraji, který je pro vojenské operace problematický.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do srdce Bulharska – hlavního města Sofie a přilehlého pohoří Vitoša. Sofie je rájem pro filmaře. Má svou bizarní i duchovní tvář. Aby byl její obraz alespoň trochu ucelený, je třeba vydat se na periférii zastavenou socialistickými paneláky, do centra za stalinskou architekturou, ale i do kostelů sv. Sofie a sv. Jiří, k mešitě Banja Baši a do katedrály Alexandra Něvského. V zimním období klesá tep města pod bod mrazu. Kde hledat život v promrzlé Sofii? Třeba na jezeře Ariana, kde se bruslí, nebo v krámku s banicemi na rohu Slavjanské ulice, v hospůdkách na ulici Cara Šišmy, ale překvapivě také u bizarního Paláce kultury. Chloubou Sofie je její okolí. Především na jihu, kde se zvedá pohoří Vitoša. Město „zásobuje" čistým vzduchem a poskytuje prostor k zimním sportům. Stačí nasednout na autobus MHD, poté přesednout na lanovku a za pár minut jste v horách. Praví horalé se zimních radovánek neúčastní. Mají svůj život. Farmářský. Jak se vlastně starají o hospodářství, když rtuť teploměru ukazuje minus 20 stupňů?
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem tentokrát procestujeme mexický poloostrov Yucatán, domovinu dávných Mayů. V období Vánoc se zde snoubí původní indiánské tradice s těmi katolickými. Navštívíme poloostrov Yucatán ležící mezi Mexickým zálivem a Karibským mořem. V domovině Mayů navštívíme fascinující památky na tento indiánský kmen, zejména zříceniny starobylých měst Chichen Itza nebo Tulum. Yucatán je ovšem bohatý i na přírodní památky: díky vápencovému podloží vytvořenému dopadem meteoritu, který uzpůsobil mimo jiné vyhynutí dinosaurů, je celá oblast plná krasových útvarů zalitých dešťovou vodou, takzvaných cenotes. Na závěr zde spolu s místními obyvateli oslavíme Vánoce. Tradiční rekivizity, které známe i z Česka, jako jsou vánoční stromečky nebo betlémy, zde vytvářejí zajímavou kombinaci s tradičními indiánskými rituály a samozřejmě s delikátní místní kuchyní.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem se tentokrát vydáme za domorodými kmeny žijícími v severní části filipínského ostrova Luzon. Část cesty po severním Luzonu patří mezi deset nejhorších na světě, tak snad dorazíme v pořádku. Navštívíme zřejmě nejstarší kmen žijící na Filipínách. Lidé z kmene Aeta původně obývali oblast kolem sopky Pinatubo. Ta ale svým ničivým výbuchem v roce 1991 své okolí zdevastovala a tisíce lidí vyhnala z jejich domovů. Část kmene Aeta našla své nové útočiště nedaleko města Camiling, kam se za nimi vydáme, abychom poznali jejich zvyky, uctili bohy a zjistili, co znamenají jizvy na jejich tělech. Jinak se zdobí druhý kmen, který v horské oblasti navštívíme. Kmen Kalinga už odedávna používá tetování, aby tak dal najevo, že jeho nositel někoho zabil. Jak je to s tetováním dnes, to se vydáme zjistit od staleté tatérky a národní umělkyně Whang Od.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po Tenerife, největším ze sedmi Kanárských ostrovů v Atlantském oceánu. Tenerife je největším ze sedmi Kanárských ostrovů v Atlantském oceánu. Tenerife náleží z geopolitického hlediska k Evropě, ale geograficky je součástí afrického regionu. Je bohatou pokladnicí kanárské kultury a jedinečné přírody na křižovatce mezi Afrikou, Evropou a Jižní Amerikou. Kanárské ostrovy vznikly vulkanickou činností. Pico de Teide je nejvyšší hora Španělského království i všech ostrovů v Atlantském oceánu a zároveň třetí největší sopka světa. Měří asi 7000 m od úpatí na dně oceánu k vrcholu. Díky tomu, že Kanárské ostrovy nebyly nikdy spojeny s pevninou, je zdejší fauna i flóra odlišná od té na africkém kontinentu. Vyvinulo se zde mnoho endemických druhů.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po jihu Namibie, velmi řídce osídlené oblasti s nádhernou, takřka opuštěnou přírodou a zvířectvem. Podíváme se na malebnost tamější krajiny a tradiční způsob, kterým jih Namibie žije, což jsou farmy, lokální produkty, přírodní krásy a spojení s přírodou a zvířaty. Jih Namibie je velmi řídce osídlená oblast s nádhernou, takřka opuštěnou přírodou a zvířectvem. Podíváme se na její speciální malebnost, a tradiční způsob, kterým jih Namibie žije, což jsou farmy, lokální produkty, přírodní krásy a spojení s přírodou a zvířaty. Keetmanshoop je koloniální městečko, založené v 19. století, centrum farmářské oblasti a významný bod na železniční trati. Naší pozornosti neujde ani tradiční farmářská kuchyně a výroba místních produktů, chování koz a ovcí. Díky systému zavlažování vzniklo v okolí Keetmanshoopu 800 hektarů sadů a plantáží na pěstování hroznů, datlí, opuncií a granátových jablek. Ty se staly součástí výroby speciálního místního ginu, který je hitem místních barů. Jednou z největších atrakcí a typickým znakem regionu jsou toulcové stromy dožívající se až 400 let. Další zajímavou oblastí je doleritová oblast: magma zde vytvořila neuvěřitelné kamenné skulptury a kamenné stavby, které vypadají, jako kdyby byly vystavěny obry – a pro obry na hraní. Dají se zde najít prolézačky i jeskyně.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem za politickými murály Belfastu a Londonderry, ale také na nádherné severní pobřeží s unikátním přírodním úkazem, známém jako Obrův chodník. Severní Irsko zůstalo i po vyhlášení Irské republiky součástí Spojeného království. Po celou svou historii až do let nedávných se zmítalo v bojích pouliční války mezi radikálními bojůvkami republikánů a unionistů. V hlavním městě Belfastu a v hraničním Londonderry zůstaly jako dědictví divokého období velkoplošné malby na zdech domů. Murály znázorňují dramata období let 1969 –1998, které vešlo do severoirské historie jako The Troubles. Pýchou Belfastu ovšem byly loděnice, svého času největší na světě. Před 105 lety tam postavili nejluxusnější parník mezi všemi, Titanic. Od roku 2012 připomíná tragický příběh „nepotopitelné" lodě, která ztroskotala již při první cestě, unikátní stálá expozice.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem si zatančíme na kokosovém festivale, ochutnáme kachní embryo a zabloudíme do slumů i bohatých částí filipínské metropole. Většina turistů se snaží Manile vyhnout. My ale tohle mraveniště s dvaceti miliony obyvatel půjdeme objevovat. Nakoukneme do života řidičů jeepney a tricyklů, chudých lidí žijících ve slumech, pouličních prodejců čehokoli, i do bohatých částí města. Vyzkoušíme, jakou chuť má nejbizarnější a nejoblíbenější filipínská pochoutka kachní embryo zvané balut i hit posledního roku hamburger čokoloko. Nabyté kilogramy shodíme při tanci na kokosovém festivalu v San Pablo nebo při trénování kohoutů. Po setmění pak vyrazíme utratit peníze do pouliční herny. Tady se totiž nemusíme bát, že stroj ovládá počítač.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po Abú Dhabí, které je největším a zároveň nejbohatším emirátem z celých Spojených arabských emirátů. Kromě stejnojmenného hlavního města v něm můžeme nalézt i mnoho výjimečných památek a přírodních krás. V této epizodě se vypravíme do nejbohatšího a zároveň největšího Emirátu – Abú Dhabí. Stejnojmené hlavní město celých Spojených arabských emirátů se pyšní moderními výškovými budovami, monumentálním prezidentským palácem a především jednou z nejskvostnějších a nejmajestátnějších mešit na světě – Velkou Mešitou Šejka Zayeda. Tento dodnes obdivovaný šejk založil blízko hlavního města – mimo jiné – nejlepší a nejluxusnější nemocnici pro sokoly na světě. Jednu ze stránek života Emiráťanů budeme moci poznat na ostrově Yas, kde se nachází zábavní park Ferrari s horskou dráhou Formulla Rosa, která dostahuje rychlosti 240 km/hod. Ostrov je zajímavý i hypermoderním závodním okruhem, na kterém se jezdí i Formule 1. Na východě Emirátu navštívíme poklidné město Al Ain, které se pyšní několika památkami UNESCO. Vystoupíme i na druhou nejvyšší horu Spojených arabských Emirátů Jabel Hafeet, která se nachází právě nedaleko Al Ain. Skutečné okouzlení zažijeme v oáze Liwa, blízko hranic se Saudskou Arábií. V poušti která ji obklopuje se nachází i jedna z nějvětších dun světa: duna Moreeba.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do New Orleans v době karnevalu Mardi Gras, na místa, kde vznikl jazz, ale i do čtvrtí, jež před dvanácti lety srovnal se zemí hurikán Katrina. New Orleans patří mezi nejtajuplnější a zároveň nejcharismatičtější města ve Spojených státech. Najdeme tu klasickou jižanskou Ameriku, honosné haciendy převážně bělošského Uptownu, koloniální balkony ve Francouzské čtvrti a kolem Jackson Square, kde se Louis Armstrong učil hrát na trubku. Město je ale mnohem křehčí, než by se mohlo zdát. Mississippi, která dala městu život, je má tendenci čas od času podusit. Stačí, aby se protrhla některá z hrází. Na konci srpna navíc hrozí v oblasti ničivé hurikány. Ten nejznámější, pojmenovaný meteorology něžně Katrina, město málem zničil. Zemřelo 1300 lidí, polovina obyvatel, nějakých dvě stě tisíc lidí odešlo a celé bloky domů jsou dodnes v noci potemnělé, protože se do nich už nikdo nevrátil. Podíváme se do čtvrti Lower Ninth Ward, jež utrpěla nejničivější úder hurikánu Katrina. Navštívíme muzikanta Chipa Walkera, který o hurikánu složil tklivé blues, i za zdejší vúdú královnou Bloody Mary, jež údajně umí komunikovat se záhrobím. Budeme sledovat největší karnevalový průvod v USA zvaný Mardi Gras, na němž každoročně defilují taneční skupiny z celého města a hudba několik dní duní celým městem.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po nejmenší provincii v Jihoafrické republice, zvané Země zlata, jejíž rozvoj hnala rozpínavost, touha po bohatství a marnivost. A jejíž současnost je začátkem návratu k přírodě a k respektu k zemi.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po americkém státě Louisiana v deltě slavné řeky Mississippi – do bažin, kde žijí drsní lovci. Za kanadskými Francouzi, kteří si stále zachovali své tradice a jazyk. Na rodeo do města Opelousas, kde o trofej soupeří desítky afroamerických kovbojů. Delta Mississippi a jižní Louisiana patří mezi nejšpinavější a zároveň nejcharismatičtější kouty Spojených států. V nekonečných bažinách plných komárů a plameňáků žijí v oprýskaných dřevěných domcích Cajunové – potomci francouzských Kanaďanů, kteří sem v polovině 18. století prchli před britskou armádou a dodnes hrají na tahací harmoniky a mluví podivným francouzským nářečím. Podíváme se, jak v surrealistické krajině vítají ve svých podivných kostýmech jaro. Navštívíme také vysloužilého šerifa Vince Yardase, kterému se splnil sen – po třiceti letech u policie dostal klidnou práci archiváře na slavné haciendě Oak Alley. Byla jednou z mnoha plantáží, jež stála na otrocké práci. Navštívíme také Stanleyho Nelsona, novináře z miniaturní redakce Concordia Sentinel ve městečku Ferriday. Dostal se na stopu zapomenutých zločinů rasistické organizace Ku-klux-klan. A za své texty byl nominován na Pullitzerovu cenu. Nakonec budeme sledovat černošské kovboje na rodeu ve městě Opelousas a rozkryjeme s nimi málo známou subkulturu afroamerických honáků a farmářů.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem za historií, legendami a životem v okolí jezera v zemi pojmenované po kmeni Nikaraů. Podíváme se po exotických místech jezera, které nese název jako celá země – Nikaragua. Právě tudy kdysi připlouvali korzáři do Střední Ameriky. Již od těch dob si španělští kolonizátoři pohrávali s myšlenkou vytvořit kanál, který by přes jezero Nikaragua spojoval Pacifik s Atlantikem. Do dnešních dob se tak nestalo, a ačkoli čínská společnost nedávno zahájila první výkopové práce, záhy byly ukončeny, protože došly peníze. Dříve obýval jezero a okolí kmen Nikaraů, po kterém tu zbyl nejen název země, ale i záhadné kameny s rytinami, které zamotávají hlavy vědců do dnešních dnů. Oblast okolo jezera Nikaragua je pro svět zatím víceméně neobjevená a jen hrstka zasvěcených cestovatelů užívá krásy jejího poklidného ducha. Lidé tu stále žijí životem, který při zastavení připomíná pohlednice jak z dob devatenáctého století. Takže i kapitán Morgan, který se snažil zemi dobýt, by ji i po létech poznával. To se o mnohých jiných krajinách říct nedá. Korzár Morgan ve službách anglické královny dobyl i perlu této země město Granadu. S veslicemi se pod rouškou tmy z Karibiku probil až sem, tváří v tvář nikaragujské domobrany v pevnosti El Castillo, jejíž obránci s takřka holýma rukama vzdorovali nájezdníkům v nehostinných podmínkách. Vítejte na jezeře Nikaragua! Vítejte na jezeře, kde život, historie a legendy splývají v totéž.
Nezaměnitelnou atmosféru Manchesteru tvoří mix viktoriánského šarmu, deště a lidí v ulicích, kavárnách i na zastávkách tramvajové rychlodráhy Metrolink. Svůj díl přidávají i fanoušci Manchesteru United. Už čtyři hodiny před zápasem proudí davy směrem na stadion Old Trafford. Významné stavby odkazují na rozmach města v éře průmyslové revoluce v 17. a 18. století. Ve vůbec nejstarší veřejné knihovně anglicky mluvících zemí, Chetham Library, vznikaly zárodky jiné revoluce – bolševické. Právě tam totiž Marx s Engelsem čerpali vědomosti pro svá příští díla. Peklem na zemi nazval Bedřich Engels práci v továrnách na bavlnu a život kolem nich. V současném Manchesteru jsou z továren kanceláře, ale také třeba filmová studia či rockové kluby. Navštívíme jeden z nejslavnějších – Factory. Třešinkou na urbanistickém dortu města je malebné přístaviště kanálu, Castlfield, kde už dávní Římané postavili pevnost. Do Liverpoolu přijedeme na legendárním přívozu po řece Mersey. Navštívíme soustavu mokrých doků Albert Docky, dále Čínskou čtvrť, jejíž brána je největší na světě mimo Čínu. Prohlédneme si také impozantní Liverpoolskou katedrálu, pátou největší na světě. A závěr bude patřit legendárním Beatles.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem pocítíme exotiku v místech nikaragujského města Leon. Jedná se o zemi divokých vulkánů na blízkém pacifickém pobřeží. Historie tudy kráčela divokým krokem. Leon je symbolem liberalismu a nábojem intelektuálů. Právě tady byl zavražděn diktátor Somoza, jeho rodinný klan se za to městu odvděčil bombardováním během občanské války. Tehdejší revolucionáři změnili bývalá kasárna Somozovců v muzeum revoluce, kam dodnes docházejí na přátelskou diskuzi a vzpomínají na staré válečné časy. Město Leon kdysi leželo o třicet kilometrů více na východ u jezera Managua pod sopkou jménem Momotombo, která na počátku 17. století vybuchla a pohřbila dřívější Leon Viejo pod popelem. Současná sopka Santa Clara, která o sobě dává znát skrze bublající bahno na svém úpatí. Zvířata i lidé tu musí dávat velký pozor, kudy jejich cesta povede. Čas od času se stane, že do vroucího bahna propadne nějaký ten dobytek. Zdejší lidé ale využívají prameny k praní prádla nebo si v horkém bahně uvaří vejce. O tom, že na sopce může být i legrace, se přesvědčíme na vulkánu Cerro Negro, kde lidé provozují "volcanoboarding". Prostě si vezmou prkno a vulkanický popel jim místo sněhu poslouží jako podklad. Podíváme se také na tabákové plantáže a následně do manufaktur, kde se vyrábějí jedny z nejluxusnějších doutníků na světě! Cestu ukončíme na pacifickém pobřeží, kde jsou rybářské vesnice a za zálivem na horizontu se rýsuje oslňující Salvador a Honduras.
Slovo „Paňdžáb" lze přeložit jako „pětiříčí". Město Amritsar („Jezero nektaru nesmrtelnosti") je nejvýznamnějším (nikoliv však hlavním či největším) městem indického svazového státu Paňdžáb. Je centrem a posvátným městem sikhského náboženství. Sikhský Zlatý chrám je nejdůležitější svatyní sikhského náboženství a skutečným „srdcem", kolem něhož se točí život v Amritsaru. Je to obrovský a rozlehlý komplex budov z bílého kamene, uvnitř leží obrovská nádrž a uprostřed ní – jako ostrov – září samotný Harimandir, chrám pokrytý měděným plechem, který je pozlacen několika tunami zlata. Zde se ve dne nachází originál knihy Guru Granth Sahib, sepsaný přímo desátým sikhským guru – Guru Gobindem Singhem. Tato posvátná kniha se každý večer přenáší na nosítkách k úschově. Zlatý chrám je spojený s jídelnou pro poutníky, kde denně nakrmí zdarma více jak sto tisíc strávníků. Dobrovolníci vaří, pomáhají při chodu komplexu, nebo přispívají podle svých možností penězi či materiálem. Každý den večer v době západu slunce se na hraničním přechodu Wagha-Láhaur odehrává velkolepá podívaná – rituál uzavírání hranice a stahování vlajky. Na obou stranách stojí obrovské tribuny, které se zaplní diváky. Po obou stranách pochodují gardy v parádních uniformách s vysokými čepicemi, které ještě zdůrazňují obrovský vzrůst vojáků. Diváci soupeří, která strana bude křičet hlasitěji a vydrží to déle.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem skrz Pekelnou šíji na prohlídku historického města Jaš, mezi vinice u Cotnari za pomalým vinařem a do pohoří Cehlau za řádovými sestrami, které provozují cukrárnu.
Francouzské město Arles sice už doby své největší slávy prožilo, množství antických i středověkých památek ale můžeme obdivovat i dnes. Všechno navíc pod laskavým světlem provensálského slunce, které si tolik zamiloval malíř Vincent van Gogh, který si právě zde vybrousil svůj charakteristický styl. Navštívíme ale i přírodní park Camargue, jehož hlavním lákadlem je místní fauna. V ptačí rezervaci, v níž žijí stovky druhů dvounohých opeřenců, jsou největším lákadlem růžoví plameňáci. Nesmíme ale zapomenout ani na polodivoká plemena koňů a býků. Největším místním svátkem je totiž každoročně La Fiesta, při níž za zvuků dechových orchestrů z širokého okolí vstupují toreadoři do antické arény a pouštějí se do krvavých soubojů s býky.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem se vydáme do Kodaně a odhalíme, proč jsou prý její obyvatelé nejšťastnějšími lidmi na světě. Navštívíme královský palác a povíme si legendu o české princezně, poté se báječně pobavíme jízdou na horské hráze v druhém nejstarším zábavním parku na světě Tivoli. Vykročíme do budoucnosti představením nových trendů skandinávského designu a zcela originálních architektonických staveb. Také zjistíme, proč je z kola nejlepší pohled na svět. Po plavbě na moři si připravíme rybu s Michelinským šéfkuchařem. Cesta ale nekončí, a tak nahlédneme do světa pohádek se spisovatelem Hansem Christianem Andersenem a potěšíme se pohledem na ikonickou sochu Kodaně „Malou mořskou vílu". Dozvíme se, proč bychom měli být Hygge – tedy v pohodě a šťastní, jako celé Dánsko. V duchu multikulturní atmosféry ochutnáme chuťově rozmanitý street food ve staré továrně a v parku Superkilen se proletíme na houpačce z Izraele. Nakonec si v rozpustilé Christianii potvrdíme, že jediné, co v životě každý potřebujeme, je láska!
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem letadlem, pěšky i lodí po západním Grónsku. Putování mezi ledovci i velrybami po ostrově, kde je každý rok o něco tepleji, a není to dobrá zpráva. Hlavní město Grónska má obyvatel asi jako Pelhřimov – zažijete tam ale porcování čerstvě chyceného tuleně? V Nuuku, kde se stýká tradiční život Inuitů s boomem moderního města, ano. V devatenáctém století tu o duše Gróňanů bojovali dánští misionáři s překvapivým soupeřem: s moravskými protestanty. I když sice moravští bratři po necelých sto letech odcestovali zpět do Evropy, něco z folkloru tu zbylo a náš pořad to objevuje. Jedinou lodní linkou se vydáváme podél pobřeží na sever. Během cesty plavidlem Sarfaq Ittuk poznáváme blíže rodilé Gróňany. Jsou hrdí na svou kulturu a přírodu, ale neskrývají obavy z rychlého oteplování, které mění jejich okolí i život. Dorážíme do města Ilulissat, ukrytého v zátoce Disco plné ker a obřích ledovců, mezi kterými se prohání keporkaci. Na pevnině nás čeká setkání s grónskými polárními psy, rybářem, ale i jediným tunerem, který po městě krouží ve sportovním kupé. Jinam jet nemůže, v Grónsku nejsou mezi osadami žádné silnice.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem navštívíme tři perly střední Asie, města zařazená na seznam světového dědictví UNESCO: Samarkand, Bucharu a Chivu.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem pěšky, lodí a hlavně na skútru po nádherném a turisty nezatíženém ostrově, kde se přesto potýkají s velmi prozaickými problémy. Indonéský ostrov Lombok na první pohled působí jako ráj na zemi v tom nejpoetičtějším slova smyslu. Nádherné bílé pláže jsou lemovány dlouhými zástupy zelených palem a úrodná půda poskytuje bohatý zdroj obživy místním obyvatelům – Sasakům. Lombok v překladu znamená chilli, které k ostrovu neodmyslitelně patří. Stejně jako rýžová políčka a chaotická tržiště. Do života Sasaků nahlédneme i na místní svatbě, která dokáže být pěkně hlasitou záležitostí, stejně jako typické lombocké souboje s dřevěnými štíty a ratanovou tyčí zvané Peresean. Podíváme se i na nedaleký idylický ostrůvek Gili Meno, který se dá pěšky obejít za pár hodin. Vyhledávanou aktivitou většiny příchozích je hlavně potápění. Mořské želvy a pestrobarevné korály jsou lákadlem jak pro potápěče, tak i freedivery. Instruktor Honza Bareš nás vezme na exkurzi do magického světa pod vodní hladinou.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na střechu Evropy, do kraje bojovných krav, rodiště horolezectví a sněžných dřeváků. Valle d'Aosta je nemenší italský kraj. Malebné údolí se rozkládá pod nejvyššími horskými vrcholy Evropy na trojmezí Itálie, Francie a Švýcarska. Na jednom konci mu vévodí nejvyšší evropská hora Mont Blanc a na druhém majestátní alpský štít Matterhorn. Zdánlivě nedostupná „střecha Evropy" byla obydlená už v dobách neolitu a zdejšími horskými průsmyky vedly Římské cesty propojující antický svět se severní Evropou. Díky tomu zde vznikla jedinečná kultura, ve které rezonují vlivy starověkých civilizací od neolitických kultů až po křesťanství. Specifický je také životní styl horalů, který se přizpůsobil životu v nejvyšších evropských horách. Zdejší zemědělství, architektura i řemesla zrcadlí symbiózu člověka a velehor. Není divu, že právě tady vzniklo moderní horolezectví, jedinečné vinice, které jsou nejvýše položené v Evropě, a specifická kuchyně, využívající sýry ze zdejších pastvin.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po nejkrásnějších místech centrálního Švýcarska, kde se zrodila myšlenka unikátní alpské konfederace.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem navštívíme kaňon Pohádka, podíváme se, kde trávil své dovolené první kosmonaut Jurij Gagarin a zúčastníme se tradičního lovu králíka za pomoci orla. Kraj kolem kyrgyzského horského jezera Issyk-kul charakterizují především vysoké hory a horská jezera. To největší z nich, Issyk-kul, je druhým největším horským jezerem světa. V kontrastu s přilehlým pohořím Ťan-Šan, plným ledovců, vytváří jezero mírné mikroklima, srovnatelné s přímořskými destinacemi. V podstatě celé pobřeží 170km dlouhého jezera se využívá k rekreaci. Svou dovolenou zde tráví nejen Kyrgyzové, ale i Rusové a Kazaši. Koneckonců je to odsud ke skutečnému moři snad nejdále na světě. Na mnoha místech v okolí jezera Issyk-kul jako by se zastavil čas. Čeká vás cesta zpět do období Sovětského svazu, mezi sochy s Leninem a rozpadající se turbázy.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem za nejlepším wasabi, za tajemnými svatyněmi na skalnatém pobřeží, přes bizarní kabinet kuriozit až do města Atami na hodinu tance a hudby v tradiční škole gejš. Hornatý, tektonickou činností vzniklý poloostrov Izu, vyčnívající jihovýchodně z ostrova Honšú, leží asi dvě hodiny jízdy autem od hlavního města Japonska, Tokia. Dnes je součástí prefektury Šizuoka. Nachází se zde bezpočet rybářských vesniček s dramaticky členitým pobřežím, lákajícím k šnorchlování nebo surfingu. Klikaté stezky Izu se staly předlohou mnoha děl japonské literatury. Rádi sem jezdili světoznámí spisovatelé Jukio Mišima nebo Jasunari Kawabata, který děj svého románu Tanečnice z Izu situoval právě do zdejší soutěsky Amagi, proslulé známými vodopády. V šedesátých letech 20. století bylo Izu se svým letoviskem Atami jednou z nejoblíbenějších turistických destinací v Japonsku, o čemž svědčí mnoho restaurací a kaváren z těchto let.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem se vypravíme na ostrov vitality a dlouhověkosti, obdařený jedinečnými klimatickými podmínkami, nádhernou přírodou a strhující historií. Jiří Bartoška a Miroslav Donutil nás zavedou na chorvatský ostrov Lošinj. Místo, kterému se přezdívá pro jeho jedinečné klimatické podmínky ostrov vitality a dlouhověkosti. Již po staletí jej proto navštěvuje mnoho osobností z celé Evropy. Centrum ostrova Mali Lošinj se pyšní unikátním muzeem, které bylo zřízeno pro jednu jedinou sochu řeckého atleta Apoxyomena, starou dva tisíce let, jež byla náhodně nalezena belgickým potápěčem v pobřežních vodách ostrova. Městečko vybudované v překrásné zátoce má až lázeňskou atmosféru, kterou dotváří desítky kaváren, laviček a promenáda na nábřeží. Ochutnáme také tradiční lošinjskou specialitu. Navštívíme pěstitele oliv a zručného řemeslníka, který z olivového dřeva vyrábí krásné předměty. V nejstarším ostrovním městě Veli Lošinj navštívíme lázně, kam se lidé jezdí léčit s dýchacími problémy. A dozvíme se, proč si toto místo zamiloval císař František Josef I. Habsburský. S průvodcem se podíváme do národního parku Osorčica. Objevíme tajemství stavby tradičních dřevěných lodí. S místním patriotem prozkoumáme tajemné zátoky ostrova i nedaleký ostrov Susak, který nás překvapí krásnými vinicemi, a seznámíme se s jediným vinařem v této lokalitě.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem v rodišti Freddieho Mercuryho, na hřebíčkovém ostrově a ostrově jedovatých opic, kde si oba pánové osobně vyzkoušejí jeden místní recept, zúčastní se velké fiesty a budou si muset poradit s nevšedním dárkem.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po největším městě Skotska, které překvapí svou rozmanitostí. Glasgow možná trochu zůstává ve stínu okázalého Edinburghu. Na rozdíl od hlavního města Skotska není to největší tak výstavní, má ale svůj osobitý půvab. Mnohá překvapení se skrývají v útrobách starých domů a odsvěcených kostelů. Jedním z nich je Óran Mór v západní časti města. Představíme ojedinělý projekt poledního divadla, kde diváci dostávají ke vstupence i něco k jídlu a pití. Nedaleká University of Glasgow je líhní světových vynálezců, vědců, nositelů Nobelovy ceny. Navštívíme i jednu z nejoblíbenějších památek Skotska, Muzeum a Galerii Kelvingrove. Vyrazíme také po stopách „skotského Alfonse Muchy“, Charlese Rennie Mackintoshe, který po sobě v Glasgow zanechal velmi výraznou stopu. Pojedeme metrem, třetím nejstarším na světě a jedním z nejmenších. Více než 120 let používá stále jednu kruhovou trasu. Příběh Glasgow si nelze představit bez řeky Clyde, kde vyrostly rozsáhlé loděnice, které se v 19. století staly symbolem tohoto „Druhého města impéria“. Zjistíme, co zbylo z dávné slávy a čím řeka žije dnes. Po krátkém výletě k největšímu skotskému jezeru Loch Lomond se ještě vrátíme do města, abychom odhalili tajemství ruského kinetického divadla Šarmanka, které před více než 20 lety našlo útočiště právě v Glasgow.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po nejbohatším nalezišti zkamenělin světa, pohádkových horských jezerech, latinskoamerickém „Silicon Valley“ i za největší čokoládou na světě. Jméno Patagonie v jazyce indiánů Mapuche znamená cosi jako „mluvící kámen“. Do kamene je zde vepsána historie nejen kraje, ale v podstatě celé planety. Patagonie totiž patří mezi nejbohatší naleziště zkamenělin, a tak asi nepřekvapí, že právě zde byly nalezeny i největší exempláře dinosaurů. Navštívíme paleontologické muzeum Trelew nebo důl, ve kterém se těží křemelina, pórovitá hornina ze zkamenělých řas, která plave na vodě. Na atlantském pobřeží u poloostrova Valdes přivádějí mohutné velryby jižní na svět svá mláďata. Uvidíme i nevydařený útok kosatek na mladé rypouše. Do doby patagonských pionýrů nás zaveze romantická parní úzkokolejka La Trochita (tzn. Lokýtek), tažená německou lokomotivou z roku 1920. Se železnicí je úzce spojené osídlování a ekonomický rozvoj Patagonie. Krajina kolem San Carlos de Bariloche je podobná Švýcarsku – jezera, hory, sjezdovky, dřevěné domy v německém stylu. Najdete zde i nejvíce továren na čokoládu na světě. Podíváme se na výrobu nejznámější značky Mamushka i na to, jak se vyrábí největší čokoládová tyčinka světa, dlouhá 200 metrů a vážící dvě tuny.
Fuerteventura je nejdelší a rozhodně největrnější z Kanárských ostrovů. Od pobřeží Afriky ji dělí méně než 100 km. Nádherné a navíc takřka liduprázdné pláže plné pravého saharského písku, omývané smaragdovým mořem, ostrovu vysloužily přízvisko „evropský Karibik“. Vedle rodin s dětmi si ho oblíbili i sportovní nadšenci, kteří tu našli ideální prostředí pro nejrůznější vodní sporty. Fuerteventura nese i přezdívku „ostrov koz“. Těch tu žije víc než lidí a zdejší sýry jsou opravdu vyhlášené. Poetická sopečná krajina pak nabízí skutečné skvosty. Třeba magické místo původních obyvatel ostrova horu Tindaya nebo stylové větrné mlýny, či romantické osamělé majáky. Historickou atmosférou doslova dýchá půvabné městečko Betancuria z 15. století i další dochované památky. Západní pobřeží ostrova chrání významná biosférická rezervace zapsaná na seznam UNESCO. Fotogenickou pláž Cofete si zamilovali filmaři. Natáčely se tu filmy „Andělská tvář“ a „Exodus“ a stojí tu i tajemná vila opředená legendami. Zajímavé je také setkání s chráněnou faunou a flórou v parku Oasis. Zdánlivě větrem a sluncem vysušená Fuerteventura se při bližším pohledu promění ve šťavnatý a jedinečný zážitek s velmi originální příchutí.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem pod Hoher Dachstein za opojným pocitem volnosti a za lamami, na schladmingské náměstí mezi rohaté, hlučné a odpudivé krampusy a do továrničky, kde šijí pravá Schladmingská saka.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem se vypravíme na jedno z nejlepších míst na potápění na světě, do mořského národního parku Bunaken a do fascinující panenské přírody, která se ale potýká s velkými problémy. Putování po severním Sulawesi začínáme v nenápadné rybářské vesničce Tumbak. Jejím obyvatelům se přezdívá mořští cikáni a oni sami si neřeknou jinak než badžové. Jde o jedno z posledních míst v Indonésii, kde žijí zástupci tohoto etnika, kteří po staletí loví pomocí typických dřevěných harpun. Pod vodní hladinou ještě na chvíli zůstaneme. Korálové útesy v okolí ostrova Bunaken patří k jedněm z nejkrásnějších na světě. A místní lidé zase nejspíš k těm nejpohodovějším. Obyvatelé severního Sulawesi – Minahasové – vyznávají na rozdíl od většiny Indonésanů křesťanství a současně jsou i velkými milovníky masa. Trhu ve městě Tomohon se právem přezdívá extrémní. Dá se tu bez nadsázky sehnat takřka cokoli. Od prasat, hadů a netopýrů až po psy, myši nebo opice. Spotřeba masa je tu tak obrovská, že se sem některá zvířata musí vozit z obrovské dálky napříč celým ostrovem. Nejen to ale představuje ohrožení pro zdejší přírodu. Kvůli intenzivnímu pěstování hřebíčku a dalších plodin se ve velkém kácejí deštné pralesy a jejich původní obyvatelé končí na černém trhu. Záchranná stanice Tasikoki je jedním ze dvou míst na východ od Jávy a Kalimantu, které se o takto zabavená zvířata stará. Důkazem, že je stále co zachraňovat, je národní park Tangkoko v nejsevernějším cípu ostrova. Makakové, nártouni a majestátní zuborožci tvoří jenom malý výčet endemických druhů zvířat, které tu žijí.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po největším středověkém pevnostním systému v Jižní Americe, za obřími lvouny, zlomyslným skřítkem i za rostlinou, která pamatuje dinosaury. Krajina chilských provincií Ríos a Lagos patří mezi nejkrásnější a nejpůsobivější části Jižní Ameriky – horská jezera, nádherné řeky a hory, kam jen oko dohlédne. Uprostřed pralesa leží jeden z nejexotičtějších hotelů světa ve tvaru vulkánu, Montaňa mágica. Jenom ve zdejších horách roste předchůdce dnešních jehličnanů, araukárie, kterému se říká „živoucí fosilie“. Na pobřeží Atlantského oceánu leží středověký pevnostní systém, největší v celé Jižní Americe. Na tržišti ve městě Valdivia si můžete nakoupit, ale i nakrmit obří lvouny, kteří se procházejí uvnitř tržnice. Ochutnáme indiánskou quinou, podíváme se na pivní večírek chilských krav a projedeme se nejkrásnějším autem padesátých let. Spolu se zlomyslným skřítkem Traucem navštívíme souostroví Chiloe, místní domy na kůlech a dřevěné kostely světového významu.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po složité středoafrické zemi, která však všechny cestovatelské nesnáze bohatě odmění nevšedními zážitky.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po kouzelné zemi rozsáhlých plání, osamělých hor, jezer, průsmyků a vodopádů, kde jedinou stinnou stránkou jsou častá zemětřesení a další rozmary počasí. Krajina v Canterbury často svými oblými kopci připomíná skotské Highlands, místy zase švýcarské Alpy. Hřebeny kopců a hor se před řidičem majestátně tyčí po celou dobu jízdy a nikdy ho neopustí. V malebném přístavu Akaroa na jihu poloostrova Banks Peninsula navštívíme Obrův dům se zahradou, kterou zdobí extravagantní keramické sochy místní umělkyně Josie Martin. Z Kaikoury vyjedeme na moře za velrybami a delfíny. Kaikoura bohužel patří i mezi místa nejvíce postižená zemětřesením. Projevy přírody nemusí být ale vždy jen zhoubné. Lidé z městečka Hanmer Springs postavili kolem termálních pramenů lázně a koupaliště. Nejtragičtěji se pohyb seismických vln projevil v hlavním městě regionu a zároveň třetím největším městě Nového Zélandu, v Christchurch. Při zemětřesení v roce 2011 tam zemřelo 185 lidí a značná část města byla poničena. Jedním ze symbolů událostí se stala dočasná „kartonová katedrála“, postavená po neštěstí japonským architektem Šigeru Banem.
Západní pobřeží je nejzalidněnější částí Taiwanu a žije zde většina z 23 miliónové populace. Pobřeží je protkáno hustou sítí dálnic a silniček, ze kterých se od pobřeží začínají zvedat mohutné kopce a hory, vyplňující celý střední Taiwan. Celé území je propojeno rychlovlakem, který díky převážně rovinatému terénu je schopen dosáhnout průměrné rychlosti až 350 km za hodinu. Nejstarší chrámy a největší památky jsou k nalezení právě na této straně pobřeží. Zastavíme se v Beigangu, malém provinčním městě, ukrývajícím největší chrám bohyně Mazu, která je na Taiwanu jednou z nejuctívanějších božstev vůbec. Nakoukneme do továrny pana Wu na zpracování vzácného taiwanského cypřiše, ze kterého se vyrábí ty nejdražší nábytky a dekorace. Objevíme kouzlo bývalého hlavního města Tainanu se stovkami nejrůznějších chrámů a chrámečků těch nejzvláštnějších božstev. Budeme mluvit se záhrobím a vyvolávat duchy zemřelých, ale i vzývat bohyni mateřství a rodičovství.
Sultanát Omán je místo oplývající nesmírným bohatstvím. Nejen přírodními zdroji, ale především dech beroucí krajinou. A do toho jako klenot největší – stále se usmívající Ománci. Lidé, kteří ctí staré způsoby a i v moderní době žijí dle tradičních zvyků. Krásy přírody a lidské civilizace se tam krásně doplňují. Nádherné ranní paprsky nad mořem odhalují zoranou pláž, kam v noci nakladla želva svá vajíčka. Po náročné práci ji vítá zpěněný příboj a odnáší ji zpět do náruče Arabského moře. Tytéž vlny omývají i přístavní město Sur, kde budují nezdolné pradávné lodě dhowy. A stejně tak se tam drží i dávných tradic, proto není divu, že dojde na velké rodinné setkání v honosné síni. A aby se mohlo slavit i nadále, vyjíždějí do lagun rybáři a v zapadajícím slunci čekají na svůj úlovek. Slunce se líně protahuje po mořské hladině, ale o něco dál to již žije. Mezi vyprahlými horami jsou údolí zvaná wadi. Průsmyky, kterými se klikatí voda a do suchých krajin tak přivádí život. A že to ve Wadi Tiwi životem přímo pulzuje. Na úpatí hor zde žije stařešina, starající se o své zvířectvo, i moudrý muž, který nás skromně pohostí. A největší osvěžení nám pak poskytne pohádkově průzračný vodopád, který si zurčivě probíjí cestu do moře.
Začneme v deštných pralesích v oblasti Haast, kde navštívíme nejodlehlejší vesnici na ostrově Jackson Bay a přijmeme pozvání na sleďové placky ve svérázné rybářské komunitě Kwichatown. V obci Haast nahlédneme do místní hospody, kde se v pátek scházejí místní na pivo a partičku biliáru. Se Scottym, pilotem vrtulníku, přeletíme nad vrcholky Jižních Alp a přistaneme na zasněženém pásu ledovce Fox Glacier. Přímořské městečko Hokitika je domovem dílen na zpracování kamene puonamu, nefritu, z nějž zruční řemeslníci vyrábějí šperky s maorskými symboly. Na hlavní třídě také sídlí dílna a obchod, kde šíjí kabáty a čepice z vačic. Přemnožených vačnatců, původně z Austrálie, žije na Novém Zélandu podle odhadů asi 15 milionů a místní je likvidují ve velkém. Nádherná písečná pláž nás dovede dál po pobřeží za amatérskými včelaři z města Greymouth. Včelám a medu se na Jižním ostrově velmi dobře daří. Medu z keře Manuka místní lidé připisují téměř zázračné účinky. Naše putování ukončíme v oblasti někdejších zlatonosných dolů okolo města Reefton. Přijmeme pozvání od party drsných zarostlých vousáčů, kteří zájemcům předvádějí, jak se žilo zlatokopům v 19. století.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem za rybáři na zamrzlou mořskou pláň, na ostrov Kihnu, kde po staletí vládnou ženy, a do kouřové sauny, která byla kdysi také udírnou.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem se vypravíme po divokém pobřeží za památkami na japonskou okupaci, na vyhlášený night market a proslulý rybí trh i za kaligrafem a kouzelnou hudbou měsíční kytary.
Karibský ostrov Curacao je se svými romantickými plážemi, hravými delfíny a okouzlující holandskou koloniální architekturou symbolem karibského tropického ráje. Otroci, holandští obchodníci, hispánští přistěhovalci, indiáni a piráti – ti všichni přispěli k bohaté a jedinečné směsici kultur a ras. Relativní bohatost a nizozemská politická stabilita učinily z ostrova Curaçao regionální centrum obchodu a bankovnictví. Cestovní ruch poskytuje další příjmy. Základem místní ekonomiky však není turismus, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale zpracování venezuelské ropy. Ostrov Curaçao je tak dnes na cestě k naprosté samostatnosti. V hlavním městě Willemstadu zaujme jemný tón koloniální architektury uprostřed trhů, muzeí a kaváren. Nepřehlédnutelnou technickou raritou je pontonový most královny Emmy, který se otáčí ke břehu, aby nechal proplout obří lodě do laguny s přístavem a ropnou rafinérií. Navštívíme také nejstarší dosud fungující synagogu na západní polokouli nebo mořské akvárium s akademií pro inteligentní mořské savce, delfíny.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem za stále se usmívajícími Ománci a jejich čarokrásnými zvyky a za pohádkovou krásou pouště Wahiba
Země tisíců kopců a vrcholků v srdci Afriky překvapí svou rozmanitostí a krásou. Každičký kousek půdy je zde obdělaný a díky příznivému podnebí se zde daří kávě a čaji. Tyto dvě plodiny se vyvážejí do všech koutů světa a představují velký finanční přínos do státního rozpočtu. Díky zahraničním investicím, které plynou převážně do budování nové infrastruktury a do vzdělání, země rychle vzkvétá. V současné době je nejbezpečnější zemí Afriky a devátou nejbezpečnější na světě. Rwanda je v mnoha ohledech velmi pokrokovým státem. Vláda zakázala, pod hrozbou vysokých pokut, dovoz igelitových tašek do země, na ulicích nenajdete jediný pohozený papírek a v neposlední řadě dala celému světu lekci v přístupu k rovnoprávnosti žen, které jsou zastoupeny v parlamentu více než šedesáti procenty.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po místech, která postihla největší nukleární katastrofa v našich dějinách, po městě duchů Pripjat i samotné jaderné elektrárně.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po nepoznaném tropickém ráji, kde Daniel Defoe čerpal inspiraci pro svůj román Robinson Crusoe, i po oblasti, kde vzkvétá obchod s ropou a plynem a mrakodrapy rostou jako houby po dešti.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem sedm metrů pod úroveň moře, na tradiční sýrový trh, k mlýnům, které se dodnes točí, a za nizozemským panovníkem Vilémem Alexandrem.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do kraje plného vášní, gastronomických zázraků, rychlých aut, operních árií a vaječných bitev.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem sjedeme na vorech divokou řeku Gállego, v zemi tance a vášnivé hudby navštívíme Ztracenou horu, jeden z nejstarších parků v Evropě, sídlo aragonských králů i klášter Sv. Petra ve městě Huesca.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě za místními umělci, budoucí náčelnicí i na paiwanskou svatbu a vesnickou slavnost Malaveq, která se koná jen jednou za pět let.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po jižní části Irské republiky, za krásami přírody, novodobými druidy, starobylými hrady, nebo třeba na místo, kde vznikla irská káva.
Kazbegi je strategické jak pro Gruzínce, tak i pro jejich ruské sousedy. Celou oblast protíná bývalá vojenská silnice, dnes hlavní spojnice pro řidiče kamiónů směřujících s nákladem do Ruska. Cestu jim však často komplikují rozpustilé krávy, které svým lenošením na vozovce dávají jasně najevo, komu místní hory patří. Mezi vrcholky Velkého Kavkazu se rozprostírá jen pár odlehlých vesnic, kde lidé žili po staletí v izolaci. Své by o tom mohl vyprávět nejslavnější gruzínský spisovatel, místní rodák Alexander Kazbegi. Místní horalé se stali jeho celoživotním tématem a inspirací. Z některých vesnic pod věčně zasněženým vrcholem Kazbegu je vidět do Ruska, z jiných na hranici Jižní Osetie a ve stráních ženou svůj dobytek pastevci z Ázerbájdžánu. Národy se v pohraničí vždy míchaly, a tak si i dodnes sousedé v Kazbegi často nerozumějí, každý totiž mluví jinou řečí. Nelze se proto divit, že místní horalé jsou celkem nedůvěřiví a uzavření. Po několika pohárech pálenky čači se však jejich náruče doširoka otevřou. A živé vody není v horách nikdy dost. Důvod k přípitku se přece najde vždy: může se pít na stříhání ovcí, na sklizeň anebo jen tak, na setkání při rodinné večeři. Ale pozor, třetí přípitek musí v Kazbegi vždy patřit Kostelu Svaté Trojice. Symbolu země pod bájnou horou Kazbeg, kam se v těžkých dobách ukrýval národní poklad.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po severozápadním Vietnamu, kde se snoubí rozeklané divoké hory s úhlednými liniemi rýžových terasových polí a čajovníkových plantáží... Pohoří Hoang Lien Son, přezdívané také Tonkinské Alpy, je nejodlehlejší horskou oblastí Vietnamu. Díky značné izolovanosti od okolního světa se zde zachovala řada svébytných horských etnik, která i na prahu 21. století stále dodržují dávné tradice. Severozápad Vietnamu je jedinečným světem, který nezapadá do obvyklé představy o hektickém životě v někdejší Indočíně. Snoubí se zde rozeklané divoké hory s úhlednými liniemi rýžových terasových polí a čajovníkových plantáží
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po prefekturách Západní Makedonie, za vonnými bylinkami, houbami a řeckou kuchyní, do mramorových lomů a proti proudu řeky za nejkrásnějšími kamennými mosty z dob Byzantské říše.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po městě, kde se plní sny, po Dowtownu, po Hollywoodu, Beverly Hills, po nahrávacích studiích i za modními návrháři a sběrateli motorek.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po spojnici jedné z nejvíce ohrožených světových řek, kterou ničí průmysl i lodní doprava, po dunajské deltě i rumunských a srbských vesnicích a městech.
Pobřeží severního Vietnamu je jedinečnou směsicí dávné i nedávné historie s moderní dobou. Jen málo zemí světa se změnilo v tak krátké době, jako je tomu právě zde. Kdysi zde stávaly významné obchodní přístavy, jejichž renomé bylo srovnatelné s Macaem či Singapurem. Dlouhé roky ozbrojených konfliktů odřezaly tato města od okolního světa. Stopy války jsou dodnes znát v blízkosti demilitarizovaného pásma, které je známé sítí vojenských tunelů, podzemními obytnými prostorami a jinými pozůstatky tzv. Ho-Či-Minovy stezky. Do mnohem hlubší historie sahá původ severovietnamského vodního divadla. Jde o světovou raritu, která se dědí v rodinách po mnohá pokolení. Loutkáři, stojící po pás ve vodě, manipulují zpoza opony dlouhými táhly a výrazové prostředky pohybu loutek jsou jedinečné. Masovou turistikou zatím opomíjené bývalé hlavní město říše Hue se Zakázaným městem a hrobkami císařů či jedna z nejmalebnějších zátok světa Lan Ha jsou největší turistická lákadla oblasti.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po legendární Route 66, po jednom z nejkrásnějších národních parků Grand Canyon, a navštívíme Las Vegas, město v poušti, které nikdy nespí.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po dechberoucí přírodě poloostrova, který je domovem farmářů, umělců, zlatokopů a odlehlých komunit, jejichž obyvatelé žijí udržitelným způsobem života.
Ostrov Cejlon vypadá jako slza stékající z jižního cípu Indie. Jeho název je dobře znám zejména milovníkům čaje. Ten se zde začal ve velkém pěstovat až s příchodem kolonialistů. Nejprve se zde usadili Portugalci, po nich připluli Holanďané a nakonec se tu usadili Britové. Za připomínkou koloniální éry se vydáme do Kolomba. Tady si Miroslav Donutil objedná typický dopravní prostředek zvaný Tuk Tuk. Mezitím si Jiří Bartoška odskočí do přístavního Galle, kde objeví krásu tohoto kdysi významného města. Při cestě do vnitrozemí bude jejich hlavním společným cílem město Kandy. Tady je chrám, ve kterém střeží jednu z nejvzácnějších budhistických relikvií – Buddhův zub. Pánové si tu užijí ale i jiné, než duchovní pokrmy. Podívají se na zub místní gastronomii, navštíví představení tradičního tance, vyzkoušejí si ajurvédské masáže a také třeba kriket nebo golf na hřišti v koloniálním stylu. To a mnohem víc ve speciálním díle s oběma moderátory v obraze.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem za uvolněnou zimní atmosférou hlavního města Norska, kde není daleko do opery či do kavárny, ani na zasněžené sjezdovky a běžkařské dráhy v přilehlých lesích.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem navštívíme mohutné Dračí hory, mrakodrapy Durbanu a hroby zulujských králů, to vše okořeněné nádhernou divokou přírodou. Potápění se žraloky, motorové padáky chránící slony a nosorožce před pytláky, přeplněné písečné pláže ve stínu mrakodrapů v Durbanu – takový je současný život v jihoafrické provincii Kwa-Zulu Natal. Po slavných zulujských válečnících zůstaly však lidové pověsti a hroby králů.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po nizozemských ostrůvcích, které i přes tesknou náladu neusínají ani v zimě a jejichž obyvatelé se na Nový rok vrhají do vln Severního moře.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do makedonských měst Florina a Kastoria za místní architekturou a přírodou, ale i za zpracováním vinné révy, pastevectvím, medvědy a také i přiblížením atmosféry jedné řecké svatby.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po největším peruánském městě i jedné z jeho nejkrásnějších čtvrtí Barranco, po národním parku Paracas, za tekutým peruánským pokladem Pisco i za tučňáky.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po nejjižnější výspě Afriky, za každoročním tahem sardinek a životem v polopoušti pohoří Karoo. Střední Kapsko je země nesmírných kontrastů a cíl milovníků dobrodružství. Můžete se zde vrhnout z mostu při nejvyšším bungee světa, potápět s delfíny při každoročním tahu sardinek, dát si skleničku v pouštním „sex shopu“ nebo se svézt na pštrosovi.
Na cestě po zimní krajině Tridentska, které je známější jako Trentino. Navštívíme tři známá údolí – Alpe Cimbra, Val di Fiemme a Val di Fassa. K tomu se vydáme prozkoumat i hlavní město oblasti Trento. V údolí Fassa se dozvíme o jazyku Ladinů – etnika, které odedávna obývá údolí kolem skalního masivu Sella. Navštívíme horskou chalupu, kde stará ladinská rodina chová jaky a na zdejších sjezdovkách objevíme podstatu práce horské policie, vlekařů a řidičů roleb. V údolí Fiemme navštívíme jednoho z mnoha zdejších řezbářů, který je zároveň iniciátorem vzniku vysokohorské galerie pod širým nebem. V Alpe Cimbra se vydáme na psím spřežení k zachovalé raketové základně NATO ze 70. let. V hlavním městě Tridentska, Trentu, půjdeme po stopách jednoho z nejdůležitějších koncilů katolické církve, ochutnáme kávu z místní pražírny a navštívíme úchvatné interaktivní muzeum věnované Dolomitům.
Na cestě po Arizoně, ikonickém státě amerického jihozápadu, který v sobě stále nese stopu divokosti z dob osidlování americkými kvakery a indiánských válek. Podíváme se do drsné sonorské pouště za kovbojem, který dříve dělal šerifa v New Yorku a nyní na svém arizonském ranči chová koně a je nejlepším střelcem široko daleko. Podíváme se také na jeho mladší kolegy na divokém rodeu ve městě Scottsdale. Zjistíme, jak dnes žijí potomci slavných indiánských “pueblos” na náhorní plošině v Arizoně a v sousedním Novém Mexiku. Navštívíme údolí Red Rocks, neboli Rudé skály, zavítáme k místnímu malíři, který se pokouší zaznamenat zdejší westernové scenérie i proslulé magnetické vlny, jimž místní říkají “vortex”. Nakonec vystoupáme z pusté pouště až do zasněžených borových lesů v okolí města Flagstaff, kde v zimě vládne tuhá zima a vlekaři mají spoustu práce, aby odbavili nájezdy zdejších sjezdařů.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě přes nejvyšší peruánské pahorky Bílých Kordiller až k amazonské džungli u města Pucallpa, za peruánskou horolezkyní i šamanem z kmene shipibo...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě za nástěnnými malíři, kteří zobrazují život na americko-mexické hranici, za opravářem střelných zbraní a instruktorem Chucka Norrise, až k legendární hraniční řece Rio Grande... Na cestě po El Pasu, legendárním městě na americko-mexické hranici, které je považované za symbolickou bránu do Spojených států. Zatímco na mexické straně je nebezpečné město Ciudad Juaréz, El Paso patří naopak mezi města s nejnižší kriminalitou v Severní Americe. Podíváme se za zdejšími umělci, kteří o životě na hranici vyprávějí skrze nástěnné malby. Zavítáme do obchodu se zbraněmi zdejšího opraváře pušek a pistolí, který dělal instruktora při natáčení filmu samotnému Chucku Norrisovi. Zjistíme, jak vypadá zeď, která na hranici stojí, i ta, která se zde teprve staví. Setkáme se s imigranty ze Střední Ameriky, jimž se podařilo složitou cestu přes hranici překonat.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po městském státě, který je nejen okázalou výkladní skříní a místem pro byznys, ale překvapí i tolerancí, přátelskou atmosférou a v neposlední řadě jídlem...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po nejlidnatějším ostrově Havaje, za historickými poklady i moderní tváří slunného Honolulu, na památný Pearl Harbour, do tropického pralesa a na nejlepší surfařské vlny světa...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do zapomenuté oblasti, kde se díky neprostupným horám zastavil čas, do malé, izolované říše původního dialektu, unikátních krojů a vesnic v kamenných pevnostech...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po kouzelném městě, ležícím ve strategickém Malackém průlivu, kde svůj vliv zanechali Portugalci, Holanďané, Britové i výrazná čínská komunita...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po království bohyně Pele, za neutěšenou krásou nekonečných černých lávových polí, za pohodou původních rybářských vesnic i na posvátný „pupek světa“ – nejvyšší horu světových oceánů...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem se vypravíme do Bhútánu, malého království uprostřed Himálaje. Do země oplývající panenskou přírodou, která se jen velmi pozvolna otevírá okolnímu světu. Život místních lidí je velmi ovlivněn buddhismem, který se zde zachoval ve své původní podobě. Nahlédneme do života mnichů, který se odehrává za zdmi kláštera v každodenních modlitbách a meditacích. Kláštery též poskytují vzdělání a domov pro děti z nejchudších rodin. Navštívíme základní školu a dozvíme se, v čem se liší od té v České republice. Dozvíme se nečekané věci o bhútánském vzdělávání, které může být i pro nás v mnohém objevné a inspirativní. Podlehneme kouzlu vesnic ukrytých v horách. Dozvíme se, jaký je tradiční bhútánský pokrm a při jakých příležitostech se podává nápoj “Changkey”. Budeme svědky turnaje v lukostřelbě, která je v Bhútánu po generace mužským tradičním sportem. Půvabná země na úpatí Himálaje má kromě své spirituality a tradic také řadu specifik. V zemi je zakázán prodej tabáku a používání plastových tašek. Dozvíme se také, jak se měří hrubé domácí štěstí. Neboť štěstí má v tomto království mnohem větší váhu než hrubý domácí produkt.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem za loutkovým divadlem ningjó džóruri a řezbářem loutek, známou poutní cestou po 88 buddhistických chrámech a hornatou krajinou, až do městečka s nejnižší produkcí odpadu... Prefektura Tokušima je jednou ze čtyř původních provincií ostrova Šikoku, který byl až do roku 1988 prakticky izolovaný od zbytku Japonska. Nyní spojuje Tokušimu s hlavním ostrovem Japonska síť mostů Seto Óhaši. V hlavním městě navštívíme zkoušku představení loutkového divadla ningjó džóruri a mistra řezbáře. Jedna z loutek pak šálkem saké požehná rybářům bohatý úlovek v příštím roce. V hlavním městě Tokušima začíná i známá okružní pouť po ostrově Šikoku. Poutníci při ní musí navštívit 88 budhistických chrámů a cesta trvá přibližně 30–60 dní. Většina poutníků však neopomine moderní dopravní prostředky a pouť si poněkud zkrátí. Hlouběji ve vnitrozemí navštívíme malebné městečko Wakimači, známé uličkou bohatých obchodníků. Na jih prefektury vede cesta přes hornaté vnitrozemí údolím Ija. Tam se nachází i městečko, kterému by jeho ekologický program mohla závidět leckterá světová metropole.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem se vypravíme do města tisíce rikšů, do chaotického přístavu i chudinského slumu, oslavíme bengálský Nový rok a společně se ztratíme v uličkách starého města...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě od přímořského pobřeží až pod horský masiv Maglič, od starých dervišů k velikonočnímu obědu a od Trebinje, přes Neum, Mostar až do Sarajeva...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po zemi rýžových polí, protkané kilometry a kilometry vodních cest, za památnými mešitami ve městě Bagerhat i lodí skrze největší mangrovový les na světě...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po jihu vnitrozemského státu “Afrického rohu”, za posledními primitivními pasteveckými a loveckými kmeny, přes přírodní krásy pralesů, pastvin a jezer až k archeologickým vykopávkám této kolébky lidstva...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po městě a kraji bohatých tradic, tradiční japonské architektury a krásné přírody, ale i zlata... Kanazawa je největším městem prefektury Išikawa, ležící na pobřeží Japonského moře. Během 2. světové války unikla ničivým náletům a zachovala si ráz starého hradního městečka. Klan samurajů Maeda, který zde vládl po čtrnáct generací, vybudoval bohaté a svébytné město s jednou z nejkrásnějších zahrad Japonska, Kenrokuenem, zavlažovanou unikátním vodním systémem. Maedové podporovali tradiční divadlo nó i umělecká řemesla. Naše kamera nahlédne i do uliček s místními pochutinami, k nimž patří i mořští ježci uni. Podíváme se též do výrobny plátkového zlata, které se zde používá i ke zdobení zmrzliny, a navštívíme Muzeum současného umění 21. století z ateliéru světoznámých architektů SANAA nebo prastarou dílnu lakovaného nádobí.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po perle východní Afriky, za jedinečnými kostely vytesanými do skal, za středověkými hrady a na počátek toku Modrého Nilu...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po zemi divokých rododendronů, zasněžených himálajských vrcholů a unikátní tibetské kultury...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po třetím největším městě Kanady, kde se vysoká životní úroveň, pohoda a blízkost krásné přírody střídá s drsným prostředím drogově závislých na jedné z hlavních tříd...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem k jezeru Peipus mezi ruské starověrce za vůní prouzených cejnů i cibulových pirohů, do hlubokých lesů za národem Setuů poslechnout si písně zvané leelo a ke břehům Baltského moře prožít oslavy pradávných ohňů...
Na cestě s Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po kraji bohatém na přírodní krásy a starověké památky již z doby Mezopotámie, za kontrasty starého a nového světa i stopami několika válečných konfliktů...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po temně zeleném jezeře Fewa, k obrysům Annapurny, do posvátné jeskyně i za rozličnými obyvateli města Pokhara...
Tentokrát se Jiří Bartoška s Miroslavem Donutilem osobně vypraví do tropického ráje zakusit atmosféru hlavního města i porovnat luxus zdejších resortů s životem ostrovanů... Když v sedmdesátých letech minulého století začali na Maledivy jezdit první turisté, zírali na ně místní obyvatelé poněkud vyjeveně a s nedůvěrou. Dnes turismus živí většinu z nich. Díky tomu tato striktně muslimská země zažívá období růstu. Jednotlivé ostrovy na všech atolech se rozdělily na 3 části. Neobydlené ostrovy, lokální ostrovy – to znamená ty, na kterých žijí místní lidé – a ostrovy přeměněné na luxusní resorty. My, během tohoto speciálního dílu s moderátory v obraze, navštívíme jak lokální ostrov, tak dva příklady turistických ostrovů. Nejstarší resort Kurumba, kde to všechno začalo, a naopak nově zabydlený ostrov Kuredhivaru. Zjistíme, co pro místní obyvatele znamená kokosová palma, vrhneme se do víru tradičního tance bodu beru i do víru zřejmě nejpřecpanějšího města světa Malé. Klid najdeme při rybaření na oceánu a hlavně pod jeho hladinou.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po nejvyšším pohoří Karpatského oblouku, za goralskými zpěvy, k odlehlým horským chatám i na ochutnávku domácího oščypku...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po překrásném koutu západní Kanady, který se stal rájem milovníků outdoorových sportů...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem za vítězstvím české fotbalové reprezentace, za tyrkysovým Skadarským jezerem a prastarou vesnicí, do historického města Herceg Novi, za Modrou jeskyní, průzračnou vodou Boky Kotorské i na mušlí farmu... Černá hora je relativně mladý stát, který vznikl odtržením od bývalé Jugoslávie a později Srbska. Jeho obyvatelé jsou pestrou směsicí národů. Od Černohorců přes Srby a Chorvaty až po Albánce. Stejně pestrá je také zdejší krajina. My se budeme pohybovat hlavně v pobřežním pásu. V úvodu krátce navštívíme hlavní město Podgoricu, abychom se stali svědky vítězství české fotbalové reprezentace nad týmem Černé hory. Podíváme se na černohorskou část Skadarského jezera, na jehož březích se daří agroturistice. Hlavním tématem ale bude famózní záliv nesoucí jméno Boka Kotorská. Představíme prastará města Kotor a Perast. A také farmu, kde se chovají mušle a ústřice. V dalším významném městě Herceg Novi si řekneme něco málo o historii a skočíme do průzračné vody v Modré jeskyni. Tolik a něco navíc v dalším díle oblíbeného cestopisného dokumentu Na cestě...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po lávovém ostrově zasvěceném větru, skálám a ženám, který střeží tajemní trpaslíci a zaplavují korejští milenci...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem pěšky, lodí a vrtulníkem po nádherné přírodě, mezi svérázné farmáře, talentované umělce a kutily, záchranářské psy a ohrožené ptáky...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do středověkých uliček Kostnice, kudy kráčel Mistr Jan Hus, do hvozdů Schwarzwaldu, tolik připomínajícího Šumavu, ale také do města Baden-Baden, které ohromí lázněmi i příběhy hráčů z vyhlášeného kasina...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po barevné zemi Karenů a slunečném státě Monů, do posvátných, buddhistických jeskyň, za poklidnou atmosférou rybářských vesnic i na dobrodružnou výpravu místním vlakem...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do daleké ostrovní země v jižním Tichomoří, kolébkou polynéské kultury, za posvátnou starověkou marae, za bájemi a mohutnými vodopády padajícími z nebes do hlubokých pralesů a pohádkovými korálovými lagunami...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem se vydáme do oblasti kolumbijské Caucy. Regionu dala jméno řeka Cauca, která protíná Kolumbii od jihu na sever, je jedním ze dvou páteřních toků země a odděluje od sebe údolím západní a centrální Kordilleru. Objevíme hlavní město regionu Popayán s jeho historií a koloniální architekturou. Na dohled od města se tyčí majestátní vulkán Purace do výšky téměř pěti tisíc metrů. Pro místní indiánské obyvatele je vulkán posvátným místem. Nedaleko od Popayánu leží horské městečko Silvia. Budeme svědky místní slavnosti Negros y Blancos. Město Sylvia však proslulo především svými tradičními trhy, na které se sjíždějí každé úterý indiáni z okolních hor, aby prodali své výrobky. Nahlédneme do života jednoho z indiánských kmenů, který žije v okolních horách. Jmenuje se Misak a navzdory svému nelehkému osudu ve válkou zmítané zemi stále dodržuje tradiční způsob života.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po hlučném a chaotickém městě, charakteristickém nepřetržitým troubením klaksonů, ale také jedinečnými památkami, které stály za zapsání na seznam světového kulturního dědictví UNESCO...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na ostrov Vanua Levu za azurově modrými korálovými lagunami, panenskými pralesy, kanibalskou minulostí melanéských Fidžijců a hinduistickými rituály potomků smluvních dělníků, přivezených z Indie na ostrovy Brity...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem se vydáme do oblasti vulkánu Nevado del Ruiz. Majestátní vulkán při svém probuzení v roce 1985 smetl ze zemského povrchu město Armero i s jeho dvaceti pěti tisíci obyvateli. Přestože se událost vepsala do života mnoha lidí, kraj dnes kypí životem a místní obyvatelé jsou považováni nejen za vzor kolumbijské pohostinnosti, ale také baštu konzervativních hodnot této jihoamerické země. Nahlédneme do dnešního života v krajině plné kávových plantáží, které se také přezdívá „zóna cafetero“ neboli oblast kávy. V krajině strmých úbočí And se daří nejen kávě, ale i dalším exotickým plodinám. Pěstitelé na svých farmách mají díky rozmanitému klimatu možnost pěstovat v závislosti na nadmořské výšce celou řadu rozličných plodin, od brambor až po guanabanu. Kraj je bohatý nejen na plodiny, ale i na nerostné zdroje. Navštívíme doly v hornickém městečku Marmato, ve kterých se těží zlato již pět set let. Hornické rodiny si pronajímají jednotlivé štoly a sní svůj sen o nalezení bájného El Dorada. V oblasti níže po vulkány navštívíme pacifickou džungli, která směřuje až k tichému oceánu. Kraj je známý svými afrokolumbijskými komunitami potomků černých otroků. Jejich kultura je velmi rozdílná od tradicionalismu hrdých pěstitelů kávy v hornatých oblastech. Na cestě po kolumbijském Nevadu del Ruiz je pestrou pohlednicí různorodé krajiny i odlišných kultur, které po staletí žijí vedle sebe.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po největším městě Jižní Kalifornie...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po hlavním městě státu Mon, do nosní dírky největšího ležícího Buddhy, na ostrov barevných gumiček, do fronty k žebravým mnichům a ke zlatým pagodám, které inspirovaly Kiplinga i Orwella...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po nejkrásnějších národních parcích Ameriky, za největšími stromy planety, po poušti v Mrtvém údolí i po legendární dálnici číslo 1 kolem divokého pobřeží Kalifornie...
V této epizodě cyklu Na cestě navštívíme druhou nejlidnatější zemi světa, která se pyšní výjimečnou architekturou, historií a kulturou. S místními lidmi prožijeme dva nejdůležitější okamžiky v jejich životě. S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem navštívíme slavný Tádž Mahal. Jednu z nejvelkolepějších a nejkrásnějších staveb světa z bílého mramoru nechal v šestnáctém století postavit mughalský panovník Šáhdžahán z lásky ke své ženě, která mu zemřela při porodu. Zúčastníme se hinduistické svatby a rituálů s ní spojených. Navštívíme prastaré chrámy v Khajuraho, které jsou proslulé erotickými reliéfy vytesanými do zdí tohoto rozsáhlého komplexu. Vypravíme se také do jednoho z nejdéle osídlených míst světa. Magického města Váránasí, kde u břehů řeky Ghangy na posvátných ghatech každý den probíhají očistné a pohřební rituály.
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po největším ostrově skotských Vnějších Hebrid, za divokou přírodou a prastarou historií, kde si lidé dodnes důvěřují natolik, že ani nezamykají své domy...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po zemi klidného rána, do vesnice z dob čosonské dynastie, za tajemstvím bojového umění sunmudo i do tajemných útrob travnatých pyramid...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po ráji surfařů a zimním domově velryb a za plzeňským pivem v Queenslandu...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po severu Pákistánu, za druhou nejvyšší a nejnebezpečnější horou světa K2 a na jedno z nejkrásnějších míst planety, které je pro obyčejné smrtelníky jen těžko dostupné...
S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po největším jihokorejském přístavu k ocelovým velikánům moří, na ochutnávku syrových ryb, do nekonečných pater prosklených mrakodrapů i za papírovými střevíčky pro štěstí...